Satori; 001

24. listopadu 2009 v 22:00 | M.Q. and Ebika
Procházel se od deště zvlhlými uličkami. mokré dláždění se elegantně lesklo ve svitu pouličního osvětlení, které však pomalu zhasínalo. Nadvláda noci nad dnem končila, stejně jako jeho vláda nad těmito ulicemi. všechny svého druhu již dávno poslal do bezpečí, avšak on sám nedokázal odejít. Čím víc si uvědomoval vidinu nekončícího života, tím větší byla jeho touha po smrti, kterou, jak věděl, nikdy nedostane dobrovolně.

Zvolí ji jeho srdce a svit slunce, které pomalu vycházelo spolu s krvavě rudými červánky, krví, kterou slunce zahalovalo mraky, krví, jenž tuto noc byla nejen jeho ústy prolita. bez odporu, bez jakéhokoliv protestování obětí.
Sho si povzdechl a o kůži na svém zápěstí típnul cigaretu, která pomalu dohořívala. necítil nic, ani bolest od spáleniny, ani teplo. Nic. Jeho tělo, jeho vlastní podstata byla naprosto netečná ke všemu. tedy téměř. dokázal cítit nenávist i lásku, smutek i strach avšak nejsilnější byla vlastní vášeň, která jej pohlcovala, dusila, pokud se nevybyl na lidském těle. musel jej roztrhat, aby ukojil vlastní zoufalství.
Odlepil se od stěny obchodu, o nějž se opíral a vykročil do brzkého rána. i přes časnou ranní hodinu byla na ulicích velké množství aut, lidí, spěchajících do práce. každý z nich byl jeho potenciální kořist, každého z nich mohl zabít, aniž by za to byl potrestán, svým klanem, ani lidskou vládou.
Vždyť i vůdci lidského světa respektovali jeho pozici jako knížete, neměl o co usilovat. měl vše a možná právě to jej unavovalo. Kde byla jeho chuť do života?
Usmál se, když vcházel do kavárny, na obsluhující slečnu a posadil se do svého rohu, jediného místa, které nebylo obsazeno. Měl to tu rád, mohl pozorovat vše a všechny bez toho,a by on sám byl zpozorován.
Zaujal jej muž, sklesle a unaveně sedící za barem. nejspíš nějaký z těch byznysmenů, kteří nevěděli, kdy přestat. Takoví lidé jej bavili.
Objednal si a muži u baru pomerančový džus, tak nějak cítil, že jím nepohrdne a vstal od stolku. posadil se vedle něj.
Smutně hleděl do téměř prázdné skleničky a pomalu ani nevnímal své okolí...nenáviděl svou práci, dříve snad byla něco o čem sníval, něco v čemu mohl a byl ten nejlepší, ale teď...všechno co chtěl měl a stejně toho bylo tak málo… neměl nikoho kdo by zahříval jeho postel, kdo by mu mohl pomoci od té samoty od trápení. Být velkým a dobrým právníkem je dřina. Dříve ten život miloval, teď jej nenáviděl.
Za chvíli se ke němu posadil nějaký mladík a on překvapeně zvedl hlavu. V té chvíli se před ním postavila sklenička pomerančového džusu a on jen přemýšlel co to má znamenat. Hleděl do jeho očí, které ho přímo uchvacovali… ten jejich zvláštní lesk... závan smrti na blízku, jakoby cítil, že ony jsou to poslední co viděl,
Byl tím totálně vyveden z míry, ten jejich zvláštní lesk jej varoval i vábil…ta tvář se mu zdála povědomá, ale nevěděl odkud…Snad si myslel, že by to mohl být jen někdo, kdo si chce lehce vydělat na takovém už od pohledu zbohatlíkovi jako je on??
Postava na židli se zamračila v nastalém tichu a podivném výrazu v Shoově očích, měl z něj špatný pocit, kdyby to byly ty poslední oči, které kdy uvidí věřil by tomu.Opřel se do opěrky sedadla a zahleděl se před sebe, Shoovo drahé oblečení ho kupodivu svému zneklidňovalo, dávalo už jinak temné postavě ještě hrůzostrašnější nádech.
Začal se nevědomky neklidně vrtět jak si jej Sho prohlížel, atmosféra značně zhoustla a prostor v baru se jakoby zmenšoval na jenom ty dva. Opatrně se opět podíval do těch očí, které ho neopouštěli a říkali, že z jejich spárů jej jen tak nepustí.
"Doufám, že máte rád pomeranče…" pronesly tiše ty bledé, avšak krásné rty. Bělostné zoubky svou ostrostí dávali najevo netušené nebezpečí.
Jen na něj tiše hleděl a nevěděl co by měl odpovědět. Měl by s ním vůbec mluvit? Ptal se sám sebe a tiše si něco mumlal.
"Ano mám je velice rád a vy zřejmě také?"
Nahlédl do jeho skleničky
"Ucházejí. Příjemně pálí na jazyku."
Každý pohyb neznámého muže působil neuvěřitelně ladně, až étericky. Ty chladivé, bledé paže, které hladili sklenici vychlazeného džusu před sebou, rty, které se s takovou chutí dotýkaly okraje sklenice, smyslně přivřené oči, když muž po drobných doušcích upíjel. Nebo za to mohlo jeho téměř středověké, avšak kvalitní oblečení, či vlasy dlouhé po pás?
Jisté bylo jedno. Muž, který mu objednal pití byl neuvěřitelně půvabný, avšak stejnou měrou tajemný.
"Avšak dá se říci, že je pijí jen ti, kteří jsou otráveni vlastním životem…Co byste řekl například na jablko nebo citrón či jinou příchuť? Nemůže to snad mít také určitou souvislost s časem, který plyne a s životem, který žijeme…třeba takový pomeranč, ten si dáme přesně ve chvíli, kdy si myslíme, že život nemůže být kyselejší."
Pomalu si poposedl. Měl chuť toho záhadného chladem zavánějícího, ale při tom ledově krásného muže lépe poznat, zahrát si s ním menší slovíčkaření podle kterého by mohl lépe určit jeho charakter, jestli je spíš chladný, nebo žádoucí… jeho pravé úmysly ,co sleduje tím, že mu objednal pití.. nebo si s ním jen hraje??
"Náš čas zde určuje pouze síla touhy našeho podvědomí po smrti. Svůj osud, stejně jako jeho kyselost, či tu neodvolatelně sladkou příchuť si určujeme sami…"
Muž se opřel o pult a zadíval se ven z okna. Pomalu se rozednívalo.. musel už jít.
"Máte pravdu, ale jen poloviční! Záleží hlavně na osudu, který je pro nás přichystán, který nemůžeme změnit. Každý má určen svůj kousek osudu…co děláte za práci… myslíte, že můžete změnit co jste?" Na chvíli se odmlčel a potom mu došlo, že ani neznají svá jména, měli by se snad představit?

"Nemůžeme změnit co jsme, buď jsme zvířata nebo lidé…mám podivnou logiku, že? Ale je to logika a to je to hlavní ne? Nedá se změnit co jsme, jediné co můžeme změnit, je to, co uděláme a to až ve chvíli, kdy si uvědomíme chybu, kterou bychom učinili. Mám složité myšlení, že? Spousta lidé mi nerozumí, ale mám tušení, že vy byste mohl"
"Mám dojem, že zapadám spíše do statusu zvíře, než lidská bytost…" nádherný, okouzlující úsměv byl věnován jen a pouze muži vedle anděla. Přesto, jak byl muž krásný, byl v něm smutek. Neuvěřitelná dávka smutku, která jej pohlcovala a která vstupovala i do jeho slov.
"Nikdy nedokážeme změnit co jsme," přikývnul. "Ač bychom si to mnohokrát přáli. Příliš nás svazují konvence na to, abychom se mohli změnit, abychom mohli udělat věci tak, jak bychom si přáli. Čím jsme starší, tím více se zaobíráme smrtí. Máme strach, že nikdy nepřijde…"
Muž se zvednul z barové židličky.
"Budu muset jít, patří vám má omluva, že jsem zdržoval…"
"Nemáte se zač omlouvat! Už dlouho jsem neměl možnost prodiskutovat své nesouvislé a pro někoho nepochopitelné myšlenky. Děkuji za příjemně strávenou chvíli."
Sledoval jak se ladně zvednul a s mrštností šelmy se pohyboval směrem k východu z baru, jeho zrak mu nekontrolovatelně sklouznul po těle a on se nevědomky začal usmívat.
"A to jsem si myslel, že jsem ztratil svůj šarm…" zamumlal si a pomalu upíjel džusu.
Za chvíli si něco uvědomil… Neznám ani jeho jméno, rychle se ohlédl, ale to už jen viděl dovírající se dveře, urychleně se zvednul a tryskovou rychlostí se vydal za ním.Ve tmě spatřil matný odstín postavy.
V té chvíli se mu zastavil dech, tady více než tam uvnitř. Je jeho impozantní krása, téměř neměřitelná slovy."Počkej!!"
Otočil se na mě s překvapením v očích.
"Jmenuji se Kaoru!"
Úsměv , který vykouzlil na tváři…jakoby na chvíli smazali chmury, hyzdící jeho tajemné oči.
Tmavé vlasy spadly muži do lehce se usmívající tváře. "Já vím," zašeptal. "Budu tu dnes večer…" hlesl, než zmizel. Bylo v tom nepatrné pozvání…
***
Sho seděl ve své oblíbené kavárně a pozoroval deštivou noc. Miloval déšť, miloval tohle město a tuto zem za to, že mu ho tak radostně poskytovaly. Nic se nedokázalo rovnat dopadu kapek na dosud suché dláždění…
Zaklonil hlavu dozadu a uvolnil se. na sobě měl velice kvalitní košili s rozšířenými rukávy a obtáhlé kalhoty z černé kůže. Jeho outfit dokonale završoval dlouhý kabát a vycházková hůl. Narudlé vlasy si volně nechal spadat do tváře, na hruď až k pásku u kalhot.
Jeho krásnou, snad anděli zrozenou tvář, projasnil úsměv, když se dveře otevřeli…
Kaoru už dlouhou dobu přemýšlel zda tam jít a poznat více toho záhadného cizince, a nebo raději zůstat doma a věnovat se své práci, která se mu v poslední době nakupila víc než dost. Nakonec se rozhodl pro tu druhou možnost, ale ač se snažil jak chtěl, pokaždé, kdy svou mysl přešteloval na frekvenci práce, zradil jej jiný signál, který mu stále a dokola našeptával pobízející slůvka k chůzi.
Pomalu se tedy zvedl a vyšoural se ze svého domu, kde se na chvíli zastavil na zápraží a díval se na ten přepych, který neměl komu darovat… pro jednoho je ten dům až příliš velký… pomyslel si a vydal se na cestu, nevědíc, kam ho nohy zanesou.
Ani se nenadál a opět stál před tím barem. Chvíli naň jen tupě hleděl, než se jeho postava pohnula a jeho drahý plášť zavlál na teď již prázdném místě v rukou chlapíka stojícího u vchodu a hlídajícího vstup.
Ihned na sobě musel ucítit pohled modrých, studených očí se zvláštním, srdceryvným smutkem, v nich ukrytým.
Sho se usmál, přišel. Velice jej zajímalo, jestli dojde, nebo ne.. on tu byl ochoten počkat. Něco na tom muži jej upoutalo.
Byl vskutku nehodný syn svého otce.
Jemně pozvedl ruku a vybídl muže, ať si přisedne. Barem hrála příjemná melodie.
Kaoru se rozhlédl a spatřil toho, kvůli, kterého nemohl pracovat, toho jenž stále odrazoval jeho myšlenky pokaždé, když se pokusili uhnout na jiné téma. Uvažoval nad tím jestli má za ním skutečně jít, ale nakonec se rozhodl pro ano.Vydal se k němu šouravým krokem a mlčky se posadil na barovou židličku vedle něj.
"Trávíte zde večery často?" optal se Kaoru mile, ale za jeho hlasem byla rozpoznána jasná zvědavost.
Muž k němu zvedl svou andělskou, snad z mramoru tesanou tvář nejlepšími mistry starověkých světů.
"Je tu příjemně," kývnul. "Proč jste tak váhal, než jste si přisednul…"
Na Kaoruovi bylo jasně znát jeho napětí a mírně zrychlený dech. Pokaždé, když ten temný anděl promluvil, rozbušilo se mu srdce a v krku usadil a hrouda emocí... Touha prostupovala celým jeho tělem a naznačoval tak velmi znatelně Kaorův nekolikaměsíční půst.
"Neváhal jsem, jen jsem se zamyslel, zamyslel jsem se co by mohl někdo jako jste vy chtít po někom tak už na první pohled tak..." chvíli přemýšlel než dodal."...Nudném"
Dokončil a snažil se zakrýt nárůst narůstajících obav.
"Zaujal jste mne," zazněla jednoduchá odpověď.
Vskutku, tohle dělal velmi často.. navracel zničeným duším důvody žít, avšak nikdo se nezaobíral jeho důvody, které byli mizivé. Chtěl jim pomoci, ulevit od starostí a dát životu smysl. Na chvíli je naplnit krásou a nevšedností, naučit je milovat každý den.
Možná v tom všem, v jeho činech a slovech byla i trocha megalomanství… přál si být pro ty postavičky na šachovnici bohem, někým, koho bezmezně milují a uctívají. Chtěl, aby netoužili po nikom jiném, aby trpěli, když nebyli s ním, aby právě v něm, v něm jediném, viděli
jedinou svou naději.
Netušil proč to dělá. Možná jej unavoval svět svázaný konvencemi, plný krve a zabíjení, plný aristokratů, třesoucích se na jeho pozici.
Chtěl.. chtěl si prostě jen oddechnout.
"To vy mne také, pro vaši smůlu. Smím znát vaše ctěné jméno?"
Kaoru se rozhodl pro trochu vtipu, stále mu na tom muži něco nesedělo, ale co to bylo… možná, tak smrt koukající mu z očí… ale pro tuto chvíli se rozhodl to neřešit. Shoovi ladné pohyby a hbitost šelmy jej uchvacovala, ohromovala.
Bezděčně zbloudil pohledem o jeho rty a neuvědomujíc si to si tiše povzdechnul."Skutečně již někoho potřebuji…"
Zamumlal si tiše myslíc si, že jej nebylo slyšet avšak Sho se pousmál a Kaoru v té chvíli zvedl svůj černý pohled, kterým se zakousnul do toho Shoova. Byl tak zvláštní, tak elegantní a při tom všem z něj sálá hravost a divokost touha po něčem víc, než po životu, který vede. Něco mu napovídalo, že by jej měl nechat na pokoji a dokud je čas couvnou, ale ta druhá stránka mu blokovala nohy a nutila jej jen nečině sedět a tiše naslouchat jemné hudbě v baru.
Sho se nadzvedl nad stůl a lehce, provokativně se otřel o Kaoruho rty svými. "Tajemství," zašeptal a znovu si sednul na své místo.
Kaoru jen překvapeně vyheknul a ztuhl, zmateně něj kouknul, snažíc si uspořádat své zmatené pocity. Při tom dotyku jejich rtů se mu zastavilo srdce a vynechalo několik úderu, potom se vrátil k jeho odpovědi a musel se zamyslet.. .
Tajemství… poslední dobou se kolem něj vznáší jen tajemství! Proč nemůže žít tak jak žil do včerejška, jen a jen svou prací! ale objevil se tenhle muž a převrátil mu všechno na ruby. Nenáviděl se za to, že se nechal tak lehce oblbnout, ale copak se to dá, nenechat se uchvátit těmi bledými, plnými rty a jejich poddajností, jakostí?
"Tajemství? To je mi líto, cožpak je vaše jméno tak odporné, že se stydíte jej prozradit?"
Sho se usmál. "Nikoliv, zdá se mi krásné, avšak musíte si je.. zasloužit," aristokrat se zvednul. "Mohu poprosit o vycházku?"
Chopil se vycházkové, na první pohled starobylé vycházkové hole a obléknul si plášť, v němž vypadal ještě kouzelněji a čarovněji, ač se již zdálo, že to víc není možné.
Kaoru se zamyslel. Měl by s ním někam chodit? Přemýšlel zda není onen muž nějak obzvlášť nebezpečný, potom se nad vlastní úvahou rozesmál, přesněji se rozesmál a to pěkně hlasitě. Přes celí bar se ozýval jeho kouzelný smích. Lidé se po něm otáčeli a překvapeně hleděli na jeho klidnou a smíchem rozzářenou tvář.
Vždyť z něj to nebezpečí přímo sála... na sto honů je cítit jeho elegance jeho divokost. Nakonec se postavil na vratné nohy a vydal se k východu s tím, že s tím onen neznámí jakoby počítal,
od vrátného si vzal svůj kousek šatu v podobě kabátu, oblékl si ho a vystoupil ven do nastalého chladu.
Mlčky šel, následován temnou postavou.Zrovna procházeli kolem jedné ze špinavějších uliček a polorozpadlé zídky, když v tom...
Ocitnul se přiražen na zeď jednoho z dražších hotýlků a ucítil ledový jazyk, ve svých ústech, jak je plení. Druhé tělo se k němu vášnivě tisklo, předávalo mu svůj chlad a bralo si jeho teplo. Byl to nepopsatelný zážitek, když se bledé prsty vpletly do vlasů a veškeré Kaoruovy smysly zachvátila omamná vůně muže před sebou.
Líbal, nádherně jej líbal, a přestože v tom nebyli žádné trvanlivější city, jen nezkrotná vášeň, byl ten polibek dokonalý.
Stejně jako tělo, tisknoucí se na jeho.
Kaoru, nemyslíc na následky, se vášnivě svým tělem otíral o to druhé a odvážně a dravě se dobýval do cizincových úst.
"Jak vám mám tedy říkat...Pane neznámí?" zašeptal již jasným, vzrušením zastřeným hlasem, a snažil se trochu klidnit své rozbouřené pocity... Chtěl znát jeho jméno, nepřipadalo mu patřičné říkat mu Pane neznámí, nepozdávalo se mu to a při tom v něm ta cizincova tajemnost vyvolávala o to větší vzrušení a touhu. Takovou lačnost po těle, které se naň tisklo necítil již dlouhou dobu...možná, že dokonce nikdy.
Muž jej uchopil za klopy kabátu, přerušil tak polibek a začal jej táhnout dovnitř hotelu. Tam jen kývl na recepční, zřejmě jej dobře znala a hned mu přistrčila číslo hotelového pokoje. Kaoru se, nevědíc jak, dostal do výtahu, kde jej rusovlásek začal znovu líbat.
Trvalo to jen pár chvil, než vyjeli do správného patra.
Kaoru překvapeně vyjekl, když zjistil do jak prekérní situace se dostal a jasně si uvědomujíc zřetelně narůstající vzrušení jak u sebe tak u jeho pravděpodobně partnera na tuto noc, začínal nervóznět. Teď víc než před tím z něj sálala ta divokost.
Nechtěl ze sebe dělat děvku, ale v této chvíli neměl na výběr. V této chvíli bylo jeho jedinou záchranou uvolnění, které mu pan neznámí mohl poskytnout a dokonce chtěl.Vzrušeně sténal zatímco výtah zastavil a než se nadál, spočíval v cizincově náruči, nevědíc, kam míří, ale v tom momentě mu to bylo jedno. Polibky se přesunul na jeho krk, kde se snažil prozkoumat jeho citlivá místa.
Neuvědomujíc, že ta slova pronesl nahlas zašeptal: "Nechci ze sebe dělat děvku"
Sho zvedl obočí. "Ale to jsem vůbec nechtěl," usmál se. "Chtěl jsem ti jen zpříjemnit večer. Pokud chceš, může náš vztah zůstat pouze a jen platonický…" v jeho hlase bylo něco podmanivého, něco, co říkalo, že muž se vskutku může rozhodnout, že jej mladší nezavrhne.
Kaoru se na něj zkoumavě zadíval a chvíli přemýšlel. Ano, či ne?
Nevěděl, nemohl se rozhodnou. Nechtěl ze sebe dělat štětku, ale co když to sním jeho neznámí myslí vážně a tímhle ho ztratí ač sic říkal, že nechce aby se tak cítil.
Chvíli se ještě rozmýšlel, ale kdyby to s ním myslel vážně, proč by mu tedy neprozradil své jméno? Nerozuměl tomu, ale to co jej k němu táhlo, ta touha cítit jej v sobě, cítit se plný konečně po tak dlouhé době, tak strašně moc to chtěl.
Budiž buď co buď ať to myslí sebe upřímněji nebo jen lže, dnešní noci jej potřeboval, chtěl aby ukojil jeho touhu aby si jej vzal a vynesl jej ve slasti až do vesmíru
"Ne, vem si mě prosím" zazněla tichá žádost a jen táhlé očekávání
Ještě než to začne věděl, že on mu může ukázat to co již dlouho nezažil - slast vášeň... Chtíč už mu daroval, ale co teď? Nechá to na něm...
Muž se pousmál. "Ale já se s tebou chtěl jen mazlit," prohodil. Odemknul dveře apartmánu a uvedl jej do přepychového pokoje. "Nebo popovídat. Rozhodně s tebou nebudu hned spát," zakroutil hlavou.
Odložil dlouhý plášť na čelo postele, ve světle tlumených lamp bylo jeho tělo ještě dokonalejší a krásnější. Byl pravým aristokratem, nádherným ve své pýše, své lehkomyslnosti a zároveň přívětivosti, kterou stavěl na odiv všem kolem.
"Udělej si pohodlí, prosím, a něco mi o sobě povyprávěj."
Kaoruovi viditelně klesla čelist a v té chvíli zrudl studem. Jak by si mohl myslet, že by s ním chtěl spát jen jednu noc? Je hlupák, uvědomil si a hned na to zrudl jak rajče. Polilo jej horko a se studem v očích hleděl do těch neznámých a uchvacujících. Byla v nich vidět touha.. snad po něm? Tak proč si jej tedy nevezme? Chce ho, viděl to na něm, tak proč si ho nevezme a nezmizí z jeho života?
Nechtěl na něm být závislí… stále a všude viděl jeho podmanivý úsměv, jeho bledou tvář a jemnou na první dotek hebkou pokožku. Ty smyslené pevné a poddajné rty… proč jen mu dali tolik krásy? Byl snad předurčen k tomu jej svést? Okouzlit? Proč!
Na Kaoruově tváři se pomalu začala projevovat jeho zlost, když vtom si uvědomil jak asi vypadá...
Jako blázen ano vypadá jako blázen, cvok.
Proč tedy říkal, že nechce být děvka, když by mu stačila jedna pouhopouhá noc? Nač ta spousta slov, když by se spokojil i s ukojením jeho vlastního těla? Je hlupák a on to ví, chová se tak a začíná si to uvědomovat…
Proč to vlastně dělá? Měl by odejít, snad zapomenu časem na jeho tvář temného anděla, na půvab, ale i hrůzostrašnost, jeho očí
Ale dá se to vůbec?
Bezmyšlenkovitě se otočil na patě a zamířil z pokoje
"Škoda," zašeptal Sho smutně a obrátil svůj modrý pohled na vzdalující se záda. "Nezůstaneš tedy?"
Kaoru se zastavil a na chvíli jen tupě hleděl na podlahu pod jeho nohama, než se definitivně rozešel a odešel...
Venku se zastavil a vytáhnul si cigaretu. Zkoumavě se na ni zahleděl
"Tak dlouho už jsem neměl, nebudu s tím přeci opět začínat." zamumlal si a odhodil ji na chodník. Ještě se ohlédl přes rameno na ten hotel a zvednul pohled k oknu. V jednom z nich stál on a díval se na něj. Na chvíli se vpily pohledy jeden do druhého, než Kaoru ten svůj odvrátil a odešel svou cestou.
Chtěl zapomenout na tu tvář. Teď poprvé za těch několik let, kdy si uvědomil že práce není vše by chtěl aby byla vším aby opět žil jen jí.
Tak rád bych tě poznal pane neznámí, ale... V tom se zarazil a otočil se. Chvíli jen hleděl, než se vrátil zpět do hotelu a rozrazil ony dveře, ze kterých před chvílí vyšel. Už tam nikdo nebyl, jen prázdná postel. Zrovna, když si uvědomil, že zrovna do pana neznámého se asi zamiloval, tak jej ztratil. Je takový hlupák!
Netušil, že jej pozorují dvě pobavené oči a sesul se podél prahu na zem.
Z rohu se ozval tichounký smích. Najednou všechna světla v pokoji zhasla a rozžehnula se. "Není vše takové, jak se zdá být… to mě učil můj otec," zašeptal… "Nejspíše i to je důvodem, proč jsi se vrátil? Neplakej,"
Nádherná postava aristokrata vyšla ze stínů a bělostná dlaň přejela po mužově tváři, než k němu Sho poklekl a něžně jej políbil.
Kaoru zvedl svůj uplakaný pohled a s překvapením vepsaným v očích i ve tváři Shoa nečekaně objal a nevypadalo to, že by se jej chtěl pustit
"Šššš…" zašeptal mu ten do vlasů a bez problémů vzal muže do náruče, odnesl jej na postel.
"Neboj, o nic se nepokusím," políbil jej. "Jen se potřebuješ vyspat."
Kaoru se přitiskl k tomu chladnému tělu a vnímal jeho přítomnost jako dar, který mu byl dán... Nevědomky mu po tváří stále kanuly slzy a když si to uvědomil, snažil se je rychle střít rukávem. Neznámí se k němu naklonil a slíbal mu jednu po druhé z tváře, poté si jej opět vtiskl pevně do náruče a s něhou Kaora hladil po zádech.
Netrvalo to dlouho a Kaoru usnul spánkem spravedlivých... Tak dlouho neplakal, že už zapomněl, jaké to je, cítit něčí teplou a přívětivou... ochraňující náruč. Pro tuto chvíli si nepřál víc jak zůstat v ní navěky.
"Krásné sny, milovaný…" proniklo mu ještě do myšlenek…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sierra  Ayumi Sierra Ayumi | Web | 25. listopadu 2009 v 14:34 | Reagovat

koukám, nová spolupráce . klasická téma, nový  příběh.

2 Mandoska Quiar Mandoska Quiar | 25. listopadu 2009 v 18:11 | Reagovat

Jo, Sie.. zas tam většina postav umře....  :-D

3 Sierra Ayumi Sierra Ayumi | Web | 25. listopadu 2009 v 19:10 | Reagovat

[2]: *začne zvesela skákat* :D tak se mi to líbí!

4 Mandoska Quiar Mandoska Quiar | 25. listopadu 2009 v 19:11 | Reagovat

že? mě taky.. jen spoluautorka si myslí, že jsem zlý, krutý a bezcitný spisovatel co nemá nejmenší smysl pro soucit... xD

5 Sierra Ayumi Sierra Ayumi | Web | 25. listopadu 2009 v 19:14 | Reagovat

:D a to co má být?? :D a o čem je sakra příběh s happy endem? dyť to nemá pointu xD ji řekni že na to mužem zajít i do knihovny XD tam jsou toho stovky XD

6 Mandoska Quiar Mandoska Quiar | 25. listopadu 2009 v 19:16 | Reagovat

Romantika, srdíčka, pusinky a muck muck muck *imbecil, ten co vymyslel romantiku*
Tak TO vážně nemám za postřebí :-!

7 Sierra Ayumi Sierra Ayumi | Web | 25. listopadu 2009 v 19:18 | Reagovat

:D No právě, to já taky ne xDD Takže já budu happy až zustaneš při smrti pulky lidí a postav, co tam kdy byly a tak xD *romantiku vyhazuje rovnou ven oknem, nebo ji raději podpálí.. to je tak nechutný xDD jak se jiným zdá Yaoi*
Ale náhodou znám hodně lidí co závislačej na twilightu, bouřlivých výšinách a jiných běsech xD

8 Mandoska Quiar Mandoska Quiar | 25. listopadu 2009 v 19:19 | Reagovat

*s těmi lidmi se nebaví* :-D

9 Sierra Ayumi Sierra Ayumi | Web | 25. listopadu 2009 v 19:26 | Reagovat

[8]: *není s kým jiným :DD nechci vědět na čem všem visí ti ostatní xDD*
jen se nedej na klasickou romantiku xDD ale mylsím, že to nehrozí xD tak brzy snad určitě ne xD

10 Gel-chan Gel-chan | Web | 28. listopadu 2009 v 12:24 | Reagovat

He~ já stojím a Ebčou ^^, sice mi smutný konce nevadí - vzhledem k tomu že já sama jsem si jich ve všem prožila dost. Ále jedna kapitolovka by mohla být trošku ehm ... 'hodnější' - nevím jak to nazvat xD. Už jsem si zvykla na umírání skoro všech postav .. ale třeba v Slza zmizelá za závojem přízraku [kterou jsem určitě někde už četla ale nepamatuju si kde - tady to fakt nebylo xD] mi to v případě ehm ... *poškrábe se na hlavě* já si nepamatuju jména - jenom Vincenta co má ten znak na ruce .. a a přízrak álá  ten je nevlastní brácha toho koho myslím ^^. Hmm to je jesno shrnu to tak že mi to zrovna od povídek které píše nebo je spoluautorem Mandoska opravdu nevadí ^^. [hlavně když daný páč umře spolu jak to bylo v slze].

11 Ebika Ebika | E-mail | Web | 13. prosince 2009 v 16:25 | Reagovat

[10]: Seš tyran, všichni jste...tyraníííí!!!!
zabiju všechny jo fšak proč ne?Ne?
Celej příběh bude naprd protože nakonec všichni pochcípaj...ehe nic ve zlym, tayk můžu skusit něco novýho,a le fakt se mi nechce všechny nechat pochcípat...
A jen tak pro imjformaci nechci se s nikým hádat,ale to, že všichni nepochcípat neznamená, že to je bezmezná romantika, ale tak jak chcete...chcete smrt tak jo...by mě taky zajímalo proč mají všichni cutě jen na depresi není život sám o sobě dots depresivní?jsem ymslela , že povídky jsou na odreagování od reality...
*povzdech*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama