Slza zmizelá za závojem Přízraku; 06

6. prosince 2009 v 12:00 |  Slza zmizelá za závojem Přízraku
Niniveho ramene se dotkla drobná dlaň jeho osobního sloužícího a chlapec zašeptal, že již musí stávat. Černovlasý démon jen velice ztěžka otevřel oči a přitáhl si k sobě přikrývku, protože ač se vydal do svých komnat jako první, nemohl dlouho usnout - při představě, co se dole mezi nimi děje, jak po sobě touží a tu touhu ukojují, měl znovu chuť skočit ze svého vysoko postaveného okna. Zadíval se na světlé vlasy chlapce a povzdechl si, že se za chvíli bude muset vzdát i jeho, přestože mu sloužil od svého raného dětství, protože Kenneth je vyhodí postupně všechny.
"Váš pan bratr chce, abyste se šel dolu nasnídat spolu s ním a jeho budoucím manželem," řekl potichu ještě téměř dětský hlas.

"Bratr chce tohle... bratr chce tamto..." zamrmlal Ninive, ale přece jen se vyhrabal z peřin a podíval se do zrcadla. Na sobě měl dlouhou hedvábnou košili ozdobenou krajkou v bílé barvě - tolik nevhodné pro démona. Své dlouhé vlasy měl svázané stuhou.
Chlapec mu podal tmavý župan, do kterého se mohl obléct, avšak on ho odmítl. "Dokážeš si představit všechny ty poznámky, kterými by mne ničil Kenneth?" Raději se oblékl, učesal si vlasy do přísného culíku a až pak se v černých kalhotách a tmavomodré zdobné košili vydal ke snídani.
"Dobré ráno," usmál se na něj Atsushi, když démon vešel do síně. Kenneth nevzhlédl. Seděl pohodlně rozvalený v křesle a pohledem hypnotizoval nedotčenou snídani, jako by tam neměl koláče, ale desítky drobných žížal. Tvář se mu při tom pomyšlení stáhla do úšklebku. Občas měl fakt zvláštní nápady… jako třeba včera večer.
"Dobré," odpověděl automaticky a přešel ke svému místu. Posadil se a nechal si před sebe služebnou položit šálek čaje, avšak vše ostatní odmítl - neměl chuť na žádné pečivo ani cokoliv jiného. Rozhlédl se po místnosti pohledem, že buď je tu sám nebo tu jsou oni a on tu není - paralelní realita aplikovaná na jídelnu, v které se ti tři nemohli setkat. Poté - bez toho, aby si upil z šálku - se postavil a obešel celý prostorný stůl až k pořadači s alkoholem.
"To bez toho nevydržíš ani den?" ušklíbl se Kenneth, který se probral ze svého transu a zakousl se do snídaně. Dobrý… makový….
Ninive sebou cukl, ale pak se rozhlédl prázdným pohledem po místnosti a obrátil se zpět k alkoholu, jakoby nikoho jiného v jídelně neviděl. Prsty přejížděl po lahvích, než si vyndal Absint a spolu se zdobnou skleničkou se vracel zpět na své místo. Posadil se a nalil si. Celou místnost naplnila typická vůně pro tento alkohol.
Kenneth protočil panenky. Atsushi až příliš křečovitě hleděl do talíře. Démon si připadal jako v blázinci. Jeden je opilec a druhej…. Hmmm vidět ho tak v tom pyžamu. Když včera utekl… hm… sexy.
Přesně v tento okamžik toho měl Kenneth dost, teda - ne jich, ale sebe - a zakousl se do žížal…. Ehm koláče.
Ninive držel v jedné ruce skleničku se zelenou tekutinou, ukazováčkem druhé si točil s drobnou stříbrnou lžičkou v šálku. Opřel se o polstrované opěradlo a pohodil hlavou. "Atsushi," oslovil svého bratra, avšak jeho hlas byl jistým způsobem zastřený, jakoby to byl jen povzdech na někoho, kdo v místnosti není. "Dnes celý den nebudu doma," oznámil a znovu upil ze skleničky.
Atsushi vzhlédl. V jeho očích svítila otázka. "Proč?"
"Jde si kupovat chlupaté papuče," řekl Kenneth a laškovně pohlédl na svého snoubence.
Ninive se znovu rozhlédl po pokoji, jakoby v něm nikdo nebyl, ale pak po přihnutí rovnou z flašky dodal: "Sice vaše úvaha, Kennethe, je vskutku zajímavá, ale nesprávná, bohužel," podíval se mu do očí, avšak ihned se zadíval na svého bratra. "Potřebuji si něco vyřídit," odpověděl klidně a bez emocí. "Navíc nechci překážet přípravám na svatbu," znovu se postavil a ve stoje uzavíral láhev svého alkoholu, připraven si ji vzít sebou, ať půjde kamkoliv.
Kenneth vyprskl smíchy.
Atsushi se pouze slabě usmál. "Máme tě tedy čekat až na večeři?"
"Nevím, zda se do večeře dostavím," rozhlédl se po pokoji, jakoby v něm hledal odpověď. "Možná přijdu až pozdě v noci," přešel k oknu s lahví v ruce a zadíval se ven. Venku bylo vcelku příjemně. Poupravil si své kalhoty, na které nebyl zvyklý - již několik měsíců je na sobě neměl... nebylo tak jednoduché se pod ně dostat jako pod sukni.
"Já ti bránit nebudu," ukousl si Kenneth znovu koláče. "Nerad to říkám, ale máš pravdu. Mám tu s tvým bratrem ještě nedořešené záležitosti."
Ninive se pousmál. "Rád vás, Kennethe, uvidím v šatech," poznamenal a zhodnotil ho pohledem, který jasně říkal, že se těší, až se zase jednou pořádně od srdce zasměje.
"Náhodou mi šaty sluší," ušklíbl se sebevědomě démon. "Na rozdíl od tebe," zašeptal ještě, ale tak tiše, že to nikdo neslyšel.
"Ani jsem nepomyslel na to, že by vám šaty mohly neslušet, samozřejmě..." urovnal si svou košili a ušklíbl se.
"Jistě," usmál se Kenneth. "Maminka se stále nemůže rozhodnout mezi růžovými a zelenkavými. Co myslíte vy? Jaké mi budou slušet?"
"Nechám to na vaší mamince," poznamenal Ninive a úšklebek z tváře mu nezmizel. "Nyní mne omluvte, ale již bych měl jít."
"Jistě," promluvil po dlouhé odmlce Atsushi. "Hezký den, bratře."
"Tobě také," Ninive s lahví v ruce se na bratra mile usmál, i když mu tento úsměv dělal problémy a vydal se obléct, aby mohl odejít ven a vrátit se co nejpozději.
"Tak to bychom měli," ušklíbl se Kenneth a opřel se o opěradlo křesla. "Včera jsme nějak nedořešili náš malý, velký problém, snoubenče." hořký úsměv.
"Jaký?" pozvedl jedno obočí a zatvářil se, jakoby nevěděl o čem je řeč.
"Šaty," odpověděl Kenneth prostě.
Atsushi se podíval na dveře, kterými zmizel jeho bratr a nyní byly zavřené - přemýšlel, zda by se nemohl dnes věnovat jemu a být také celý den z domu. Nechápal, proč musí být u nich Kenneth nastěhovaný již před svatbou. "To je tvá starost," řekl odměřeně, přičemž nemyslel na nic, co se mezi nimi stalo v noci. Nelíbilo se mu, jak moc si jeho bratr za posledních několik dní zvykl pít. Nejraději by si s ním o tom promluvil, ale měl kdy? Ne. Stále tu byla ta osoba, co nyní sedí s ním v jídelně. Ta, jež ničí jeho bratra.
"Hmm," olízl si rty Kenneth a vstal. "Rád bych to probral se tebou osobně."
"Poslouchám..." řekl již zcela ztracen ve svých myšlenkách o bratru. Bylo divné, že na sobě neměl šaty jako obvykle. Popravdě na snídani chodíval ve většině případů v takové velice hezké noční košilce, kterou mu již tolikrát svlékl, až ji důvěrně znal. Ale přes den a v noci - pokud u něj někdo nehostoval v posteli - nosil zásadně jen šaty. Kalhoty u něj již velice dlouho neviděl, naposledy to bylo z donucení rodiči.
"Proč mám stále pocit, že jsi myšlenkami jinde?" řekl Kenneth a posadil se Atsushimu do klína čelem k jeho tváři.
"Protože tam skutečně jsem?" pokud se zdálo, že jejich vztah bude brzy hřejivější, nyní se ze strany Atsushiho vrátil na bod mrazu.
"Udělal jsem snad něco?" zatvářil se Kenneth na okamžik jako ublížené štěně a lehce políbil Atsushiho na rty.
"Tohle chování se k tobě nehodí," poznamenal démon hořce.
Kennethův výraz ztvrdl. "A to bys jako chtěl, abych tady seřvával služebnictvo, házel talíře ze žárlivosti na tvého bratra a choval se jako fúrie co kolem štěká rozkazy?" vrčel. "Tohle chceš?"
"A není to snad tvou přirozeností?" zadíval se mu do očí, "Typoval bych, že to máš po své matce - mé drahé budoucí tchyni."
"To ti tolik vadí, že si tě beru, bratránku?" povzdechl si hnědovlasý démon. "Já si tohle nevybral," smutný úsměv. "Matka se sem po svatbě nastěhuje - tolik ke špatným zprávám dnešního rána."
"Naštěstí tu většinu času nebudu, musel jsem spoustu povinností odložit kvůli naší svatbě," pomyslel na bratra, který tu stráví s těma dvěma zbytek života a bylo mu ho upřímně líto, avšak nezmínil se o tom nahlas. "Proč se tu vůbec touží tolik nastěhovat?"
"Líbí se jí tvůj koberec," ušklíbl se ironicky Kenneth. "Prostě a jednoduše nás chce mít pod kontrolou," daroval démonovi ještě jeden polibek a rukou mu zajel do hedvábných vlasů.
"Mít nás pod kontrolou?" zahleděl se nezúčastněně ven z okna a mírně se zamračil při představě, že ji bude mít za zadkem dokud nezemře.
"Já to taky nechápu, ale nech ji žít v jejím světě," políbil svého snoubence na tvář, potom jimi pokryl démonův krk, zatímco prsty rozepínal knoflíčky košile, aby mohl druhou rukou zajet pod ni a usadit se na vypracovaném bříšku vojáka. "Zelená, růžová nebo černá? Nebo… zkusíme to pyžamo?"
"Růžová..." zašeptal a znovu na něj stočil svůj nepatrně smířlivější pohled. Nedokázal si ho v takové barvě představit...
Kenneth se usmál a lehce démona kousl do krku. "A já naivka doufal, že se nepodobáš mojí matce."
"Tvá matka také volila růžovou?" poprvé za celou dobu se zapojil do Kennethovy hry. Položil mu ruky na boky a přitáhl si ho s sobě.
"Ty ses nepodíval do těch krabic?" nadzvedl Kenneth překvapeně obočí a položil si hlavu Atsushimu na rameno.
"Neměl jsem čas," odpověděl popravdě a pohladil ho po vlasech. "Mám spoustu listin, které ještě před svatbou musím vyřídit, vlastně bych měl jít do své pracovny..."
"Jaké listiny například?" zeptal se Kenneth a vtiskl Atsushimu lehký polibek za ouško.
"Neměl bych o tom před tebou mluvit..." odmlčel se a rozhlédl po pokoji, jakoby je tu ještě někdo mohl poslouchat. "Mám jisté - dalo by se říct - obchody, které nejsou v souladu s přáními tvého otce, a proto musí být uzavřeny před tím, než se stane mým tchánem."
Kenneth ztuhl. "Jaké?" strach?
"Není to tvá starost," zakroutil hlavou Atsushi, že mu víc neřekne.
"Ale brzo bude," zašeptal Kenneth. "Jak to tedy bude s naší svatbou?" otázal se po chvilce mlčení.
"Děláš si s tím příliš starostí," povzdechl si Atsushi, čím chtěl říct, že ho tím příliš zatěžuje a unavuje.
"Chtěl bych to už mít z krku," ušklíbl se Kenneth a znovu démona políbil. "Ale všechno počká," s tím si znovu opřel čelo o Atsushiho rameno a objal ho pažemi. "Nějak se mi dnes do té chladné reality nechce, nevadí ti, že před ní utíkám do tvého náručí?"
"Má náruč je také chladná," přivřel oči, avšak daroval motýlí polibek Kennethovým vlasům a přitiskl si ho víc k sobě.
"Rozhodně hřeje víc než svět kolem," hlesl hnědovlasý.
Atsushi na to nijak neodpověděl, pouze objal pas svého milence a opřel si o jeho hlavu tu svou. Věděl o hřejivé náruči, která mu byla vždy nabídnuta, avšak nyní na ni nebylo vhodné myslet.
Do pokoje pronikaly první ranní paprsky, které ozářily desku stolu a dvě propletená těla, objímající se v pohodlí červeného křesla. Jemně pohladilo sklenice s džusem a nakousnuté koláče. Na obloze nebyl ani mráček, jen lehký opar nad jezerem symbolizoval, že něco končí a něco nového začíná.

___-___

V jednací místnosti byly zatemněny okna, aby i při "krásném" slunečném dnu, mohli být přítomni upíři. Pán upírů i se svou chotí a synem seděli u dlouhého dubového stolu a nenuceně si prohlíželi výzdobu. Mladý muž s dlouhými platinovými vlasy měl na rtech tak upřímný úsměv, jak si aristokracie může dovolit, a nehty nepatrně nervózně poklepával o dřevo.
Dveře síně se rozlétly dokořán, aby daly vejít černovlasému upírovy. Několikametrové vlasy měl vzadu neupraveně sepnuté skřipcem, a celkově působil vyčerpaným dojmem jako někdo, kdo se chytal spát spánkem věčnosti. Černé nehty zatínal do jemné látky černé sukně. Blonďaté, drobné postavy za ním nikdo nevěnoval zvláštní pozornost.
"Dramatický příchod, Adriene, avšak nyní se ukloň, jak se patří..." ozvalo se z čela stolu od Nejvyššího. "Ach, vidím, že Vincent je tu s tebou - nemyslel jsem, že tu zůstane tak dlouho," poznamenal, když si všiml záblesku blond vlasů.
"Do toho, jestli tu Vincent je a jak dlouho se tu případně zdrží vám nic není. Já si to tu jdu jen vyřídit tady s tímhle idiotem než se zase zašiji do svých pokojů. Nehodlám tu zůstávat déle," zavrčel drze Adrien. "Takže pokud mi něco chcete řekněte to teď."
"Adriene," oslovil ho chladně a káravě Médea, který se naráz objevil vedle něj. Všichni v síni se dívali na upíra nechápavě, dokonce i Vincent byl proti tak jasnému odporu před tak velkou a důležitou společností urozených. Jediný, kdo se nad tím pousmál byl královský syn. Zadíval se na Adriena a neskrytě se pobaveně přímo zazubil.
Adrien po něm hodil svým nejnepříjemnějším pohledem a prošel jím, jako by nic. Nepříjemný, páliví pocit smíchaný s chladem ignoroval. Nebyl ničím v porovnání s bolestí kterou byl nucen denně snášet. Napřáhl se a udeřil. Z natrženého rtu bělovlasého vytekl pramínek krve. Šílenství v Adrienových očích se mísilo s nenávistí a odporem. V tuto chvíli mu bylo všechno jedno. Toužil jen ublížit tomu zmetkovi co nejvíc, aby trpěl tak, jako on.
Princ se ušklíbl a přejel si po pohmožděné části tváře prsty. "Rád tě vidím, Adriene," řekl pobaveně a jeho úsměv se ještě rozšířil. "Nevěděl jsem, že si změnil způsoby, jak vítat staré známé..." odfrkl si. "Nechci tě napomínat, ale bohužel to není příliš taktní." Rozhlédl se po místnosti. "Vidíš ty pohoršené pohledy, tohle skutečně nebylo moudré," odmlčel se a ukázal na sebe v laciném gestu, "ale já jsem velice shovívavý a dobrosrdečný, takže ti to pro tentokrát prominu." Naklonil se k němu a dal si dlaň k boku úst, jakoby to mělo byt jen mezi nimi, přičemž hlasitě šeptal: "Dám ti radu - už nikdy tento pozdrav neuplatňuj..." Poté se znovu opřel do židle a přátelsky se usmíval.
Vincent stál u dveří, kde ho Adrien nechal, blízko Médei a nevěděl, jak se zachovat. Jen s úžasem pozoroval to, co se dělo kolem něj. Nerozuměl tomu, co Adriena vedlo k tak nezdvořilému a nebezpečnému chování - dokonce ignoroval i svého otce.
Adrien cosi nesrozumitelně zavrčel. "Tvoje rady tady nikoho nezajímají, Leviathane."¨
"Stejně jako tvoje výlevy," ozvala se princova matka pohoršeně. "Pokloň se a omluv! Jinak z toho budeš mít problémy," pohrozila.
Černovlasý upír přimhouřil oči, než se poklonil. "Omlouvám se, bohužel se ale domnívám, že jste si vše zasloužil."
Upíří princ mávl rukou a uchechtl se. "Matko - tvůj hlas je velice přesvědčivý, že Adriena donutil pokořit se... přede mnou," v jeho slovech bylo víc, než se na první pohled zdálo.
"Osobně doufám, že to bylo naposledy," narovnal se Adrien. "Vaše Výsosti," vyprskl.
Médea prošel nezaujatě kolem svého syna; choval se, jakoby tam vůbec nebyl a usadil se vedle Ryuzakiho, který se zde najednou objevil. Přivřel oči a vypadal tak nějak nepřítomně. Avšak Vincentův pohled na něm stále ulpíval... Nejmladší z upírů přešlápl, protože se cítil nepříjemně, když stál nehnutě u dveří, přestože jediný, kdo si ho všímal byl Ryuzaki. A ten zkoumavý pohled, který se obrátil vždy jinam, když mu ho oplatil, také nebyl nijak příjemný, připustí-li si v jaké situaci Vincenta s Adrienem viděl.
Adrien s nenávistným pohledem naposledy sjel princovu postavu a s nedůstojným dupáním mířil k východu. "Jdeme, Vincente," zavrčel na své dítě.
"Nepředstavíš ho své upírské vládě?" ozval se Nejvyšší, "Nenič jeho budoucnost ještě víc, než si ji zničil svým bláhovým chováním před jeho zasvěcením." Leviatan se uchechtl, protože moc dobře poznal, na co toho chlapce ve skutečnosti Adrien má. Přenesl do jeho mysli svou trpkou poznámku "Našel sis náhradu, co?", tak aby to nikdo v místnosti ani nevycítil.
Adrien se kysele usmál. "Nikdo tě nedokáže nahradit, ale miluji ho.. tím zbytkem srdce, který jsi my nechal." Pošeptal Leviatanovi do mysli. "Představím ho zítra," otočil se k Nejvyššímu. "Pokud si tedy Výsost královna nebude přát jinak."
Královna mávla rukou, téměř stejné gesto jaké použil její syn. "Výsost královna bude jen ráda, když ji nikdo nebudu zdržovat, aby se mohla, co nejdřív, vydat do svého pokoje." Poté se podívala na Nejvyššího, zda již tuhle sešlost nechce rozpustit.
"Ach ano, po cestě zajisté musíte být unavení - tedy... můžete jít," kývl a rozplynul se.
Médea se zvedl a vydal se dveřmi pryč, znovu svého syna ignoroval.
Adrien ho doběhl. "Já.. omlouvám se," hlesl. "Bylo to ode mne netaktní."
Přízrak se na něj ani nepodíval. Zakroutil hlavou a plul dál. Snažil se k němu být co nejsmířlivější a vždy ho chránil, aby se mu skutečně nic zlého nestalo. Avšak čím víc laskavosti mu prokázal, tím víc si Adrien dělal, co chtěl. Musel mu znovu vztyčit pevné hranice, přes které nemůže ani když umírá. Umírá... Médeu takhle myšlenka zabolela - nemohl s ním být v rozepři, když se blížil jeho konec. Otočil se na něj a v očích měl tolik bolesti. Nic neřekl, jen kývl...
"Děkuji," vyřkly sotva slyšitelně bledé rty. "My dva si ještě promluvíme, Leviatane," pronesl myšlenkami směrem k bělovlasému upírovy.
Upírská nejvyšší aristokracie se nespěchajíc vydala ke svým komnatám, princ se neobtěžoval ani otočit na Adriena, místo toho podal své matce rámě a začal s ní o něčem nedůležitém hovořit. Na jeho tváři byl stále úšklebek, který patřil celé této situaci. S matkou si byli hodně podobní, až na to, že ona měla své jemně kudrnaté vlasy tmavé a jen mírně prošedivělé, sčesané do drdolu.
"Půjdeme spát, Vincente?" obrátil se Adrien k blonďatému upírovy, který vypadal po jeho boku poněkud sklíčeně. Adrien mu jemně stiskl ruku načež se ji zase pustil, aby nezpůsobil rozruch. "Půjdeš?"
"Nejraději bych odsud již odešel zcela," odpověděl šeptem. "Vlastně ani nevím, proč jsem sem chodil." Na jeho tváři byl zvláštní výraz, ve kterém sice trůnil smutek, ale bylo tam toho mnohem víc - nepochopení, kapka nenávisti a vina. Ohlédl se, zda Ryuzaki ještě sedí v místnosti, protože na svých zádech stále cítil jeho pohled. Seděl. Nevěděl proč, ale bylo mu ho líto. Jejich hra nikdy neměla vyjít na povrch před nikým - Adrien se choval tak nevhodně, až Vincentovi nešlo do hlavy, co ho tolik změnilo. Choval se... prostě jinak.
Adrien si povzdechnul. "Svítí slunce a navíc ti dlužím vysvětlení."
"A zítra mne musíš představit upíří šlechtě - nebo co to je," povzdechl si a následoval ho do Adrienových komnat, avšak stále nemohl zapudit pocit Ryuzakiho pohledu v zádech. Věděl, že ho zkoumá, ale nechápal proč - nechápal ten lesk v jeho očích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama