Slza zmizelá za závojem přízraku; 11a

23. prosince 2009 v 12:00 |  Slza zmizelá za závojem Přízraku
Atsushi se posadil otráveně do křesla v pokoji, kde přijímali hosty a složil si hlavu do dlaní. Na co démonům bude těch několik dní milosti předtím, než je upíři vyvraždí? Jak dlouho ještě potrvá válka? Nanejvýš pár měsíců, což znamená, že... za pár měsíců jatek nezbude ani jeden démon.

Bylo mu to ukradené, skutečně netoužil po tom, aby žil, ale... nechtěl prohrát. Jeho čest válečníka mu tohle nedovolovala. Co ovšem mohl dělat?
Sevřel dlaň v pěst a bouchl do stolu, co měl vedle sebe. Cokoliv udělat, aby neprohráli... Uzavřel by s upíry trvalé příměří, jenže to nebylo možné dokud tu byly přízraky.
"Nad čím přemýšlíš?" zašeptal Kenneth tiše a položil démonovi dlaň na rameno. Snad to považoval za uklidňující gesto.
"Nad koncem démonů," povzdechl si - je to snad poprvé od smrti Niniveho, co nemyslí jen na něj.
"Bojíš se smrti?"
"Svojí smrti jsem se nikdy nebál," podíval se na Kennetha. "A ty?"
"Stejně jednou přijde," Kenneth pokrčil rameny. "Nač má cenu se jí bát?"
"Kdysi mi jeden můj přítel řekl, že pokud se nebojíme smrti, nemůžeme se radovat ze života... jak jsem řekl, své jsem se nikdy nebál, ale smrti jiných se bojím..." vstal. "Možná jsou ti všichni ukradeni, ale já... nemohu nechat démony vyhladit pro pobavení přízraků." zvýšil hlas, jakoby se schylovalo k hádce. Přešel k knihovně, co tu byla.
Kenneth ho následoval. "A proto si vybíjíš svůj vztek na mě? Nechci se hádat."
"Tohle není vztek - je to zoufalost," přimhouřil oči. "A ano. Vybíjím si ji na tobě, protože v tvém charakteru je tolik věcí, které nenávidím." Opřel se o knihovnu dlaněmi a sklonil hlavu, až mu vlasy spadly do obličeje. Za chvíli se ovšem vzpřímil. "Navíc, vlastně si to byl ty, kdo na mne uvrhl starost o všechny démony, tak si teď nestěžuj."
"Já?" vyprskl Kenneth. "Spíš naše rodiny. Já se tě o to aby sis mne vzal neprosil!" odmlčel se, aby se nadechl. "Stěžuješ si sotva po týdnu, ale co já? Já v tomhle žiji odmala. A vidíš, že bych si stěžoval? Že bych nadával? Myslíš, že mně nezáleží na démonech stejně jako tobě?"
"Nehraj si..." chladně se na něj usmál a mluvil zcela klidným hlasem. "Oba víme, že ti nezáleží na nikom."
Kenneth se posadil do pohovky a zaklonil hlavu. Opřel si ji o opěradlo a rozpustil si hnědé vlasy. "A to jsi zjistil jak? Zašel jsi do věštírny?"
Atsushi si povzdechl, ale neodpověděl. Začal si prohlížet knihy, co tam měli, jakoby hledal nějakou určitou, ale vůbec si nepamatoval jaký měl být název. Vypadal tak nějak bezradně a rozrušeně.
Kenneth vstal. Vlasy se mu neposedně kroutili kolem obličeje v jemných vlnách a spadali na ramena. Objal Atsushiho zezadu a položil si bradu na jeho rameno. "Co hledáš?"
"Odpovědi na své otázky," řekl obecně a opřel se do jeho dotyku.
Démon ho pohladil po bříšku a vnikl mu pod košili, kterou mu vytáhl z kalhot. Palcem mu zajížděl do záhybů mřížky vypracovaného břicha. "Nemyslím, že je tam najdeš," dýchl mu na krk.
"A kde je podle tebe mám hledat?"
"Nevím," odpověděl po pravdě Kenneth. "Podle mne knihy ukazují minulost. Líčí ji v milionech barev, s miliony kličkami. Tvoří prostor pro naši fantasii. Můžeš v nich hledat poučení, nebo se jen bavit, ale radu?" odmlčel se. "Která kniha ti poví o věcích příštích? Vždyť budoucnost je tak nejistá, skrytá v mlžném oparu našich přízračných přátel. Máme ještě třicet dní… něco vymyslíme."
"Vzpomínáš si na ples?" otočil se na něj a zahleděl se do jeho tváře.
"Ano," přitakal Kenneth a znovu si přitáhl Atsushiho k sobě.
"Ninive se zmínil o upírovi, co byl s Adrienem - nevíš, jak se jmenoval?" Atsushi si dokázal přesně vybavit, jak upír vypadal, ale jméno nikdy v paměti neměl.
"Vincent?" nadzvedl Kenneth obočí.
"Vincent," zopakoval Atsushi, jakoby to bylo hodně důležité. Naklonil se nad Kennetha a políbil ho na čelo, poté se mu vysmekl z náručí a zamířil ke stolu, kde měl několik papírů i s inkoustem. Rychle něco naškrábal, poté list nechal vyschnout, složil ho a zastrčil si ho do kapsy.
"Co máš v plánu?" zeptal se hnědovlasý démon, který manželově činnosti přihlížel s víceméně nechápajícím výrazem ve tváři.
"Znám velice dobře Leviathana a Adriena... vím, že oni nejsou nakloněni téhle válce... a pokud skutečně, jak Ninive tvrdil, Adrien má něco s tím Vincentem tak... Vincent zajisté bude podobného názoru..." přešel ke knihovně a vytáhl jednu knížku. Otevřel ji někde ke konci. "Já na rozdíl od svého bratra jsem si všiml jiné věci, Vincent měl na ruce znamínko," podal svému muži knihu. "Tohle znamínko by měl nosit skryté pod rukavicí, protože symbolizuje použití zakázané magie."
Kenneth se křivě usmál. "Chceš je využít a svrhnout přízraky?"¨
"Vidíš snad jinou možnost?" vzal si od něj zpět knihu a zaklapl ji. "Ale... bohužel, vše co jsem teď řekl jsou jen nepodložené domněnky."
"Pokud je znáš… mohl by ses s těmi, které jsi teď jmenoval, setkat a promluvit si s nimi."
"Nemohl... S nimi se setkat mohu jen za přítomnosti nějakého z přízraků... Přízraky se bojí - ony vidí hrozbu..." zakroutil hlavou.
"A to nemáte žádný spřízněný přízrak? Nejsem naivní, jen se ptám."
"Nemyslím si..." odmlčel se, "i když... Adrienův nevlastní bratr. Ryuzaki, ach ano, ten by byl dokonalý, protože je synem Nejvyššího - jen kdyby mu tak jeho otec důvěřoval."
"Rodinné problémy?" Kenneth vyrval Atsushimu knihu z rukou a položil ji na stolek.
"Dalo by se to tak říct..." pousmál se démon.
"Jakého rázu?" rozepnul démonovi první knoflíček košile. "Smím-li být tak troufalý."
"Ryuzaki je na přízrak přecitlivělý a Nejvyšší ho nenávidí,"
"Asi ho málo vychovával. Jeho chyba," další knoflíček opustil dírku a odhalil kousek kůže, který ihned zmapovali bříška teplých prstů. "Jen proto ho nenávidí?"
"Nejspíš..."
"Takže Ryuzaki padá?" k Atsushiho hrdlu se přisály zvědavé rty. Tělo se přitisklo na tělo.
"Stejně bych se s ním neměl, jak spojit... bude lepší vyhledat Vincenta," naklonil hlavu na stranu, aby mu to ulehčil.
"Adrien je jeho otec ne?" Kenneth rukama zajel Atsushimu pod košili a jedním rychlím pohybem urval všechny knoflíky. Před ním se objevila medově zbarvená pokožka. "Neměl bys to řešit přes něj?" stáhl Atsushiho na pohovku a lehl si na něj. Koleno mu vtlačil mezi nohy.
"Neměl..." zakroutil hlavou. Vpil se do Kennethových rtů, ale poté ho odstrčil. "A co když přijde tvá matka? Tohle skutečně nechci zažít..." zamračil se.
"Jsi paranoidní," povzdechl si Kenneth a posadil se na Atsushiho břicho. "Půjdeme nahoru to dokončit, nebo se tu budeš hrabat v knihách?" prsty začal dráždit jednu manželovu bradavku.
"Nevím..." řekl nezúčastněně.
Kenneth se nad něj naklonil a znovu ho políbil. "Tahle pozice ti nevyhovuje?"
"Jaká?"
"Ta dole," usmál se Kenneth a jemně ho kousl do ušního lalůčku. "Už jsi to takhle někdy dělal?"
"Chováš se, jak děvka," přimhouřil Atsushi oči.
"A ty jako starej nervní sklerotik," ušklíbl se Kenneth.
"To bude tím, že takový jsem..."
Kenneth se nadzvedl na loktech. "Je ti teprve 500let, drahý."
"To neznamená, že nemohu být nervní sklerotik," našpulil pusu a pozvedl obočí.
Kenneth mu daroval jemný úsměv a vpil se do jeho rtů.
Atsushi ho od sebe odstrčil a posadil se. "Skutečně nechci vidět vítězný výraz tvé matičky..." Urovnal si košili. A tvářil se ledově nezúčastněně.
Druhý démon našpulil pusu. "Matička je na čajovém dýchánku, pokud vím, s markýzem."
"A vrátí se?" bez zájmu se na něj otočil.
Kenneth vstal. "To už je teď snad jedno, ne?"
"Mě to zajímá..." ušklíbl se Atsushi. "Chtěl bych jí uvařit večeři - dobré rodinné vztahy přece musí být." Pohodlně se usadil na pohovce a rozhlížel se po pokoji, jakoby zde byl prvně a musel si prohlídnou veškerý nábytek.
"Fajn," povzdechl si Kenneth a zamířil ke dveřím. "Jedy jsou ve sklepě," prohodil.
"Myslím si, že jsem dost otravný i bez jedů," řekl ještě a ušklíbl se..
"Ty?" Kenneth se na něj podíval. "Určitě."
Atsushi vstal. "Jsme taková otravná rodinka..." prošel nezaujatě kolem něj, avšak cestou ho plácl po zadku.
Kenneth naklonil hlavu na stranu. "Někdy tě vážně nechápu."
"Mě? Proč? Vždyť já se chovám zcela podle modelu chování průměrného démona," přivřel oči.
"Průměrný démon?" nakrčil čelo. "Proč ti jen nevěřím."
"Mno.. dobrá, tak nejsem průměrný démon. Ale zajisté se tak chovám," otevřel dveře a vyšel z pokoje, poté zamířil po schodech nahoru. "Jdu si na chvíli lehnout," oznámil, jakoby nic. "Předtím než půjdu za tím Vincentem."
"Fajn," vyprskl Kenneth. "Klidně dělej, že neexistuji."
"To byla nabídka ve slangu normálního řadového démona..." zašeptal Atsushi a nerušeně stoupal.
"Že já tě ještě nezabil," odfrkl si Kenneth a posadil se do křesla. Rukou nahmatal jakousi knihu.
Na to se již žádná odpověď neozvala.
"Ninive za co mne trestáš!" vzhlédl Kenneth k nebi. "Fajn, už mlčím."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama