Vánoční povídko Pro Sie-chan

24. prosince 2009 v 18:00 |  Vánoční Povídky
Páry: Satsuki/Ryo
Fandom: Rentrer en Soi
Anotace: Ahh Satsuki-sama *všichni milujeme Satsukiho a ten kdo ne, toho Mandoska rád umlátí lopatou* aneb Manda tak dlouho plánoval s ním něco napsat, až to spáchal.
Takže přeji hezké počtení této krátké povídky. Pohodlně se usaďte s teplým čajem či kafem k monitoru a klikněte na Celý článek. Taak… hodní *rebelantský smích*

***

K jeho uším dolehlo prásknutí venkovních dveří.
Pevně zavřel oči, semknul víčka k sobě, jako by jej mohla ochránit před zlobou toho, který je vždy opečovával drobnými polibky, plnými citu.
Prsty dlaní se nervózně proplétaly, klouby se drtily, kůže byla pokrytá potem. Celé tělo se třáslo strachem, přestože racionální část muže schouleného na pohovce věděla, že k takovému chování není žádný důvod.
Slyšel, jak si jeho společník sundává boty v předsíni, jak si věší kabát na stojánek, jak za sebou zavírá dveře a míří za ním.
I z takové dálky cítil pach alkoholu a pach kouře z cigaret.
Už zase. Zas se šel opít do jednoho z těch zpropadených nevěstinců, zas a znova, koukat se na nahé ženy, nebo muže jak se svíjí u tyče, zpíjet se do němoty místo toho, aby tu byl s ním.
Jistě, i on se potřeboval nějak uvolnit, dostat ze sebe to, co je oba sžíralo. Ale byl to přece ON, kdo trpěl, on, ne Ryo. Měl se o něj postarat a ne před tím vším utíkat.
Potřeboval jej.
V těchto chvílích si uvědomoval jak moc.
"Satsuki?" zašeptal mírně opilý muž, opřený o rám dveří vedoucích do obývacího pokoje. "Proč neležíš? Je moc pozdě…"
Blonďáčkovi na sedačce vhrkly slzy do očí, až tak byl slabí. Teď? Teď se staral? Bylo mu jedno jak tu celý den, celou noc trpěl?
Ne, nebylo. Věděl to a to vědomí jej sžíralo víc, než Ryova opožděná starost.
"Skládal jsem a.. pak jsem si sednul, že se budu chvilku dívat na televizi," pokrčil rameny. "Byl tam zajímavý pořad o žralocích."
Ryo kývnul. "Ach tak. Jedl jsi? Cítíš se dobře?"
"Ano, neměj o mě strach," usmál se na něj a jeho tělíčko se konečně uvolnilo, zdálo se, že Ryo se dnes neopil, jako obvykle.
Jediná věc, kvůli které svým milencem opovrhoval.
"Možná bys někdy měl jít ven."
Ryo se usadil vedle zpěváka a zadíval se na televizi, v níž právě byla nějaká reklama na holící strojek, následně vystřídaná propagací nejnovějšího typu pracího prášku.
Chvíli mlčeli.
Kytarista nějakým podvědomím způsobem věděl, že nikam nepůjde, že jej nedonutí byt opustit až na malé nákupy, nahrávání nových singlů nebo na formální večeře či koncerty, kam je pozván.
Satsukiho už život kolem nezajímal.
Objal zpěváka kolem ramen a stáhnul si jej do své náruče. Nechal jej položit si hlavu do jeho klína a něžně mu prohraboval vlásky.
"Nechci ven. Nenuť mě, prosím."
"Nenutím," zakroutil Ryo hlavou a sklonil se, aby vtisknul Satsukimu něžný polibek na jeho čelo. "Ale bylo by hezké jít ven, procházet se v parku v záři slunce, s tebou po boku. Koupili bychom si zmrzlinu, zašli na skvělé jídlo…" šeptal mu do ouška. "Tak, jako dřív."
"Už nikdy to nebude jako dřív," Satsuki bolestně zavřel oči.
"Ale některé věci se nezmění," černovlasý kytarista mu daroval přeněžnělý úsměv. "Jako například to, že Tě budu milovat. Navěky."
Jeho slova vyvolala v blonďáčkově tváři úšklebek. "Proč? Podívej se na mě, nemám ti co nabídnout. Mám jen svůj hlas a tohle podělané tělo, které brzo skončí na hřbitově. To je to co chceš? Ryo?"
"Ano," kývnul. "Nikdy jsem po ničem víc netoužil."
Satsukimu se z očí začali kutálet slzy.
"Nikdy jsem nechtěl nic jiného, než tohle nádherné tělo, než tebe, má lásko. Bojoval jsem o tebe tolik let, než sis mě všimnul, myslíš, že teď se vzdám?" šeptnul, přičemž pevně svíral tělo jeho milence.
Blonďáček se k němu tisknul, toužil mu věřit, jeho slovům, jeho tělu, které jej tak pevně drželo a ochraňovalo.
"Jen proto, že jsi nemocný, si myslíš, že tě opustím? Blázínku," něžně.
Satsuki odvrátil pohled. "Možná bys měl. Brzy ze mě bude troska, copak to nevidíš?"
Ryo zakroutil hlavou. "Ne. Já vidím překrásného muže ve svém náručí. Muže, kterého miluji, chápeš, Satsuki? Nemohu vidět to, co vidíš ty."
Zpěvák se pevně vtisknul do jeho náručí. "Nechci zemřít. Nechci tě opustit…"
"Neboj se," pohladil ho černovlasý po vlasech. "Jednoho dne se zase setkáme. Tam nahoře, výš?"
"Ty v to věříš? V to, že je něco po smrti?" tiše.
"Ne," zakroutil hlavou. "Ale pro tebe, můj nádherný, dokonalý princi, zajisté bohové udělají výjimku. Jsi příliš krásný, než abys byl zapomenut."
Satsuki zavřel oči. "Já mám strach."
"Nemusíš," zašeptal kytarista a políbil jej do vlasů. "Já tě ochráním…"

O 2 měsíce později

Ryo seděl na bílé, vydezinfikované židli a hleděl do bledé, ztrhané tváře na polštářích.
Byl rád, že jeho milenec spí, že utišující prášky proti bolesti zabraly a on si tak může konečně odpočinout. Alespoň na chvíli.
Seděl na židli a vzpomínal.
Na jejich první polibek - chutnal po víně, kterým zapíjeli svůj první úspěch. Tenkrát ještě byli všichni pohromadě. Začínali, plni nadšení a velkých plánů do budoucna.
Rentrer en Soi…. V tom slově se ukrývalo tolik skryté bolesti, avšak i štěstí. Nádherné roky plné hudby, koncertů, turné a vydaných desek. Plné Satsukiho smíchu, brnkání na kytaru, ohlušujících bubnů a pištění fanoušků pod pódiem.
Poslední vzpomínky však byli hořké… jejich rozpad, rozhodnutí to vše skončit. Veškeré sny se pak propadly do prázdnoty. Zbylo jen nadání, Satsukiho utěšující hlas, jeho deska, kterou vydal na sólové dráze, občasné scházení se s ostatními, když zrovna náhodou všichni měli čas.
Všechno se zdálo být nicotné, nedůležité, při pohledu na Satsukiho tvář, které slíbil, že ji ochrání.
Lhal. Už tenkrát to věděl. Jak jej mohl chránit, když proti této nemoci nebylo léku? Jak jej mohl ochránit proti bolesti, horečkám, když nic co znal, nemohlo zabrat?
Bylo mu dovoleno jen se dívat. Držet svého křehkého zpěváka v náručí a šeptat mu uklidňující slůvka do ouška. Nechat jej kousat a škrábat nehty do jeho těla v agóniích bolesti, které přicházeli čím dál tím častěji.
Nic víc.
Nic míň, jen pozorovat, jak umírá.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sie Sie | 24. prosince 2009 v 20:49 | Reagovat

...to víš, že tě miluji ^^ ♥
Je krásná, děkuju že se ti chtělo, i když beze spoluautora :) *kdyby mluvili stejným jazykem ,přidá se XD*

Děkuju ti...

2 Karin Karin | 7. února 2012 v 16:32 | Reagovat

Smutné,ale krásně napsané. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama