Archanděl Smrti

23. listopadu 2009 v 8:00 |  oneshots - když srdce stojí, mysl poroučí
Věnováno Estrelle za nádhernou básničku……
V uších mu zněli bubny. Měli být to poslední co kdy uslyší. Zradil svůj rod, svůj neposkvrněný druh. Tento prohřešek se trestal smrtí.

Hrubé, černé vlasy, měl slepené krví a jejich lesk krotila vrstva prachu. Zápěstí a kotníky měl od okovů rozedrané do krve. Matně cítil, jak mu pramínky krve stále stékají po paži dolů. Na některých prstech neměl nehty, jak se zoufale snažil podhrabat z té temné a smrduté kobky.
Rány na těle mu hnisaly, ale nebyli nic v porovnání s utrpením jeho duše, jeho srdce, které mu stejně za chvíli zaživa vyrvou z těla. Z nadvakrát zlomené paže mu trčela kost.
Bolel ho každý pohyb, přesto šel hrdě s hlavou vztyčenou. Nohy ho odmítaly poslouchat a klouzali na rozbahněné půdě. Při vědomí ho držel jen zoufalý pohled rudých očí archanděla, sedícího na tribuně mezi hodnostáři.
Asmodeus se usmál, přestože ho to pekelně zabolelo. Urieli….. vyslovil v duchu jméno svého milovaného. Stále tak krásný, stále tak vzpurný. Uriely….
Klopýtl. Bolest z vymknutého kotníku mu na chvíli zatemnila mozek. Cítil, jak upadl, jak ho vojáci Království Nebeského zvedli a strčili do něj aby šel dál. Byl pro ně jen odpad, kus lovné zvěře. Démon.
Co vlastně udělal? Nevěděl…. Možná, že se narodil. Nenávist měl vypsanou ve vínku. Syn démonky Lilith a padlého archanděla. Kdo by se o něj zajímal?
Pak přišel on. Okouzlil ho, přestože se snažil bránit. Zamiloval se do toho chladného archanděla, roznášejícího do jejich srdcí klid a mír. Byl připraven vzdát se kvůli němu celého života, klidně i zemřít. Tak už to bývá, když jste mladí a nerozvážní.
Neviděl ho potom 5 000 let. Dlouhá doba… velmi. Změnil se. už to nebil ten šíleně zamilovaný polodémonek, byl to démon vyšší úrovně na jehož hlavu byla vypsaná odměna v šestimístné částce. Stal se tím, čím se zrodil. Asmodeem. Prohnaným, černookým válečníkem, démonem smilnosti a jiných smrtelných hříchů.
Usadil se v Limbu - předpekelí - a dělal to jediné, co uměl, co ho kdy kdo naučil. Zabíjel, drancoval, vypaloval vesnice…. Stačilo říci jeho jméno a všichni zloduši zalézali do svých děr.
Netušil, jak dlouho vedl tenhle život, jež ho po chvíli omrzel. Byl sám, žil sám… neměl přítele ani milenku. Ve svém srdci choval stéle jen ty rudé oči a bílé vlasy po zem. A také smyslnou tvář, jenž k nim patřila. Jeho kůže stále cítila jemný, chladivý dotek bělostných pírek archandělova křídla, když se tenkrát omylem o archanděla otřel, přestože si sliboval, že se k němu ani nepřiblíží.
Toužil po onom archanděly víc než po čemkoli na světě a jeho touha se dnem co dnem zvyšovala. Když ho uviděl, srdce mu poskočilo v hrudi. Zavolal na něj jménem. Vábivým hlasem, bez každodenní dávky ironie a podrážděnosti.
Černý pohled se zaklesl do rudého a zněžněl.
Ten večer nebyl žádný Asmodeus, žádný archanděl Uriela a jeho poslání. Byli jen dva muži a silný cit, poutající jejich srdce, dvě nahá těle proplétající se mezi sebou a místnost zaplněná vzdechy a něžnými polibky.
Znovu klopýtl a zamžoural do slunce, které ho palčivě probodávalo svými paprsky. Se zatnutými zuby snášel bolest v paži, když ho přivazovali na obětní stůl.
Z rudých očí vytekla slza……
"Miluješ mě, Uriely?"
"Ano."
Nevykřikl, když se mu dýka zabořila do útrob hrudníku.
"Zůstaň tu se mnou…."
"Nemohu."
"Proč?"
Kat oblečený celí v černém natáhl ruku v rukavici a stiskl v ní Asmodeovo srdce.
"Nikdy tě neopustím. Vždycky budu tady, ve tvém srdci."
"Přísahej."
Už nic necítil.
"Neopouštěj mě!"
"Nikdy tě neopustím!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama