Slza zmizelá za závojem Přízraku; 01

1. prosince 2009 v 12:00 |  Slza zmizelá za závojem Přízraku
V renesančním duchu zařízeném pokoji se stále vznášela sladká vůně milovaní. Otevřenými okny do ložnice nakukoval vlahý vítr a přes tenké záclony na zem prosvítaly hvězdy. Jediným světlem v pokoji byla dohasínající svíčka, zbytek byl zahalen tmou. Sem tam podlahu osvětloval svit měsíce, téměř schovaného nad mraky. Už dávno nepršelo, přesto se do pokoje kromě vůně růží na okně linula těžká, dusná atmosféra, padající k zemi.

Vlasy na vyšívaném hedvábném polštáři se leskly svou hebkostí a jejich konečky volně spadaly dolů. Pak se ovšem démon, kterému patřily pohnul a celý tento krásný závěs se přesunul na jeho polonahé tělo. Svit měsíce se nepatrně dotýkal jeho bledé kůže, na níž byly náznaky nepříliš jemného zacházení. Za chvíli natáhl jednu paži na místo, kde měl ležet jeho milenec, ale ten tam nebyl. Víčka se nedobrovolně rozevřela a chlapec zvedl hlavu.
Posadil se na posteli a černými, bezednými zřítelnicemi očí zamžoural do pokoje. Nikde nikdo. Neochotně se natáhl pro svoje oblečení a natáhl je na sebe. Bosí pak doťapkal až ke dveřím a nakoukl do potemnělé chodby. Potichu vyšel ven z pokoje a zamířil do jediného pokoje v domě, kde se svítilo. Do knihovny.
Zůstal stát před dveřmi a uvažoval, zda má vejít. Nechtěl ho rušit, protože na to vlastně neměl právo, ale přece toužil být pro třeba jen pár dalších chvil s ním. Aby se odlišil od ostatních, co ho za jeho život měli. Protože jedině ho miloval. Přesto se neodvážil vejít dovnitř a jen pozoroval dřevěnou kresbu na dveřích.
"Pojď dál," vytrhl ho ze snění chladný, rezervovaný hlas ve kterém však byla znát únava. Vzal za kliku a vešel dovnitř do bratrova království. Nebýval tu příliš často, vlastně…. Jeho bratr doma moc často nebýval. Tahle místnost byla jemu zapovězená, vždy zamknutá.
Tichou chůzí došel, až k němu a poslušně se posadil k jeho nohám na zem. Jemně se opřel o jeho nohu, jakoby byl jen nějaký potulný pes, co po letech našel někoho, kdo mu dá nažrat. Pohled měl upřený na podlahu a vlastně nevěděl, co by měl říct. Tak málo spolu mluvili...
Jeho bratr ani nejevil jakoukoli známku toho, že by si chtěl povídat. Netušil, jak dlouho jen tak seděl hledíc do plamenů krbu a užívajíc si bráškovy přítomnosti než se znovu ozval Atsushiův hlas.
"Brzy bude válka."
Chvíli bylo ticho. Šlo by krájet.
"Budeš bojovat?" zašeptal Ninive a stočil svůj tmavý pohled z plápolajícího ohně na svého bratra.
"Je to moje povinnost," Atsushi si povzdechl. "Moje čest."
"Chci jít s tebou..." řekl potichu a položil své hřejivé dlaně na jeho koleno. "Tentokrát nechci zůstat zde a jen si noc co noc představovat, že se nikdy nevrátíš." Jeho pohled byl odhodlaný, i když se bál výsměchu - choval se tak nerozvážně; není dost silný, aby mohl bojovat.
"Nemohu tě vzít sebou, Nini…." Zavrtěl hlavou černovlasý démon a obrátil stránku tlusté knihy.
"Proč," vyskočil mladší z dvojčat na nohy. "Proč nemohu jít také?" to už ječel. "Jsem stejně starý jako ty! Mám stejná práva jako ty, tak… tak… proč nemohu jít s tebou!"
"Protože nejsi já," odpověděl pouze muž sedící na křesle a přimhouřil oči.
Ninive se ihned uklidnil a jen ho pozoroval ublíženým pohledem. Nechtěl na něj křičet, nechtěl ho rozzlobit a on se zlobil, i když to nijak nedával najevo. Chtěl mu jen dokázat, že.. že co vlastně? Snad jen, že je stále to nerozumné dítě, za které ho celá rodina měla. Nerozumné hříšné dítě, které nikdy nemohlo být tak dokonalé jako jeho bratr. "Omlouvám se, nejspíš bych měl jít..."
"Možná by to bylo rozumnější…." Hlesl Atsushi a znovu se začetl do knížky. Niniva sklopil zrak a chystal se odejít. U dveří ho zastavil sotva slyšitelný šepot. "Miluji tě, Nini."
Neotočil se, jen se zastavil a zahleděl do neznáma před sebe. Chvíli čekal, zda jeho bratr nebude pokračovat. Cítil v jeho hlase nějaké "ale", avšak nevěděl, co si o něm mám myslet, když nebylo vyřknuto. Tak řekl on to své: "Ale nechováš se tak..."
Slyšel zaklapnutí kožených desek knihy, nespokojené šustění papírů a lehlé kroky. Zadržel dech, když se na jeho záda přitisklo polonahé tělo a ovinulo kolem něj své paže. Za krkem cítil horký, pravidelný dech, za kterého mu vstávaly chloupky na předloktí, přestože by to nikdy nikomu nepřiznal.
"Nech mě být," vysmekl se mu, i když to pro něj bylo, jakoby se vzdal nebe.
"Musím ti něco říct…." Ninive narazil zády na kliku. Skousl si rty, aby z nich nevyšel jediný bolestný výkřik. Atsushi ho chytil za ramena a přitiskl ho na vedlejší stěnu. V očích měl šílenství.
Ninive ho neschopen slova pozoroval. Byl zvyklý na jeho hrubost, ale ne v takovéto míře a ke všemu s šílenstvím. Chtěl je zastavit, s vypětím všech sil, ale do očí se mu i tak nahrnuly slzy. Skutečně byl slabý...
"Pusť mě!" zakřičel a strčil vší svou silou do bratra. Ten se ani nezapotácel, jen na něj dál hleděl jako na svůj majetek, který mu chce někdo vzít.
Poznal, že tímto se nic nevyřeší. Ať se bude snažit sebevíc, stejně se mu nemůže vzepřít a snad ho jen ještě více rozzlobí. Proto bylo nejlepší mlčet, ale on neměl tolik ovládání, aby projevů nespokojenosti nechal. Byl jeho hračka, tak se s tím měl smířit.
Znovu pohlédl do bratrových očí a bál se co v nich uvidí. Nic, šílenství bylo pryč. Místo něho tam bylo něco horšího. Uvědomění.
Atsushi se svezl na podlahu. "Budu se ženit."
"Tohle nemůžeš myslet vážně," začal Ninive kroutit hlavou. Udělal k němu krok a pohladil ho po vlasech - nemohl ho vidět takto zdrceného. To raději, aby ho trýznil.
"Já musím. Je to má povinnost."
Atsushi na něj upřel svůj černý pohled. "Pokud si ho nevezmu bude to urážka našeho rodu, naší cti. Jsem vázán povinnostmi prvorozeného."
Ninive si skousl ret a zadržel tím veškeré protesty, které by byly samozřejmě marné. Zase bylo rozhodnuto bez toho, aby se k tomu on mohl jakkoliv vyjádřit. "Kdo je ten šťastný?" hořkost v jeho hlase byla až hmatatelná.
"Náš bratranec," povzdechl si Atsushi a posadil se na pohovku. Nalil sobě i bratrovi víno a pohledem Niniveho vyzval, aby si k němu přisedl. "Jmenuje se Kenneth. Je to výborná partie."
Ninive zakroutil hlavou, že jeho nabídku nemůže přijmout. "Již předtím jsem byl na odchodu, nemá smysl tu zůstávat..."
"Potřebuji tě," šeptl Atsushi. "Potřebuji tě, abych se nezbláznil. Nedocházej, prosím!"
Mladší z bratrů si jen povzdechl a otočil se k odchodu. "Tohle vše..." roztáhl ruce, aby obkreslil prostor celého domu, "...bude muset skončit. Víš to stejně dobře jako já... nehodlám se o tebe s někým dělit." Poté se pomalu vydal ke dveřím.
Druhé dvojče upilo ze sklenice a zahledělo se na prsty na nohou. "Tohle jsem nikdy nechtěl, bratře."
"Já ti to nevyčítám," hlesl, "jen není možnost, jak si znovu hrát na společné štěstí." Zavřel za sebou dveře, když vyšel z pokoje a tentokrát nechal volně stékat slzy po svých tvářích.
Atsushi položil sklenici zpátky na stůl a vyběhl ven z pokoje. Vzal Niniveho za ruku a dotáhl ho do ložnice. Tam s ním hrubě mrskl na postel a nalehl na něj.
"Jestli si myslíš, že si tě nechám vzít, tak se hrubě mýlíš!" zavrčel a zmocnil se bratrových úst.
S použitím veškeré síly, co měl ho odstrčil. "Prosím, nedělej to... já skutečně nechci!" z jeho očí teklo tolik slz. "Nedělej to... nebo odejdu a už o mě neuslyšíš." Proč se uchýlil tak daleko? Vyhrožovat?! Nemá na to právo - vždy byl jen bratrův a rozhodování mu nebylo dovoleno.
Atsushi chytil jeho zápěstí a přitlačil je k posteli. Potom Ninivemu jemně setřel slzy. "Neublížím ti," šeptal mu do ouška. "Nikdy ti neublížím. Jsi jen můj. Slyšíš? Jen můj. Nikoho jiného…"
"Přestaň, prosím..." křečovitě zavřel oči a snažil se uhnout hlavou.
"Proč? Jsi přece jenom děvka, ne? Tohle je tvoje práce!"
Chlapec znovu otevřel oči a podíval se něj. "Tohle mi neříkej..." jeho hlas byl zoufalý. "Myslel jsem si, že ke mně něco cítíš. Tak příště se nesnaž mne klamat - pokud tohle má být jen práce, tak jednej napřímo. Chápu čím mi platíš - tím, že si mě dávno nevyhodil z domu a živíš mě. Takže pouhý obchod."
"Ano… pouhý obchod. Vždy to byl jen obchod, copak jsi nic nepochopil?" zamračil se Atsushi. "Nechci zakrývat, co k tobě cítím. Miluji tě, ale…. Vždy je to tu ale. Prostupuje našimi životy, tím co děláme. Nařizuje nám a řídí naše životy. Nikdy tě nebudu moci uznat za svého partnera ani si tě vzít. Nikdy. A víš proč? Jsi příliš dole bráško. Příliš dole v naší hierarchii a proto.. proto to bude jenom obchod. Nic víc a nic míň."
"Jak si přeješ," odevzdaně. "Měl si říct, že není potřeba slov. A snahy dokázat ti lásku, odlišit tě od mých zákazníků."
Atsushi se zarazil. "Miluji tě."
Ninive na to nic neřekl a natáhl se k nucenému polibku. Propojil jejich rty a začal si rozepínat košili. Pokud skutečně měl pouze splnit tento obchod, tak ať je to za ním, co nejrychleji, a pak může celý zbytek času utopit v nějakém tvrdém alkoholu. Sladké zapomnění v několika sklenkách.
Atsushi se odtrhl a zadíval se mu do očí. Sundal jeho ruce z knoflíků košile a položil se vedle něj. "Ne," řekl. "Takhle to nechci. Přijď za mnou až budeš chtít." Vstal a vyšel z pokoje. U dveří se ještě ohlédl. "Jednou ale bude pozdě."

___-___

Blížil se rozbřesk, noc pomalu ustupovala, avšak slunce nestálo na východě a jako lovec nevyčkávalo na správný okamžik, aby zahubilo, co nejvíce z nočních tvorů. Nad jezerem byla téměř neprůhledná mlha, která celý prostor nepříjemně ochladila. Na několik kroků se daly zpozorovat pouze staré smuteční vrby, jejíž větve se kymácely v nepatrném chladivém vánku a v mlze se zdály jako děsivá monstra. Jinak se vše ztrácelo ve vlhkosti brzkého rána.
Na břehu jezera seděl chlapec. Zdálky se nedalo přesně určit kolik mu je let, tu pravdu každý z jeho rodu nosil uzamknutou pod víčky. Rukama si objímal pokrčená kolena a v ústech drtil stonek trávy. Pod dlouhým, černým kabátem měl pouze čistě bílou košili. Na hrudi se mu leskl stříbrný přívěsek. Blonďaté, vlnité vlasy měl vzadu stáhlé černou stuhou.
Za ním se z neprůhledné bílé tmy vynořila vysoká postava, která o dříve zmíněného chlapce neprojevila žádný zájem. Jakoby byla sama, se pomalým krokem vydala k vodě... a když byla u ní, přiklekla, aby mohla dlaň ponořit do kapalného chladu. Přivřela své uhrančivé oči a prsty bezděky čeřila hladinu.
Vincent, jak se blonďatý chlapec jmenoval, na poloprůhlednou postavu upřel modré oči. Měl v nich vepsáno své postavení, příslušnost k rodu a druhu a dokonce i zkušeným očím viditelný podpis svého stvořitele.
Přemýšlel zda promluvit nebo jen v tichosti odejít - nechtěl rušit tento přízrak, ať už tu byl z jakéhokoliv důvodu. Avšak on sám měl právo si užít poslední chvíle předtím, než ulehne do rakve a oddá se svému dennímu spánku.
Odvrátil od přízraku pohled a opřel se bradou o kolena. Hleděl do dálky. Paže, kterou měl zraněnou a ne příliš dobře ošetřenou z poslední potyčky v západní části města, ho při tom pohybu zabolela. Její nesnesitelné pálení mu připomínalo celí jeho život, který jakoby neměl žádný rozumný důvod. Zabíjet… tohle považovali za život? Ještě teď cítil posvěcenou vodu a bolest kříže. Stejně tak živě cítil bič, který hladil jeho záda, když neuposlech rozkazu svého stvořitele. Co bylo horší? Žít a zabíjet beze smyslu života nebo být přikován a mrskán v žalářích? Nevěděl. A měl pocit, jakoby všechny tyhle myšlenky stvoření jen několik stop od něho mohlo postřehnout. Avšak ony byly jen jeho a přízrak na ně neměl právo! Pomalu jeho srdce ožívalo hněvem, který nejspíše nebyl na místě, avšak jednou se všechna zloba musela nakupit až tolik, aby se dostala na povrch.
Měl pocit, že vybuchne. Jak dlouho tady vlastně byl? Staletí? Tisíciletí? Pamatoval toho tolik a časem… časem se mu dny ztráceli v kolotoči všeho kolem. Adrien….jméno, které nikdy nevyslovoval s nenávistí ani s oddaností nebo láskou. Byl… co vlastně byl? Přítel? Občasný milenec? Jeho stvořitel? Byl všechno tohle. Občas ho proklínal a posílal ke všem čertům a občas… Nikdy po tomhle životě netoužil připadal mu prázdný. Nikdy… někdy se sám sebe ptal, co tu vlastně dělá… komu to vlastně povídal? Jen sobě…. Stínu svého já….
Sevřel pravou dlaň v pěst a s pohledem vyprovokovaného dravce se otočil na přízrak sedící téměř vedle něj. "Baví vás mne pozorovat? Se vší necitelností se posmívat citu?" jeho hlas měl v sobě hmatatelný led.
Přízrak k němu obrátil svůj bílí pohled. Ve Vincentovi hrklo. Jak si on, obyčejný upír, mohl dovolit křičet na ducha? Ale bylo pozdě… slova již byla vyslovena. Nenáviděl jejich empatii, jejich schopnost dostat z vás i to co sami nevíte. Jejich zdánlivou křehkost a nevinnost. Tvrdou ruku, na kterou si všichni jeho druhu stěžovali. Možná by se měl vrátit zpátky do sídla. Možná…..
"Nebudu se omlouvat! Udělejte se mnou, co chcete, jak jste nejspíš poznal je mi to jedno..." znovu se zadíval do mlh nad jezerem. Ani mu neustoupí z cesty a nenechá ho tu o samotě. Možná to byla schválně mířená provokace, ať to vše ukončí - nechce věčnost! Nechce znovu vzpomínat, nechce si pamatovat - nejraději by utopil svou existenci v prázdnu.
Přízrak na něj stále hleděl a…. přibližoval se. Vincent nedokázal určit, zda chodil nebo se jen vznášel nad krajinou. V mlhavém oparu se obrys jeho postavy ztrácel.
Otočil pohled na druhou stranu a snažil se ho ignorovat. Avšak bylo to velice těžké, když věděl o jeho přítomnosti, že se přibližuje. Netušil, co má od toho očekávat. Proč jen tyto bytosti byly tak tiché a neměly ve zvyku vyhrožovat, ale rovnou ztrestat?
"Nezdá se vám, že jste nějak drzí pane upíre," ušklíbl se přízrak a zadíval se na skrčenou siluetu upíra svým zvláštním, jiskřivým pohledem.
"Drzý vždy může být jen poddaný, že?" zamumlal si sám pro sebe a dál se k tomu nevyjadřoval.
"Ach, další co nemá rád duchy, nemýlím se?" usmál se přízrak a postavil se vedle Upíra. Zahleděl se nad horizont. "Brzy vyjde slunce," poznamenal.
"A koho to zajímá?" ani se nepohnul.
"Možná jsem duch, pane neznámí, ale to ještě neznamená, že umím vést konverzaci s hrstkou prachu," v jeho hlase bylo znát pobavení.
Vincentovi zacukaly koutky a málem se skutečně usmál. "A vy se mnou chcete vést konverzaci?" stále byl otočený na vodní hladinu. "Jmenuji se Vincent," zašeptal téměř neslyšně, aby nevypadal, že se mu vnucuje.
"Ryuzaki… prostě jen Ryuzaki," znovu se usmál a přisedl si vedle Vincenta.
"Takže z příliš bohaté a mocné rodiny, že?" trochu se od něj odsunul, protože mu jeho přítomnost nebyla příjemná - cítil se nesvůj.
"Jsem z toho nadšený asi tak, jako vy," ušklíbl se Ryuzaki a zkoumavě se zadíval upírovy do tváře.
"Poddaní by neměli sloužit jako zpovědnice, protože by to nakonec mohli použít proti vám," hraně přátelsky mu poradil. "Navíc mne to nezajímá..."
"Tak proč tu sedíte?" zeptal se přízrak a v duchu se upírovi smál. Stačilo se podívat do jeho očí a hned věděl, že není jen tak někdo. Neměl sice dost času na vyluštění podpisu jeho stvořitele, ale i přesto… Tahle hra ho začínala bavit. Rád zkoumal ostatní kolem sebe…..
"A proč bych neměl?" na okamžik se na Ryuzakiho podíval.
Ryuzaki zamhouřil oči, ale než stačil cokoli zjistit, Vincent odvrátil pohled. Do háje…. ušklíbl se. "Jste vždycky tak nevrlí nebo to je mnou?"
"Nemám rád, když se kdokoliv plete do věcí, do kterých mu nic není, pak skutečně nejsem přátelský," odpověděl potichu a ještě hlas ztišil, když dodával: "nebo možná jsem nepředpokládal, že se dnes budu muset bavit s někým jako jste vy a zapomněl si nasadit pokornou masku."
"Vy jste opravdu velice drzí, Vincente," zamračil se Ryuzaki. "Copak vás váš stvořitel nic nenaučil?"
"Pokud vám má drzost vadí, tak budu mlčet. Podle mne je nesmyslnější se bavit s někým, komu jste zakázal hovořit, než s prachem. A mého stvořitele do toho netahejte - naučil mě vše potřebné..." pohled se mu znovu jeho osobitým způsobem rozohnil. Vše potřebné k tomu, aby nenáviděl život.
"A smím znát jeho jméno?" zeptal se Ryuzaki, pobaven Vincentovým výbuchem.
Upír vstal a chystal se odejít. "O něm skutečně mluvit nebudu..." zakroutil hlavou a naposledy se podíval na pomalu opadající mlhu.
"Takže s ním spíte?" ušklíbl se Ryuzaki. Mám tě… pomyslel si.
"Ani upírům, ani duchům tohle není dovoleno, pokud to nevíte," pomalým krokem se vydal pryč.
"Pozdravujte ho ode mne," šeptl Ryuzaki, ale dostatečně nahlas, aby to upír slyšel, potom se znovu posadil do trávy a rozplynul se v mlze.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama