Slza zmizelá za závojem Přízraku; 02

2. prosince 2009 v 12:00 |  Slza zmizelá za závojem Přízraku
Ač to pro něj bylo nepříjemné, stále měl před očima obraz přízraku, který dnes ráno potkal. Možná se skutečně choval až příliš nepřátelsky - nezáleželo mu na tom, že neukázal svou pokoru a mohl tak rozzlobit aristokracii; jako spíše v srdci cítil úzkost, že si to Ryuzaki nezasloužil. Jen se připletl do jeho cesty, když se necítil zrovna nejlépe.

Vstal z rakve a zamířil do skromného pokoje, v kterém by hostil své přátele, kdyby nějaké měl. Nyní mu ovšem sloužil jako rozsáhlá knihovna se spoustou zakázaných spisů, vlastně ani nevěděl, kde se k nim dostal. Něco objevil ve skrýších v tomto domě po bývalém majiteli, některé koupil za drahé peníze v nehostinných ulicích. Černá magie... nebyla přímo zakázaná, avšak použít ji, znamenalo na sebe uvrhnout hněv přízraků. Jedině ona je mohla zničit.
Otevřel těžké dubové dveře a veškeré uvolnění v jeho tváři bylo zahaleno do masky, která se snažila neprojevit nenávist. "Co zde děláš?" promluvil chladivě na upíra sedícího na červeném křesle v rohu pokoje, který listoval ve starých spisech.
"Kam se vytratili tvé způsoby, štěně?" Černovlasý upír vstal z křesla a položil spisy na stolek. Měl unavenou, příjemnou tvář která, ač byla stará tisíciletí, by okouzlila každého. Černé, jako hřebík rovné vlasy mu volně spadali do obličeje, po ramenou až k pasu. Vypadal vyčerpaně.
"Už si o tom slyšel? O tom jak se chovám, když mne nehlídáš?" Vincent zůstal stát jako zmražený.
"Ano. Přiznávám, že můj rozhovor s Médeou byl velice zajímavý, ale…. Copak jsem tě nic nenaučil?" Uchopil Vincentovu bradu a donutil ho podívat se mu do tváře. "Nemohu tě chránit věčně."
"Tak mě nechraň, nikdy jsem se tě o to neprosil... nechtěl jsem, aby si ze mne udělal to, co jsem," dostal se z jeho moci a téměř utekl k oknu, které otevřel. Díval se na temnou ulici.
"To mě tolik nenávidíš?" hlesl Adrien a zhroutil se do křesla.
"Byl jsem tebou okouzlen... tenkrát," vzpomínal na okamžik, kdy ho poprvé viděl. "Jsem ti vděčný za to, že jsi mne neproměnil náhle a dostalo se mi možnosti tě nejdříve poznat... ale... chtěl jsem s tebou zemřít jako smrtelník."
"Miloval jsi mě… alespoň někdy? Na kratičký okamžik?"
"Neměl jsem možnost poznat, co je to láska... nikdy mne jí nikdo nezahrnul - nechtěné dítě bez rodičů - a ten u koho jsem si myslel, že mne naučí milovat, mne nakonec zradil. Udělal ze mne vraždící monstrum bez jediného citu..." opřel se rukama o parapet a nechal své světlé vlasy spadnou do obličeje, aby nebyl vidět ani jediný náznak citu v jeho očích - nepatřil tam.
"Bez jediného citu, Vincente? Bez citu?" Objal Vincenta zezadu a položil mu čelo na rameno. "Kde se pak tedy bere ta nenávist? Pokud umíš nenávidět musíš umět i milovat. Nechci po tobě abys mě miloval. To by bylo tak optimistické až by to hraničilo s pošetilostí, přesto…" políbil ho na krk "… tě budu chránit. I kdybych měl zemřít. Víš proč? Vincente? Víš?"
"Protože ty mne i přes svou bestialitu miluješ?" naklonil hlavu na bok, aby se oddal doteku svého stvořitele.
"Ano… miluji."
Vincent se na něj otočil a pohladil ho po tváři. "Omlouvám se, ač tobě patří můj hněv, jistá část ve mně ti nechce ubližovat..."
"A přesto to stále děláš, štěně, že?" Adrien se usmál. "Dávej si na Ryuzakiho pozor, ano? Je to syn důležitého muže a já… nechci o tebe přijít."
"Kdo je ten důležitý muž?" v jeho hlase nebyl poznat zájem.
"Neptej se, štěně a nebudu ti muset lhát… Smím tu zůstat? Přes noc?" polibek za ucho.
"Kdybych ti řekl ne, byla by to pro tebe odpověď?" povzdechl si.
"Respektoval bych ji…" šeptl Adrien a odhrnul Vincentovi vlasy z tváře, chvíli si ji prohlížel, jako by si chtěl zapamatovat všechny detaily. Její hladkost, hebkost… meruňkový nádech jeho rtů. Pevně k sobě upíra přitisknul a objal ho.
"Těší mě, že to vím..." pousmál se hořce Vincent.
"Jaká je tedy tvá odpověď?" hlesne Adrien a vklouzne rukou Vincentovi pod košili.
"Můžeš tu zůstat, chtěl jsem sice studovat ty spisy, které si měl v rukou, ale..." všeříkajícím pohybem se opřel do jeho doteku.
Adrien mu volnou rukou zajel do vlasů a přitáhl si ho k polibku. Prvním po několika měsících odloučení. Rozepnul mu košili a nechal ji spadnout na zem. "Víš stejně jako já jak je tohle nebezpečné?"
"Naučil si mne popírat všechny zákony, uvědomuješ si to?" zadíval se do jeho očí.
"Občas ano. Sejdeme se na hranici," pousmál se Adrien.
"Zemřít spolu se mnou, to je tvé přání, že? Milovat mne až do konce..." pochopil.
"Když jsi byl malý človíček, slíbil jsem, že tě nikdy neopustím, že tě budu chránit do konce života. Zemřel bych pro tebe, Vincente."
"Když jsem byl, jak ty říkáš malý človíček, obdivoval jsem tuhle tvou vlastnost, stejně jako tebe samotného a nemyslel jsem si o tom, že je to hloupost, kterou nejspíše děláš jen pro sebe - pro svůj pocit, kdy se snažíš být lidským," nechtěl dál pokračovat v tomto rozhovoru, nebo by mohl říct něco bolestného.
"Nikdy jsem nebyl člověkem, pamatuješ? Narodil jsem se s tímto prokletím v krvi. Nikdy jsem nespatřil slunce."
"To neznamená, že si nemůžeš na člověka hrát..." sklonil pohled, ale nakonec neodolal a pokračoval. "Nebo spíše je to v tom, že každý chceme být tím, čím nemůžeme. Nikdy si nebyl člověk, a proto bys tak rád jím byl. Celou svou duší po tom toužíš, jakoby to bylo něco krásného. A také právě proto si zničil mne - chtěl si mou lidskost, která ze mě čišela." Znovu se na něj podíval. "Vzpomínáš si na to jaký jsem byl? Přestože v mém životě bylo jen neštěstí, dokázal jsem se smát a právě ten naivní úsměv sis zamiloval."
"Stále vidím před sebou ten den, kdy jsem tě poznal," povzdechl si Adrien. "To malé, špinavé klubíčko, dítě ulice, bez matky, bez otce, bez nikoho, kdo by tě k sobě přivinul. Drze ses mi zachumlal do pláště, pamatuješ? Kolik ti tehdy bylo? Patnáct? Šestnáct?"
Do Vincentových očí vhrkly slzy. A on sklopil pohled, aby nebyly vidět. "Proč mi tohle děláš? Proč mě nutíš vzpomínat na to, jak jsem na tobě byl závislý?"
"Protože je to to jediné co mám. Vzpomínky na tu dobu, kdys mě měl rád, kdy jsem tě mohl vzít do náruče a neriskovat, že mnou budeš dalších deset let opovrhovat. Proto!"
"Najdi si nového člověka..." zašeptal světlovlasý zoufale. "Najdi si někoho, kdo ti nebude ubližovat jako já a kdo tebou bude okouzlen, věřím, že to pro někoho, jako jsi ty, nebude těžké. Prosím, udělej to."
"Nemohu," políbil ho Adrien. "Nechci."
"Ale takto se to jen ode dne zhoršuje... Jednou nebudu cítit nic jiného k tobě než nenávist," jeho hlas byl nečitelný, stejně jako výraz. "Nebo naivně doufáš, že do té chvíle již budeš mrtvý?"
"Kde se v tobě bere ta zloba, Vincente? Byla to tvá volba, stát se upírem. Ty sis vybral, tak to laskavě neházej na mě!" vykřikl Adrien. Občas měl toho spratka plné zuby. Odstrčil ho od sebe. "Stačí říct a já tě zabiji, to přece víš."
Vincent roztáhl ruce a v jeho očích se zračilo šílenství. "Tak konej," pronesl necitelně.
Zloba z Adrienova obličeje vymizela, nahradila ji zoufalost a smutek. Povzdechl si a odevzdaně rukou zalovil v kapse. Když ji vytáhl, měl v rukou malou ampulku s průhlednou tekutinou. Chvíli ji pozoroval, pak zavrtěl hlavou a třískl jí o podlahu. Pak věnoval Vincentovi dlouhý, ublížený pohled a opustil pokoj.
Vincent se pousmál na zavřené dveře a nechal slzy stékat nerušeně po své tváři. Naivně doufal, že to udělá - že ho zabije...
Avšak to by Adrien nikdy neudělal, ač se snažil vypadat, že ano. Chvíli zůstal nehnutě stát, než se vydal ke křeslu, na kterém si četl. Jeho stvořitel odešel, takže mu nezbývalo nic jiného, než skutečně začít studovat další z listin. Posadil se na měkké polstrování a ihned mu utkvěl pohled na malém konferenčním stolu. Uviděl tam otevřenou obálku a poznal na ní přelomenou pečeť aristokracie. Jen dopis dlouze pozoroval, než ho vzal do prstů a trochu nadzvedl. I z takové dálky cítil jemnou vůni skořice, kterou voněl jeho stvořitel. "Vím, že si to tu nezapomněl jen tak, Adriene," zašeptal si sám pro sebe.
Pomalu vyndal zažloutlý list z obálky a jen se zadíval na písmo - nečetl, co jím bylo napsané. Jen obdivoval všechny ty kudrlinky a přesnost. Zajímalo by ho, kdo byl autorem. Avšak nepřipouštěl si, že by se mu něco tak povrchního líbilo. Zdělení, jenž bylo na papíru vyjádřené pomoci velice ušlechtilých frází se zdálo až hloupé. Jen ples.
"Chtěl si, abych tam šel s tebou?" zeptal se papíru a jakoby čekal na odpověď.

__-__

Atsushi si nervózně pohrával s knoflíčky u vínové košile a nepřítomným pohledem sledoval dění na ulici. Už se stmívalo, přesto ale bylo Versailles plné lidí. V levé ruce svíral nahnědlou obálku s temně rudou pečetí.
Zbystřil a zároveň si povzdechl, když se ulicí rozezněl klapot černých koní táhnoucích kočár. Položil dopis na stůl, zkontroloval v zrcadle svůj odraz a s dobře skrývanou bolestí v očích šel uvítat hosta.
Když se otevřeli vstupný brány, do tváře ho uhodila zima postupujícího večera. Narovnal se a se strojeným úsměvem na tváři vykročil vstříc své budoucnosti. A nejen jeho. I jedné bytosti, kterou miloval, jednoho temného kvítku schouleného ve svých pokojích.
Ninive vstal malátně z postele, když uslyšel zabouchání kovového klepadla na vstupní dveře. Podíval se na sebe do zrcadla a přemýšlel, zda se má jít představit. Došel k oknu a zadíval se ven. Měl chuť ho otevřít a ukončit tuhle nepříjemnou milostnou hru. Dnes na tom skutečně nebyl dobře...
Otočil se na mladého chlapce, který se objevil za ním. "Pane, měl byste se obléct... váš bratr...
"To stačí, znám své povinnosti, přichystej mi šaty!" jeho hlas se snažil být rázný, ale neměl na to. Jen sledoval vše, co se dělo dole pod oknem ve svitu vycházejícího měsíce. A bylo mu stále hůř - uvědomoval si, že se bojí a nenáviděl se za to.
Atsushi se opřel o rám dveří a nechal služebnictvo, aby se postaralo o vše potřebné. Jeho budoucí manžel stál u koní a se zvláštním leskem v očích sledoval všechen ten shon, uklánění, zdvořilostní fráze komorníka. Atsushi by přísahal, že se dobře baví.
Vykročil pravou a s povzdechem se postavil vedle démona.
"Hmm… Dobrý sluha, mrtví sluha," zašeptal Kenneth a lehce se ušklíbl. Starší z dvojčat znal Kennethovu temnou stránku velice dobře na to, aby věděl, že nežertuje. Zřejmě bude muset obstarat noví personál.
V rytmu chůze, kterou vyšší společnost může jít nejrychleji, se dostali do domu. Tam už ze schodiště pomalu sestupoval Ninive. Na sobě měl černé zdobné šaty, které velice vhodně obkreslovaly jeho postavu. Krajkové rukavice poukazovaly na nepříliš svalnaté paže, užší ramena měl odhalená, kolem krku měl velice bohatě vypadající náhrdelník, který mu daroval jeden z jeho milenců. Pas měl stáhnutý korzetem, na který byl za ty léta zvyklý, i když byl utažený až příliš - ovšem teď mu to nedělalo vůbec dobře. Dlouhou sukni táhl téměř po zemi, byla z jemného hedvábí, přesto se ladně řasila.
Atsushi se mírně pousmál. Víla, řekl mu jednou jeden z jeho přátel, prý vypadal jako víla. Temná víla, depresivní víla a přitom něžná a starostlivá. Tenkrát se smál. Jeho bratr mu nic takového nepřipomínal…. Tenkrát.
Kenneth na Niniveho zíral jako na zjevení a to, co se zračilo Ninivem v očích se Atsushimu taky nelíbilo.
"Ninive?" odkašlal si, aby přerušil dusnou atmosféru ovíjející se kolem jeho hrdla jako had. "Smím ti představit Kennetha, svého budoucího manžela. Kennethe? Tohle je Ninive. Můj mladší bratr."
"Těší mě," sestoupil poslední schod a poslušně sklonil pohled. Trochu se uklonil, avšak poté nezvedl pohled. Nechtěl se dívat do očí někomu, kdo mu zkazil život. Někomu koho znal z dřívějška...
"Tak, když jsme se teď tak nádherně pozdravili co kdybychom přešli z té formálnosti a jednali na rovinu? Říct nenávidím tě by myslím bylo účinnější, Ninive," ušklíbl se Kenneth. Atsushi je oba propaloval nechápavým pohledem.
"Nemohu vás nenávidět," zvedl k němu pohled. "Jste téměř součástí mé nejbližší rodiny, takže tahle možnost pro mě není." Pokusil se pousmát, avšak přesvědčivě se mu to nepodařilo. Znovu sklonil pohled k zemi a snažil se přemoci mdloby, které cítil v celém těle, ale nejvíce v kolenou - samy se mu bez varování podlamovaly a on musel použít veškeré přemáhání, aby se nezhroutil na zem.
"Mohl by mi tu někdo vysvětlit, CO se tu děje?" zvýšil hlas Atsushi a založil ruce v bok. Tohle se mu nelíbilo. Na rameno mu dopadla hebká dlaň a on si uvědomil, že hledí do bezedných, černých očí.
"Klid, bratránku…. Dýchej," usmály se na něj ironicky růžové rty než se přitiskly na jeho a jejich vlastník s hvízdáním odešel bez vyzvání do jídelny, kam právě několik služek nosilo večeři.
"Vysvětlí mi někdo, co mě donutilo si toho chlapa vzít?" zavrčel Atsushi a kdyby uměl kouzlit, nejspíš by teď byla celá jídelna v plamenech.
"Tvá povinnost, tvá čest," poznamenal hořce Ninive a vydal se za nechtěným společníkem. Nechtěl tu s bratrem zůstávat, protože by musel odpovědět na jeho otázky.
"Ninive?" ušklíbl se Atsushi. "Myslíš že v komoře jsou ještě jedy po naší matce? Možná budu muset brzy někoho otrávit…" Atsushi se naposledy usmál, vzal Niniveho za ruku a spolu s ním vešel do jídelny.
"Otrávit? Já osobně bych ho rozsekal na malé kousky," zašeptal si spíše sám pro sebe. A zadíval se na může, který se snažil vypadat, že obdivuje rodinný obraz, na kterém byly s bratrem ještě děti. Stiskl silněji Atsushiho ruku, aby mu dodal sílu, a poté se od něj vzdálil. Přešel až na druhou stranu stolu a nabídl si přichystaného alkoholu.
"Zajímavý dům, Atsushi," pousmál se Kenneth a posadil se na krásně vyřezávanou, červeně potaženou židli.
"Předpokládám, že služebnice jsi vyhodil s nějakou pěkně jedovatou poznámkou na rtech," usmál se Atsushi. Nebyl to hezký pohled.
"Jsou tak neschopné, bratránku. Divím se, že je tu sneseš."
Ninive se snažil je nepozorovat a vlastně ani neposlouchat. V rukou držel sklenici a v pravidelném tempu z ní pomalu upíjel. Jemu jejich služebnictvo nikdy nevadilo a jeho bratr tu skoro vůbec nebyl. Dokonce si na některé lidské sloužící zvykl a cítil z nich... co vlastně? Domov, snad. Jeho bezpečí a teplo ovšem ne. Avšak veškeré kladné pocity se z tohoto sídla vytratily ve chvíli, kdy vstoupil bratranec Kenneth - budoucí muž jeho Atsushiho.
"Dostal jsi pozvánku na ples?" změnil Atsushi téma. Kenneth vzhlédl.
"Už to tak bude," položil způsobně vidličku na talíř.
Nijak zvlášť se mi tam nechce. Ninive?" usmál se na bratra. "Chceš tam jít?"
"Mám tam jisté povinnosti," všichni v místnosti věděli jaké, ale Ninive se hraně tvářil, jakoby mu to nedocházelo.
"Adrien vás zabije, ale co. Váš boj."
"Ty tam jdeš?" zvedl pohled Atsushi.
"Samozřejmě," Kenneth odložil příbor a napil se ze sklenice rudého vína. "Rozhodne se tam o mnohém."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama