Vzpomínky

29. listopadu 2009 v 20:00 | M.Q.
Nemohl jsem usnout. Přes veškerou Zaharovu starostlivou péči, jsem to nedokázal. Umění spánku bylo dosud jediné, které se mi nepodařilo ovládnout, ač právě po něm jsem nejvíce ze všeho toužil. Avšak taková je ironie osudu. Nikdy nemůžete mít to, po čem vaše srdce nejvíce touží, i-když…

Já toho dosáhl. Na kratičký čas se mi podařilo být tak šťastným, jak to jen šlo. Na krátký okamžik jsem měl vše, ten však nyní skončil.
Nastal čas vlády rozumu a ne mysli láskou zaslepeného zabijáka.
Zavřel jsem tedy alespoň oči a užíval si ticha a klidu poledne stejnými, plnými doušky, jako objetí pevných paží.
Kruci, proč každá kapitola v mém deníku začíná spánkem? Šílené, měl bych ze sebou něco dělat. Píle, trpělivost a sebezapření, říkával můj učitel. Ano, to rozhodně pomůže!
Také vám připadá, že chvilku klidu a míru jsou tak neuvěřitelně krátké? Obzvláště v jeho náručí.
Ach ano, jsem zabiják, měl bych mluvit drsně, na všechno kašlat a nezajímat se o nic jiného, než o sebe, víte, občas to dělám… tím občas myslím chvíle mezi tím, kdy čtu poezii, historické knihy, peru Kayliiono špinavé oblečení a vařím.. úklid samozřejmě ve výčtu všemožných, zabijáky obecně odsuzovaných činností nesmí chybět.
Pokud v mích slovech vidíte nějakou ironii, vůbec se tím neznepokojujte, to je normální. Zahara by řekl, nemoc z povolání.
Zahara, chvilku se u něj pozdržím, přestože vy všichni musíte mít už z toho, jak se k němu obracím, jako k modle smíchy a znechucením naděláno v kalhotách.
Víte, z přemítání o minulosti nikdy nevzejde nic dobrého, ale já se o to přesto pokusím. Už z ní nemám strach, a ani necítím znechucení z věcí, které jsem spáchal. Beru je jako nutné zlo, které mne zavedlo až sem, a že toho zla nebylo málo, přestože jsem ještě nikdy nečetl přesnou poučku, která by popisovala neomylně podstatu zla a tudíž své činny nemohu z hlediska "dobro" vs. "zlo" soudit.
Mé činy i pohnutky avšak neomylně špatné byli.
Někdo by snad řekl, že nic z toho, co jsem kdy spáchal, nebyla má vina, ale ona byla. Nezáleželo na tom, že tuto životní cestu jsem si nevybral, na tom, že jsem vždy a všude svým životem opovrhoval a hnal se do čím dál tím větších extrémů, jen abych z toho neuvěřitelného kolotoče života a smrti z mích rukou unikl. Je to rouhání? Podle prastarých záznamů, které se dochovaly o předchozích druzích náboženství, ano, avšak já se již neklaním žádnému bohovi a nezodpovídám se nikomu, jen sobě.
Jsem svobodný, avšak přesto mne svazují zákony, ty, na kterých stojí můj řád. Ty, jenž mi nedovolí překročit má hrdost, má čest.
Nechci upadnout do spánku, nyní již ne. Musím vám vylíčit můj příběh, tedy spíš, náš…

O 6 let dříve
Každý, kdo nesnášel dusný, nepříjemně horký večer, dnes nevylézal z domu. Léto bylo vyjímečně horké, ale dnes se konečně, po tolika týdnech schylovalo k bouřce. Většina obyvatel to vítala s povděkem, já nikoliv.
Musel jsem provést profesionální práci, a v tom mi hustý liják, který pomalu přicházel, bude rozhodně vadit. Na druhou stranu se však v liánách deště mohu dobře ukrýt, což jsem oceňoval. Jedinou vadou na této dokonalé, takřka noblesní myšlence bylo to, že až dnes skončím, před nikým se nebudu muset ukrývat. Nikdo takový nezbude.
Tak zněla smlouva. Zabít všechny, kteří se budou v deset hodin večer nacházet v Růžovém salónku. Příšerný název!
Smlouva mluvila o celkem 42 lidech, z nichž deset bylo šlechticů, osm jejich ctěných manželek, dvanáct otroků a zbytek tvořila ochranka. Jako vždy tvořená věčně nadopovanými žoldáky, zdrogovanými, aby necítili bolest nebo únavu.
Dokonalé stroje na zabíjení, ale.. dokonalost, ta směšná nákaza lidstva, vždycky mívá nějaké trhliny. Na mě bylo je najít. Když sem se na těch pár floutků díval, nedalo mi to žádnou práci. Bylo to tak primitivní, že jsem nechápal, proč si na to najímají zrovna mě… a za takovou sumu peněz?
Inu, v tomto světě nebylo k chápání spousta věcí. Navíc pro mě nebylo je pochopit, ale respektovat je tak, abych dosáhl svého cíle bez ohledu na jeho následky. Nyní, pár minut před vlastní operací, jsem se musel uklidnit, vytěsnit ze své hlavy veškeré myšlenky, veškeré pocity, které by snad mohly narušit celou věc, či její část. musel jsem se dokonale koncentrovat, tak, abych slyšel i dopady těch nejmenších kapek na tvrdé dláždění, zurkot chrličů na pozadí paláce, kde se právě chystala oslava.
Bylo to obtížné. Velice. Avšak proto nás cvičili, abychom v tomto umění vynikali. Vyčistit si hlavu a soustředit se jen a jen na cíl.
Popruhy se mi zařezávaly do svalů, které chránila jen holá kůže pro váhu dvou mečů, připevněných na zádech, na bocích mě tížili pečlivě vyčištěné, dostatečně nabité revolvery, které dokážou z tohoto přeplácaného, vyfintěného místa ve velice krátké době udělat hororové divadlo a účinkující rozmetat na drobné, krvavé kousky.
Pokud jsem něco miloval bylo to toto, skuhrání umírajících, prosby nyní již mrtvých lidí za ušetření. Nikdo nesmí přežít, pokud za něj bylo zaplaceno. Nikdo. Tvrdé pravidlo ale účinné.
Kalhoty jsem měl v šedé barvě. Sice jsem se nepotřeboval skrývat, ale přesto to byla pro akci mnohem vhodnější barva, než výrazná, černá. I-když stačí to párkrát vyprat a ono to ten šedavý nádech stejně dostane. Tolik nadávky na kvalitu látek a pracích prostředků.
A nyní dost, všechno tohle musí pryč…
Když jsem si asi po deseti minutách byl přesvědčen, že jsem připraven, odhodlaně jsem vykročil do šera, které mi pomalu odcházející večer nabízel. Brzy měla přijít noc a s ní i konec mého úkolu.
Stejnou měrou, jako jsem se těšil, až již budu ve svém pokoji v naší "akademii" jsem byl nadšen z myšlenky, že mé milované zbraně dnes znovu zazáří krví a já budu roznášet svými pohyby bolest a utrpení. čepele mích mečů budou přetínat šlachy a hlavně vystřelí dostatek kulek, které neminou svůj cíl a vystřelí tak dokonale, že způsobí dlouhé, bolestivé umírání. A já.. já se pak budu kochat v sále plném mrtvých těl, okouzlen zakrvácenými tapisériemi a drahým čalouněním nábytku. Budu šlapat po vyhřezlých vnitřnostech umírajících a ve vzduchu budu dýchat omamnou vůni krve.
Kouzelné…
Plížil jsem se blízko u stěny, ne snad proto, aby mne nikdo nezahlédl, ale spíš z důvodu, že takto bude nejlepší zbavit se těch dvanácti nájemných žoldáků, kteří strážili vchod a byli rozestavěni po obvodu kruhového salónku.
Vkradl jsem se opatrně za prvního z nich a z pochvy vytáhl krátký nůž, speciálně uzpůsobený pro tuto prácičku. Tichou a rychlou. Bohužel pro odsouzence málo bolestivou. Ach jak jen miluji, když křičí bolestí!
Rukou jsem mu zacpal ústa a trhl jím k sobě, on se tak mohl jen obtížně bránit a koulit oči. Rychle jsem mu nožem podříznul hrdlo. Zhluboka jsem se nadechl, horkost krve, která mi najednou smáčela dlaň, byla opojná. Můj dech byl v tu chvíli vzrušením zrychlený a možná až příliš hlasitý, kdežto muž, mrtvý muž v mé náruči, ani nezachroptěl.
Položil jsem jej na zem, tiše, a uklidnil se. Nyní mi to zabralo sotva pár sekund, než jsem byl přichystán k další vraždě, i-když já bych to vraždou nenazval. Je to práce. Každý z nás se musí nějak živit a mě 6 000 000 talentů za tuto drobnou službičku stálo. Vlastně jsem se na ni i těšil. Pár lidí, které jsem obdržel na seznamu nebyli zrovna mými přáteli.
A i kdyby byli, za tuto sumičku bych je stejně oddělal.
Stejným způsobem jsem vyřídil dalších pět hlídačů, avšak nejméně šest mi jich, dle mých neomylných výpočtů, stále zbývalo.
Nikde kolem jsem je neviděl, nejspíše hlídali smetánku uvnitř budovy. Nastal čas odhalení.
Pečlivě jsem očistil veškeré dosud použité nástroje smrti a dal na jejich místa, abych je mohl v případě potřeby ihned použít. Bylo to nejen praktické, ale také nutné pro přežití.
Přestože jsem si byl jist, že mne nemohou nijak ohrozit, nehodlal jsem vejít dveřmi a hned na sebe upoutat pozornost, tedy.. těmi dveřmi jsem se dovnitř nakonec připlížil, ale nepozorován. Musel jsem se nejprve zaměřit na ochranku - žoldáky - a pak.. pak teprve je mi dovoleno zabít ty ostatní.
Vyžít se v jejich smrti, tak násilné a bolestivé, jak to jen půjde, přeci jen, zákazník mi v tomto dal volnou ruku. Prý to jen musí být nenápadné. Naokolo.
Neřekl bych, že jsem zapadal do okolního světa, ale ani jsem tu nebyl příliš nápadným. Dostat se k bodyguardům by bylo lehké, jen vědět, kteří to jsou. Posadil jsem se tedy do rohu a vyčkával.
Nelenošil jsem. Snažil jsem se všímat si všech detailů v chování lidí kolem a tak si utvořit trochu ucelenější představu. Kdo se chová podřízeně, nebo naopak naprosto neprojevuje svou osobnost, je žoldákem. Tím, koho brzy zabiji.
Trvalo mi asi patnáct minut, než jsem určil všechny žoldáky a dalších pět, než jsem vymyslel ten nejlepší a nejtišší plán, jak je zlikvidovat. Nyní jsem na sebe nechtěl poutat pozornost. Spíš odstranit možné komplikace, které by z přítomnosti žoldáků zde mohli plynout.
Snažil jsem se odvést co nejlepší práci, čistě jim podříznout krky a položit na zem, případně odtáhnout do kouta a skrýt. Nesmí nastat panika. Situace musela být pod mojí kontrolou. Nic jiného jsem si nepřipouštěl.
Nic jiného se nesmělo stát.
Odstranil jsem je ze scény a znovu pozoroval. Mé ruce byli ulepené od krve, stejně tak i rukávy, avšak to ještě nic nebylo. To nejhorší, nejkrvavější mělo teprve začít. A jás e na to vskutku těšil. Necítíte to nadšení v mých slovech? Dává mi takovou sílu!
Asi se již opakuji, že? Takže je čas pracovat, ne se zaobírat nesmysli.
Vybral jsem si toho nejméně důležitého člena a zatáhl jej k sobě. nedal jsem mu ani možnost cokoliv říct, prostě jsem jej střelil do břicha.
Rozpoutalo se přesně to, co jsem očekával.
Šlechtic, s očima šokovaně otevřenýma, klesl k mým nohám s hustě krvácející ránou přímo v žaludku. Dával jsem mu ještě tak dobrých 12-13 minut, než ve velkých bolestech zemře. Bohužel, že to neuvidím, budu mít na starosti porcování tady těch.
Cítil jsem , jak se vedle mě zabořilo několik kulek a mé tělo, naprogramované na obranu a zabíjení okamžitě vystřelilo pár ne smrtících, ale dosti bolestivých ran, mířených tak, aby útočníky odzbrojili. Avšak, nebyl jsem já útočník a oni ti se bránící?
To my nyní bylo jedno, zajímala mne jen má mise.
Kolem mě se ozýval vyděšený řev dam, klapot podrážek zběsilých, strachem šílených hostů, jenž se snažili uniknout, ale nemohli. Mé kulky byli přesné. Díky bohu, nebo tomu, kdo za to mohl.
Několik se mi jich postavilo na odpor, musel jsem je smést. Občas se jejich krev, která, když vystřikovala z tepen, smáčela můj obličej a šaty, mísila i s mou vlastní. Vypadal jsem jako anděl zkázy, pokrytý krví umírajících.
Za malinký okamžik počítám, že tak půl hodiny, se již salónkem nerozléhalo pištění, kvílení a vše, co patří k panice, ale steny, výkřiky neskonalé bolesti, kterou jsem jim působil. Já a mí přátelé.
Spočítal jsem oběti, v loužích krve, a přičetl jsem k nim i ty chudáky, kteří leželi venku. Číslo odpovídalo. Má práce byla u konce.
Dal jsem nože a meče stejně jako předtím zpět do pochev a do koše vyhodil prázdné zásobníky. K ničemu mi již nebyli. Samotné revolvery se octly zpátky v příslušných pouzdrech.
Všechno se tu zdálo být v pořádku: mé kožené boty s vysokou podrážkou se brodili v krvi a vnitřnostech, všude byl klid a ticho. Avšak zdání klame.
Najednou se ve dveřích objevil vysoký, černovlasý muž…
***
Věděl jsem, že vstoupí o chvilku dřív, než se to skutečně stalo. Netušil jsem, čím to bylo, snad tou charakteristickou vůní, která mě dostala, ač jsem nebyl nijak ochoten si to přiznat, už včera v noci. Přiznávám, že jsem si tolikrát představoval způsoby, jimiž bych ho mohl zabít, ale nakonec jsem to odvrhnul.
Raději jsem zůstal nevzrušeně posazen na židli před zrcadlem a obtahoval si oči černou linkou, kterou jsem protahoval dozadu, abych svým fialkovým očím dodal kousku tajemna a nadpřirozena. Před sebou jsem měl přichystány různé odstíny stínů na oči a něco, čemu by jste vy řekli řasenka.
Má pleť byla bělostně dokonalá a nepotřebovala žádné úpravy, kromě občasného krému. Vymoženosti, které jsem si mohl dopřát, stejně tak, jako luxusní, bílé zařízení svého pokoje zde, v hlavním sídle mého klanu.
Neklepal, jen v zrcadle jsem viděl odraz jeho překvapení nad vzhledem místnosti. Velká, z tmavého dřeva zhotovená postel s mírně průhlednými závěsky na zem, zářícími bělobou a také hedvábím potažené deky. Bělostný, chlupatý koberec na podlaze a také záclony u obrovských oken a dveří vedoucích na terasu. Tmavé skříně na věci a spousta poliček se zbraněmi. Vzadu knihovna.
Těch několik dveří vedoucích na záchod, do koupelny a pracovny byli šikovně zakamuflované.
Přestože jsem luxusem pohrdal, nutil mne svět, který ode mne očekával tolik nemyslitelných věcí, v něm žít.
"Vy jste Kei, že?" hlas měl tichý, klidný, přestože jsem v něm cítil kapičku strachu. Má ruka, pečlivě nanášející linky, sebou ani nepohnula a dotvořila tak i druhé oko k obrazu dokonalosti. Ne, to slovo bych neměl používat. Nic jako dokonalost neexistuje!
Odložil jsem linky do šuplíku ve stolku. "Nejspíše. Smím se zeptat, jak jste se sem dostal?"
"Vpustili mne sem vaši přátelé…"
Jeho věta na mích rtech vyvolala hořký úsměv. "Nejsou mí přátelé," opravil jsem ho. "Říkejme jim třeba… spolubydlící, přestože ani ten výraz není příliš přesný. Nejsou mými přáteli, avšak ani nepřáteli."
"Akceptujete je?"
"Beru je jako nutné zlo," pokývnul jsem a nabral na štěteček temně fialový stín, který tak zvýrazní vlastní barvu mích očí. "Avšak vy jste zajisté nepřišel hovořit o mích myšlenkovým pochodech. Je na místě otázka, co tu děláte, nebo dle etikety má přijít na přetřes až později?"
Snažil jsem se hovořit klidně, vyrovnaně jako on, ale nedařilo se mi to. Stále do mého hlasu pronikala ta zřetelná arogance, mísící se až s ironií, kterou jsem připisoval světu, ve kterém jsem byl nucen vyrůstat a nyní i žít.
"Myslím, že je na místě…" černovlasý muž za sebou zavřel dveře a vstoupil víc do hlouby pokoje. V odrazu zrcadla byl.. velice přitažlivý, se svými dlouhými, tenkými dredy a vypracovaným tělem, oblečený do těsně obepínajícího tílka a volných kalhot s masivní sponou opasku. "Avšak nejdříve mi dovolte se představit. Jsem Zahara."
"Těší mne, avšak nyní přejděte k věci: Co tu pohledáváte?"
Samozřejmě. Byl sexy, líbil se mi, ale ani to nebylo důležité, ne teď.
"Viděl jsem vás včera v Salonku," poznamenal. "Doteď odtamtud odnášejí těla a snaží se určit, kdo je kdo…"
"Čistě odvedená práce," pokrčil jsem rameny. "Pokud jste mne přišel vydírat, chci vás upozornit, že za nic z toho nejsem zodpovědný já, ale ten, kdo si mne objednal, tudíž si jděte stěžovat k němu…"
"Ne," zakroutil hlavou. "Přišel jsem se zeptat, proč jste mne také nezabil."
Zdálo se mi to, nebo opravdu vypadal tak… zmateně? "Zaplatili mi jen za 42 osob, za vás by musel být příplatek a mě se to nechtělo protahovat. Stejně mi přípravy zabili celé mé volno, proč se ještě namáhat…"
Teď se pro změnu pousmál, nebo spíš ušklíbnul, on.
"Nebo se mi vás možná nechtělo zabíjet. Vyberte si, která varianta je pro vás přijatelnější a tou se řiďte."
"Dobrá, vyberu si, i-když ta první zní reálněji."
"Ovšem ta druhá více lichotí vašemu egu, přiznejte si to, Zaharo," konečně jsem vstal ze židle. Byl jsem zahalen jen do fialového, saténového župánku, vlasy a celé tělo ještě trochu vlhké od koupele.
"A měla by?"
Pokrčil jsem rameny a sáhnul po bělostné tunice, jenž ležela připravená asi jen deset centimetrů od místa, o které se Zahara právě opíral. Natáhl jsem se po ní volnou rukou, v té druhé jsem svíral řasenku, kterou jsem zapomněl odložit, když jsem se dolíčil.
Neměl jsem rád takovéto chvíle, zejména ne proto, že po nich téměř vždy následoval sex, hrubý, něžnost byla výjimkou. Snad to byl důvod, proč jsem si k sobě nikoho nezval. To musím všechny proto, že vypadám tak jak vypadám tak neskutečně přitahovat?
V jistém smyslu to bylo i zvrácené.
"Záleží na tom, co sledujete touto návštěvou."
Můj pokus o úsměv byl křečovitý.
"Nic," jeho odpověď byla prostá. "Pouze odpověď na mou otázku."
"Pokud vás tu již nic nedrží, pak jděte," přivřel jsem oči. Byl jsem unavený, rozlámaný. Neměl jsem chuť na nějaké radovánky. Avšak tím víc mě udivovalo, že on na ně neměl ani pomyšlení, přestože musel cítit to napětí, které mezi námi panovalo.
Kývnul a obrátil se k odchodu.
"Jestli zítra nemáte nic na práci, v hotelu naproti je v osm večer párty…" pronesl ještě tiše, než zmizel za dveřmi.
Tato jeho poslední slova mne uzemnila. On mne někam zve? Mně? Nájemného vraha?¨To vědomí bylo děsivé, až skličující, avšak i přesto na mé tváři vyvolalo drobný úsměv.
Ale jen nakrátko.


Pozn. autora pod čarou: původně jsem chtěl tuto vzpomínkovou část napsat do jedné kapitoly, avšak oněch důležitých vzpomínek je příliš mnoho a já se již při psaní děsil, jak to narvu do pěti stran, které jsem si určil pro jednu kapitolu.
Rozhodnul jsem se, že tedy vzpomínky hodím ještě do některých dalších kapitolek, které nastanou.
Děkuji za pochopení, Vás Vincent

PS: Shagu, vím jak ses těšila na podrobné popisování mučení.. ale potom, co když jsem to četl zezelenala má kámojda sem to raději přepsal…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama