Samuel

20. prosince 2009 v 20:00 | M.Q.
Stěží patnáctiletá dívka konečně pootevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Viděla jen šeď, cítila zimu, vycházející z kamenů, kterými byla stěna, o níž se zády opírala, postavena. Zbylé tři stěny tvořila ocelová konstrukce klece, na boku s nízkými dveřmi, kterými jí dovnitř nosili jídlo.
Nedotkla se jej.

Třásla se po celém těle, nejen zimou, která jí prostupovala, ale i strachem. Byla v celé věznici jediná, byla na očích, bez jakéhokoliv soukromí. Přestože vše vytvářelo iluzi nekončícího prostoru, ona se cítila stísněná, sevřená v kleštích ze kterých není úniku.
Nevzpomínala si, co se mohlo stát. proč se stalo, že jednu noc usnula ve své přepychové postýlce v paláci a probudila se zde. Copak její předchozí život byl jen sen a teprve nyní se probudila, nebo toto vše je noční můra, ze které se probudí.
Něco tajemného v hlavě jí říkalo, že ne. Že toto je skutečnost a ona se s ní bude muset vypořádat s takovou grácií, jaká princezně sluší.
Přestože ji ten hlas uklidňoval, nedokázala se uvolnit. Nakonec znovu zavřela oči a propadla se do spánku plného nočních můr a bolesti.
Probudil ji dotek na jejím rameni, dlaň, která s ní zatřásla a při probuzení ji uvítaly teplé oříškové oči. Chlapecká tvář zpola zakrytá v černých kadeřích.
Hádala mu tak sedmnáct. Rozhodně byl starší než ona samotná a podle jeho oblečení usuzovala, že je výše postaveným. Nebo, vzhledem k tomu, že tu byl byla ta možnost přijatelnější, byl poskokem toho, kdo ji zde držel.
"Měla by jste se najíst," hlas měl měkký, přívětivý, až si mu přála uvěřit. Nechtěla se dát obalamutit tímto rozhodně velmi půvabným chlapcem.
"Nic v tom není," podsunul jí polévku na tácu blíž k tělu. "Vy mi nevěříte?"
Zakroutila hlavou a on si povzdechl.
"Nechceme, aby jste zemřela…"
"Tak mne pusťte…" zadoufala dívenka na okamžik.
Zakroutil hlavou. "To jediné bohužel nemohu. Jinak bych pro vás udělal vše…"
Sklopila pohled, ale víc již říci nestihla….
"SAMAELI!" rozlehlo se kobkami a chlapec na okamžik pevně sevřel víčka k sobě.
Pak se smutně pousmál. "Musím jít, paní," zašeptal a zvedl své hubené tělo ze země. Daroval jí ještě jeden úsměv a pak vyběhl ze dveří. Ještě je zamknul a pelášil pryč.
Princezna si povzdechla. Zase sama…
"Kolikrát ti mám říkat, že nechci, aby ses s ní vybavoval?" zavrčel na chlapce postarší, rusovlasý muž s bičíkem v rukou. "To že nad tebou drží pán ochranou ruku neznamená, že si tu můžeš dělat co chceš!"
Vzápětí na chlapcova záda dopadnul bičík. Při druhém úderu již roztrhnul látku drahé košile, v dalších již řezal ostrý bič do kůže. Do cárů látky se začala vsakovat horká krev.
Samael si jen kryl pažemi obličej a čekal, kdy tohle utrpení skončí.
Koneckonců byl na takové týrání zvyklí, pokud udělal něco, co se tomuto muži nezdálo.
Johnas se netajil tím, že bratra svého pána nesnáší od chvíle, co jej sem jako desetileté dítě dovezli. V jeho inteligenci a schopnosti vše se naučit a porozumět tomu, byl jeho nepřítel. Bál se, že zanedlouho obsadí jeho místo. A to nehodlal kancléř dopustit.
Bylo mu jedno, jaké rány způsobí, chtěl jen jeho smrt.
"Johnasi! To by myslím již stačilo!" ozval se z rohu pevný, klidný hlas vysokého Laruku. Rusovlásek ihned padl na kolena, aby vzdal hold svému pánu. Chlapec nemusel. Již před okamžikem jej údery srazily na zem, aby z něj vytřískali co jen jde.
"Co udělal, že je takto trestáš? Promluvení si s vězněm ještě není vlastizrada, pokud dobře vím!"
"Ale pane…" rusovlasý rychle políbil lem róby, která halila tělo bělovlasého. "Mohli osnovat spiknutí, proti vám, pane!"
"Jistě," zadumaně. "A proto raději ihned bičuješ, než se zeptáš? Pověřil jsem jej, aby té dívce donesl jídlo a vodu. Kdyby ses zeptal, věděl bys to. Možná bych tě měl na výstrahu ostatním potrestat, aby si i oni uvědomili, že někdy jsou slova, či pouhá výtka lepší než trest. Vypadni!"
Johnas hodil po chlapci zlým pohledem plným záště a nenávisti, poté se zvedl a s úklonami se vytratil, jak si to jeho mocný pán přál.
Ten hned, jen co si byl jist, že se Johnas opravdu vytratil, pokleknul k tmavovlasému chlapci. "Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě a políbil jej. Nejněžněji, jak jen to dokázal.
Samael přikývnul. "Neměl by jsi toto dělat. Použije to proti tobě..," hlesl. "Přeci jen jsem pouhý parchant, nic víc."
"To se mám dívat, jak ti ubližuje? To by sis přál, bratříčku?" zakroutil Laruku hlavou a vzal chlapce opatrně do náruče, tak, aby se co nejméně dotýkal nepříliš hlubokých, ale bolestivých ran na zádech.
"Na mých přáních nezáleží," ušklíbnul se chlapec a vyprostil se z té ochranitelské náruče. "Měl bych už jít, mám spoustu nedodělaných úkolů do školy a jsi to vždycky ty, kdo mi spílá, že mám málo nadšení pro povinné učivo…"
Laruku se usmál. "Tak dobře. Nemám alespoň zavolat někoho, aby ti to ošetřil?"
"Nebude třeba, děkuji.." zakroutil hlavou černovlásek a odešel.
Však on to zvládne sám…
*
Ležel jsem zabalený v měkkých peřinách a nehýbal jsem se, abych neprobudil svou lásku, spící vedle mě a objímající mne kolem pasu.
Přemýšlel jsem.
O všem. O příčinách bytí všeho na této zemi, dokonce i o smrti, jen abych nemusel myslet na mé zítřejší rozhodnutí. Chtěl jsem čas, abych mohl vše pečlivě zvážit, avšak bylo mi již v tu chvíli jasné, jak tohle vše dopadne. Mohl jsem to říct bez zbytečného protahování, ale já je chtěl nechat napnuté a získat.. co? Možná čas? Malou chvilinku v náruči své lásky?
Čas nelze zastavit. Možná, že jsem si to uvědomil pozdě, nevím.. upřímně. Toto vědomí bolí, avšak nám, smrtelným nezbývá, než se smířit s nevyhnutelným.
Nechávám se objímat od muže, kterého brzy ztratím a který ztratí mne. Od muže, kterému brzy způsobím bolest, tak velkou, že mu bude pukat srdce. Vím to, protože to samé nyní cítím já.
Jako by se veškeré mé emoce, které se ve mně za ta krásná, krátká léta po jeho boku zvětšovaly a pak.. praskly. Vybuchly v temném, černočerném ohňostroji a ostré střípky putovali žilami do mého srdce a trhali ho v půl.
Neuvěřitelná bolest, kterou jsem nemohl, ani nechtěl dát najevo. Nesměl jsem to udělat Zaharovi ještě těžší. Už tak, že se trápím já, on nesmí. Ani Kayla, přestože bych toho spratka nejraději rozšlapal na krvavou směs, ne.
Na to je příliš miluji. Jsou rodinou, kterou jsem nikdy neměl a jíž jsem až nyní získal. Lidé, které musím chránit.
Jsou to lidé, pro které zemřu kdykoliv a rád, jen pokud je to zachrání, nebo jim umožní žít o trochu lépe než mohli doposud. Aby byli šťastní.
Musím přijmout jejich nabídku, nemá cenu ji odmítat. Duclan mě až příliš dobře znal, na to,a by věděl, že nepřijmu. Byl si tím na sto procent jist. A já neměl důvod mu jeho jistotu brát.
To nikdy nebyl můj cíl.
Jsem připraven zamřít… ale zemřít se ctí.
*
Samael ležel v přikrývkách, tvář měl zabořenou v knížce a na neuměle ošetřených zádech ledové zábaly, aby vstřebávali horkost z ran a zároveň tak kůži chladily aby se lépe uzdravovaly.
Knížka poezie byla velice zajímavá, co se týkalo obsahu, avšak nudná svým příliš složitým a květnatým zpracováním. Za okamžik ji odložil. Verše v něm probudili příliš nevhodné myšlenky, vzhledem k zranění zad. Na jejich splnění si tak dva tři dny počká.
Však byl dost trpělivý.
Z přemýšlení jej vytrhnulo zaklepání. "Smím dál?"
Tmavovlásek se usmál a opatrně se protáhnul. Dveře byli zamknuté, musel vstát aby mohl otevřít. Byl si jist, že jeho nevlastní bratr nemá od jeho pokoje klíče. Nebylo by to vhodné.
Sundal ze zad ručník s ledem a pouze v dlouhé, černé sukni přešel ke dveřím a odemknul.
"Čemupak vděčím za tvou návštěvu?" pousmál se na bělovlasého muže a opřel se o rám dveří.
"Nemohu se jít podívat, jak se daří mému bráškovi? I-když, přiznávám, nevlastnímu?" pozvedl ten obočí a vešel dovnitř. "Máš skvělý smysl pro pořádek…"
"Hmm, asi si najmu pokojskou…"
Laruku se na něj překvapeně podíval. "Na těch pár metrů čtverečních?"
"No…" protáhnul a pečlivě znovu zavřel dveře. "Zítra si tu uklidím," slíbil a posadil se zpátky na postel. "Co potřebuješ, Asmodee?"
"Nic," zakroutil muž a špičkami pěstěných prstů přejel přes obal knihy. Pobaveně si přečetl její název. "Tomuhle říkáš učivo, bratře?"
Samael se rozesmál a plácnul sebou na bříško na postel. "Nějak se těchto věcech vzdělávat musím…"
"Já ti nestačím?"
"Ale stačíš," usmál se. "Musím tě něčím děsit, třeba uvidím tu chladnou masku, co máš místo obličeje žárlit," rozesmál se. Tato představa mu připadala směšná. Jeho bratr a projevovat takové emoce?
"Same neprovokuj, jsi zraněný!" zašeptal muž a posadil se do křesla.
V oříškových očích zasvítily rarášky. "Raději bych tě viděl tady," poklepal na pokrývku postele a natáhnul ruku k bratrovi. Ten se nakonec zvednul a posadil se na mladším určené místo.
"Už jsi spokojený?"
"Ještě ne," zakroutil hlavou. "Víš, jak je obtížné, tě svést? A ještě k tomu s bolavými zády? Neuvěřil bys…"
"Same, to už by stačilo, nemyslíš? Musím být za okamžik, dole…"
"Nemusíš," Asmodeus ucítil dlaň s hravými, zvědavými prstíčky, jak putují po jeho zádech, pak sklouzly na bříško, které krátce pošimraly, než dlaň doputovala do slabin. "Říkáš to jen, abys mě přivedl k rozumu…"
"Tak toho jsem se vzdal už dávno," jeho dlaň sevřela bratrovu a trochu ji odtáhla. "Jsi nepoučitelný. Nemůžeš se ani bezbolestně hýbat a…"
Zastavil jej prst, jemně přitisknutý na rtech. Políbil jej.
Samael chytnul bratrovu ruku a její dlaň si navedl do rozkroku. Asmodee tak mohl cítit chlapcovu tvrdou, čerstvou erekci.
"Tohle mám kvůli tobě," hlesnul a nechal se bratrem políbit na rty, když se k němu muž sklonil.
"Šíleně provokuješ!" zavrčel mu do rtů těsně před vášnivým, hlubokým polibkem.
Chlapec se zasmál. "Právě o to my jde!"
Asmodee se pousmála položil se vedle ně. "Tak dobře, ale musíme být opatrní," zašeptal chlapci do ouška a stáhnul si jej na sebe. Sam se na něj obkročmo posadil, zadečkem pěkně do klína a i přes vrstvy látek cítil, jak se postupně zvětšuje vzrušení staršího z nich. Provokativně pohnul zadečkem. Asmodeus si skousnul dolní ret.
Dlaně staršího začali stahovat dolů okraj sukně, aby tak odhalil světu novou, heboučkou kůži. Každé místečko zvídavé prstíky poctily něžným dotekem, jako by chtěli tělu vynahradit to, jak neuctivě se k němu Johnas choval.
Bylo překrásné, pevné a dokonale tvarované, přestože chlapec nedělal nic pro to, aby si takovou postavu udržel, prostě ji měl. Kůže barvy vyzrálé meruňky byla i stejně šťavnatá a hebounká na dotek, jako meruňka sama. Znovu se vpil do krásných rtů, aby zjistil, jestli tak i chutná, nebo zda jsou ty rty ještě sladší.
"Můžeš mě položit na záda, nebude to bolet…" hlesl Sam Asmodeovi do rtů, své měl celé zrudlé od vášnivých polibků, které jako by neměli konce a při kterých se mu nedostávalo dechu.
Starší zakroutil hlavou. "Ne," hlesl a opustil chlapcovy rty. Místo toho jazykem a ústy mapoval kůži jeho tváří a hrdla. Cítil chvění, které v Saamelovi jeho polibky vyvolávaly. Husí kůži na zádech a chlad tím způsobovaný, až hříšně vzrušující pro oba.
Chlapec se snažil mu to oplácet, zmohl se však jen na masírování Asmodeových zad a krku. Občas se mu podařilo jej políbil do blonďaté hřívy, zaplést do ní prsty a pozorovat, jak jednotlivé prameny prokluzují díky své jemnosti a hebkosti mezi prsty. Jeho starší bratr byl prostě úžasný a on jej miloval, přestože by se to jeho chladnému aristokratskému veličenstvu nikdy neodvažoval říct. Asmodeus měl jeden úkol, který přesahoval rámec jakéhokoliv úkolu, který kdy dostali a který nedokázali vyřešit spolu.
Musel zachovat rod a Samael to, ať chtěl nebo ne, musel akceptovat. Jen nevěděl, proč zrovna ta dívka, kterou mají zavřenou ve sklepeních. Proč ona?
Nechápal politiku, nikdy se o ni nezajímal, na toto byl bráška, avšak… proč tu nafintěnou princeznu?
Raději se tím přestal zaobírat a nechal bratra, ať si s ním dělá co chce, užíval si jeho polibky a doteky. Vždycky mohli být poslední. Tato doba je velice nestálá…
Ucítil, jak se Asmodeovi konečně podařilo probojovat se pod lem jeho sukně a stáhnout ji dolů. Nevěděl kdy a netušil jak, ale dopadl na jeho nahou kůži. Kdy si stihnul svléct své kalhoty? To byl až tak ponořen do svých myšlenek, ovládnut jeho doteky, že to nevnímal? I to bylo možné.
Avšak v tento okamžik bylo vše kromě jich dvou a jejich vzrušených těl podružné.
Rychle s Asmodea strhal i jeho košili, určitě byla drahá, ale to nijak nebránilo tomu ji v záchvatu vášně rozervat. Cítil, jak se polibky prohlubují a nabývají na vášnivosti, čím víc pohyboval zadečkem a dráždil jej. Potřeboval jej vyprovokovat až za hranici, tak, jak to nedovedl nikdo jiný.
Tisknul se k Asmodeovu tělu veškerou možnou plochou, krůpěje jejich potů se vzájemně slučovali, stejně jako jejich těla, tak důvěrně známá. Milovaná.
Samael znovu propojil jejich rty.
*
Probudilo mne pomalé, líné milování.
"Nechoď ještě…" zašeptal mi Zahara do ouška a pevněji mne sevřel v náruči.
"Musím jít dolů, přestaň se chovat jako malý fagan, Zaharo!" rychle jsem se z teplé náruče vymanil a oblékl se. Jeho jsem nechal ještě ležet, jeho přítomnost nebyla potřeba.
V Koupelně jsem strčil hlavu do lavoru s ledovou vodou, abych si pročistil myšlenky, poté jsem vodu vylil do umyvadla a začal jsem zvracet, jak se mni udělalo v tu chvilku nevolno.
Včerejší oběd i večeře spolu se žaludečními šťávami si po chvilce ¨hověl v zeleném lavoru a já popadal dech. Než jsem se odvážil se zvednou, aby se mi nezatočila hlava, uběhlo nejméně patnáct minut. Nakonec jsem zjistil, že na to nemám sílu.
"Už je ti líp?" ozvalo se po chvilce za mými zády. "Neslyšel jsem vodu, bál jsem se…" Zahara vzal do rukou lavor a šal jeho obsah vylít a spláchnout do záchodu. Pak lavor omyl a dal ho ke špinavým věcem. Teprve poté mě vzal do náruče a odvedl k umyvadlu, kde my umyl tvář.
Já nedokázal nic, jen se tisknout k jeho tělu a nechat se opečovávat. Tak jako vždy, když jsem na tom byl takto mizerně. Celé tělo mě bolelo, hlava, jako by se měla roztříštit na milion kousků a já neměl sílu zvednou hrnek kávy.
Když mě pečlivě umyl, donesl mě zpátky do postele, kde mě uložil a zabalil. Lehl si vedle mě a nechal mě, abych se k němu přitisknul a zkroutil se do klubíčka. Jeho paže mě pevně drželi.
"Bude dobře, má lásko," šeptal. "Bude dobře…"
Hladil mne po vlasech a já si zoufale přál mu uvěřit, být ve svém přesvědčení tak nezdolný, jako byl on.
"Proč mi lžeš?" snažil jsem se, aby to neznělo ublíženě, nebo bolestivě, ale nešlo to. Natolik jsem byl slabý, že jsem nedokázal potlačit ani svou vlastní hysterii. Co se to semnou dělo? Přál jsem si umřít. Smrt z těchto nádherných rukou. Umřít v jeho náručí, ne na bojišti, ne při plnění té nesmyslné mise. Ale copak to šlo? Musel jsem zabezpečit svou rodinu. Potřebovala to.
"Ššš…" políbil mne na temeno hlavy a víc si mě k sobě přitáhnul. "Nepřemýšlej nad tím, miláčku. Pokus se usnout. Až se probudíš, bude ti líp…"
pokusil jsem se protestovat. Potřebovali mne přece dole, nebo ne? Chtěli mě tam, musel jsem jim sdělit své stanovisko!
"Oni počkají. Spinkej."
Za chvilku jsem se propadl do spánku.


CHARACTER BOOK, Vol. 2


Zahara Stirov

Přezdívka: Zahara *jak originální*
Věk: 37
Vzhled: tenké, černé dredy, zelené oči, svalnaté, pevné tělo, vysoký
Zvláštní znamení: rudá čelenka přes čelo.
Motto:
O něm: vysoce postavený šlechtic, syn váženého člena Rady. Byl přinucen se oženit, jeho žena zemřela při porodu dcerky, Kayly. Žije s Keiem
Charakter: veselý, většinou optimistický a velice starostlivý. Je velmi citově založený a záleží mu víc na ostatních než na sobě. roztrhal by se pro ně - pravý opak Keie.
Nejzábavnější na té dvojici je, že jsou oba naprosto rozdílní, jiní. Jeden je veselý, druhý neustále tone v depresích, ale tři věci je spojují. Láska, Kayla a také Keiova smrt.
Myslím, že se k sobě v mnoha ohledech hodí, u jejich rozhovorů, které mě napadají, když se procházím po ulici a které jen málokdy promítnu do skutečného psaní *ach ta skleróza* umírám smíchy tak, že všem ostatním účastníkům provozu musím připadat jako totální magor.
Myslím, že hned po mě jim nejlépe rozumí Tasha -Lady.T.. rozumějme si dobře- se kterou v podstatě rozebíráme stále jen ty dva a u děje jsme se zasekli *právě došla sms s žádostí o sex*
Takže já jdu písat ten sex…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama