Slzy v Poušti Slov; 01

24. prosince 2009 v 12:00 |  Vánoční Povídky
Zelenožluté, smutné oči pozorovaly se zvláštní touhou pomalu plynoucí krajinu za sklem. Bylo brzké ráno, kolem šesté ranní, a zatímco jeho spolužačky, tísnící se na zadních sedadlech s velkými taškami, porovnávaly mezi sebou obsahy svých toaletních kufříků se stále ještě jasně viditelným rozespalým kukučem, on si s drobným úsměvem, za který by jej psycholožka jistě pochválila, prohlížel východ slunce.

Dnes slunce vycházelo později než v ostatní dny, čím to bylo, nevěděl, ale byl za to vděčný. Nevzpomínal si, kdy naposledy mohl obdivovat krásu úsvitu se všemi jeho barvami, odrážejícími se v záchvěvech drobných mračen, získávajíc tak tu narůžovělou, místy ohnivou příměs, do své vlastní šedi.
Dorien vytáhnul z kapsy mp3 přehrávač, který mu včera matka konečně povolila si koupit, a navolil příslušnou skladbu v albu jeho nejoblíbenější skupiny. Jeho nitro rozezněly jemné tóny elektrické kytary, následované vzápětí příjemným hlasem zpěváka. Spokojeně zavřel oči, když se do ušních bubínků opřely silné basy. Přestože měl hudbu ztišenou, a možná že i právě proto, cítil každý záchvěv strun o to dokonaleji. Bylo to příjemné probuzení, po hektickém ránu, kdy se v pět hodin ještě ujišťoval, že má vše potřebné a nezbytné pro tuto dvou denní školní akci.
Chvilku jen tak listoval playlistem a vybíral další vhodnou skladbu.
"Doriene?" poklepala mu třídní učitelka na rameno a posadila se vedle něj na volné místo. Chlapec pečlivě skryl hořký úšklebek i smutek, který, ač byl v jeho očích všudypřítomný, v tomto rozsahu až bolel. Vedle něj bylo místo prázdné vždy.
"Ano, paní profesorko?" oslovil ji uctivým hlasem, pohled však nezvedal. Jeho oči byly zvláštní, psycholožka tvrdila, že jsou oknem do jeho duše. Byly jakýmsi zvláštním mixem matčiných modrých a otcových japonsky černých.
"Víte, přemýšlela jsem o tom… že jste nenahlásil jméno toho s kým chcete sdílet stan," snažila se na něj přívětivě usmát.
"Omlouvám se, paní profesorko," zašeptal. "Nevycházím k nikomu do počtu…"
Stany v tábořišti, kde měli strávit pobyt, byli po dvou. Počet lidí v jejich třídě lichý, 31, a on si tam k nikomu nedokázal najít cestu.
Studenti Ekonomického oboru na jejich střední, vedlejší třída, byli již na místě od včerejšího večera. Měli tak zájezd o noc delší. Mnoho jeho spolužáků proti tomu protestovalo, ale nedalo se jinak. Ředitel to takto nařídil, přestože to bylo nesmyslné, s čímž souhlasily i dvě učitelky, které je měli na starosti.
"Ach, tak," jejich učitelka byla celkem mladá, učila na škole sotva šest let. "Víš, napadlo mne, jestli bys chtěl, ve vedlejší třídě také nevychází počet, protože jeden ze studentů přestoupil na jinou školu a už se to nedalo odhlásit a u vás je vlastně jeden žák ještě z jiné třídy.. tak pokud by ti to nevadilo, mohl by jsi spát s tím chlapcem?" zeptala se, čekajíc na reakci.
"Dobře," kývnul.
Na učitelčině tváři se objevil zářivý úsměv. Znovu si pustil hudbu, která spolu s malováním a psaním byla jeho životem. Díky basům věděl, že žije. Nebo si to aspoň uvědomoval.
Místo kam jeli bylo od jejich školy vzdáleno pouhých dvacet kilometrů, přesto podle rychlosti autobusu očekával, že tam nedorazí dřív než za půl hodinku, vzhledem k tomu že takovou půlku cesty měli již za sebou, přičemž vyjížděli v půl šesté.
Holky si stěžovaly, že nebudou hezké, načež byli odbyty, že nejedou na přehlídkové molo, a odjez nebyl posunut na později. Na některých jeho spolužácích bylo vidět, že mají po proflámované noci, nikdo se jim také nedivil. Přes týden budou daleko od ruchu města, obklopeni přírodou, bez hospod, jen s prolézačkami, výlety do přírody a vzděláváním.
Konečně alespoň pár dní klidu a míru.
"Dori?" dívka sedící za ním mu sundala sluchátko z ucha. "Co ti chtěla Součková?" zeptala se zvědavě a její spolužačka a zároveň i přítelkyně, se k nim naklonila.
"Nic," pokrčil rameny. "jen se mě ptala, jestli jsem s někým v stanu."
"A jsi?" zeptala se ta drobnější z nich.
Kývnul, až mu dlouhé vlasy zakryli tvář. "Teď už ano. S jedním klukem z ekonomky…"
Dívky se na sebe podívaly a usmály se. "A je hezkej?" unisono.
Dorien protočil panenky kouzelných, zelenožlutých očí. "Jste hodné, že se mi pokoušíte někoho dohodit, ale já se nemůžu zamilovat," tiše.
"Dorienku…" Leyla se zazubila. "Myslím, že tvá maka by byla nadšená, kdybys si s někým konečně začal a chodil s ním… vytáhl paty z baráku."
"Vždyť sem teď vytáhnul," zaprotestoval.
"Jo," pozvedla obočí. "Tohle je výlet, ne odreagování!"
"To mám jako s nimi," kývnul ke spolužákům. "Lítat po diskotékách a vymetat kluby?" zašeptal. "To by máma nedovolila. Navíc občas přespávám u tebe, nebo u Krusty…"
Layla pokrčila rameny. "Tak zrovna tak sem to nemyslela.. můžeš někdy jít ven s námi…"
"..a dělat křena. To raději ne. Otravoval bych."
Kirsten se zazubila. "Tak si někoho najdi a můžeme chodit ven ve čtyřech. To by bylo bezva, ne?" Laya kývla.
"Jo, dámy. To bych ještě musel někoho chtít," povzdechnul si a znovu si strčil sluchátka do uší. Zbytek cesty strávil Dorien tím, že přemýšlel. O dívkách sedících za ním, sám o sobě, o věcech kolem .
V uších mu hrály pomalé tóny Lareine.
* * *
"Hej, Danny!" zakřičel chlapec s ostře fialkovými vlasy na blonďáčka. Ten se vypotácel, zpola spící ze svého stanu a zazíval.
"Jo?" protáhnul se a dopnul si zapínání riflových tříčtvrťáků. Jeho pevnou, přiměřeně vypracovanou hruď zakrývalo bělostné tílko.
Jimmi vyskočil na pingpongový stůl, který stál na betonovém plácku v blízkosti Danielova stanu. "Už jsi slyšel, že k tobě chtějí dát nějakého číňana z informatiky?"
Danny pokrčil rameny. "Někoho ke mně šoupnout museli. Kdy že to mají přijet?"
"Každou chvilku, většina už je nahoře kam má dojet bus," kývl hlavou k restauraci úplně nahoře na kempu, kde včera večer zastavil i jejich dopravní prostředek. "Asi bychom tam měli taky. Máš ve stanu uklizeno? Tihle vietnamci prý mají rádi pořádek," rozesmál se.
"HaHaHa," zaparodoval Daniel a protáhnul se. "Takže máme jít nahoru?"
Jimmi se ušklíbl a zakroutil hlavou. "Myslím, že to nebude nutné.. sice právě přijeli, ale zvědavců tam je dost, Hej! Danny, kam to letíš?"
"Spáchat hygienu!" zakřičel, než vběhl do chlapecké umývárny. Fialovovlásek se pousmál a začal brnkat na kytaru, jenž celou dobu držel v rukou, aby si zpříjemnil poslední chvilky klidu.
* * *
Dorien trpělivě vyčkal, než se všichni ti zvědaví, dychtiví spolužáčci dostanou z vozu, teprve potom se sám zvednul a vyšel ven. Došoural se pomalým krokem, při němž si ani neuvědomoval krásu krajiny kolem sebe k dívkám, které si mezitím vytáhly z batohů láhve se šťávou a plnými doušky se osvěžovaly.
"Hej, Dori," zavolala vyšší, červenovlasá. Layla. "Prý máme jít dolů ke stanům," pokývla na skupinku, ženoucí se ze srázu k jejich tábořišti. Raději to zdůraznila, když si všimla jeho apatického výrazu.
Nakonec jej chytla pod paží a s Kirsteninou pomocí jej vedla po štěrkem sypané cestičce, udržované jako všechno okolo, dolů.
"Jaký, že to máme stan?" zeptala se drobná hnědovláska po chvilce.
"Myslím, že číslo 23, tedy doufám. Nepamatuji se."
Kirsten pozvedla obočí. "Ty jsi zapomněla číslo našeho stanu?" zvýšila trochu pobouřeně hlas.
"Ne!" zakroutila Layla rychle hlavou, až jí brýle málem spadly z nosu. "Je to dvacítka trojka. Nečerti se hned."
Kirsten se na ni vražedně podívala, jak si dovoluje si z ní střílet, ale za okamžik se už smála. Nedovedla se moc dlouho zlobit, čímž se ke čtverácké, škádlivé povaze Layli výborně hodila.
Nechal se dotáhnout až na mýtinu mezi stany, kde paní učitelka předávala klíče od zamknutých stanů.
"Hej, Dori, hodně štěstí," cvrnkla jej Layla dětinsky do nosu a šla spolu se svou přítelkyní pro klíče, aby se mohli zabydlet. Teprve teď se Dorien mohl rozhlédnout.
Místo to bylo vskutku nádherné, možná by bylo i tiché, kdyby jeho spolužačky tak nadšeně neřvaly, když uviděly členy kapely z ekonomky. Ten fialovovlasý, pokud si dobře vzpomínal, se jmenoval Jimmi. Dva členové však chyběli. Zpěvák a jejich kytarista, který je před dvěma týdny opustil a odešel ze školy. Teď si teprve Dorien uvědomil, s kým bude sdílet ten miniaturní stan.
Zařadil se na konec dychtivé řady a čekal, než si na něj učitelka udělá čas.
"Tak, Doriene," usmála se na něj. "Ty budeš ve stanu s…" rychle vyhledala jméno ve svém seznamu. "Danielem Černým. Dane!" zakřičela přes celé tábořiště. Dorien bolestně přivřel oči. To bude trapas.
Naštěstí se nikdo neotočil, všichni byli zabraní do jiných věcí…
"Paní Součková?" ozvalo se mu za zády.
"Ach, tak tady jsi. Danieli, tohle je Dorien, Doriene, Daniel. Doufám, že nebude vadit, když bude s vámi ve stanu? Koneckonců, budete tam jen spát. Budeme pořád někde venku," usmála se třídní zářivě.
Dan zakroutil hlavou. "Jistě, že ne, paní profesorko."
"Dobře. Ukaž mu prosím stan, ať se může ubytovat, ano?" pak se obrátila ke všem studentům. "Za dvě hodiny vás očekávám nahoře, půjdeme si to tu prohlédnout!"
Daniel s Dorienem osaměli.
"Tak pojď…" vyzval jej o hlavu vyšší blonďáček. "Já jsem Daniel, zkráceně Danny. Vím, že nás už představovali, ale takto to bude lepší, ne?"
Chlapec pokrčil rameny. "Sawatari Dorien…" hlesl.
"Máš zvláštní příjmení…" poznamenal. "Odkud pochází?" snažil se s tímto klukem zavést nějakou řeč, vypadal, že je smutný, nebo jej něco trápí. Tvář i oči, nádherné oči jak zjistil, byli plné bolesti a smutku. A s tím se Dannyho optimistická povaha nedokázala spřátelit.
"Můj otec je z Japonska." Dorienovi odpovědi byli tiché, chlapec sám byl velmi mlčenlivý.
"Aha.." ¨Danny se sklonil, aby odemknul stan. "Nebude ti vadit, když budeme spát vedle sebe, mají tu jen "manželské" karimatky," zasmál se.
Chlapec zakroutil hlavou a počkal, až Danny vleze dovnitř. Pak se tam, s o něco větším elánem, také vsoukal. Rozhlédnul se.
"Věci si můžeš dát.. aha.." jeho spolubydlící se zazubil, když si všimnul chlapcovi praktičnosti s níž dal svou malou kabelu na její místo.
Ve stanu zavládlo nepříjemné ticho.
Dorien si rychle porovnal věci a rozbalil na svůj díl karimatky spacák tmavě modré barvy. Trochu se napil. Byl nervózní, když si všimnul, že jej Daniel sjíždí pohledem, jako by byl nějaké výstavní zvířátko, nebo něco takového. V duchu se otřásl a dal láhev zpátky do batohu.
"Mám něco na obličeji, že mě tak pozorujete?" zašeptal a rychle si otřel tváře.
"Ne.. ne… proč mi vykáš?" překvapeně.
Dorien pokrčil rameny. "Je to zažitý zvyk. Neznám vás, tak vám netykám."
"Jsi zvláštní," pousmál se Danny. "Půjdu ven, klíčky jsou v zámku u zipu, ano?"
Chlapec automaticky přikývnul. Nenápadného pozvání v těch slovech si nepovšimnul.
* * *
Zamknul stan a stáhnul si gumičku z vlasů. Nechal je zakrývat mu téměř celou plochu obličeje, tak, jak byl zvyklý, a pomalu vycházel kopec, aby neprošvihnul dnešní program, kterým měla být celodenní prohlídka okolí. Na zádech jej tížil menší batůžek, který mu máma koupila speciálně pro tyto příležitosti. Danny si pro ten svůj byl už před půl hodinou.
Postavil se dál od spolužáků, zády se opřel o strom a pečlivě se rozhlížel kolem, hledajíc inspiraci pro novou povídku, či básničku. Nebo snad krátkou baladu? Nevěděl. Záleželo na tom, jak bude večer utahaný, a jak bude jeho spolubydlící snášet světlo, aby mohl skládat.
Samozřejmě, Kirsten s Laylou byli mezi posledními, kteří téměř dobíhali skupinku, aby jim neutekli a oni s tak neztratili.
"Doriene!" lapala Layla po dechu. "To jsi nás nemohl prozvonit, že už jdeme?" na oko vyčítavě. Kirsten se chytla starší za ruku a nechala se poslušně vést. Cesta se nyní již díkybohu svažovala z kopečka.
"Odpusť," zašeptal a pokračoval v chůzi se svěšenou hlavou.
Dívky se chvilku vydýchávali, než znovu začali štěbetat a vyptávat se.
"Tak co," začala Layla. "Jak vypadá ten tvůj spolubydlící? Kdo to je?"
To, co Dorien zamručel jí jako odpověď nepřišlo moc dobré. "No tak, víš, že ti psycholožka doporučila, aby ses snažil víc s lidmi komunikovat, ty depresivní tvore. ¨Povídej!"
"Jmenuje se Daniel.." víc říkat nemusel. V tomto ročníku byl jen jediný kluk s tímto jménem.
"No páni!" zahučela Kirsten.
"Hele, ty nám chceš namluvit, že čirou náhodou máš stan s tím nejvíc sexy klukem z širokého okolí?" zašeptala spiklenecky rusovláska. Dorien přikývnul.
"Si děláš srandu, že jo?"
Zakroutil hlavou a ještě víc sklopil tvář k zemi. Byl drobný, sotva 160 centimetrů. Postavu měl hubenou, skoro se dala označit za vychrtlou a vlasy mu padaly až pod lopatky. Lesklé, rovné jako hřebíky a černější než noc, pod nimiž skrýval úzkou tvář s narůžovělými rty se stále svěšenými koutky. Mírně zešikmené oči, které svým tvarem tak připomínaly jeho japonský odkaz, byli se svou neobyčejnou barvou do očí bijící. Sálalo z nich však místo štěstí osamělost a neustálý smutek, který tak vtisknul podobu celé tváři. Celému vzezření této postavičky.
"Tak to je pecka.. měl bys jej zkusit sbalit, Dori… Což mi připomíná.. jak se má Aoi?"" strčila do něj Layla provokativně loktem.
Dorien se trochu pousmál. "Prý dobře, pracují teď na novém albu tak nemá moc času psát ani volat, ale říkal, že možná přijede s otcem se sem podívat…"
"Waw!" ocenila to rusovlasá. "To musíš být rád, ne? Třeba ho šoupnou k tobě do postele…" zahihňala se.
"Budou s otcem bydlet v hotelu."
"Ale seznámíš nás s ním, ne? S tou tvou tajnou láskou?"
Dorien se trochu otřásl když jej familiérně objala kolem ramen. "Pokud bude chtít on," pokrčil rameny. On mu nemohl nic přikazovat. byl jen na to jedno… a vůbec nebylo na překážku, že byl synem jejich manažera. Nějak se živit musel. Matka ani náhradní otec neměli peníze, z nichž by si dovolovali jej živit. Měli čtyři vlastní děti. On byl na překážku.
"Proč by neměl chtít? Jsi nádhernej, no tak, konečně si to uvědom. Ukecáš ho k čemukoliv!"
"Právě z tohoto důvodu se snažím příliš nepobývat ve vaší společnosti," povzdechl si.
"Z jakého?"
"Všechno vidíte až moc růžově…" Dorien zastrčil ruce do kapes riflí a víc se zachumlal do fialového svetýrku. Oblíbená barvička.
"Jo zlato, jsme holky. Máme to v povaze," ušklíbla se Layla rošťácky. "Kdy teda přijede tvůj taťka?"
Dorien pokrčil rameny. "Zítra… pak na vánoce jedu za ním."
Layla vytřeštila oči. "To tu nebudeš na Silvestra? To nemyslíš vážně! S kým budeme doma tvrdnou u televize!"
Chlapec se téměř usmál. "Nebojte se, na Silvestra už budu doma… Někdo musí chodit do školy, víte. Já. A těžce se vzdělávat, abych jej mohl zastoupit a on měl čas na chytání úhořů…"
"Copak to z tebe slyším? Že by ironii?"
Dorien pokrčil rameny. "Občas…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Shagua-aimi Shagua-aimi | 28. prosince 2009 v 0:10 | Reagovat

Skvělé jedinečné...napadá nás to samé...jdu se na to vykašlat....myslíme zas stejně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama