Slza zmizelá za závojem Přízraku; 07

7. prosince 2009 v 12:00 |  Slza zmizelá za závojem Přízraku
Korzet?
NE!
Rukavičky?
ANI ZA MILION!
Bombarďáky z doby faraonů?
NIKDY!

A co je tohle? Podpatky?
MÁM SE VDÁVAT, NE SE JÍT ZABÍT!
Tak to ne! Make-up ne! Já nejsem děvka! Ne, ne, ne a ne!
Kenneth bezradně zalovil dolů pro další kousek prádla.
Punčocháčky?
Ninive dívající se ven z okna, již oblečen do jemně smetanových šatů, které zdůrazňovaly jeho bílou pleť a byly kontrastní k dlouhým černým vlasům vyčesaným do drdolu, z kterého decentně spadalo několik pramenů a byl sepnut sponou s lilií. Jeho labutí šíje byla odhalena a zvýrazněna krásným stříbrným šperkem. Na rukou měl rukavičky, které zakrývaly téměř celé jeho ruce. Vlastně vypadal mnohem víc jako nevěsta, než by měl. Pootočil hlavu a podíval se na Kennetha, na Niniveho tváři se vytvořil posměšný úšklebek. "Potřebujete s něčím pomoc?" zeptal se provokativně. "Nemáme příliš času, svatba bude za chvíli..."
Kenneth se na něho obrátil se všeříkajícím pohledem a zvedl jakýsi chuchvalec látky. "Jak se do toho mám asi nasoukat?" zavrčel na svou družičku.
Ninive k němu přišel a jemně si od něj látku převzal. Urovnal ji a přehodil přes židli, něco tak jemného již dlouho v rukou neměl a tak se k tomu musel chovat s úctou. Věděl, že jemu se nepoštěstí, aby se mohl do něčeho takového obléct - pokud by mu to nedaroval nějaký z jeho milých zákazníků.
Uchopil do ruky bombarďáčky a dál přistrčil je ke Kennethovi. "Začal bych tímto... a vyzul bych si papuče, jinak to asi neoblečete." Na jeho rtech byl stále přítomen úšklebek, který se čím dál víc rozšiřoval.
Kenneth vykulil oči. "Tak tohle na mě nedostanete!" štítivě odklonil Niniveho ruku s tím prokletým kusem prádla ze svého dosahu. Chlupaté papuče přesto odletěli někam stranou.
"Jak myslíte..." hraně si povzdechl Ninive. "V tom případě můžete jít rovnou tak, jak jste teď." Položil bombarďáčky zpět a vydal se k oknu. "Asi vám nepomohu."
"To jako.. To jako si to fakt musím vzít?" zděšení v jeho očích bylo na míle patrné.
Ninive zadržoval smích, až se celý chvěl. Pak se ovšem hluboce nadechl a zvážněl. "K šatům, které vám vybrala vaše drahocenná maminka, je to, bohužel, nutností..." pokrčil rameny a zatvářil se hraně soucitně.
"Nemohl bych jít v kalhotách a košili?" upřel Kenneth na Niniveho svoje psí očička a žadonil jako malé dítě.¨
Ninive se zarazil a na chvíli mu z tváře zmizel veškerý posměch, málem zapomněl na tuhle stránku Kennethovi duše, avšak pak jen pohodil rameny a otočil se k oknu. "Je to na vás, zda toužíte rozzlobit svou drahou maminku a přežijete možné faux pas..." jeho hlas zněl mírněji než chtěl.
Kenneth zavrčel. "Fajn! Tak to na mě navleč!"
Ninive si povzdychl a znovu se vrátil k oblečení. Uchopil bombarďáčky a podal je Kennethovi. "Takže tohle," poté do rukou vzal velice jemnou košilku a punčochy, "tohle a tohle." Obrátil se znovu k hromadě různého oblečení a spíše pro sebe si zašeptal. "Zatím se podívám, co vůbec máte dál..."
"Bavíš se dobře?" sykl ještě Kenneth než se začal navlékat do toho nechutně růžového kusu látky.
"Popravdě?" otočil se na něj nezaujatě Ninive. "Ani ne... byl bych raději někde jinde." Rovnal spodničku a pak trochu povoloval šněrování na korzetu.
Kenneth se při jeho doteku trošku ošil, ale nechal ho ať dělá svou práci. "Dovedu si představit kde."
"Myslím, že ne," obrátil si ho k sobě zády, aby mu mohl zapnou spodničku, kterou mu převlekl přes hlavu. Poté mu navlékl i korzet. "Pokud by to bylo moc utažené řekněte, nikdo nechce, aby jste omdlel při obřadu," v jeho hlase byla slyšet špatně skrytá starost, přesto utahoval silně.
Starší démon si odfrkl. "U přízraků.. nikdy by mě nenapadlo, že se tu budu promenádovat ve svatebním.. kam zmizelo moje já?"
"Které své já myslíte?" Udělal mašličku a natáhl se pro zdobnou bílou košili se spoustou volánů. "Kdysi jsem si kladl tu samou otázku. Kam zmizelo jedno z vašich já, které se mnou, bohužel, mělo něco společného? Nedokázal jsem si odpovědět, takže ani teď nebudu schopen odpovědět vám." Rozepnul její knoflíčky a podal mu ji.
Vytrhl mu ji z rukou a mlčky si ji oblékl. Štítivě pohlédl na tu spoustu knoflíčků, než je začal pomalu zapínat, přičemž se neustále ošíval. "O čem jsme to mluvili?"
Ninive si povzdechl a otočil se k růžové látce šatů, spousta volánů a krajek. Přejel po nich rukou, jakoby se snažil zahnat vzpomínky, a poté je beze slova podal muži před ním. Zbývaly již jen rukavičky a boty, pak byl připraven a Ninive mohl odejít.
"A to si mám obléci jak?"
"Přes hlavu a zašněrovat vepředu," řekl nepřítomně Ninive, v rukou držel Kennethovi rukavičky a snad si ani neuvědomoval, že si s nimi pohrává. Když si to uvědomil, hned toho nechal, aby je snad nepokrčil.
"Ježišimarja," zakroutil hlavou nevěsta. "Hotovo?" obrátil se na svou družičku s vklouzl do bot.
"Rukavičky?" podal mu je, a poté po něm přejel pohledem. "Vlasy si nijak upravovat nebudete a šperky? Ale to už tady nemusím být nebo ano?" Měl naléhavé nutkání odejít - začala se mu točit hlava a cítil, že omdlí, zda tu ještě chvíli bude.
"Kdybyste byl tak laskav," zazubil se Kenneth a natáhl si rukavičky se stejnou grácií, jako Ninive, když byl ve velice špatné náladě.
Démon v smetanových šatech se podepřel o stůl a zhluboka se nadechl. Na chvíli zavřel oči a dříve, než je otevřel, zeptal se: "Kterou sponu budete chtít?" Gestem poukázal na výběr různých ozdob do vlasů.
Kenneth se zamračil. "Vám není moc dobře, že?" vyslovil otázku, která ho trápila již několik minut.
"Nevím, proč by vás to mělo zajímat," se vším přemáháním se napřímil. "Tak kterou sponu?" zopakoval svou otázku klidně, až se zdálo, že v tom nejsou žádné emoce, jen lehký konverzační tón.
"Třeba tu fialovou."
Ninive vzal do ruky kartáč a jemně mu pročesal hedvábné vlasy. Poté je svými dlouhými prsty upravil do vhodného uspořádání a sepnul. Natočil k sobě Kennethův obličej, aby mu mohl pár pramenů uvolnit, přičemž ho omylem pohladil po tváři. Jakmile si to uvědomil - téměř od něj odskočil a raději se zadíval na šperky, i když jejich výběr byl na Kennethovi.
Stále cítil Niniveho dlaň na své tváři. Vyvolalo to v něm vzpomínky, které pro své dobro zavrtal hluboko do svého nitra. Podíval se na démona. Vypadal vylekaně. Nehodilo se to k němu. "Můžeš vybrat co chceš," ujistil ho.
Ninive vzal do ruky jemný stříbrný řetízek se skvostně leptaným přívěškem motýla a obešel Kennetha, aby mu ho mohl zapnout. Udělal to a bez jediného slova se vydal ke dveřím. Už tu nemohl být ani chvíli - svůj úkol splnil a víc po něm chtít přece nemůže.

___-___

Obřadní síň krásného zámku se pomalu vyprazdňovala. Poslední hosté, kteří ji právě opouštěli patřili k příslušníkům té nejnižší třídy. Všichni důležití hosté počínaje novomanželi, již dávno seděli u hodovní tabule a ohutnávali skvostně upravená, chutná jídla.
Kenneth se koketně nahnul ke svému manželovi a pošeptal mu do ucha. "Co ten tady oxiduje? Podívej jak je nemožnej," kývl hlavou k Niniveho osobnímu sloužícímu.
"Když myslíš," odpoví neutrálně Atsushi a upije ze sklenice vína. Teď již "dokud je smrt nerozdělí" není možnost úniku z této absurdní démonské hry.
Starší z démonů se znovu rozhlédl po hostech a s divným výrazem na tváři se znovu vrátil ke svému talíři. "Bože kdy tohle nechutné předvádění vlastní debility skončí? Rád bych si sundal tenhle hnusnej mundůr."
"Ještě delší chvíli si tu posedíme," pronesl nezúčastněně novomanžel, jakoby mu to vůbec nevadilo. Ninive vstal od stolu a vydal se pryč, jeho chůze působila nevyrovnaně a jistým způsobem slabě. Udělal jen několik kroků, než si položil levou ruku na břicho, ve tváři se mu objevil zvláštní výraz překvapený bolestí, a pak omdlel. Naštěstí ho opodál stojící démon zachytil do náruče, aby nespadl na zem. Atsushi se upřímně zděsil.
"Alkoholik," pronesl Kenneth do ticha.
Atsushi se na něj podíval a v jeho očích byla na okamžik nenávist. Chystal se, že vstane a půjde pomoc bratrovi, avšak věděl, že by se ve společnosti neměl takto chovat, takže zůstal sedět. Muž, co zachytil Niniveho, se ho snažil probudit, avšak nedařilo se mu to. Jemně přejel po jeho tváři dlaní - bylo poznat, že to byl jeho milenec - a poté s ním dokonce trochu zatřásl, ale nepomohlo to. To již se k němu připlížil Niniveho osobní sluha a s jistým zoufalstvím v očích se rozhlédl po všech, co je sledují. Poté se sklonil a strčil démonovi pod nos sérum, co by ho mělo probudit - podle toho, že ho měl u sebe, bylo poznat, že tohle nebylo poprvé, kdy se něco takového stalo. Ninive ovšem nereagoval.
"No bezva," ušklíbl se Kenneth. Moc dobře věděl, že se v něm probouzí jeho zlá polovina, ale nedokázal s ní bojovat, ač by tolik chtěl. Už pohled do Atsushiho očí pro něj byl bolestiví. "Mrtvola ve svatební den. To asi nevěstí šťastné a dlouhé manželství, co?"
Atsushi to již nevydržel. "Zmlkni!" obořil se na něj, avšak šeptem. Poté vstal a vydal se k bratrovi. Bylo mu jedno, že se na něj upřely pohoršené pohledy všech - měl svého bratra nechat v bezvědomí a zůstat se svým manželem. Na okamžik zaváhal, zda má zajít ještě dál, avšak pak přece jen zvítězil jeho rozum. Naklonil se k démonovi, co stále držel Niniveho v rukou jako nějaký skvost, kterým jistě byl: "Mohl byste ho, prosím, odnést do jeho komnat, tenhle vás tam dovede." Poukázal na sluhu.
Muž otřeseně přikývl, ale to ho už sloužící táhl za ruku pryč, takže nestačil ani vyjádřit svůj názor.
Kenneth nad jejich starostlivostí potřásl znuděně hlavou a s protočením panenek., které stejně nebyli vidět v záplavě vší té temnoty se opřel o židli a spokojeně smlsl několik hroznů.
Atsushi si znovu k němu sedl a dal si ruce do klína, aby nebylo poznat, jak se třesou. Pokud by mu Ninive zemřel tak... Nadechl se, ale přesto se mu nepovedlo uklidnit.
"Fakt to nechceš rozpustit, drahý?" otázal se ho šeptem Kenneth a stiskl mu schoulené ruce v gestu, které snad provedl poprvé v životě. S přemáháním potlačil svou druhou osobnost a pokusil se do svých slov dát co nejvíce citu a účasti.
Atsushi sebou škubl a vyprostil své ruce z Kennethova "upřímného gesta". Položil je na stůl a nervózně si pohrával s prsty. Dlouho otálel s odpovědí: "Je povinností, aby tahle hostina trvala velice dlouho..." Jeho slova byla naprosto chladná, ani se na démona nepodíval, když je k němu pronášel.
"O co já se tu snažím," zavrčel hnědovlasý. "Hrozen?"
"Nemluv na mě," zašeptal Atsushi a snažil se vypadat, že je vše naprosto v pořádku. Dokonce si na tváři vynutil úsměv.
"To půjde těžko. Já jsem totiž velice hovorný démon," usmál se sladce Kenneth. "Který je navíc tvým manželem a žádá si tvé pozornosti," další úsměv, tentokrát s nádechem hořkosti. pokud jde o Niniveho," zašeptal mu Kenneth do ouška. "Myslím že bude v pořádku."
"Myslíš, že bude v pořádku? Podle tebe by byl v pořádku jedině tak zakopaný několik metrů pod zem..." hraný úsměv mu z tváře nezmizel, takže se mohlo zdát, že se ti dva baví o něčem veselém a možná i láskyplném. Jak zdání klame!
"Nikdy jsem si nepřál jeho smrt," zasyčel Kenneth.
"Skutečně?" Atsushi se na něj podíval a v jeho očích bylo vidět, že mu nevěří. "Bez něj by tohle všechno přece bylo snadnější..."
"Například vlézt ti do postele?"
Atsushi znovu odvrátil pohled a rozhodl se na to neodpovídat. I když odpověď byla jasná.
"Budu naivně doufat, že mi to jednou dovolíš sám. Nebudu kvůli tomu zabíjet tvého bratra abych tě dostal na pokraj zoufalství," povzdechl si. "To sis myslel? Že jdu jen po tvém těle, nic víš? Potom jsi ještě větší hlupák, než jsem čekal."
Atsushi si odfrkl a zničil tak svou téměř dokonalou masku šťastného muže. "Myslím si, že jsem ti ukradený stejně jako všichni kolem a ani mé tělo tě nezajímá," řekl potichu. Do místnosti se vrátil muž, co odnesl jeho bratra i se sluhou. Ten ihned zamířil k Atsushimu - mírně se uklonil, a pak zašeptal: "Vašemu bratrovi není dobře, pane, sice se již probral, ale..." V očích mu byly vidět slzy. "Chtěl jsem mu zavolat doktora, on nechce. Tak jsem ho uložil do postele a přišel se vás zeptat na další pokyny." Sklonil pohled k podlaze a ještě tišeji zašeptal: "Mohl byste si s ním promluvit, pane, samozřejmě až tohle všechno skončí?"
Kenneth obrátil svou pozornost k jídelní tabuli a dělal, že se ho jejich rozhovor netýká.
"Ptal se po mě?" zajímal se Atsushi, protože se cítil provinile, že tam nebyl, když se probudil. Dřív než stačil chlapec odpovědět, ovšem řekl: "Řekni mu, že přijdu."
Sluha se s úklonou vytratil a na parket se opět vrátili taneční páry. Začala hrát pomalá romantická hudba nad kterou se Kenneth jen otřásl. Bože jak tohle nenáviděl!
"Štěstí, že nás nikdo nenutí, abychom tančili," poznamenal Atsushi.
"Jinak bych se asi zabil," povzdechl si Kenneth na adresu svých bot.
Démon se na něj otočil a vykouzlil si na rtech sladký úsměv. "Nechceš si jít zatančit?" ač se snažil sebevíc - jeho hlas jasně vyjadřoval narážku na možnost smrti pro neschopnost pohybu v ženských botách.
"Ne," odpověděl odměřeně. "Nemám zájem tancovat s někým, kdo má v hlavě hodně vodnatý meloun."
"Vodnatý meloun?" nadzvedl obočí, poté položil Kennethovi dlaň na koleno. "Ale, lásko, já jsem to přece nemyslel nějak zle," neskrytě se ušklíbl.
"Jasně," obrátil k němu prázdný pohled nevěsta. "To ti tak věřím."
"Důvěra je základem pevného vztahu, v našem případě manželství," zasmál se a upil si ze sklenice vína.
"Však já ti věřím?" řekl Kenneth. "Věřím ti, že bys byl nejraději, kdybych neexistoval. Víš," odmlčel se. "Je to takový nádherný pocit, když víš, že tě vlastně nikdo nepotřebuje, nejsi tu k ničemu a nemáš nic než postavení, peníze a břitký jazyk. Přál bych ti jednou tenhle pocit poznat. Je tak.. osvěžující. Ano. Příjemná změna. Bohužel až příliš často zapadá do stereotypu. Vzhledem k tomu, že už mě asi od druhého slova nevnímáš ani nevím proč se snažím."
"Bohužel jsem naučený, abych poslouchal všechno, co mi někdo vypráví..." poznamenal Atsushi. "Pokud se ti nelíbí tvůj život a postoj, který k tobě tví blízcí mají, tak se změň."
"Pozor! Pan chytrý promluvil!" ušklíbl se Kenneth. "To nejde tak snadno, víš?"
"Pokud tě něco motivuje, tak i když to nejde snadno - jak jsi namítl - i přesto se změníš," pokrčil rameny. "Musíš jen chtít."
"Není co by mě motivovalo. Nemám žádný cíl."
Atsushi kývl, že chápe. Poté se rozhlédl po společnosti, zda v ní není jediná záminka, aby tahle hloupá oslava skončila.
"Ale byl by to zajímavý pohled na nás dva," kývl Kenneth hlavou k tanečnímu parketu.
"Já tančím velice dobře," přivřel oči démon. Do mysli se mu vetřela vzpomínka, jak se jako malé děti s Ninivem učili tančit - samozřejmě, že Ninive byl téměř vždy v postavení ženy. Učitel byl přísný a nedovoloval jim příliš svobody, všechny kroky musely být perfektní bez zaváhání. Jak dlouho již s bratrem netančil? Povzdechl si.
"Kdo říká že já ne? Bohužel jen v NORMÁLNÍCH botách. V tomhle by nešel tančit ani sebevrah!"
"Když myslíš..." poznámku o tom, že jeho bratr v tom tančí bez problémů si odpustil.
"Mám také otázku. Nechceš to tu už rozpustit? Vím, že se ptám už asi posté, ale….."
"Tak si to rozpusť - stále si ty ten s vyšším postavením," ušklíbl se.
Kenneth se smutně usmál. "Znáš mě. Ještě způsobím nějaký trapas. Jsem kapitán vojsk ne mistr etikety." Pak se zachmuřil. "To mi připomíná pěknou hromadu spisů v pracovně. Vypadá to, že dnes večer nebude na spánek čas."
"Také jsem kapitán vojsk..." poznamenal. "Ach, svatební noc strávená v dokumentech, které musí být prostudovány a podepsány - jsme dokonalý pár."
"Nechej si svou ironii na jinou dobu." Povzdech. "Kdyby jenom přečteny a podepsány, ale také založeny, zaevidovány, schváleny a setříděny podle abecedy. K tomu tam mám stížnost na záchody, že chybí hajzl-papír a že se v táboře objevili vši. Dále si také stěžují na přemnožení kobylek, které jim požírají úrodu u drancovaných vesnic, které dávno lehli popelem a na to, že kolem mrtvol se slítávají mouchy, které jim znehodnocují potravu. Budu potřebovat cvokaře."
Atsushi se začal smát. "Jaký pán takový pes," poznamenal po chvíli.
Kenneth nadzvedl obočí. "A tím myslíš co?"
Démon se zatvářil nevinně. "Ani nevím, proč mě to napadlo..." zalhal. Všichni by potřebovali vyšetřit duševní zdraví.
"A co máš ty zajímavého na práci dnešní večer?"
"Nejspíš ne, nevím o ničem..."
"To jsi šťastný člověk. Pokud bys ovšem z nějakého důvodu chtěl, můžu přesunout papírování na zítřek," řekl Kenneth a snažil se o lehký, konverzační tón, přes který by nebyl poznat zájem.
Atsushi se usmál. "Je mi to jedno - i když za brzy nejspíše odjedu," zamyslel se.
"Taky mám svou práci rád."
Atsushi se postavil a vyžádal si pozornost osazenstva. Řekl několik květnatých frází, které se hodily pro ukončení této frašky a všem poděkoval za účast. Přičemž hodil pohledem po svém manželi, že by měl udělat to samé.
Kenneth se usmál. "Tak to jsi vedle."
Stojící démon ho ignoroval a rozloučil se s osazenstvem. Poté podal svému manželi ruku, že by měli odejít spolu - přičemž ten bude s jeho botami rád, že ho někdo bude držet, aby nespadl. A chtěl, co nejrychleji, zmizet.
Kenneth ji s lehkým úsměvem přijal a postavil se na nohy. Opatrně udělal jeden krok.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lukasa Lukasa | 8. prosince 2009 v 20:06 | Reagovat

Krása :):) všechny díly jsem zhltla na jednou! Opravdu nádhera doufám že brzo napíšeš další díl ^.^

2 Sie Sie | 11. prosince 2009 v 20:32 | Reagovat

[1]: ..tak ale jako to bylo mimo xD

3 Lily Lily | 13. prosince 2009 v 22:21 | Reagovat

môžem sa opýtať, čo sa stalo so stránkou mandoska.own.cz?

4 Mandoska Quiar Mandoska Quiar | 14. prosince 2009 v 12:15 | Reagovat

to Lily: můžeš. Přišel na to můj strýc a já nechci bay se má rodina dozvěděla o tomto životě. Chci pro ně zůstat nenáviděným synem. Nechci být ten nenáviděný a k tomu ještě úchylný xD

5 Mysticia-sama Mysticia-sama | E-mail | Web | 18. prosince 2009 v 16:43 | Reagovat

kjááá já umírám, prosím rychle další kapčuuuuu... Jak to dopadne s Ninivem???  ???  ???  :-|  :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama