Slza zmizelá za závojem přízraku; 10a

22. prosince 2009 v 12:00 |  Slza zmizelá za závojem Přízraku
Atsushi jen v kalhotách stál u zdi na půdě jejich domu, z které již opadala omítka a místo ní tam byly jen místa, kde se dalo spatřit cihlování. Kolem rukou měl obvázané obvazy, které v oblasti kloubů byly již nasáklé krví. Ta samá - jeho - krev byla i na cihlách, ale v jejich červeni se ztrácela.

Vyčerpaně dýchal a pomalu kýval rukama, aby je třeba jen o nepatrné trochu uklidnil. Poté se znovu postavil do bojové pozice a začal všechno své zoufalství předávat do zdi. Jeho hruď se nadzvedávala pro nádechy a klesala výdechy, jenž byly přesně určené bojovým stylem, který proti zdi praktikoval; a nepatrně se leskla potem. V hlavě mu pořád zněl poslední rozhovor s Ninivem, a když jen přivřel oči, viděl jeho zničený obličej, pak následně smrtelnou masku.
Tiše ho pozoroval z koutku, dokonale ukrytého ve stínu. Viděl tak jeho špatně potlačované zoufalství a hlavně bolest, která rozhodně nepramenila ze zkrvavených rukou. Nádherná svatební noc, ušklíbl se kysele, když si vzpomněl na osudný večer. Jeho tvář se však hned stáhla zármutkem. Možná udělal chybu, ale to si byl tak jistý, že dělá to správné. V hlavě mu bušila jediná věta, Niniveho přiznání, které ho bodalo do duše. Ostře se nadechl a vrátil sklopený zrak na své místo. Na těžce oddychující postavu, balancující na dřevěné podlaze na patách v bojovém postoji.
Atsushi znovu bouchl do stěny a před očima se mu zatmělo bolestí. Přesto ještě několikrát zopakoval ten samý úder, než se opřel o stěnu a sesul se po ní dolů. Opřel se zády o její chlad a přitáhl si nohy k tělu, přičemž si dal hlavu do dlaní. Neměl sílu a nedostatek hrdosti na to, aby plakal. Nemohl si dovolit ani jedinou slzu, přestože právě pláč by pro něj mohl být vykoupením. Přes prsty pozoroval podlahu prázdným pohledem.
Bolelo ho takhle ho vidět. Jako by zmizel ten starý známí Atsushi a byl nahrazen něčím jiným… troskou. Přesto doufal,věděl, že se mýlí. Musel se mýlit. Nedokázal své činny vrátit zpátky, ale nechtěl jich litovat. Nelitoval Niniveho smrti, přestože ho zasáhla a ani to neměl v plánu. Ninive byl nepřítel, něco, co musíš porazit aby ses dostal dál, vystoupal výš v hierarchii… i-když jen rodinné. Vzpomněl si, přestože nechápal proč, na jedno z pravidel, které mu jeho otec vštepoval do hlavy: žiješ proto, abys byl někým využíván. Nechápal, proč ho napadlo zrovna teď a tady v souvislosti s Ninim. Vskutku ne.
Atsushi se postavil a přešel k jedinému oknu, které zde bylo. Otevřel ho a nechal, aby si vítr pohrával s jeho vlasy a chladit rozehřáté tělo. "Budeš se na mne ještě dlouho dívat, Kennethe?" z jeho hlasu se něco vytratilo.
Jeho manžel se pousmál, ale nějak chladně a neosobně, tak, že se to ani z části nedalo považovat za úsměv. Maličko přivřel oči a vykročil ze stínů. Stejně již byl prozrazen a tudíž dále setrvávat ve tmě nebylo důležité. "Vadí ti to?"
Atsushi si dlouze povzdechl a posadil se na parapet nízkého okna. "Ne," řekl pouze a nevypadal, že by chtěl dál mluvit. Popravdě mu to bylo ukradené, zda se na něj díval nebo ne. Jako celá Kennethova existence. Napjatá situace se vyřešila - nyní již není situace...
"Mám odejít?"
"Dělej, jak uznáš za vhodné," pokrčil rameny a sledoval zahradu za domem, která se nalézala přímo pod oknem. Pamatoval si na dobu, kdy byl Ninive ještě mladičký a nevinný. Ve světlých šatech rozverně běhal mezi záhony růží a stromy... Stále v těch prastarých rostlinách byl jeho duch, možná i vůně a láska. Jen neplakat!
Kenneth zakroutil hlavou. "Idiote." Otočil se a zamířil ke dveřím. "Kdybys něco.. cokoli potřeboval, najdeš mě v pracovně. Budu vyřizovat pohledávky ohledně toaletních papírů."
Atsushi se chtě nechtě musel pousmát.
Kenneth se ještě naposledy otočil. "Hele nevíš co pomáhá proti vším a takovým těm hnidám?" povzdechl si. "No nic, promiň že jsem tě obtěžoval."
"Ostřihat se dohola a nejlépe spálit veškeré šatstvo, popřípadě vyvařit,"
"Děkuji… vojsko bude nadšené."
"Měl bys jim jít příkladem, pak to mnohem lépe přijmou..." poradil a ušklíbl se.
Kenneth našpulil rty. "Přece se neochudím o své krásné, padesát centimetrů dlouhé vlasy," ironicky sjel rozcuchané, polámané cosi na své hlavě, "a parádní sbírku společenských šatů."
"Věřím, že pak by tě matinka donutila si navléct ženské šaty, i když bys měl holou hlavu," řekl hořce a vstal. Zavřel okno. Nevěděl proč, ale rozhovor s Kennethem ho nepatrně uklidňoval.
"Ano. Matinka přijede za půl hodiny. Rozkošné, že?" široký úsměv, který ale postrádal všudypřítomné hvězdičky v očích.
Atsushi si začal strhávat obvaz z ruky. Určité množství krve již bylo zaschlé, takže to šlo těžko a bylo to velice bolestivé. "Nemáš ještě nějaký jed?"
Kenneth se zarazil a ztuhl. "Cože?"
"Ptám se, zda nemáš ještě nějaký jed... co na této otázce je tak nepochopitelného?"
"K čemu?" zeptal se Kenneth obezřetně. "Nechceš se mi otrávit jako Ninive, že ne?" zoufal.
"Vida, také možnost," zašklebil se, což měl být milý úsměv, "ale tentokrát jsem myslel jen pro tvou máti," nechal obvazy spadnout na zem a prohlížel si své ruce.
Kenneth k němu rychle přešel a vzal jeho ruce do dlaní. Choval se jako zamilovaný floutek, ale v tuto chvíli mu to bylo jedno. "Jaký?" opatrně přejel po kůži nad ranami prstem. Nevzhlédl. Stále se díval na Atsushiho dlaně. Nechtěl se setkat s jeho pohledem.
"Ty bys otrávil i svou vlastní matku?" zeptal se pobaveně, avšak i trochu nevěřícně, Atsushi.
"Byl jsem tak vychován."
"To neznamená, že se tak musíš chovat..." Nevěděl, co ho to najednou popadlo, ale přitáhl si Kennetha do náručí a pevně ho objal. Jakoby za nic nemohl a Atsushi k němu cítil něco jiného než lhostejnost.
Kenneth zamrkal a objetí neopětoval. Jen tam stál s rukama svěšenýma podél těla.
Atsushi ho pustil a přejel mu prstem po tváři. "Kdybys nebyl takový..." povzdechl si a obešel ho, aby mohl jít z půdy dolů. Věděl, že pokud by tak vysoko ještě chvíli zůstal, tak by tahle tragédie mohla skončit dvěma mrtvými.
"Jaký," zašeptal Kenneth. "Jaký bych podle tebe měl být, Atsushi?"
"Přinejmenším přívětivější," vzpomínal na svého bratra. Když byly ještě děti, tak Ninive dokonce pomáhal i služebnictvu a vždy se stavěl za menší tresty pro něj, i když to znamenalo, že rozzlobil otce a sám se svému trestu nevyhne. Přívětivější... Samozřejmě, že tím myslí, kdyby byl tak alespoň z části jako Ninive. Aby na něm mohl něco milovat.
"Snažím se," zasténal tiše Kenneth. "Když ono je to tak těžké!" s těmito slovy se otočil k Atsushiho chladné tváři. Tam ale, kde doufal, že bude, byl jen matný stín, pouhý obraz minulosti. Jeho myslí duněly kroky na schodech a bubínky uší mu praskaly, pod těmi údery, které si snad vysnil ve své hlavě.
__-__
Přivřel oči a nasál vůni podzimu. Jak je to dlouho, co se naposledy takhle procházel? Není pravda, že by ho netížily žádné starosti, ale pro teď se na ně snažil zapomenout. Uvolnit se a chvíli se cítit jako člověk bez povinností. Smrtelník, co zemře až zestárne a do té doby prožije zcela obyčejný život, v němž není žádný upír jeho otcem a nemusí se podřizovat přízrakům. Zadíval se na měsíc a usmál se. Ano, je jen obyčejným člověkem na noční procházce. Takovým jakým byl předtím, než poznal Adriena. Smutné dítě hladovějící a toulající se ulicemi.
"Ehm," odkašlal si, jako by nevěděl, jak začít rozhovor. Tenhle kluk ho stále tolik mátl, stejně jako důvody jeho bratra, proč mu dal dar nesmrtelnosti.
Vincent se otočil na přízrak, který se znenadání zjevil v jeho blízkosti. No dobře, takže není obyčejným člověkem a nemůže si na něj ani hrát. Povzdechl si. "Nebudu lhát, že vás rád vidím Ryuzaki," nebyla v tom žádná nenávist nebo nechuť k němu, jen potřeba vlastní samoty a překvapení.
"My přízraky si vždy ceníme upřímnosti…v patřičných mezích," řekl Ryuzaki tiše s nádechem oné aristokratské hrdosti, kterou většina upírů tolik nenáviděla. Použil tentýž tón, jakým obvykle mluvil Adrien, neosobní a chladný, perfektně se hodící k jeho tvrdé masce, která ovšem dokázala tak rychle roztát. Ale dost již o Adrienovi….
Vincent se ušklíbl. " Co vás sem vůbec přivádí, pokud se mohu zeptat?" nemělo smysl se ho snažit ignorovat. Výsada přízraků, že pokud někam přišli, nikdo je neměl právo nutit odejít. Žádné soukromí před nimi neexistovalo. Mlžní šmíráci - Vincent se této myšlence v duchu zasmál. Na Ryuzakiho se to skutečně hodilo.
"Kdybych řekl, že touha po konverzaci s vámi, lhal bych," rozhlédl se po parku. "Je tu přenádherně, co myslíte?"
"Ano," kývl, "je to tady tak obyčejné, a proto se to zdá tak krásné." Pokrčil rameny. "Mám rád jednoduchost - tohle století ve stylu přetvářky a přepychu přízraků až nenávidím."
"Za dva týdny je vám 150…. Můžete odtud odejít a už se nikdy nevrátit, pokud si to budete přát," pousmál se Ryuzaki tak, aby si toho upír nevšiml. "Nikdo vám to nebude vyčítat."
"Hmm..." protáhl. "Odejít? Všude je to stejné."
"To jistě není. Jste poměrně nekonvenční, mohl by jste zkusit třeba upíří království. Adrienovi se tam svého času velice líbilo. Podle něj je tam klid, spousta hospod, povyražení a mariáše, že by Nejvyššího kleplo."
Vincent se chtě nechtě musel zasmát, ovšem téměř ihned zvážněl. "Nehledám povyražení..." povzdychl si a zahleděl se na své ruce.
"A co tedy?"
Vincent se na něj podíval a v jeho očích se zračila ztracenost. Věděl přesně, co nehledá, ale nedokázal říct, co hledá. "Možná ztracenou lidskost..." pokrčil rameny a znovu se zadíval na zem.
"Tu už nikdy nenajdete," potřásl Ryuzaki hlavou. "Můžete si na ni uchovávat vzpomínky, můžete po ní toužit sebevíc, ale již nikdy nepoznáte co to je, když bezbolestně hledíte do slunce, když cítíte tolik emocí, když jste svobodní…." Ryuzakiho hlas pomalu zanikal a do popředí se dostávalo čím dál tím víc šumění větru.
"Věřím, že právě vy byste také nejraději nebyl tím, čím jste, Ryuzaki," podíval se na něj smutným pohledem. "A vím, že pokud se s tím kdokoliv smíří, tak ho již nic nepožene dál. Nesmíme se vzdávat svých snů. Nikdy."
"Proč? Mám šperků kolik si mohu přát, oblečení, služebnictva, knih… mohu takřka všechno. Nestěžuji si." plachý úsměv "Jen stále nechápu co máte společného s Adrienem… kromě toho, že je váš stvořitel."
"Nesnažte se mi tvrdit, že byste nikdy nechtěl svého bratra obejmout... setřít mu slzy," odpověděl ještě k jeho otázce proč. "A nejspíš máte pravdu, s vaším bratrem nemám společného nic, než že je můj stvořitel. Ten, co mne zachránil před lidským utrpením." emoce v jeho hlase byly nečitelné - bylo jich tam až příliš.
Tohle přinutilo Ryuzakiho zmlknout a začít přemýšlet. "Občas po tom toužím. Není tak silný jak se zdá a to jediné co mu mohu dát je studiví led, který jím projede, kdykoli se mne dotkne."
"Chlad..." zkonstatoval smutně, "... to je ta jediná věc, proč nechci být tím, čím jsem - nechybí mi slunce nebo cokoliv takto lidského. Věčný chlad, neschopnost potěšit se vší prostotou a bezstarostností člověka." Podíval se na přízrak. "Věčnost znamená, že se tělo stane otupělé na jemná gesta, která vyjadřovala tolik. Objetí již neřekne veškerou lásku, nesmrtelný je nucen být až vulgární, aby ukázal, co cítí... A pravda, vy přízračné stvoření, bohužel, tohle nemáte ani možnost poznat."
"Nemáme na vybranou. Jsme tím, čím jsme se zrodili," Ryuzaki se podíval mladému upírovy do očí. "Nezapomeň ale, že každá bytost na této planetě má svůj smysl, má cíl, ke kterému musí dojít, nic neděláme bez toho, aby to mělo nějaký smysl. Jsi dítě noci, Vincente. Měl bys na to být hrdý, stejně tak jako já jsem hrdý na to, co jsem. Stejně jako Adrien je hrdý na to, co pro nás vykonal. Jednou dojdeme na konec cesty, ale důležité je, co vykonáme před smrtí, to, co zůstane v podvědomí lidu. Na tom záleží."
Vincent se postavil. "Smysl bytí?" pohrdavě vyplivl tohle slovo. "Na něco takového jsem přestal věřit již dávno - omezuje to duši a vkládá naději tam, kde by neměla být." Jeho oči se naplnily hněvem.
"Naděje," pozvedl obočí Ryuzaki. "Ty to slovo znáš? Čím dál tím víc mi připadáš trosku, Vincente. Odpadlíka… Proč jsi takový? Proč ignoruješ ty kolem tebe, kteří tě mají rádi a chtějí ti pomoci? Jsi víc pesimistický než Leviathan!"
"Kdy jste mi začal tykat, Ryuzaki?" snažil se vyhnout jeho otázce, skutečně na ni neměl chuť odpovídat. A vlastně ani nevěděl, jak by odpověď zněla. Ten pocit, co svíral jeho hruď a dělal z něho "odpadlíka", v něm kořenil celý jeho život - lidský i upírský.
"Asi někdy v polovině svého proslovu."
Vincent si znovu sedl na lavičku. "Snad jste nechtěl být intimnější..."
"Nějak to ze mě vylítlo ani nevím jak."
Upír se ušklíbl. "Nevadí mi to. Jen doufám, že mě nepovažujete za ztracenou ovečku ze svého stáda, které musíte ukázat správnou cestu," neměl rád křesťanství. V boha nikdy nevěřil a to byl i ten důvod, proč nevěřil ve "smysl bytí".
"Ovečku? Spíš černou ovci." Ušklíbl se Ryuzaki. "Ovečka je příliš nevinná a čistá, než abych vás k ní mohl přirovnávat."
"Jak jste přišel na to, že nejsem čistý a nevinný?" zkoumavě se na něj podíval.
"Stačilo my to, co jsem viděl… v Adrienově ložnici," zakoktal se přízrak.
"A co na tom nebylo nevinné?" přistoupil k němu o krok blíže a potichu zašeptal: "Snad neodsuzujete, když dítě přijde za svým otcem na nevinnou návštěvu..." Slovo "nevinnou" zvláštním způsobem zdůraznil.
Ryuzaki nervózně přešlápl. "To, co jsem viděl rozhodně nevinné nebylo. Měl by jste se kát."
"Nevinnost..." odfrkl si a znovu se vzdálil. "Vaše představa o nevinnosti je dosti povrchní - vše není tak přímočaré, jak se na první pohled zdá." Pročísl si prsty vlasy, rozlily se po jeho bledé kůži jako sluneční paprsky v době rozbřesku. Avšak ony sebou nepřinášely bolest. "Netvrdím, že jsem s vaším bratrem neprováděl nevhodné věci, ale i ony mohou jít ruku v ruce s nevinností." Přivřel oči. "Nemyslím, že to pochopíte - na to jste příliš vševědoucím přízrakem." Pohlédl mu přímo do tváře. "Každé umění a veškeré myšlenky jsou prvotně nevinné..."
"Vskutku vás nechápu a neřeknu o tom otci jen z úcty k bratru. Jinak by jste již dávno hořel na hranici. Je to zakázané."
"Jméno svého bratra můžete vynechat..." mile se na něj usmál. Roztáhl ruce do šíře a zaklonil hlavu. "Jen ať si mě upálí..." v jeho hlase byl poznat posměch. "Tak dlouho hledám smrt, že nevěřím v její tak rychlý příchod jako mi teď nabízíte, Ryuzaki."
Ryuzaki posmutněl. "Co by za váš život jiní daly. Život je dar. Až jednou ztratíte někoho na kom vám bude záležet, budete chtít, aby život byl dlouhý, nekonečný…."
"Pro něj, ne pro mě..." stál si na svém, ale nechal svého laciného gesta ukřižování.
"Jednou nebudete chtít odejít."
"A to proč?" nedůvěřivě se na něj podívejte. "Řekněte mi jeden důvod, proč bych neměl?"
Ryuzaki se tajemně usmál. "Vím to, nebo alespoň tuším. Nebudete chtít zemřít."
"Takže žádný důvod nepotvrzuje vaše tvrzení?"
"Důvod?" Ryuzaki se usmál. "Žádný nemám, jen své tvrzení a předtuchu."
"Přízrak-vědma, jak strašidelné," hraně vystrašeně se na něj podíval. "Omlouvám se, asi bych si z někoho takového jako vy neměl utahovat."
"Jde to jedním uchem dovnitř a druhým ven."
Vincent na to nijak nereagoval.
Přízrak se znovu stáhl do hlubin svého nitra a na jeho tváři se objevila tolik známá, chladná grimasa.
Upír se na něj na chvilku zahleděl, než se vydal pryč.
Věnoval mu poslední smutný pohled a nechal ho jít. Byl pozván na oběd, který nesměl propásnout. Spolu s tichým povzdechem splynul s nocí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama