Slza zmizelá za závojem Přízraku; 04

4. prosince 2009 v 12:00 |  Slza zmizelá za závojem Přízraku
Vincent prošel masivními dubovými dveřmi, které mu otevřeli dva vkusně, ale nevýrazně oblečení sluhové, do lesklého sálu se spoustou zrcadel. Hrála poměrně tichá hudba, na kterou několik páru v maskách tančilo. Výhradně upírských a přízračných párů - démoni se drželi v pozadí, protože nechtěli provokovat svými neskrytými vztahy mezi muži.

Vincent si ihned povšiml jednoho chlapce z nepřátelských řad, který na době měl snad nejkrásnější z ženských šatů v této společnosti, a přestože měl na tváři černou škrabošku, tak z něj něco nepopsatelného vyzařovalo. Odtrhl od něj pohled, který mu démon oplatil a nerozhodně se rozhlédl po neznámém prostředí.
"Co ty tady?" zašeptal mu do ucha známí, podmanivý hlas. Ucítil lehký dotek dlaní na svých pažích.
Otočil se na něj a zašeptal: "Myslím, že jsi u mě nezanechal tu pozvánku jen tak..." Poté se usmál a bezradně rozhlédl po sále. Znovu si všiml očí, které ho z démonské strany pozorovaly - určitě vědí o jeho vztahu s Adrienem.
"Už jsem myslel, že nepřijdeš," tlumené zasténání do Vincentova ouška. "Nádherně voníš."
"Myslíš, že je vhodné mi říkat takové věci v této společnosti," snažil se znít a tvářit nezúčastněně, avšak stále nemohl dostat z hlavy oči toho démona, které se zdály, že o všem ví - už byl paranoidní.
"Miluju tě," usmál se Adrien a objal upíra kolem pasu. "a… stejně to tu polovina osazenstva tuší."
Vincent se pousmál: "A to právě ty jsi mi kázal o tom, abych neprovokoval přízraky." Přesto se automaticky opřel do jeho doteku, přestože jeho mysl neignorovala pohoršené - nebo pobavené ze strany démonů - pohledy.
"Měl bych tě představit společnosti, ale nejraději bych tě zatáhl do svých komnat tady na zámku, položil na postel…." Vincentův krk ovanul dech - tak horký, jak ho Adrienovo nemrtvé tělo dokázalo ohřát.
"Společnosti?" pootočil na něj hlavu. "Raději si volím tvé komnaty i se vším rizikem smrti, kdyby nás přistihli, než ty zdvořilé fráze a škrobené výrazy... ty mě zabijí mnohem nepříjemněji, než jakýkoliv způsob popravy."
"Musíme zachovat alespoň kapku dekora, lásko," polibek za krk. "Musím tě představit Nejvyššímu. Jsi na to již dostatečně starý. Bylo by to nevýslovně," další polibek, "neslušné, nezdvořilé…"
Než stačil Vincent cokoliv odpovědět, před nimi se z ničeho nic zjevil Medea. "Adriene," oslovil svého syna a podíval se na něj všeříkajícím pohledem. "Již jednou za tento večer na tebe byla svržena veškerá pozornost, nedělej to znovu..."
"Lásko moje? Dovol mi ti představit svého otce - Médeu. Většinou bývá chladný a nepříjemný, ale nevěř mu to," ušklíbl se Adrien. Potom se obrátil k otci. "Dvě tisíciletí jsi mi nakazoval jak, co, kdy, kde a pro koho. Nech mě alespoň TEĎ žít trochu jako cítící bytost, ano?"
"Jsem chladný a nepříjemný, pokud se zrovna nesnažím z někoho dostat informace pomocí mučidel," pousmál se přízrak na mladšího z upírů. "Těší mne, Vincente - doufal jsem, že se setkáme za těchto okolností a ne v rámci mé práce a to se naštěstí pro Adriena vyplnilo." Pokývl a stočil svou pozornost na jmenovaného. "Milovaný, žij si citlivým životem, ale jen pokud ho to neohrožuje - pak ti to já nemohu dovolit." Rozhlédl se kolem. "Nepřesuneme se někam, kde nebudete poutat tolik pozornosti?"
"Adrien se s ironickým úšklebkem rozhlédl po zrcadlové síni bez koutků. "A kam by sis to tak představoval?"
"Třeba k občerstvení," pokývl k cela prázdnému prostoru u hodovního stolu. "Je zvláštní, že se jím nikdo nikdy nezabývá... Řekl bych, že je to díky tomu, to nejvhodnější místo pro nevhodné chování v této společnosti." Prohlížel si všechno to jídlo. "Navíc, něco bych si z něj možná i dal..."
"No tak dobrá…." povzdechl si Adrien a toužebně se zahleděl na hostinu plnou masa a zeleniny. Taky by si dal, kdyby potom nezvracel dva dny. "Půjdeme tam hned nebo se tu chceš nejdřív… ehm… aklimatizovat, Vincente?"
Vincent se podíval na dveře za sebou. "A nemohl bych utéct domů?"
"Na Popelku máš špatné pohlaví, mladý muži," mrkl na něj přízrak, až byl upír překvapen, že se k němu chová tak přátelsky. Poté se vydal ke stolu, snad ho ani nezajímalo, zda ho někdo bude následovat - nebo nepředpokládal, že by tomu tak nebylo.
"Tak pojď, Popelko," pousmál se Adrien, poplácal Vincenta po zádech a zamířil za svým otcem. V půli cesty se otočil a kývl na Vincenta, ať jde za nimi. Posadil se vedle otce a nalil si číši krvavé tekutiny.
"S představením Vincenta Nejvyššímu bych chvíli počkal, protože v této chvíli je zaměstnán káráním Ryuzakiho - doufám, že si nevymyslí nějaký trest," pokývl k vyvýšenému trůnu. "Hlupák stará," ulevil si na účet vládce, poté se nepříjemně ledově uchechtl. "Je to až ironické, že já, který trestám jakýkoliv náznak odporu jeho vůli, bych ho nejraději viděl mrtvého..." poznamenal téměř neslyšitelně a podal si velice zdobný zákusek, jenž tu byl jen pro přízraky. Mezitím se Vincent stihl posadit vedle Adriena.
"Nikdy se s tím nesmíří, otče. Slíbil jsem mu, že tu s ním budu navždy…. Zradil jsem, ho? Pověz!" zašeptal Adrien. Očima hypnotizoval rudou tekutinu.
"Tady není hlavní zrada nebo zklamání... ale jeho vlastní strach, že bez tebe nedokáže žít a bezmocnost, protože nemůže nic udělat," pozoroval přízrak, o kterém mluvili. Vincent se nervózně ošil, protože nevěděl o čem se mluví, ale neodvažoval se na to zeptat v téhle společnosti - možná až budou někde v soukromí sami s Adrienem.
"Nezvládne to," Adrien zavrtěl hlavou. Vzhlédl. "A hele… aristokracie se vrátila. Myslíš, otče, že je vhodná příležitost? Mám už všechno hotové, nechci tu být déle, než bude nezbytné. Jsem unaven."
"Konej, jak uznáš za vhodné," pokývl. "Hlavně volit správná slova a neukazovat příliš citu," zdůraznil.
"Ano, já vím. Kapitola první, odstavec dva.Vincente? Vztyk! Jdeme tě představit dvoru. A žádné protestování!" usmál se Adrien, když si všimnul Vincentova výrazu.
Ten ho bez jediného slova poslechl. "Přeji hodně štěstí a mohl sis něco z tohoto stolu nabídnout - zase to všechno zbude pro služebnictvo," Médea také se postavil a rozplynul.
"Tak pojď." Adrien si povzdech a s pohledem upřeným na svůj cíl - zdobené křeslo - vykročil. "A pamatuj si. Mluv jen, když tě vyzve, nedívej se mu do očí - umí číst myšlenky - odpovídej krátce a výstižně. Neprojevuj svoje ego, buď toho srdce. Stačí jedna chyba a to poslední co uvidíš bude Medeův obličej."
"Není to zas tak špatná představa - má hezký obličej na to, že je přízrak," tuhle poznámku si nemohl odpustit, i když byl nervózní a věděl, jak tohle vše je vážné. "Budu se snažit chovat slušně, bez poznámek a vzdoru, slibuji."
"Nechci po tobě nic víc, nic míň," Adrien ho zastavil rukou asi dva metry před trůnem. Sám se postavil před trůn a sklopil pohled. "Vaše Výsosti," oslovil upír zamračeného vládce uctivě. "Chtěl bych Vám představit své dítě."
"Jeho jméno?" znuděně se zadíval na blonďatého upíra vládce a s nezájmem si ho prohlížel.
"Vincent, Vaše Výsosti," Adrien se poklonil.
"Zajisté je evidovaný v seznamech," stočil hlavu na bok a podíval se na jednoho ze sluhů. "Jsou k dispozici jeho listiny?" Do rukou mu bylo vloženo několik zažloutlých papírů. Chvíli si je prohlížel. "Není tu uvedena jeho lidská rodina, proč?"
"Žádnou nemá, Vaše Výsosti. Našel jsem ho… na ulici."
"A to jsi ho i přesto zasvětil?" znuděně. "Je ti snad jasné, že díky tomu mu nemohu dovolit, aby se zasnoubil s jakoukoliv upírskou ženou, protože by se nakonec mohlo zjistit, že je to jeho pokrevní příbuzná." Zakroutil hlavou. "Tohle byla chyba, Adriene."
"Za své chyby nesu zodpovědnost," sklopil Adrien hlavu. U trůnu se zničeho nic zjevil Ryuzaki.
"Co chceš dělat, otče?"
Nejvyšší se na něj podíval a jeho znudění se změnilo na něco, co nebylo možno přečíst. "Tobě jsem snad dost důrazně nenaznačil, že bys své slova měl utišit na minimální hlasitost?" jinými slovy - neřekl mu snad, že by měl pro příště "držet hubu"? Vincent mírně vzhlédl, protože ho překvapilo, že slyšel Ryuzakiho hlas, ale ihned se zadíval znovu na podlahu.
Ryuzaki se ušklíbl - tak, jak mu konvence a slušné vychování dovolovaly. "Jsem tvůj následník, otče. Mám právo vědět, jak se má v této situaci zachovat panovník."
"O tom následnictví bych být tebou ještě pouvažoval," poznamenal Nejvyšší nepříliš nahlas. "Pokud skutečně chceš vědět, jak se zachovám. Tak ať rozhodne Vincent jaký trest je vhodný pro jeho stvořitele, když mu navždy zničil život. Takže, Vincent, co mi k tomu řeknete?"
Vincent ztuhl. Bylo mu jasné, že když dá příliš mírný trest, panovník si ho vymyslí sám pro ně pro oba, avšak na druhou stranu, pokud měl jakoukoliv nenávist k Adrienovi, takto přes aristokracii ji nechtěl řešit - takže jím navrhovaný vysoký trest nepřicházel v úvahu.
"Nejsem..." odkašlal si, "...hoden, abych o této věci mohl rozhodnout, protože můj úsudek by byl zbarven vlastními protikladnými pocity."
Vládce znuděně zívl, ale naštěstí přijel jeho odpověď. "Takže ty Ryuzaki navrhuješ, co?"
"Obávám se že tohle není v mé kompetenci jakožto prince," snažil se z toho vykroutit Ryuzaki. "Medea by měl nejlépe vědět co a jak. Nemýlím se, otče?"
"Proč v této společnosti není nikdo jiný kromě Médei, kdo je skutečně schopen vyřknout trest?" povzdechl si. "Médeu necháme odpočívat u toho pečiva, pak mu, Adriene, sděl, ať ti názorně na tobě ukáže některý z jeho mučících nástrojů, ano?"
"Jistě, Vaše Výsosti. Jak si přejete?" Adrien se poklonil. "Smím tedy Vincenta představit dvoru?"
"Ano, můžeš..." mávl rukou, jakoby zaháněl komára a stočil pohled na přízrak vedle něj. "Ryuzaki, mohl bys opustit mou přítomnost?"
Ryuzaki sjel otce nevlídným pohledem a vypařil se - a to doslovně.
"Smím mít ještě jednu žádost, Můj Pane?" oslovil Nejvyššího Adrien po chvilce ticha.
"Ano, ale rychle," podíval se do sálu. "Ještě jsem dnes s žádnou dámou netančil, tak bych to chtěl napravit." Představa toho vůbec ne mlžně vypadajícího těla, jak se "valí" po podlaze a říká tomu tanec, byla více než-li odpudivá
Adrien se otřásl. "Chtěl bych na Vincenta přepsat rodovou linii svého domu, pane."
Vladař se zamyslel. "Předpokládám, že kvůli tvému problému, co jsi dnes nepříliš vhodně zdělil mému synovi... Povoluji to."
"Děkuji Vám," Adrien se uklonil a s úlevným úsměvem na rtech opustil nepříliš oblíbené místo u trůnu. "Tak pojď, Vincente," usmál se na upíra. "Jdeme za Medeou vyřídit mu vzkaz a pak tě tu provedu," naklonil se k Vincentovu uchu. "Potom máme celý horní apartmán pro sebe."
"Médea tě skutečně potrestá?" trochu s obavami se na něj Vincent podíval.
"Samozřejmě že ano. Proč se tak divíš? Jednou to přijít muselo. A navíc… sám jsi tvrdil, že to byla chyba, tě stvořit, tak proč teď, když za to budu potrestaný, ti to tolik vadí?"
"Stvořit mě byla chyba ze cela jiného důvodu, než to, že nyní nemohu uvrhnout svou pozornost na nějakou ženu," snažil se vyhnout přímé odpovědi. "Nemusel by tě potrestat, když je to tvůj otec - i když u přízraků tyhle vztahy v tomto nezabrání, že?" Přestože mu Médea přišel sympatický, stále to byl jen duch.
"Lásko," povzdechl si Adrien tiše. "Stvořil jsem tě, protože jsem tě miloval. Můj otec mě také miluje a přesto dělá věci, které se mu příčí. Musí, protože je jen poddaný králi tak jako jsi ty svým způsobem poddaný mě. Já ho nenávidím podobně jako ty mě. Přesto ty, když se rozhodneš, že mne neposlechneš, přinejhorším ti dám facku. Medea by byl popraven. Rozumíš?"
"Aristokracie," s hořkostí vyplivl Vincent tohle pro něj tak nechutné slovo a kývl, že rozumí. Víc se k tomu nehodlal vyjadřovat. "Ryuzaki je syn Nejvyššího?"
"Ano. Jsme to podivná rodinka," ušklíbl se Adrien. "Já, otec a on."
"Rodina?" zastavil se a měl pocit, že mu spousta věcí uniká.
"Ach, ano… tohle bych ti měl vysvětlit. Pojď," kývl hlavou ke dvěma křeslům v rohu. "Posadíme se," úsměv. "Jak jsi jistě pochopil, Medea není mým pravím otcem. Narodil jsem se jako upír a má matka zemřela při porodu. Otec o dva měsíce později. Medea mě odmala vychovával tady mezi přízračnou aristokracií spolu s Ryuzakim. Žili jsme spolu téměř 500 let ve stejném pokoji. Medea je pro nás otec. Ryuzaki mi říká bratře, stejně jako já jemu, i když bratry nejsme. Chápeš to trochu? Je to složité…."
"Nepodceňuj mou inteligenci," napomenul ho s úsměvem. "Myslím, že to částečně chápu... ale esej bych ti na to nenapsal." Zamyslel se. "Proto z Ryuzakiho strany nepřišel žádný trest pro mé chování k němu? Orodoval si u něj za mě?"
"Nemluvil jsem s ním tři měsíce až dnes na bále."
"Předpokládám, že jsi to byl ty, kdo ho tak..." nemohl najít žádný správný výraz, "...roztesknil. Potkal jsem ho venku, ignoroval jsem veškeré tvé kárání a chvíli se s ním bavil. Není tak nepříjemný, jak by s jeho rodokmenem mohl být."
"Mluvil jsi s ním?" Adrien se zamračil. "A co ti říkal?"
"Jakoby přízraky řekli někdy něco určitého..." povzdechl si. "Navíc jsem nechtěl být příliš zvědavý, aby si to s tím trestem nakonec nerozmyslel." Podíval se na Adriena: "Je snad něco, co bych měl vědět?"
Adrien zbledl a zakroutil hlavou. Možná až příliš rychle. Pak nasadil strojený úsměv. "Samozřejmě že ne…."
"Takže je, ale od tebe se nedozvím co..." zkonstatoval. "Možná bych se ještě někdy mohl potkat s Ryuzakim," v jeho očích byl vidět jistý zájem o tu drobnou mlžnou postavu s světlými vlasy.
"Nic se od něj nedozvíš, je vázán slibem," povzdechl si Adrien. "Brzo ti bude 150 a přestaneš na mě být závislý. Co pak? Už jsi na to pomýšlel? Zůstaneš ve Versailles, nebo odjedeš?"
"V téhle zemi dál zůstávat nebudu - nechci si do konce života hrát s aristokraty na to, který z nich mě dřív pošle na popravu," ušklíbl se. "Pojedeš se mnou?" napadlo ho najednou - možná si trochu vyčítal, jak se k němu choval minule a díky tomu byl dnes - dalo by se říct - "milý"
"A chtěl bys?"
Zadíval se někam jinam, aby nebylo poznat, že mu na tom záleží. "Jinak bych ti to nenabízel..." řekl neutrálně a bez emocí.
S Vincentovou dlaní se propletla jemná dlaň a pevně stiskla až to zabolelo. Adrien sklopil pohled. Tahle slova bolela více než Vincentovi nadávky a opovrhování ba i nenávist.
"Tak přijímáš mou nabídku nebo ne?" zašeptal Vincent, avšak když se nedočkal odpovědi, pokrčil rameny: "Necháme si tento rozhovor na později..."
"Na později… zašeptal Adrien. "Jistě."
Blondýn se rozhlédl kolem. "Nemůžeme již odejít?" Naivně si myslel, že čím déle tu bude, tím méně mu tohle prostředí bude vadit, avšak opak byl pravdou.
"Musím tě představit Vyšší šlechtě. A to jak upírské tak démonské. Dříve nemůžeme odejít. A pak je tu ta zpráva otci."
"Démonské šlechtě?" jeho výraz byl všeříkající. "Vidíš tamtoho napravo - toho v dlouhých černých šatech - tak ten nás neustále pozoruje. Celou dobu se dívá a já vím, že on ví vše o nás - kdyby to řekl tak..." Připadal jsi jako paranoidní blázen.
Adrienovi zacukali koutky úst - vlastně měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas. "To je Ninive. Je to šlapka, děvka… říkej mu jak chceš. Ten, co stojí vedle něho v tom purpurovém, je jeho dvojče Atsushi. Výborný voják. Se střetů s ním mám několik jizev. Tamhleten hnědovlasý je Kenneth. Dávej si na něj pozor - má černou povahu. Podle toho co vím, tak se před pár dny zasnoubil s Astsushim. Dohodnuté manželství. Ten je ovšem tak zahleděn do svého bratra, že ani já nevím, jak tohle skončí. A jestli o nás ví? Jistě. Vycítí to, ale nic neřeknou. Pokud démoni něco mají tak čest. Tohohle by nebili schopni. Mohou se mi pomstít i jinak," Adrien se usmál a napil se. "Chceš se s nimi seznámit?"
"Chceš, abych poznal naše nepřátele?" prohlížel si je. "Pokud to mohu odložit na jindy, rád bych to udělal. Dnes skutečně nejsem připravený se setkat s více démony, než bude nutné pro zachování zdvořilosti." Poté se k Adrienovi nahnul: "Dohodnuté manželství? Myslím, že takovými mezi rodovými záležitostmi dosti pobuřují aristokracii nebo ne?"
"Přízraky se málokdy berou bez lásky nebo citu, ale u upírů a démonů je to normální. Taky mě tím kdysi děsili. Aristokracie to prozatím ignoruje," Adrien pokrčil rameny. "Měli bychom tě jít představit." Vstal.
Vincent ho poslušně následoval jako vždy v této společnosti. Ještě jednou se podíval na démona jménem Ninive a ten se na něj velice podmanivě usmál. Připadal mu na děvku příliš čistý a krásný - znal jedině lidské ženy, které zastávaly toto povolání a ty byly až odporně vykřičené a nepřitažlivé.
"Vidíš tamhletu upírku s tím mužem ve fialové? To je lady Eternite se svým manželem. Jsou jedni z nejstarších upírů, které znám. Lady byla sestra mé matky. Když se s ní potkáš, pokloň se. Ne tak hluboko jako u Nejvyššího, ale vyjadřuj jistou úctu… a taky odstup."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama