Ghosphel Hotel

6. prosince 2009 v 20:00 | M.Q.
Když jsem vstupoval do hlavní síně Ghosphel Hotelu, cítil jsem se nejistě.
všude kolem byla smetánka města, oblečená v těch nejnákladnějších róbách, které bylo možné zde koupit. každý se producíroval v drahých Špercích a bylo mu jedno, že jej to zruinuje, jen když navenek dokáže své bohatství a galantní chování.

Navalovalo se mi z toho stejnou měrou, jakou jsem všemi zde pohrdal.
Posadil jsem se do rohu k jednomu z těch méně viditelných stolů a vyhlížel muže, který mě sem pozval a který se představil jako Zahara.
Nemohu tvrdit, že mne nepřitahoval. byla v něm ta zvláštní mužská krása, která mi svým způsobem velmi imponovala a nutila mne toužit po jeho těle. Ano. Toužit. Touha by nám, zabijákům, měla být zakázána. Může nás svým žárem zničit.
Mé tělo právě tento příval ničivých emocí prožívalo, neboť černovlasý šlechtic se sklenkou rudého vína právě vyšel zpoza rohu a vybavoval se v nějakém nesmyslném rozhovoru s blonďatou dámou středních let.
Necítil jsem žárlivost, koneckonců tenkráte jsem ani neměl proč.
Snažil jsem se svým vzhledem co nejvíce splynout s okolím a nezbylo mi než doufat, že se mi to v bílé tunice a volných bavlněných kalhotách daří.
Konečně si mne všimnul a s úsměvem mi pokývnul. tvářil se, jako by mne neviděl zabít tu horu nevinných lidí tím nejbrutálnějším způsobem, který mne naučili. Omluvil se dámě a přešel ke stolu, u nějž jsem seděl.
"Jsem rád, že jste přišel," kývnul. "Smím se posadit?"
Nebyl důvod proč mu to nedovolovat, přesto jsem váhal. avšak jen naoko. "Jistě. Koneckonců, pozval jste mne vy."
Usadil se hned vedle mě. Dalších asi patnáct minut jsme mlčky pozorovali své okolí a každý se zaobíral vlastními myšlenkami, než jsem konečně proťal to tíživé ticho.
"Nebude vás postrádat společnost?"
Daroval mi jeden ze svých typických, zářivých úsměvů. "Myslím, že ne. Jsem tu jen proto, že jste tu vy."
"Já?" pozvedl jsem obočí a ušklíbnul jsem se. "Nechte si ty romantické řečičky pro jednu z těch do vás tak šíleně zamilovaných dam, které na mě každou chvilku hází pohrdavé pohledy, že si vás uzurpuji, ano, a netvrďte mi takové nesmysli. Nebyl jsem sem pozván.." zarazil sem se.
"Pozval jsem vás sem já," upozornil mne. "Byla to jediná věc, která mě napadla, když jsem vás byl navštívit."
"Vaši návštěvu mi nepřipomínejte, prosím," probodl jsem jej vražedným pohledem a natáhl se po sklenici bílého, dobře vonícího, vína. "Nebyla vhodná."
"Ne?" opáčil pobaveně a pozoroval, jak ve mně mizí obsah křišťálového a nepochybně velice drahého poháru.
"Přesně tak. Nemám rád, když někdo, koho neznám, vstupuje do mého pokoje…"
"Pak taková návštěva ale není nevhodná," opravil mne tiše. "Pouze vám nevyhovuje. Nemáte oprávnění požadovat tak po mně odškodnění, například v návštěvě mích vlastních komnat?"
Odfrknul jsem si. "A co vás přesvědčilo, že bych o onu návštěvu stál?"
"Proč by jste jinak přišel?"
Při jeho odpovědi jsem sebou trochu škubnul.možná, že mne i odzbrojila, ale to bych si přeci nemohl přiznat. Rychle jsem nahmatal pečlivě ukrytý revolver, abych se uklidnil. Nešlo to.
Ten černovlasý Säpä mě něčím neskutečně provokoval a já stále nevěděl čím. Nebo věděl, ale nedokázal jsem, bál jsem se to popsat.
"Možná, že jsem chtěl.." prohodil jsem neurčitě a doufal, že se k tomuto tématu již nevrátí. Jak jsem se mýlil.
"A já myslel, že zabijáci jako vy nechtějí, pouze musejí. To pozvání nebylo myšleno jako rozkaz, za který po splnění dostanete platbu," zakroutil pobaveně hlavou.
"Co to bylo tedy? Pozvání na rande?" v hlase jsem měl špatně skrývanou uštěpačnost a trochu ironie. Kdo by měl zájem o mě?
Jistě. Bylo to svým způsobem smutné, ale já byl vždy - tedy co si pamatuji - ve škole a tam jsem byl sám. Musel jsem bojovat, soupeřit s ostatními a nikdy neměl oddech. Občas jsem se bál i spát, aby mne někdo nezabil ve spánku.
Strach. Strach ze smrti jako poháněcí síla lidstva. Asi to platí, i když si nepamatuji kde jsem tuto větu slyšel, či jak správně by měla znít. Dokáži si vybavit jen její poselství.
"Možná ano," odpověděl na mou otázku a stočil svůj zrak ze mě zpátky na parket. Lépe řečeno na několik dívčin v růžovoučkých róbách, které si něco špitaly. Sotva co se na ně pousmál, všechny zčervenaly a jako jedna zmizely.
"Nechápu vás," zakroutil jsem hlavou. "Chcete si začít se zabijákem jako já? A k tomu ještě jiné rasy?"
Zahara se místo odpovědi zvednul ze židle, místo toho ale, že by odešel, se postavil čelem ke mně a natáhl ruku. "Zatančíte si?"
V očích měl čertovské jiskřičky.
"Obávám se, že toto umění neovládám dostatečně dokonale, abych vám neudělal ostudu, tudíž se raději zdržím zde…"
Naklonil nedůvěřivě hlavu na stranu a pak se ke mně sklonil. "Nemáte náhodou ovládat všechno dokonale?" zašeptal mi do ouška a uchopil do své mou dlaň. Ta jeho byla na rozdíl od mé unavené a mozolnaté, pevná a pokrytá hebkou kůží.
Sváděl mne, uvědomoval jsem si to ostře již od okamžiku, kdy jsme si začali povídat, spíš se přetahovat o to, kdo má pravdu. Nevědomky jsme si tak vyjasňovali svá přesvědčení a dávali tomu druhému nahlédnout do našich myšlenek a skutečností, které nás činí takovými, jací jsme.
Zaplašil jsem hlásek, který mě v hlavě varoval, ať nevstávám, a nechal jsem se vytáhnout na nohy, vzhůru do teplé náruče vyššího muže.
"Mohu se zeptat, co tímto vším vlastně sledujete?" zašeptal jsem, překvapen sám sebou tónem hlasu.
Znovu se sklonil k mému oušku a jeho horký dech ovanul bledý ohyb lalůčku. "Možná si s vámi chci jen pohrát," hravé kousnutí. "Možná vás chci svést a možná vás chci sbalit."
"Mezi tím je nějaký rozdíl?" snažil jsem se nedýchat, aby mi nevypadnul žádný detail z jeho úst, avšak nešlo to, přestože rytmus tance byl pomalý.
"Jistě," pravil stejně tichý, stejně podmanivým hlasem jako prve. "Kdybych si s vámi chtěl jen pohrát, tak vás vzruším do nepříčetnosti a pak odejdu," tiše. "Pokud vás chci svést, tak mou jedinou touhou je s vámi strávit jedinou noc."
"A pokud mne chcete sbalit?"
Usmál se. "Pach chci vaše tělo, srdce a možná i duši jen pro sebe…"
Zavrčel jsem. "O toto není vhodné žádat!"
"Nechci o to žádat," vtiskl mi polibek na krk, bez ohledu na to, kolik nás mohlo vidět lidí. Já mohl jen tiše zuřit nad tím ponížením a zatínat prsty do jeho svalů na zádech. "Počkám, než mi to dáte vy sám."
"Takže chcete tu třetí možnost?" úšklebek. "A co když nebudu souhlasit já?"
Skladba skončila, přesto jsme neodešli z parketu a naše těla se propletla v nastávajících tónech budoucí písničky.
"Pak se spokojím s tím, co my budete ochoten nabídnout."
"A co když to nevím ani já sám?" hrál jsem si s ohněm, to mi došlo už když mne vytáhnul na parket. Avšak ne s jeho, ale se svým vlastním. Od té osudné události před třemi měsíci jsem se prakticky s nikým nestýkal a mé tělo bylo jako natlakovaná nádrž, která měla co nejdříve vybouchnout. Stejně jako ta bomba.
Vzpomínky mě přinutily zavřít oči. Nikdy jsem je neměl rád a tuto rozhodně ne.
Ta jediná chyba mne stála moc, avšak s tím se muselo počítat. Teď už nebylo cesty zpět a mé povolání bylo náročné. Velice.
"Pak mi dovolte jen, co snesete, a pak mne odhoďte…"
Ucítil jsem Zaharovy dlaně, jak opatrně hladí křivku mích zad, něžně, se zvláštním citem, že jsem nechápal, kde pramení. "Nebudu vás využívat," nesouhlasil jsem. Ne, musela být jiná možnost.
"Vše záleží jen na vás."
Usmál jsem se tomu, jak si neustále vykáme, přestože vzhledem k povaze vedeného rozhovoru to již rozhodně nebylo vhodné.
"Zaharo?" oslovil jsem jej. Jako odpověď mi postačilo zahuhlání rtů, právě okupujících citlivé místečko za mým ouškem. "Pokud je můj předpoklad správný a my dva za pár hodin skončíme spolu v postelï, co takhle upustit od té dvorské zdvořilosti a přestal si vykat?"
Ucítil jsem na kůži, jak se zasmál. "Pokud si to přeješ," zašeptal. Cítil jsem, jak se napnuté svalstvo v mém těle uvolnilo, jako by se něco tím tykáním změnilo,něco, čemu musím čelit. Zas a znova.
Zbytek tance jsme mlčeli, jen si užívali těla toho druhého,m smíření s tím, že tato noc vše rozhodne. Možná budou další, možná ne.
Mé tělo bylo z vyhlídky na nezávazné uvolnění nadšené, avšak mysle se tomu bránila. Celý život jsem byl vším a všemi využíván a přestože jsem byl tvrdý, nechtěl jsem využít někoho, kdo by neměl. Avšak uvědomoval jsem si, že to je jen Zaharův boj, ničí jiný.
Je jen jeho věc jak se k tomuto všemu postaví, jak to on zvládne. Možná, že na to byl zvyklí…
Vzal mne za ruku a odvedl zpátky ke stolu, u nějž jsme seděli. Chopil jsem se sklenice s vínem a rychle si dolil. Co nejrychleji jsem do sebe nalil veškerý alkohol, co křišťál obsahoval a rozhlédl se po něčem ostřejším.
Nikde nic nebylo k nalezení.
Zahara si po chvilce nevyhnutelně všimnul mého zkoumavého pohledu. "Nic tvrdšího tu není," zakroutil hlavou. "Tohle je večírek, kde se lidé mají bavit, ne opíjet."
"Mluv za sebe, já se opíjím na večírcích celkem rád."
Rozesmál se. "Vypadám snad, že ti to nevěřím?"
Pozoroval jsem veškeré jeho pohyby, výrazy tváře, vše bylo velice spontánní, přirozené, až jsem to nečekal. Téměř vypadal, že je mu jedno jak tohle vše dopadne a já se na okamžik zastyděl, že o tom všem tak přemýšlím.
Jsem přeci zabiják, odkázaný na život v samotě, tak proč se zaobírám myšlenkami na život po něčím boku? Na krátký život, musel jsem si uvědomit.
Proč by semnou někdo byl, když do pár let zemřu? Bude ze mě troska, neschopná se pohnout - tak to alespoň viděli lékaři.

A co jsem chtěl já?
To přeci nikdy nikoho nezajímalo. Má dráha byla určena.
"Neměl bys tolik přemýšlet," pronikl do mých myšlenek Zaharův hlas. "Některé závěry až bolí, jak jsou pravdivé…"
otřásl jsem se. "Musíš mít pořád pravdu?" vypěnil jsem a zuřivě postavil sklenici na stůl. První okamžik za těch několik let, kdy jsem se neovládl. Avšak bylo mi sotva 23 let, neočekávalo se ode mne, že budu dokonalý…
teď si lžu sám sobě. musel jsem jím být už od kolébky.
Věrný svému rodu, věrný svému druhu. O nic víc v této hře se životy nešlo.
Když jsem se uklidnil, Zahara na mě trpělivě hleděl, podávajíc mi další sklenici vína. Tentokrát jsem ji odmítnul.
"Půjdeme, ne?" zašeptal jsem vzdorovitě. "Toto prostředí mi nesvědčí."
Pokývnul a zasunul svou židli ke stolu. Na něj položil papírek kam poslat účet za pití. Zamračil jsem se.
"Nechci, aby jsi za mne platil…" uvědomoval jsem si, jak je tu vše drahé.
Usmál se. "Jsi mým hostem. Je to má povinnost. Nechceš mne přeci zneuctít, že ne?" pozvedl obočí.
"Na tom, co chci nezáleží," zakroutil jsem hlavou a následoval jsem jeho svižný krok ven ze salonku. "kam to vlastně jdeme?"
"Do jednoho pokoje zde," dostalo se mi po chvilce stoupání po schodech odpovědi. "Objednal jsem si jej dnes odpoledne, nechtělo se mi jít večer přes celé Obscure…" pokrčil rameny, snad trochu omluvně. "Mimoto, tvoje pocity ani touhy nejsou bezcenné a záleží na nich," dodal tiše a zavedl mne až dozadu do chodby ke dveřím draze vyhlížejícího pokoje. Odemknul a dal mi přednost.
Pokoj se mi líbil. Nebyl tak m
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama