Slzy v Poušti Slov; 02

24. prosince 2009 v 14:00 |  Vánoční Povídky
Jídelna byla již skoro prázdná, když se rozhodl konečně se jít najíst. Nevěděl, co ho k takovému chování vedlo, snad touha po samotě, nebo strach z lidí? Či snad to, že se nechtěl vrátit do stanu, který sdílel s tím plavovlasým zpěvákem?

S tácem pevně sevřeným v rukách zamířil k malému stolku skrytému v rohu, kam téměř nedosahovalo světlo z osvětlení. Kolem bylo ticho, což mu vyhovovalo a večerka byla až za tři hodiny. Nemusel spěchat, mohl si užít ten první večer tak, jak si přál. Nebyl ten typ, co by poletoval po hospodách a zábavách, jenž musel kouřit za školou, aby se vměstnal do té a té uznávané party.
Žil na okraji společnosti a zatím se mu to dařilo celkem slušně.
Tyto krásné, klidné dny se však střídaly s těmi, kdy byl všem i sobě nebezpečným, kdy tonul v depresích, ničil vše, co mu přišlo do ruky, snažil se zničit sám sebe. Možná právě proto nenosil krátká trička, avšak jeho zápěstí a paže kryly kusy látky. Snad i to byl důvod, proč si nikdy nesvlékal tričko, aby nemusel odhalovat poničenou, jizvami zarudlou kůži na hrudi, když se šlo do bazénu a on se přes sklo díval na ostatní, jak vyvádějí.
Že by tohle vše byl důvod, proč odmítal žít? Nenávist? Nenávist sebe sama?
Nedokázal na to najít odpověď, ani když se snažil. Vše pro něj byla záhada a on jí nedokázal přijít na kloub. Svět kolem něj byl zlý a on se tomu nedokázal přizpůsobit. Vše kolem bylo o tolik jiné než on sám, se svou nevinnou, ničím neponičenou povahou, která byla příliš potlačována, než aby z něj dokázala udělat někoho, kdo by mezi ostatními vynikal.
Zapadal spíše do šedi obyčejných, hektických dnů.
Ticho kolem zničili unavené kroky, ploužící se chodbou a následně kličkující mezi prázdnými stolky, aby si mohli jít pro svou večeři.
Dorien nezvedal tvář od svého jídla. Nezajímalo jej, kdo to přichází, jen doufal, že bude respektovat jeho touhu po tichu. Nevyřčenou touhu po troše soukromí v tomto příliš společenském prostředí.
"Mohu si přisednout?"
Chlapec sebou trochu trhnul, avšak nakonec pokývnul hlavou a nechal Dannyho, aby si k němu sednul. Neměl prozatím důvod odhánět jej pryč, byli přeci na veřejném prostranství a on si tento stůl nemohl nárokovat, jelikož nebyl jeho.
Dalších pět dlouhých minut, kdy oba nerušeně jedli, proběhlo v tichosti. Ani jedna strana se neodvažovala začít rozhovor. Dokonce i většinou výřečnému zpěvákovi nyní na patro nepřicházela žádná slova. Nebylo to ani tím, že by neměl co říct, spíše byl zaražen tou nádherou před sebou, jakkoliv si byl jist, že ona osoba si svou krásu ani neuvědomuje.
"Možná by nebylo od věci se občas usmát," prohodil nakonec.
"Má matka," zašeptal chlapec velice tiše. "Nás učila, že u jídla by se nemělo mluvit."
"Ach tak, pak se omlouvám," pousmál se zpěvák a donesl si sousto ke rtům.
Zelený pohled se zaklesl do blankytně modrého. "Jedno přísloví mé země říká, že omluva s úsměvem není omluvou, ale výsměchem."
"V Japonsku?"
Dorien si přitisknul ukazováček ke rtům, na znamení ticha a pak se sklonil k talíři, čímž tu tenkou, křehkou linku rozbil.
Opravdu zvláštní, pomyslil si Daniel a namočil kousek smaženého sýra do tatarské omáčky.
Udivoval jej nejen tichý, téměř morbidní tón chlapcova hlasu, ale celkový výraz jeho těla. Ty pohyby, které byly tak neuvěřitelně svůdné díky tomu, že jejich vlastník je takové nezamýšlel. Také chlapcova povaha byla zvláštní. Nebyl v něm ostych, spíš jakýsi zvláštní druh ignorace a smíření se se vším kolem.
A smutek. Smutek, který drásal duši.
Nerušeně dojedli každý svou porci. Párkrát se navzájem nechtěně dotkli toho druhého, když dávali špinavé nádobí na správná místa. Tak nechtěně, že se Danny musel škodolibě ušklíbnout a na bledé tváři se objevil náznak ruměnce. Ten však v okamžení zmizel a tvářím se vrátila zpátky ta mrtvolná průsvitnost.
Když vyšli ven z jídelny, slunce se již chýlilo k obzoru, aby zapadlo a příští ráno díky otáčení planety znovu s osmi minutovým zpožděním zahalilo tuto krajinu světlem a teplem, které jeho paprsky poskytovaly.
"Zachází slunce," zašeptal Dorien tichounce a zůstal stát nahoře na terase, místo toho, aby sešel dolů ke stanům. Raději pozoroval překrásný západ se vší krásou a červení, která k němu patřila. Byl odhodlán zůstat tu klidně celé hodiny, jen aby viděl slunce zapadnout a nastolit tak vládu hvězd a měsíce.
"Měli bychom se jít převléci, nebo aspoň pro mikinu. Začíná být zima…"
Avšak chlapec zakroutil hlavou. "Chci se dívat," pravil uchváceným hlasem. V jeho kouzelných, zelenkavých očích se odrážely barvy západu.
"Neuteče ti to…" Daniel byl netrpělivý.
"Ale ano," protestoval tiše černovlásek. "Každý západ je jedinečný. Již nikdy nebude takového, to jste věděl? Ty obláčky se takto neseskupí každý den a jejich barva s každou vteřinou sílí a zároveň slábne, jak se plameny ohně přesunují blíže a blíže středobodu, čím více hvězda zachází za horizont. Slunce tak umírá v krvi a v krvi rozbřesku se znovu probudí."
Danny se na chlapce chvilku díval s otevřenou pusou. "Tak to byl nejdelší proslov, co jsem od tebe kdy slyšel…"
"Není divu. Víte o mne, že existuji, sotva pár hodin…"
"Náhodou," ušklíbl se starší z nich. "Od úsvitu…"
Zelené oči se znovu setkaly s modrými. "Tak ať na to s nadcházejícím západem zase nezapomenete."
Daniel se usmál, přerušil spojení a sešel pomalu těch pár schodů, dolů na betonovou silnici, kam dojíždělo zásobování a taky autobusy. Zbytek cest již bylo jen vyštěrkovaných. "Přesto bychom měli jít, ti komáři jsou neuvěřitelně otravní."
"Možná," kývl Dorien a drobná ruka se zachytila zábradlí, tvář stále obrácena k východu. "Neměl by jste se pro to na ně hněvat. Mají pouze hlad a příliš života jim stejně nezbývá."
"Proto ho nám otravují, jak se dá…" zamručel zpěvák a s rukama v kapsách se vydal ke stanům.
Dorien se pouze pousmál. Čekal jej nádherný západ slunce a on se o něj nehodlal připravit.
Když o hodinu později scházel v nastálém pološeru schody, i přes látku vrstev oblečení cítil, jak se do něj opírá ledový vítr. Jeho ignorace světa kolem si toho nevšímala a potlačovala protesty těla. Byla to přeci jen schránka, důležitější byla jeho duše umělce, která se zdála být dneškem potěšena.
Strávil ho tím, že jako poslední prošmatlával okolní překrásnou přírodou s jemnou hudbou v uších a pozoroval, sám nezpozorován, vše okolo. Občas se bavil tím, jak se jejich učitelka rozčilovala nad demencí jistých členů tříd, nebo se zapojil dvěma třemi slovy k debatě mezi Laylou a Kirsten.
Celkově to byl nádherný, uvolněný den. Nikdo si jej nevšímal a on tak mohl v klidu myslet na něj, na svého přenádherného, černovlasého kytaristu.
S o kapku lepší náladou seběhl dolů, ke stanům. Všichni ještě byli venku, dole na hřišti hráli fotbal, nebo jiné míčové hry. Většina se však jen tak poflakovala. Pár lidí bylo ve stanech.
Už se shýbal, aby odemknul svůj stan, když zaslechl kytaru a Danielův hlas, když zpíval.
Pousmál se a vlezl dovnitř, aby se převléknul do něčeho teplejšího, aby tak umělec potěšil svou tělesnou schránku a zároveň nepřidělával matce starosti, kdyby se nechladil.
Vzal do ruky notýsek, který vyhrabal někde zespoda kabele a začal se rozepisovávat. Nakonec z toho vznikla celkem ucházející báseň. Trochu si s ní pohrál a nakonec ji přepsal do podoby krátké, neumělé písničky o čtyřech slokách a refrénu.

Kdosi mi vyprávěl

V noci, když jsi spal
O oranžové záři,
Za obzorem

Tenkrát řekl jsi

Poslední slovo
Jenž znamenalo
Sbohem

Potichounku, aby náhodou nerušil Dannyho nádherný zpěv, si zanotoval první sloku a uschoval zápisníček zpátky do kabele. Před stanem se ozvalo zaklepání na plachtovinu.
"Můžu dál?"
Dorien pokrčil rameny a odemknul zip. "Je to i váš stan…" zamručel tiše a posadil se na matraci.
"Ty už spíš? Jestli jo tak promiň, že jsem tě vzbudil, to jsem fakt nechtěl…" Danny vlezl do stanu a začal něco usilovně hledat. Nakonec vytáhl na světlo světa, tedy spíše baterky, ladičku na kytaru.
"Hezky zpíváte," zarazil jej klidný, vyrovnaný hlas černovlasého "zvířátka" jak Dorienovi říkal.
"Dík," vykoktal ze sebe nakonec. Čím to bylo, že chlapcova poklona pro něj byla víc, něž číkoliv jiná? Co se to s ním dělo! Copak se mohl do toho písklete zamilovat v jednom dni? Vždyť jej skoro neznal! Do dneška!
"Kdybychom měli druhou kytaru, šlo by nám to zkoušení líp. Umíš hrát?"
Dorien pokrčil rameny. "Nedržel jsem to dva týdny v ruce… soustředím se teď na zkoušky z klavíru."
"Neodpověděl jsi mi na otázku," usmál se Daniel a začal se soukat ven.
"Trochu… tato odpověď vám musí stačit. Jinou pro vás bohužel nemám."
Tentokrát se Danny rozesmál. "Přestaň mi prosím tebe vykat, ano? Nechceš nám zkusit pomoct? S jednou kytarou to není ono jak jsem říkal."
Chlapec zvedl dlaně vzhůru, na znamení jakési své bezmocnosti a nemohoucnosti se rozhodnout. Danny protočil oči a udělal něco, za co by se normálně styděl, ale když ten chlapec vypadal tak nevinně a přítulně! Vzal jej za ruku a táhl ven.
Sám sebe rychle napomenul za myšlenky, avšak tu dlaň stále nepouštěl. Tedy aspoň do okamžiku, kdy se do jeho zad nezabodly dvoje vražedné světlounké smaragdy.
"Ehm…"
Danny se pokusil přesvědčivě se zazubit a ihned dlaň pustil.
"Nejsem maturantka, kterou si vedete na ples, Danieli… nebo na mě vidíte nějaké šaty, to za mnou je panelák a ne stan a to poleno je imaginární mercedes?"
"Máš rád mercedesy?"
Dorien protočil panenky. "Nezajímám se o auta. Byla to první značka, která mě napadla. Toť vše."
Danny přikývnul. "Co tě tedy zajímá?"
"Záleží, co tou otázkou myslíte. Hudba, poezie, próza, počítačové hry…"
"Prostě mi něco řekni o sobě, prosím," zasmál se blonďáček.
Dorien naklonil hlavu na stranu a zrychlil krok. "Proč bych měl..?"
"Jen tak, zajímá mě to."
Chlapci se přes tvář mihl úsměv, avšak nikomu nedal šanci jej spatřit. "Zajímá vás, zda vaše názory, jenž jste si na mě utvořil, jsou pravdivé, či se ptáte ze zvědavosti a zdvořilosti, nebo se ptáte čistě kvůli mně?" tiše se optal.
"Řekl bych, že od každého něco, ale to záleží na posouzení jednotlivce, nikoliv mne, protože mé domněnky mohou být zkreslené."
"Měli by vám zakázat semnou mluvit, Danieli," povzdechl si chlapec a zakroutil hlavou. Už skoro byli na místě.
"Proč?"
"Protože se mou povahou necháváte až příliš ovlivnit. Musíte si udržovat odstup, nebo zkazím váš smysl pro optimismus a odnaučím váš smíchu."
"Toho se nebojím. Snad za ty dva dny nenapácháš tolik škody…"
"Mou největší zálibou je topení křečků v misce na vodu.,.."
To už Danny nevydržel a vybuchnul smíchy. Několik dívek, co nábožně poslouchalo Jimmiho brnkání na kytaru se zprvu pohoršeně otočilo, kdo si dovoluje je rušit, ale pak se jejich obličeje rozjasnily. "Danny! Danny se vrátil!"
"Danieli! Kazíš mi tu krásnou, romantickou náladu…" postěžoval si škádlivě fialovlásek.
"Vidíš, co dělám…" zasmál se blonďáček a odvedl Doriena si sednout. Do ruky mu dal kytaru. "Umíš s tímto?"
Chlapec si ji prohlédl a nakonec kývnul. "Na takovou podobnou mě učil hrát Aoi," zašeptal a vzal ji opatrně s patřičnou úctou k nástroji do rukou. Jemně přes struny přejel prsty, aby zkontroloval, jestli není rozladěná.
"Aoi?" zajímal se Daniel, zatímco hledal po kapsách ladičku, pro případ, že by s kytarou něco bylo.
"Ano. Otec je manažer skupiny ve které hraje.. vlastně mě ke kytaře přivedl. Moc dlouho na ni nehraji tak pár let. Jeho mistrovství se prostě nevyrovnám," v těch slovech nebyl ani mák žárlivosti. Bral své schopnosti na pravou míru. Chybělo mu pár let a trocha více času, kdyby se jí mohl věnovat.
"Nějaká japonská skupina?"
"Z Tokia…" kývnul. "Je v pořádku. Co budeme hrát?"
Danny se rozhlédl po dívkách. "Tak princezny, co máme zahrát?"
Další asi hodinu a půl, do konce večerky, si Dorien ničil prstíky na ostrých strunách, avšak nevadilo mu to. Měl alespoň co dělat, nemusel se utápět v depkách, nebo zapisovat do deníčku události dne.
"Tak je na čase to zabalit, nevidím na noty," postěžoval si Jimmi a odložil kytaru, hned co skončila další písnička.
"Ještě néé…"
"Dejte ještě písničku, prosím!"
"To nemyslíte vážně, hrejte!"
"Zítra je taky den, můžeme hrát zase. Nebudeme si ničit oči, holky… teda aspoň já ne!" přerušil jejich nářky fialovovlásek a vstal, aby pomohl Martinovi s bubny.
Dorien najednou osaměl. Nevěděl náhle co dělat, když si od něj s úsměvem vzal Danny kytaru, aby ji mohli sklidit. Má vstát a jít jim pomoci nebo jít do stanu?
Rozhodnul se pro tu první možnost.
Nakonec se však ukázalo, že to bylo zbytečné. Kluci již měli sklízení nástrojů v malíku, vše bylo rychle a bezpečně sklizeno a zamknuto v přiděleném stanu a bylo na čase rozdělit se a jít spát.
Koneckonců učitelé nejméně už deset minut vrčeli, že tu není žádný noční klid a ať přestanou, nebo dostanou poznámku.
"Tak, půjdeme?" otočil se na Doriena Daniel a prohrábl si čupřinu světlých vlasů. Černovlásek nakonec přikývnul.
Ve stanu si rychle vzali všechno potřebné ke spáchání večerní hygieny, jak tomuto nezáživnému úkonu před spaním Danny s oblibou říkal a pospíšili si do umýváren, než se tam nahrne celé jejich tábořiště. Však už slyšeli, jak je učitelé ženou spát. Brzy bude u obou umýváren fronta jak na banány.
Zatímco byl Daniel na záchodě, Dorien si namočil tvář ve studené vodě a vyčistil ji mýdlem. Moc dobře věděl, jak strašně by vypadal ráno, kdyby toto neudělal. Několik mokrých pramenů se mu nalepilo na obličej. Nevšímal si toho.
"Hotovo? Měli bychom už jít. Nechci se tu s nimi potkat…."
Dan si chlapce přeměřil pohledem a přešel až k němu. "To tu samotu jen hraješ, nebo takový skutečně jsi?" nezakrýval, že jej ta drobná postavička fascinovala.
Něžně mu odhrnul mokré prameny z tváře.
Dorien si dovolil lehounce zkřivit koutek rtů v záchvěvu úsměvu. "Tohle není to správné místo."
Elegantně se vysmekl konejšivému doteku, posbíral si své věci a pomalým krokem, kterým jakoby říkal: Následuj mne, vyšel ven.
Vlezl rychle do stanu, nezamykal za sebou, věděl, že Daniel brzy přijde. Uklidil tedy věci a začal se převlékat do něčeho na spaní. Tmavě fialového flanelového pyžama, které se ke chlapci jeho věku nehodilo, ale na něm vypadalo nádherně.
Sotva se převlékl, rychle a opatrně, aby do stanu nenalítali komáři, vlezl dovnitř i Daniel. Daroval Dorienovi úsměv a zavřel na stanu všechny zipy.
"Nebudu zamykat, kdyby někdo večer potřeboval jít ven…" zamumlal a klíčky dal do kapsy u dveří.
Černovlásek přikývnul a sáhl po kartáči, aby si učesal vlasy. Zároveň se však obrátil k Danielovi zády, aby mu přenechal trochu soukromí na převléknutí.
Dorien sebou polekaně cuknul a z bledých rukou mu vypadl kartáč, když jej kolem pasu objaly cizí, pevné paže. Na rameni ucítil dotek rtů.
"Je tohle to správné místo?" zašeptal chlapci do ouška ve snaze pochopit, co tím černovlásek v umývárně myslel.
"Možná…" pokrčil ten opatrně rameny, aby Danielovi neublížil a opřel se do jeho náruče. Znovu vzal do rukou kartáč a začal si jím projíždět vlasy
"Můžeme tedy pokračovat v rozhovoru. Odpovíš mi nyní na mou otázku?" zašeptal mu Daniel do kůže krku, kterou pokrýval polibky.
"Myslím, že takovým jsem," ušklíbl se chlapec. "Nevyhledávám společnost, spíše se jí straním.. a vám doporučuji zhasnout to světlo. Všichni venku mohou vidět naše obrysy a to by pro vás bylo nemilé…"
Daniel se rychle natáhnul k vypínači na baterce a pak položil chlapce na záda na matraci. Kartáč mu jemně vykroutil z ruky a položil jej vedle aby nepřekážel.
"Copak jsi to semnou provedl, pane Neznámý?" zašeptal mu do ouška.
"Říkal jsem vám, že není dobré zdržovat se v mé přítomnosti.. nebo se snažit odhrnout závěs mých tajemství."
Danny se usmál. "Myslím, že jsem už ztracen a tvé rady mi nebudou k užitku…",
Přetočil si chlapce ve svém náručí čelem k sobě a prstíky mu zajel do hebkých vlásků, vonících stejně jako celé chlapcovo tělo po jahodách. Dotknul se svými rty těch Dorienových a nechal jej, ať si sám určí hloubku i vášnivost polibku.
"Nejsem tak nezkušený, jak se ve vašich očích zdám…" hlesl mu černovlásek do úst. "Nemusíte být opatrným."
Daniel tedy prohloubil polibek a zajel dlaněmi pod látku horního dílu pyžamka. Pomalu položil chlapce na rozložené spacáky a polovinou těla na něj nalehnul, aby jej příliš netížil. Ať byl zkušený jak chtěl, tělo měl křehké.
Za okamžik leželo pyžamové tričko daleko od jejich horkých těl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Shagua-aimi Shagua-aimi | 28. prosince 2009 v 2:16 | Reagovat

skvělé- (komenty typu byl jsem tady přijdu zas...)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama