Slzy v Poušti Slov; 03

24. prosince 2009 v 16:00 |  Vánoční Povídky
Černovlásek se posadil a sáhnul po vlhkých ubrouscích, aby co nejdokonaleji očistil své spermatem potřísněné tělo. Trochu se otřásl, když si uvědomil, co provedl. Nabídl své tělo a nežádal po blonďákovi ani platbu, za tuto výpůjčku. Neuvěřitelné, jak jen klesl.

Avšak to byl úděl prostituta.
Co nejrychleji to šlo, se začal oblékat. Stále na sobě cítil Danielovy doteky, a bylo mu z toho zle, stejně jako pokaždé, každý večer, když nechával tlusté, smradlavé muže dotýkat se jeho těla. Hýbalo s ním hodně emocí, avšak nejsilnější z nich byl odpor. Sám k sobě, k ostatním. Ke všem, kteří v něm vidí jen děvku. Byl znechucen, přestože on tou děvkou skutečně byl.
Prodával své tělo. Za peníze, za lepší známku z matematiky, za vše, co potřeboval k přežití. Jeho tělo byla pouhá studna kterou mohli využít, věc, kterou odhodí, jakmile si odbudou své a které zanechají jen pár bankovek na jejich spermatem potřísněném chlapcově bříšku.
Nic víc nečekal, tedy alespoň do svých patnácti, když jej otec seznámil s ním. Optimistickým, stále se usmívajícím kytaristou The Gazette. Jediný, který se díval pod povrch, kdo se obtěžoval se jej snažit pochopit. Kdo jeho tělo nežádal, jen jeho osobnost a letmé polibky. Jediné, u kterých neměl chuť zvracet.
Stýskalo se mu. Po chladných černých pramenech, temnějších, než měl on a pokaždé v jiném účesu, ležících na polštářích. Pažích, které jej uklidňovaly a chránily. Postrádal rty, které jej kolíbaly něžně do spánku, tenkrát, když se mu dal celý. Ne pro povinnost, když musel, ne pro netečnost, jako dnes. Pro lásku.
"Nespíš?" zašeptal blonďáček a zamžoural do pomalu ustupující tmy.
Dorien zakroutil hlavou. "Za hodinu se musí vstávat. Chci se ještě vysprchovat, než bude celý tábor vzhůru." Chtěl ze sebe smít jeho dotyky, pohledy, důkazy toho, co se včera v noci odehrálo.
"Aha," neušel mu ten tichý, neosobní tón hlasu, chlad, který z chlapce vyzařoval. Nelíbilo se mu to. "Jsi nějak chladný, stalo se něco?" zajímal se, napůl spící.,
"Musím takovým být, jinak nepřežiji. Teď mě prosím omluvte. Jdu se vysprchovat."
Dorien se v mžiku zvedl a zmizel ven ze stanu. Ihned nahmatal mobil v kapse, vytáhnul ho a vytočil číslo. Znal ho zpaměti.
Chvilku vyzváněl. Netušil, kolik je nyní v Japonsku hodin. Bylo mu to jedno. Chtěl jediné. Mluvit s ním. Přesvědčit ho, aby přijel.
"Ano?" rozespalý, utahaný hlas.
Dorien se málem rozbrečel, když uslyšel japonštinu. "Aoi?" hlesl. "Neruším?"
"Ty? Nikdy.. stalo se něco?"
Tentokrát se chlapec rozbrečel doopravdy. Rychle vklouznul do umýváren a se vzlyky se zhroutil podél zdi. Nevydrží čekat do vánoc! Vždyť teprve začala škola!
"Kytičko?" ten hlas byl tak starostlivý, přestože v něm byla slyšet ospalost.
Na opačné straně zeměkoule vyskočil z postele polonahý muž a rychle rozsvítil lampičku. Ozářila obyčejnou, ale útulnou ložnici a rozespalou tvář. I hodiny na budíku. Potlačil zívnutí. S květinkou něco bylo a on to musel zjistit. "Pověz, co se stalo, prosím?"
Chlapec znovu vzlyknul. "Nic," lhal. "Chtěl jsem tě slyšet, já… nemůžu.. odvez si mě odtud, prosím!" prosil jej pokaždé, přestože věděl, jak je to nereálné. Musel přeci dokončit školu, jít na vysokou, aby na něj byl otec hrdý a pak si najít uplatnění. Nemohl po Aoiovi chtít, aby jej odtud zachránil. Otci připadali jeho nabídky, že by mohl studovat vysokou v Japonsku padlé na hlavu. Chtěl, aby syn prorazil. Byl jeho jediný.
"Víš, jak moc bych chtěl, Kytičko," zašeptal hlas na druhém konci drátu. "Všechno bude v pořádku, hlavně neplač, ano? Víš co? Tipni ten hovor a já ti zavolám zpátky. Musí to stát majlant!"
"Dobře," hlesl Dorien a udělal, co si muž přál. Za okamžik se umývárnami rozlehlo tiché vyzvánění.
"Tak mluv, co se děje," vyzval ho Aoi starostlivě a prohrábl si vlasy.
"Já.. nemůžu tady být…"
"A kde jsi?"
Dorien popotáhl. "Na školním výletě…"
"Na výletě? Já myslel, že budeš doma, až přijedeme!" muž byl trochu zmatený.
"Dneska večer odjíždíme.. ty opravdu přijedeš?" v chlapci se vzedmula vlna naděje, která by snad dokázala vysušit jeho slzy.
"To víš, že ano. I kdybych to snad neplánoval, tak sednu na první let a budu u tebe, to snad víš, ne? Jen si neubližuj, ano, zlato? Jestli na tobě uvidím jen jediné nové říznutí…"
"Neboj," špitnul zlomeně. "Potřeboval jsem tě jen slyšet."
"Tak dobře. Stalo se něco? Mám zavolat tvé matce, ať si pro tebe přijedou? Ublížil ti snad někdo?"
Tolik otázek a odpovědi jsou tak složité.
"Ne, nevolej jí. Stejně by jí to bylo jedno. Považovala by mě za slabocha, což sice jsem, ale ona to vědět nemusí…"
"Tak nemluv!" přerušil ho Aoi trochu hrubě.
"Promiň…" hlesl. "Nikdo mi neublížil, jako vždycky. Jen mám pocit, že už nic nezvládám. Tenhle život, školu… je toho na mě moc."
Aoi zavřel oči. Netušil jak Kytičce pomoci, drásalo jej to. "Víš co?"
"Ne."
"Pokus se ten den přežít," bylo to trochu hrubé, ale nutné. "My přijdeme až po půlnoci, tak se v klidu vyspinkej a jdi do školy. V kolik pak končíš? Abych si tě vyzvednul."
"Ztratíš se ve městě," protestoval, ale tvář se smála.
"Neboj, neztratím," zakroutil muž hlavou. "Vezmu si mapu. Tak v kolik?"
"V půl druhé."
"Dobře. Budu před školou, ano?"
"Oke…" kývl černovlásek. "Nechci tě rušit…"
"Uvidíme se zítra."
"Ahoj."
* * *
S Danielem se setkal až na snídani, znovu si k němu přisedl, tentokrát ale chlapec neseděl sám.
"Nu, tak jsme se s Krustou shodli, že si koupíme ten zelenkavý lak, ale byla to blbost, protože vůbec nefosforoval, jak sliboval…" Dorien s drobným úsměvem poslouchal Laylino štěbetání s plnými ústy a bavil se nad Danovým výrazem, když mu ani neodpověděl na pozdrav. Jako by jej neznal. Jako by spolu nespali!
Netušil, že pro chlapce to nemělo žádnou váhu.
"Takže si příště koupíme ten fialový.. vlastně hned zítra, po škole. Půjdeš s námi?" otázala se rusovláska chlapce.
Ten po chvilce přikývl. "Pokud s námi bude moci i Aoi, tak klidně."
"Aoi tedy přijede?" promluvila konečně Kirsten, celou dobu tišší než sám Dorien, který občas alespoň něco zamumlal, nebo zodpověděl položenou otázku, jak byl naučen.
"Ano. Dneska večer s otcem. Staví se k nám do školy, prý si mě vyzvedne…" zamumlal spokojeně černovlásek a spolknul další sousto.
Layla se zazubila. "No to je super! Takže nás s ním seznámíš?"
Přikývnul.
"Jaký Aoi?" Daniel si matně vybavoval, že se o něm včera bavili, ale nedával tomu takovou váhu, aby si snad vše pamatoval.
"Kytarista The Gazette," zasnila se rusovláska a rozesmála se. "To je jedna japonská skupina…"
"Vím co to je," přerušil ji. "Co s ním?"
"No, přijede sem spolu s Doriho taťkou. Je jejich manažer."
Daniel se překvapeně otočil k černovláskovi. "Cože? Tvůj táta je manažer Gazette?"
"Ano."
"Nezmínil ses!"
Dorien pokrčil rameny. "Nepřipadalo mi to tak důležité. Navíc je nezná mnoho lidí z této části země…"
"Záleží jak kdo."
"Možná," kývnul černovlásek a vstal i s tácem. "Prosím, omluvte mne. Půjdu ke stanům, musím si sbalit."
"Dobře, nezapomeň že v devět máme být nachystaní a jdeme na tu túru…" houkla za ním ještě Layla, než se černovlásek vypařil.
"Být jím, raději bych na ni nechodila, přijel Beďar."
Layla zasténala. "To snad ne, doufala jsem, že aspoň teď od něj bude mít pokoj…" tiše.
"Co je?" Daniel zbystřil. Co se dělo?
Kirsten mávla rukou. "Řekněme, že matykář nerespektuje pravidla smlouvy a porušuje je."
"Jaké smlouvy?"
Hnědovláska povytáhla obočí. "Ty o tom nevíš? Já myslela…" zmateně se podívala na svou dívku.
"Smlouvy mezi ním a Dorienem."
"Stejně to nechápu," zakroutil Daniel hlavou.
Dívka se chápavě uchechtla "Ty nevíš, co je Dorien zač?"
"Ne."
"Řekněme, že patří k těm, kteří prodávají své tělo, a Beďar nerespektuje to, že není dovoleno ubližovat. Ale zase dobře platí…"
Daniel zbledl. Chléb mu vypadl z rukou.
Pohledem tikal z jedné na druhou, jako by doufal, že mu některá z nich řekne, že to není pravda, že si to dívky vymysleli.
"Možná by mu v Japonsku bylo lépe," pokrčila Layla nakonec rameny a dojedla vydatnou snídani. "Je ti dobře?"
"Ne.. totiž ano, omluvte mne…" bez toho,aby po sobě uklidil, vyrazil od stolu. Dveře se za ním hlasitě zabouchly, až se pár dívek otočilo.
Daniel vtrhnul do stanu jako uragán.
Ve tváři měl šok, smíšený se začínajícím odporem a nenávistí k černovlasému chlapci, sedícímu bezbranně na karimatkách.
"Tak už to víš," konstatoval jen a se smutným úsměvem dobalil spacák a pevně utáhnul jeho obal.
"Proč?" to bylo jediné, co ze sebe Daniel dostal.
Chlapec po chvilce pokrčil rameny. "Instinkt přežití."
"Ale proč já?" v jeho slovech byl podtón zoufalství.
"Chtěl jsi mne," zelený pohled se zaklesl do modrého. "A mé tělo mi nepatří."
Daniel se zhroutil vedle. "Nechápu to. Nechápu tebe, nic co děláš, rozumíš? Proč děláš tohle, co máš s tím Aoiem, co, kdy, proč, jak…"
Černovlásek se usmál a vztáhl ruku, aby jej pohladil po tváři. "Proč? Pokusím se ti odpovědět, ale nevím, jestli to dokážu," na okamžik se odmlčel. "Včera jsem udělal to, co jsem udělal, protože jsem chtěl. Většina mých zákazníků jsou odporní chlapy po čtyřicítce, páchnoucí po alkoholu a potu. Možná mi lichotilo, když jsem viděl zájem ve tvých očích… můj důvod je prostý, musím se nějak uživit. Peníze, které posílá otec na alimenty, utratí má matka a nevlastní otec na školné mých sourozenců a za jídlo. Už mi bylo patnáct, takže se musím starat o sebe. Platit si školné, jídlo, oblečení…" pokrčil rameny. "To je vše. Potřebuji to, abych se uživil."
"A Aoi?"
"Aoi byl první a jediný, kterému sem se dal z lásky."
Daniel zvedl obočí. "Miluješ jej? A on tebe?"
"Jsem jen prostitut. Sice jeho oblíbený, ale jen prostitut. Nikdo jako on by mě nedokázal milovat."
Něco v těch slovech bylo až smutně pravdivého. Opravdová pravda mohla být jinou, chlapec však neznal jinou možnost. Nedokázal si představit člověka, který by si jej bral z lásky.
"Myslím, že tebe si je lehké zamilovat, pokud se tedy ten někdo přenese přes tu mlčenlivost," pokrčil Daniel rameny. "Nechtěl jsem tě jen využít."
"Já vím," kývl chlapec. "Pokud si budeš přát, můžeme být přátelé," nabídnul mu po chvilce a dobalil poslední věci. "Mimochodem měli bychom už jít a vyklidit stany. Nehorázně se těším domů."
Danny se rozesmál. "Je teprve osm!"
"To ano," kývl. "Ale za dvanáct hodin již budeme doma!"
* * *
Den uběhl skvěle, až na tu nepříjemnou chvilku, kdy musel mluvit s matykářem, který se tvářil opravdu nepříjemně. Nakonec z tohoto ne příliš dlouhého rozhovoru vytěžil jen to, že jeho tělo bude opět využito tímto padesáti pětiletým hrubiánem, kterého z hlouby duše nenáviděl. Ale nemohl jinak, platil dobře a on peníze potřeboval!
Celé dopoledne a většinu odpoledne poslouchal debatu mezi Laylou a Kirsten, někdy kolem oběda se k nim přidal již naprosto klidný Daniel. Dorien se omezil na občasné kývnutí, pokrčení rameny či zamumláním nesmyslné odpovědi. tak, jak mu to vyhovovalo.
Nepršelo, což bylo dobře, a výlet se vydařil. Nikomu z nich se nechtělo jet domů, ani Dorienovi, který se ještě před pár hodinami tak těšil do své postýlky.
Takhle se bavil málokdy.
Nicméně na hodinkách mu odbíjela sedmá večerní a před nimi zastavily dva autobusy. Jeden pro ekonomku, druhý pro informatiku. Končil poslední výlet maturitního ročníku.
Dorien se rychle rozloučil s Danielem, s oboustranným přáním, že se zítra ve škole uvidí, a nastoupil do vozu. Sednul si jako včera, před Laylu s Kirsten, které se něčemu hihňaly. Nechal je být. Měl rád, když se jeho milovaní smály. Považoval to za štěstí, že ačkoliv on byl ztělesněný smutek, oni hýřili optimismem a zářili spokojeností. Tak to přeci mělo být.
Stejně jako včera si zapnul mp3ku a pustil si tu nejkrásnější píseň v celém přehrávači. I´ll be your love od Yoshikiho a pohodlně se opřel o sedadlo. Zavřel oči. Byl šťastný.
* * *
Na zemi kabinetu učitele Matematiky se choulilo drobné, slabé tělíčko, pokryté četnými ranami, které jej smáčely krví. Velké, zelenkavé oči již neplakaly, slz pro tuto stvůru již bylo dost.
Zřítelnice nenávistně pozorovaly muže, který se právě pečlivě očišťoval a začal se oblékat do čistého. Chlapec krátce, nadějně pohlédl ke dveřím. Marně. Byli zamčené a klíč měl učitel v kapse. Do konce dlouhé přestávky zbývalo ještě deset minut a on nebude mít čas se jít ani najíst. Tělo jej bolelo už jen při pomyšlení, že se bude muset pohnout.
K jeho nohám dopadla krabička s vlhkými ubrousky. Rychle po ní sáhnul, otálením se tu nikdy nic nevyřešilo. Snažil se si co nejpečlivěji vyčistit ranky, avšak ty při doteku krváceli ještě více, ještě hůře. Bolest byla ochromující. Vždy k ní byl velmi citlivý.
Nakonec spotřeboval jen tři kapesníčky, víc zvládne doma. Vlastně nezvládne, uvědomil si bolestně, dnes přijede Aoi. Musel rychle vymyslet výmluvu, aby zabránil krveprolévání, tentokrát ne své krve, ale jiných.
Ne, nebál se o učitele, jen o svého černovlasého kytaristu. Svého.. to bylo sporné. On byl přeci jen prostitut.
Natáhnul se pro tričko. Záda zabolela, ale snažil se to nevnímat. Nebyla jiná cesta. Rychle se oblékl, tak rychle, jak jen to šlo. Cítil, jak se do oblečení vpíjí krev. byl rád, že má mikinu. Počká chvíli, než přestane téci a pak si ji přetáhne přes sebe. To bude nejlepší.
"Tak?" obořil se na něj brunátný, tlustý muž. "Jak si za to přeješ zaplatit tentokrát? Myslím, že žádnou písemku jsme nepsali.."
"Ne," zakroutil hlavou. "Hotovostně."
Hlas měl vyrovnaný, tichý, přemáhal se, aby nevypěnil, avšak to si se svým postavením nemohl dovolit.
Muž vytáhl z kapsy peněženku a hodil na stůl několik papírových bankovek. Dorien je rychle přepočítal, jestli vše sedí. Kývnu a strčil si tisícovku do kapsy.
"Už můžu jít?" se stále stejným odstupem. "Mám teď hodinu."
Muž mávl rukou. "Jistě, vím, mám teď u vás hodinu?"
"Ano, pane profesore," snažil se přejít ze statusu děvky na studenta. Moc se mu to tónem hlasu nelíbilo.
Muž ukázal na několik učebnic. "Vem to do třídy, přijdu trochu později, musím za ředitelem. A teď vypadni," poslal ho pryč z kabinetu a vytáhl krabičku cigaret.
Dorien kývnul, vzal vše do náruče a vyšel ze dveří. Konečně se mohl ulehčeně nadechnout. Rozhlédl se kolem a rychle pelášil do třídy, aby si nikdo nevšimnul jeho zad. Layla s Kirsten na něj, spolu s mikinou a ubrousky čekali na chodbě.
Zakroutil pobaveně hlavou, ale navenek nedal nic znát. Tvář se znovu zahalila smutkem, veškeré opovržení z ní zmizelo. I podrážděnost., nemohl ji projevovat.
Dívky ihned vstaly a vrhly se k němu. "Dori, jsi v pořádku?" začali jej zahrnovat starostlivými otázkami i doteky. Nikdy nedokázali pochopit, že on o nic takového nestál, chtěl.. chtěl jen být chvilku sám.
"Budu v pořádku. Musím tohle donést do třídy…" tiše. Kirsten přikývla a spolu se svou dívkou šli spolu s ním do té bíle vymalované místnosti. Většina spolužáků byla ještě na obědě. Díkybohu.
"Donesla jsem ti pár buchet od oběda, tušila jsem, že to nestihneš," Kirsten mu položila na lavici papírový sáček se dvěma buchtami. Byli sice suché, ale dívce chutnali. Doufala, že jimi Dorien nepohrdne.
Nepohrdnul.
Když v rychlosti pojedl, aby nabral sílu, hodil přes záda mikinu a z kapsy vyndal bankovky, které dostal. Rychle je uschoval do peněženky. Peníze na tento a příští týden. Mělo by to vydržet a když ne… jeho problém. Teď tu bude Aoi a on nebude moct jít makat. Něco mu říkalo, že jej v případě nouze nenechá umřít hlady.
Přesto tisícovka na 14 dní byla málo. Týdenní dojíždění stálo téměř 400,- a za zbylé peníze si kupoval jídlo, oblečení a věci do školy. Většinou vše vytřískal na jídlo. Jen jednodenní meníčko stálo šedesát korun. Takhle se mohl pořádně najíst jen jednou za týden, jindy žil o rohlících.
Krutá to doba, ve které žil.
Neuvěřitelně se těšil až tato poslední hodina skončí a on uvidí černovlasého kytaristu. Daniel řekl, že s nimi půjde také.
Mezi nimi nyní vládlo celkem dobré "přátelství" pokud to tak chlapec mohl nazvat. Vídali se a kecali každou přestávku. Možná ve svém zákazníkovi našel i přítele. Nechtěl ve svých závěrech předbíhat, znal jej chvíli přesto mu byl sympatický.
Nikdy jej nenapadlo, že by si s někým, kromě Layly a Kirsten, mohl takto rozumět. Zvláštní, nanejvýš podivné…
Za okamžik měla začít hodina, žáci se začínali pomalu scházet v učebně, sedali na místa a klábosili. Ticho bylo u konce.
Dorien přemýšlel, co bude dnes, kde skončí tento večer, v čí posteli. Nevhodné myšlenky, ale k jeho poněkud nymfomatické povaze se hodily. Navíc, kdo by nebyl nymfoman při pohledu či pouhé myšlence na to tělo?
Nu nic, do večera byla ještě hromada času, není radno o tom přemýšlet, o to víc, když věděl, že tyto krásné večery mají svůj konec. Odjede. Brzo. A on zůstane zase sám. S pochmurnými večery na ulici a přestávkami strávenými v kabinetu matikáře. Inu, někdo má život rockové hvězdy, někdo spodiny společnosti. On patřil k té druhé vrstvě.
Ucítil, jak mu v kapse vibruje mobil.
Rychle pohlédl na hodiny, ještě měl pár minut než Beďar přijde… rychle vyběhl ven a přijal hovor.
"Ano?" zadýchaně, ani se nepodíval, kdo mu volá. Posadil se na sedačku na chodbě.
Hned z ní vyskočil. "Mluv na mě prosím, japonsky. Co jsi říkal?" ze sluchátka se ozval dobrosrdečný, veselý hlas kytaristy.
"Aoi! Za chvilku mi začíná hodina, co se děje?"
"Nu.." kytarista se rozesmál. "Já už stojím před školou. Tvůj otec podcenil mé navigátorské a dorozumívací schopnosti. Před dvěma hodinami mě poslal do terénu s tím, že nemám šanci se sem dostat včas…"
Teď se usmál Dorien. "To je mu podobné. Kde že to jsi? Před školou? Moment, hned pro tebe dojdu, ano?"
"Mhm…"
chlapec vběhl do třídy. "Kirsten?" dloubnul do hnědovlásky.
"Ano? Co se děje?" byla trochu zmatená.
"Aoi už dorazil, musím za ním, až dojde Beďar tak mu řekni že sem třeba na záchodě že se hned vrátím, ju?"
Kirsten kývla, ale to už chlapec neviděl, běžel za svou láskou.
"Kde přesně trčíš?" požadoval od něj ještě vysvětlení.
"Eh jsem ve škole a váš školník se na mě dívá vražedně.. dole hned u vchodu… nevím vypadá to tu děsně…"
Hlas trochu váhal.
"To v celém tomto institutu! Už budu u tebe." proběhl krčkem, který spojoval dvě budovy, pak seběhl dvoje schodiště.
Zastavil se až před posledními schody. "Sluší ti to," omámeně.
Postava černovláska dole v dívčích, lehce upravovaných šatech a vysokých botách na platformě, se k chlapci otočila a usmála se.
"Tobě taky," ozval se hlas ve sluchátku. Dorien trochu zčervenal a típnul hovor.
"Pane Bránský? Já už si ho převezmu, děkuji!" houkl na obtloustého školníka a kývl na Aoie, aby šel za ním nahoru. Ten začal pomalu vystupovat po příkrých schodech. Šlo to pomalu, kvůli typu bot, které zvolil. Přesto u chlapce byl kupodivu brzo. Natáhl se pro polibek…
"Tady ne," položil mu prstík na rty. "Pojď semnou…"
Aoi pozvedl obočí. "Tak já jedu takovou dálku, a ani nedostanu polibek na uvítanou?" škádlivě, potichu. Ozval se zvonek, začala výuka.
Dori se jemně pousmál. "Věř, že kdybych mohl, tak bych tě na místě znásilnil," šeptl k němu a vedl jej do schodů, přes krček ke své třídě. "Nebo spíš se nechal znásilnit…"
"Takže mám naději, že ten polibek dostanu?"
Aoi galantně podržel chlapci dveře. Nyní byli v místě, kde na ně nikdo nemohl vidět…
Zelenoočko skočil muži do náruče a začal jej líbat. Ten kolem něj obtočil paže, aby jej lépe udržel a pomalu si převzal iniciativu v polibku i veškerých ostatních dotecích.
"Tak tomuhle říkám, uvítání…" zamumlal. Dorien se rozesmál. Tiše, ale přece.
"Dostaneš jich mnohem víc, ale musím jít na matematiku."
Aoi si povzdychl. "Já vím, máš hodinu. A co tu mám jako dělat?" pomalu se rozešli, nespěchali.
"Můžeš jít třeba do bufetu, nebo si číst.. nevím. Mám tu pár manhw, ale jsou v češtině. Ostatně ty ani korejsky neumíš, co?"
Muž pokrčil rameny. "Budu se dívat na obrázky…"
Kývl. "Tak dobře. Hele, tam je Beďar.. už musím, sejdeme se v bufetu, ano? A…"
Nestihl domluvit, jeho pohled se setkal s tím učitelovým.
"Pane Sawatari," přísně. "Musím vás požádat, aby jste si své zákazníky netahal do školy," procedil mezi zuby. Že by záviděl mladšímu a jistě pohlednějšímu soupeři?
Dorien se otřásl. "To není zákazník, pane."
"Ne?" muž pozvedl obočí. "A co tedy?"
"Co se děje?" Aoi nic nechápal, nerozuměl ani slovu. Byl zmatený. Nějak vycítil, že se něco stalo a že to není dobré.
"Nějaký z vašich vietnamských přátelíčků?" odfrkl si učitel. "Nemáte být náhodou ve třídě?"
"Ano, pane," sklopil Dorien hlavu.
"Tak co tu ještě děláte!"
Dorien vrhl po Aoiovi omluvný pohled a vběhl do třídy. Rychle.
* * *
Následujících 45minut bylo pro chlapce jako nikdy nekončící noční můra, plná stresu, strachu a úzkosti. Musel je však přežít. Každá sekunda se vlekla jako hodiny, každá minuta jako týdny a zvonek stále nechtěl osvobodit jeho duši z neustálého pocitu sevření v kleci. Velké, bílé kleci, kde se na vás každý dívá, každý si ukazuje.
Začal se potit a slaná voda začala pálit v jeho ranách, jak stékala po zádech. Snažil se moc neošívat, neupozorňovat na sebe. Přesto, jak moc se snažil, byl několikrát okřiknut. Bolel jej křik, mířený na něj, avšak ani jinému se nesmál. Bolel a ani nevěděl proč. byl to takový zvláštní pocit.
Ještě deset minut. Nekončících deset minut, než zadá domácí úkol a vydá pokyn k úklidu a zvednutí židlí.
Ještě osm minut a uvidí jeho tvář.
Sedm… šest.. pět a ta čtvrtá nechce přijít. No tak, rafičko, zrychli svůj krok! Ale učitel jen zadal další příklad k výpočtu. Vyvolal Adama…
Tři.. dva.. jedna.. tak už zazvoň!
Konečně!
"Židličky nahoru, uklidit a můžete jít!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama