Slza zmizelá za závojem přízraku; 09

21. prosince 2009 v 12:00
Chladné stěny ozařovalo několik svíček, rozestavěných ve výklencích. Někde odkapávala voda. Postava v tmavomodrých šatech pomalu sestupovala schody jako by ji každý krok vyčerpával. Černé vlasy měla ledabyle stažené v obyčejném culíku. Teď nepotřebovala vypadat nádherně. Na přízrak, který ho očekával nefungovaly jakékoliv triky, nic ho nedokázalo obměkčit. A proto byl nejlepší.
Zanedlouho se před ní objevila dlouhá chodba, která končila temnými dubovými dveřmi, na kterých bylo poznat, jak těžce půjdou otevřít. Všude bylo až nepříjemné vlhko a podivný zápach - jakoby transformace bolesti do vůně.

Pozvedla váhající ruku a zaklepala. Ještě nikdy neměla z té místnosti takový strach jako dnes. Z čeho? Možná ze zaslouženého trestu, který musel přijít. Náhle zatoužila vrátit se do síně a chvíli si v myšlenkách povídat s oním červenookým upírem, který mu tolik ublížil. Nemohla, musela jít dál. Postava se narovnala a vešla do dveří. Na prahu se zastavila a jediné co udělala bylo, že si přidržela lem šatů.
"Adriene," ozvalo se ze středu místnosti zastřeným hlasem, který se zdál ledovější, než vše okolo.
"Také tě rád vidím, otče," poklonil se lehce oslovený upír a vešel dál. Neptal se na povolení.
Přízrak se na něj otočil, ale nezadíval se na něj, spíše ho ignoroval. Pokývl a u něj se objevil maličký člověk, který byl jeho rukama. Téměř andělské blonďaté dítě.
"Tak co to bude dnes?" otázal se sarkasticky Adrien. "Bičování, dávání do želez, polévání svěcenou vodou, natahování na skřipec, pálení ohněm, cejchování…." Vypočítával na prstech.
"Chováš se jako nevděčný fracek," zašeptal Médea a stále se na něj nedíval. Prohlížel si nabídku věcí, které by mohl použít a také stále používal, avšak teď se mu to pomyšlení hnusilo. Nechtěl ubližovat svému synovi, i přesto jak se k němu posledně choval.
"Možná jím jsem," povzdechl si Adrien. "Jen chci vědět co mě čeká."
"Nemluvil jsem jen o tvé otázce..." povzdechl si Médea.
"Co jsem ještě provedl?"
"Tvé chování... naposledy třeba v síni s Leviathanem..." zaměřil pohled na přesně takovou věc, která způsobí hodně bolestně jen vypadajících šrámů, ale sama příliš neublíží. "Máš stejnou oblibu v mužích jako Ninive, avšak pleteš to sem, kde to skutečně nepatří a já ti to nevyčítám... a když se tě snažím chránit, tak ty... chováš se jako fracek bez výchovy. Nijak by se mně to nedotklo, kdybych tě neměl rád a nevychoval jsem tě právě já."
"Ninive…" hlesl Adrien. " Obávám se, že omluva nepostačí….. Ach," pousmál se Adrien a zvedl do rukou jakousi dosti nevábně vypadající věc. "Tímhle jsem dostal minule, ještě teď mám jizvy…. Kvůli čemu to bylo?"
"To jsou mé tresty tak mírné, že ani nevíš, za co byly?" zadíval se na něj. "Víš o tom, že je Ninive mrtev?"
Adrien doširoka otevřel své černé oči. "C..C..Cože? Kdy… jak?"
"Okolnosti nejsou jasné," pokrčil rameny. "Avšak když démoni přišli o Niniveho, který byl jeden z mála démonů oblíbených mezi přízraky a myslím, že nikdo kromě něj nedokáže přízrakům změnit pohled na vztah dvou mužů... vše je nyní nakloněno k výhře upírů."
"I-kdyby on někdy dokázal změnit pohled přízraků na homosexualitu, pro mě už je stejně pozdě. Víš.. nezajímá mě, která strana zvítězí. Je mi to vlastně jedno. Války se nedožiju, natož jejího vyvrcholení. Má léta, kdy jsem proléval svět za upíry skončila," odmlčel se. "Nechci říkat, že je mi Niniveho líto, ale je. Možná jsem ho nenáviděl… možná…. Už se sám v sobě nevyznám."
Médea se nadechl. "Mě je ho také líto - nebyl tak zlý, jak si myslíš. Co jsem ho znal, tak byste bývali nejlepší přátelé, kdyby mezi sebou démoni a upíři nevedli tu směšnou válku." Pokývl dítěti, aby uchopilo jedno z mučidel. "Posaď se," pokynul k zakrvácenému křeslu.
"BYLI jsme přátelé, dokud se nevyspal s mužem, kterého jsem miloval a kterého milovat nikdy nepřestanu," zašeptal Adrien a s povzdechem se usadil do křesla, připraven na to, co přijde.
Drobné dítko mu začalo svazovat ruce a na to, jak bylo malé, utahovalo až s nepřirozenou silou. Nikdo nechápal, jak Médea s tím dítětem může být tak propojen. Avšak všichni viděli, jak rychle to dítka vyčerpává - brzy zhasne jejich život, protože své tělo až příliš využívaly pro vyšší účel přízraků.
Adrien se na to drobné stvoření smutně pousmál. Má stejný osud jako on. Smrt. Už mu ji viděl na očích.
Médea přišel k němu a dítěti neverbálně zdělil, kde má začít s trýzněním. Vzalo dlouhý bodec a pomalu začalo pronikat do Adrienova těla. Krev ihned začala proudit na zem. Pomalu pronikalo železo svalstvem, až ke kosti, o kterou dřelo. "Chceš být skutečně potrestán?" zeptalo se chladně dítě.
"Dělej si co chceš, Medeo, ale v půl třetí mám být na obědě tak abych byl v chodu schopném stavu."
Dítě se přestalo nořit dál do jeho těla a rychle vytáhlo svou jehlici, aby ji v dalším okamžiku mohlo zabořit někam jinam. Další kůže se rozdělila pro touhu po krvi a bolesti.
Adrien v duchu zasykl, ale navenek nepohnul ani brvou. V tomhle byl synem svého otce. Nepokoří se přeci před obyčejným kusem kovu….
Médea přivřel oči a dítěti se nějakým záhodným způsobem podařilo zajet až do kosti. Chvíli v ní vrtalo, než škublo a dostalo tak jehlici ven přes kůži, která se roztrhala jako látka.
Tohle bude chtít obvazy, ušklíbl se Adrien, když se zadíval na svou paži. Bude si muset vzít ty černé šaty s korzetem, aby tyhle rány skryl. Tiše doufal, že při obědě udrží vidličku.
"Když ji neudržíš bude to jen dobře..." pousmál se jeho otec. Poté se vetřel do jeho mysli a pokračoval. "Pokud bys omdlel, mohl bych poprosit někoho, aby ti oběd donesl do tvých komnat a myslím, že tím někým by nejspíše byl Leviathan." Poté se z jeho mysleli zase vypařil, protože věděl, jak namáhavé to pro něj poslední dobou je. Dítě znovu zabořovalo svou jehlici.
Adrien tiše zavrčel. "Takové zadostiučinění, že bych tu omdlel, pche! To ti neudělám," odsekl mu do mysli a ztěžka se nadechl, jak ho těch několik slůvek vyčerpalo.
"Jak chceš, byla to jen má dobrá vůle..." pokrčil rameny. Dítě znovu škublo a vytvořilo další hluboký šrám. Poté poodešlo o pár kroků a hodilo po Adrienovi kus látky. "Můžeš jít," začalo ho odvazovat. "Nechce se mi vysvětloval Ryuzakimu, proč jsem tě tak zřídil..."¨
Adrien se vrávoravě postavil, snažíc se ignorovat krev, tekoucí mu po pažích a padající ve velkých kapkách na podlahu, kde se mísila z krví jiných, těch co tu byli před ním. Ztěžka se opřel o rám dveří. "Uvidíme se tedy na obědě," řekl a zavřel za sebou dveře.
Médea se chvíli na něj díval, a poté se otočil na chlapce. "Byly to ty jehlice částečně napuštěné uspávacím jedem?" Dítko poslušně kývlo a začalo se andělsky smát.
___-___
Zanechával za sebou krvavou skvrnu, která musela být cítit na několik desítek metrů, když se probodnutou rukou opíral o chladnou stěnu. Ztěžka dýchal, i-když si nebyl jistý, jestli dech upírovy k něčemu je. Viděl dvojitě. To poslední, co udělal, než padl do mdlob bylo, že odeslal zprávu, výkřik, do mysli jediné osoby, která teď byla natolik blízko aby mu pomohla. "Leviathane…."
Ten, i když byl právě u své matky, která mu upravovala jeho pěstěné nehty, vstal a vydal se urychleně za ním. Srdce mu bušilo jako o závod, přestože věděl, že stále žije. Ale co když jeho nemoc je již tak daleko, že přešla do poslední fáze? Když ho uviděl ležet na zemi, srdce mu vypovědělo a rozpadlo se několik set drobných kousků - jako roztříštěné sklo. Vzal ho něžně do náruče a nesl do jeho komnat. Starostlivě ho položil na postel a snažil se ho probudit.
Adrien nereagoval. Ani se nepohnul, jen nadzvedávající hruď ujišťovala okolí, že ještě žije.
Leviathan se rozhlédl po pokoji a hledal něco, čím by mohl zastavit krvácení. Nikde nic nebylo... Zaklel a vysvlékl si svou drahou košili. Roztrhl ji a začal obmotávat Adrienovy rány, které se pro jeho nemoc ihned nezacelily.
Adrien sebou cukl a lehce pootevřel oči. "Levi," zašeptal téměř neslyšně. Každý pohyb, každá hláska ho připravovala o hromadu energie.
Upír si viditelně oddechl. Naklonil se k Adrienovi a pohladil ho po tváři. "Říkal jsem ti, že se o tebe chci starat," zašeptal a políbil ho na čelo. "Děkuji, že jsi mě zavolal." Poté se vrátil k obvazování jeho rukou.
"Krev……."
Leviathan si nehtem rozřízl žílu na ruce a přiložil ruku k Adrienovým ústům. "Pij," zašeptal. Vzpomínal si na každou kapku, kterou mu za jejich dlouhý život věnoval.
Prodlouženými špičáky se mu zakousl do tenké kůže těsně nad tepnou a horečnatě sál životadárnou tekutinu. Sál a na nic se neohlížel. Věděl, že jeho ruce budou potřebovat nejméně týden, než se zacelí. Pouze doufal, že ho Leviathan odtrhne, až bude mít dost. On by to v tomto stavu těžko posoudil. Zadíval se na upírovu hebkou, nahou hruď a v duchu se usmál. Vypadal stejně nádherně jako před staletími.
Leviathan se snažil vydržet, co nejdéle. "Musíš přestat," zašeptal, až poté se od něj vzdálil a zacelil si ránu od jeho tesáků. Pozoroval ho se zvláštní směsicí smutku a vzrušení.
"Děkuji…." Pokusil se na něj usmát mladší z nich a olízl si rty, jestli na nich neulpěla třeba pouze kapka Leviatanovi krve. "Miluji chuť tvojí krve," zašeptal. V tu chvíli ho napadlo, jestli ví o Ninivem.
Leviathan se pousmál. "Kde schováváš košile, chtěl bych se obléct," zeptal se a rozhlédl po pokoji.
"Zkus otevřít nějakou skříň a doufej, že na tebe nějaká vypadne," šeptl tiše Adrien. "Ale kdyby bylo po mém, tak bych tě tu nechal tak, jak jsi teď. Na mém názoru bohužel nezáleží."
Leviathan chvíli tu možnost zvažoval, že by tu zůstal bez košile, ale nakonec zakroutil hlavou. "Kdyby někdo vešel a já byl polonahý, nevím, jak by se jim to líbilo," pousmál se a představil si výraz své matky. Zamířil ke skříni a naštěstí z ní vypadlo přesně to, co potřeboval. Růžový župan! "Ehm?" zkoumavě se podíval na muže v posteli.
"Ehm.. Vincent…." hlesl Adrien a zasykl, jak se pokusil posadit se.
"Jen lež," napomenul ho vážně Leviathan.
"Ninive je mrtev, víš to?" zeptal se Adrien a padl zpět do přikrývek.
"Mrtev?" nechápavě se na něj Leviathan podíval. "Tys...?"
Černovlasý upír se na něj ublíženě zadíval. "Tohle si o mě myslíš?"
Upír si sedl k němu na postel. "Nemyslím, ale..." vzal jeho dlaň do svých, jakoby chtěl zjistit, zda to udělala. "Nenapadá mě jiné vysvětlení, proč mi to říkáš právě teď."
"Já… nevěděl jsem, co říct…. Myslel jsem si že to víš…." Zašeptal Adrien a nervózně uhnul pohledem. "Nemám s jeho smrtí nic společného." Řekl pevně.
"To jsem rád... skutečně rád..." políbil ho na prsty a smutně se pousmál. "Jak se to tedy stalo?"
"Zeptej se Médei.. řekl mi to před tím než….." povzdechnutí. "Zůstaneš tu?"
"Takže ti tohle udělal Médea - myslel jsem si, že je to jeho práce..." přivřel oči. "Zůstanu," pohladil ho po vlasech.
"Dostal příkaz," povzdechl si Adrien. "Není to jeho vina."
"Mohl být mírnější..." Leviathan nikdy nevycházel dobře s Médeou, oba si na Adriena činili nárok, i když každý jiný, avšak dohromady nemohly existovat. Upír se pousmál a lehl si za svým bývalým přítelem. Propletl jejich prsty. "Vzpomínáš si, jak se takto lehávaly na trávě pod hvězdnou oblohou a snili o tom, že nad námi je ve skutečnosti slunce?"
Adrien se usmál. "Bylo to nádherné… tenkrát." S vypětím všech svých sil se Leviathanovi přisunul do náruče a jednu zakrvácenou dlaň mu položil na hruď.
Upír ho začal hladit po vlasech. "Žili jsme spolu příliš dlouho, potřebovali jsme oba oddech..." zašeptal a políbil ho na čelo. "Kdyby ovšem teď byl čas, chtěl bych být znovu s tebou - navždy."
"Tak proč nevyužijeme ten čas který nám zbývá?" zeptal se tiše Adrien, jako by se příliš styděl za svou odvahu se kterou vyslovil svou myšlenku.
"A co Vincent?" nebylo v tom ani smítko žárlivosti.
"Nenávidí mne."
"Skutečně?" touhle otázkou si připomínal Niniveho, vždy se snažil ze všech dostat jejich pravé city tím, že zpochybnil, jak je oni sami vidí a donutil je přemýšlet. "A ty jeho...?"
"Cítím k němu.. jistou náklonnost. Možná trochu lásku… byla chyba ho stvořit, ale byl jsem zoufalý…."
"Nevěřím ti," řekl jednoduše a přivřel oči, na tváři měl podivný úsměv.
"Já sobě také ne," hlesl Adrien. "Celý život si snažím něco nalhávat, být takový, jak se ode mne očekává… Asi ho miluji… asi….. ale vždy byl jen náhradou. Ty to možná nechápeš, ale v tu dobu jsem měl strach, že budu do konce života sám. A to já nechtěl. Bál jsem se toho. Takový jsem.. slaboch. Nic…"
Leviathan dlouho nic neříkal, než ho políbil na čelo a zavřel oči. "Měl bys mu tohle říct, uleví se mu, pokud tě skutečně nenávidí..."
"Nejspíš ho už neuvidím," povzdechl si Adrien. "Bude to tak lepší."
"Když myslíš..."
"Jo tak tenhle tón hlasu my scházel."
"Mě scházela tebou vyhřátá pokrývka, protože se mi zase v koleni uhnízdilo revma," pokusil se odlehčit situaci. "Vrací se každých dvě stě let - jako vlaštovky."
Adrien vyprskl smíchy. "Ty se mi snad zdáš.Revma. Tohle kdyby slyšela tvá matka…."
"Tak mi donese teplou přikrývku!" snažil se o tón rozmazleného prince.
Adrien se ušklíbl. Věděl, že tohle by královna nikdy neudělala. Překulil se na toho rozmazlence a zajel mu rukama do vlasů. Na Leviathanově tváři se objevilo několik rozmazaných kapiček krve. Ihned je slíznul. "Já ti nestačím?"
"Ale ty nejsi maminka, ty jsi vlk!" zaprotestoval se smíchem. Mno, nikdy nevěděl, jak pohádka o Karkulce vlastně byla. Maminka mu ji tenkrát, když byl malý, nečetla.
Adrien se usmál a stočil pohled s princovým rozesmátým rtům. "Smím?" zeptal se. "Pak už budu hodnej, lehnu si a udělám ti dvorní kamna."
Leviathan zvážněl a kývl.
Adrien se lehce naklonil nad jeho rty a nejdříve ty své o ty jeho jen zlehka otřel, nic víc. Než se do nich vpil, přejel je špičkou jazyka aby zjistil, jak reagují. Opatrně si jazykem vybojoval cestu do nitra Leviatanových úst a začal upíra líbat. Nejdřív něžně, ale čím déle na něm takhle zůstával přitisknutý tím víc se do jeho polibku vkrádala vášeň smíchaná se zoufalstvím.
Leviathan mu zajel prsty do vlasů a opatrně se tím závojem probíral. Druhou rukou studoval jeho záda, čímž ho jemně po nich hladil.
Adrien tiše do polibku zasténal, ale nepřerušil ho. Vypletl jednu ruku z Leviathanových vlasů a pomalu jí putoval po jeho těle až k lemu vlastní košile, který nadzvedl a pohladil tak Leviathanovo bříško. Níž zajet se už neodvážil a tak pouze vyhrnul košili co nejvýš dovedl a špičky prstů laskal bílou kůži.
Leviathan ho převalil na záda a mírně se nadzvedl. "Neměl to být jen polibek?" zeptal s příjemným, dalo by se říct zamilovaným, úsměvem na rtech.
"Nelíbilo se ti to?" nadzvedl Adrien obočí. Byl vyčerpaný, přesto se to snažil skrývat.
"Líbilo," políbil ho upír na nos. "Ale myslím, že není ta pravá chvíle na něco víc než polibek," všeříkajícím pohledem se podíval na jeho obvázané rány.
Adrien se schoulil do jeho náruče. "V tom případě bych se rád prospal, pokud ti to nebude vadit."
"Jen spi, kdyby někdo přišel..." uchechtl se, "...tak se potkáme i s katem u šibenice."
"Jestli přijde Ryuzaki tak ho tam osobně dokopu."
"Nějaké rozpory s bratrem?" pozvedl jedno obočí, protože si nepamatoval, že by se kdy tihle dva hádali.
"Řekněme, že brácha má talent být v nesprávnou dobu na nesprávném místě," zašeptal Adrien a lehce se pousmál.
"Přistihl tě s Vincentem?" posměšně. "Chudák malá, muselo mu to přivodit trvalý šok - zdá se mi nějak tišší, než byl, když jsem ho viděl naposled.
"Hahaha," procedil mezi zuby černovlasý upír. "Kdyby byl schopen si najít manželku nebo milenku, nemusel by být tak vyděšený. Zmiň před ním slovo sex a do sekundy bude nervózní jak čerstvě vylýhnutý kuře."
"Nebo milence," uchechtl se Leviathan. "Už teď leží Nejvyššímu v žaludku dost hluboko, kdyby udělal takovýto prohřešek tak... by asi dopadl jako mi všichni ostatní." Představil si, jak oni tři jsou společně u kata, každý má kolem krku provaz a jediným zvukem je srdce spolu s bubny ohlašujícími popravu. Nyní mu to připadalo zábavné.
"Ach ano. Otec by se královsky bavil," ušklíbl se Adrien.
"Stejně nechápu proč Ryuzaki nikoho nemá," začal po chvíli Leviathan. "Vždyť je z dobré rodiny a pohledný také je - musí mít tolik dívek, které po něm touží..." pokračoval ve své úvaze. "Budu se ho muset zeptat, až budeme někdy o samotě - užiji si ten jeho stydlivý výraz!" Mimoděk políbil Adriena do vlasů.
"A nenápadně ho přivedeš na neřestné myšlenky?" Adrien si pohrával s límcem košile. "Rád bych poznal někoho, s kým stráví zbytek života. Alespoň bych věděl, že se o něj někdo postará až tu nebudu já."
"Budu na něj dávat pozor," přislíbil princ.
"Ty? To mne moc neuklidňuje."
"Máš snad něco proti?" zazubil se na něj nejperverznější úsměvem, co dokázal.
Adrien ovládl touhu vrazit princi další facku, ruka ho stále ještě bolela. "Jestli mu něco uděláš, nějak se ho dotkneš, tak přísahám, že u natrhlého rtu nezůstanu!"
"Za tu dobu, co jsme nebyli spolu si přišel o smysl pro humor," podíval se na něj ublíženě Leviathan. "A jen tak mimochodem, i kdybych se ho chtěl dotknout, skutečně mě nevzrušuje představa, jak má ruka projede přízrakem..." na rty se mu vrátil úsměv.
"Za tu dobu, co nejsme spolu, jsem toho ztratil mnohem víc. Mimoto já myslel, že jestli se ho dotkneš tím, že bys ho urazil, předkládal mu perverzní nápady.. nedívej se jako bys byl neviňátko samo, já tě moc dobře znám!"
"Náhodou..." protáhl, "...jsem se změnil. Zmoudřel jsem a skutečně jsem nevinnost sama. Jen se na mě podívej!"
"Zmoudřel?" užasl Adrien. "Ty? Nesnaž se mne rozesmát."
"No já vím, že jsem byl tak moudrý, až nešlo zmoudřet více... ale... já jsem to dokázal," pochlubil se hraně důležitě. "A vůbec. Ty mě nemáš rád!" zamračil se jako malé dítě.
Adrien se rozesmál a tvář ukryl do zkrvavených dlaní. "Co já na tobě vidím."
"Mno, já bych věděl," zářivě se usmál a začal vypočítávat na prstech: "Nejen, že jsem moudrý, ale také velice krásný a z dobré rodiny..." začal se smát. "Kdybych mohl, tak bych se sebou měl také poměr," dodal po chvíli.
"V čemž ti brání představa, že to poslední co kdy uvidíš, bude Médeův obličej?"
"Médeův obličej také není špatná představa," zamyslel se.
Adrien nevěřícně protočil oči v sloup. "Kolik je hodin? Ve tři musíme na ten oběd."
"Nevím," protáhl bezstarostně Leviathan a přitulil se k Adrienovi, jakoby si až teď uvědomil, jak málo jim zbývá společného času. Smířlivě ho políbil na čelo a začal hladit po vlasech.
"Jenže já tam musím být včas," povzdechl si Adrien a opřel se o ruce aby se otočil k nástěnným hodinám. "Au!"
Princ se na něj soucitně podíval a v jeho očích bylo tolik smutku. Poté se na něj přitiskl a zašeptal: "Utečeme spolu." Odhrnul mu vlasy, aby ho mohl políbit na krk.
"Chceš kvůli mně riskovat hněv Nejvyššího?" pousmál se smutně Adrien a položil Leviathanovi dlaň na hruď. Fascinovaně přihlížel tomu, jak se kapičky krve vpíjeli ho látky a zanechávali za sebou lesklé, tmavé skvrnky. "Láká mě tě poslechnout."
"Tak poslechni," s prosbou v očích se na něj podíval. "Nemusíš se tahat s touhle zatracenou aristokracií... slibuji, že tě před ní ochráním - jen se mnou uteč. Někam daleko, kamkoliv budeš chtít!"
"Chceš zahodit celý svůj život pro dva měsíce?" zeptal se Adrien. "Mohou tě vydědit, vyhnat z klanu. Zabít tě….. mučit tě"
"Tak ať! Žiji příliš dlouho na to, abych si života cenil," zašeptal zcela vážně.
"Dej mi čas, Leviathane."
"Čas je jediná věc, kterou ti dát nemohu," zakroutil hlavou a sklopil pohled, protože mu do očí vhrkly slzy.
"Když tě poprosím o den, dáš mi ho? Upřímně, Leviathane."
"Den?" podíval se na něj. "Jeden den," kývl. "Ano..."
Adrien si oddechl. "Zítra ti řeknu, jak jsem se rozhodl." Podíval se na hodiny. "Ale teď bych měl vstávat. Jsou dvě…. Ty jdeš také?"
"Ne," zakroutil hlavou a políbil ho na tvář, poté vstal.
"To tam budou bombardovat otázkami jenom mne?" povzdechl si. "Ach jo…."
Leviathan na to neodpověděl. "Měl bych jít..." podíval se na něj. "Musím si něco zařídit před našim útěkem," nejistě se pousmál a vydal se ke dveřím. Otevřel je a vyšel ven.
"Tu košili budu chtít zpátky!" zavolal za ním ještě Adrien než znovu padl do pokrývek. Dvě hodiny… času dost….
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama