Dekadences: Chasper

6. ledna 2010 v 11:00
Nad hroby roníme ty nejtrpčí slzy, pro nevyřčená slova a nevykonané činy
[Stoweová Elizabeth Harriet Beecher]


Počítáte hodiny, dny. Počítáte měsíce a roky, kterým dáváte staletí, nebo tisíciletí. To, co se odehrálo sotva před chvílí, je pro vás minulostí a jediné, co vás zajímá je přítomnost. Ženete se za vidinou lepší budoucnosti, snad v touze vstoupat výš… peníze. Ve všem co děláte, jsou jen peníze. Jako by jste bez nich neměli smysl žít. Jsou v každém vašem slovu, v činech, ve všech vašich lžích a machinacích. Vždy vám jde jen o jedno.
Ach, jak jste povrchní. Nevyspělí lidé, toužící jen po vlastní slávě a úspěchu, neohlížejíc se za tužbami a potřebami jiných. Jste jen stádo, každý z vás jde z davem. Ohlížíte se na cizí osoby, upínáte se na ně, každý z vás je jen pochybným členem obrovského stáda, které prahne jen po tom, stát se vůdcem, přestože ne každý si to přizná.
Pohrdáme vámi. Shlížíme na vás a roníme slzy. Alespoň ti čestní z nás, kteří ve vás ještě nepřestali věřit. Já přestal věřit dávno.
Jsme jen odrazy, netoužíme, necítíme, jen litujeme, sdílíme jen tuhle jedinou emoci. Avšak.. k čemu je ve vašem moderním světě lítost. Nenaplní vám kapsy zlatem, nepřidá miliardu k vašemu účtu. Nezaplatí za vás daně, ty nesmyslné poplatky, které si na vás vlády vynucují. Och jak jste prostí, obyčejní a nechápaví.
Vedle vás je tolik krásných věcí, tolik všeho… stačí se jen rozhlédnout, podívat se o kousek víc do leva, než jen vzhůru. Vaše touha stoupat výš a výš vás ničí, avšak vy to nevnímáte. Proč také. Vždyť.. musíte zajít do banky, aby jste mohli nakoupit. Musíte udělat rodině večeři, podlézat svému šéfovi nebo koupit své vyvolené květiny. Na víc není čas.
Jsme odrazy těch vlastností, emocí, které vy postrádáte. Těch, které vám byli dány a vy jste jimi pohrdali, které jste odsuzovali, nebo těch v jejichž jménu jste kdysi zabíjeli.
Čest, povinnost… i láska. To vše je v nás. Již v nikom jiném. Jsme odrazy minulosti. Dávno zemřelé duše, které nedokázaly odejít a byli vyvoleny odvádět duše jiných na onen svět. Pryč z jejich těl. Pryč z tohoto světa. Jsme věční, nesmrtelní, proplouváme staletími a ty se nás nedotýkají. Hledáme ty, kteří byli vyvoleni a pozorujeme jejich pády, zlo, které se v nich zároveň s mocí rozrůstá.
A cítíme k nim jediné.. lítost.

*

Na město padala tma.
Chasper již v něm nebyl týden, avšak nijak jej to netížilo. Měl spoustu času. Nevadilo mu, že Martin si o něj dělá možná starosti a Kryštof neslyší jeho uklidňující hlas, věřil, že mají spoustu jiných starostí, než je on a na tomhle místě pobýval rád.
Několik svící ještě hořelo. Obdivoval jejich zápas s nočním vánkem, který je zhasínal dříve, než se mohly pořádně rozhořet a oslnit ostatní svou krásou. Svou pomíjivostí. Avšak ony měli svůj účel. Dávaly to nejcennější. Světlo. Naději pro poutníka, uvězněného ve tmě.
Nebo také mohli působit jako to nejdepresivnější z depresivních.
Přízrak se opřel o kamennou zeď a upřeně pozoroval holý kámen. Přestože na sobě měl jen bílé tílko, nebyla mu zima. Pozdní návštěvníci proplouvali jeho tělem a neviděli jej. Nemohli. Nikde kolem nebyl takový potenciál, jaký měl Martin. Nikde jej nedokázali vycítit.
Chasper měl o médium strach. Oblíbil si jej, jako nikoho za poslední staletí, které tu žil, nikoho.. Martin byl jiný, nebyl na sebe pyšný, nechlubil se svými schopnostmi jako jiní. Dokázal se usmívat, když měl Chasper špatnou náladu a nevadilo mu, že je duchové každou chvíli budí ze spánku. Občas nad ním držel stráž, když věděl, že má zítra něco důležitého. Kde byl Sběrač, duchové utíkali do svých děr. Tedy alespoň ti, kteří neměli sebevražedné sklony.
Zaklonil hlavu a zadíval se na hvězdami pošité nebe. Byla krásná noc. Jedna z mál, kterou si dokázal vychutnat. Kdy neměl žádné povinnosti a mohl jen tak bezcílně bloumat po celém světě. Mohl jít kam by se mu zachtělo a on trávil čas nejraději zde. Na starém, mokrém hřbitově.
Nepřipadal si zvláštní ani rozdílný, vzhledem k ostatním Sběračům, kteří se v časech klidu navraceli do nebe, aby načerpali nové síly a chuť vzdorovat nebezpečí. On nic z toho v nebi nenacházel. Pro něj bylo nebe něco zapovězeného, jediné místo, které opravdu neměl rád. Neměl ke komu se tam vracet, neměl rodinu ani když byl naživu, natož teď… několik století po smrti.
Chasper vykročil do noci, procházel se mezi náhrobky a hledal mezi nimi ten svůj. Nebyli na něm květiny, ani fotka, jen nápis. Zpola zaniklý, avšak pro jeho oči stále dobře viditelný. Věděl o něm jen on a.. Martin. Svěřoval se mu téměř se vším. Byl jeho přítel, ten, kdo ho vždy podržel.
Opravdu jej měl rád. A nejvíce si to uvědomoval právě tady a teď, když se díval na ten polorozpadlý kámen. Na květinu, prostou avšak nádherně žlutou pampeliškou, která na něm ležela, skvostně naaranžována se zelenými listy trav.
"Doufal jsem, že přijdeš…" hlesl černovlásek, když se Chasper přiblížil. Od úst mu stoupala pára postavení těla připomínalo, kolik je venku vlastně stupňů. Jak hříšně málo! Martin si k sobě tisknul kabát.
"Zrovna jsem na tebe myslel," Chasper přišel až k muži a postavil se vedle něj. "Děkuji za květinu, již dlouho jsem žádnou nedostal."
"Koupil bych ti růži, kdybys je měl rád," zažertoval Martin. Přízrak růže nesnášel a při jakékoliv zmínce o nich se otřásl. Martin si domýšlel, že to nějak souvisí s jeho minulostí. S dobou, kdy byl Chasper ještě živý.
Přízrak si odfrkl. "Proč tu jsi? Je zima," zeptal se a nemohl si pomoci, aby v jeho hlase nebyla stopa starostlivosti. "Nachladíš se a…"
"..A zůstanu doma," Martin se pokusil zazubit se. "O to přeci jde, ne? Zkoušky mám za sebou, teď se můžu flákat. Víš.. na to že je skoro léto je opravdu kosa."
Chasper se pousmál. "Globálním oteplováním to nebude."
"To ne," souhlasil s ním černovlásek a opřel se o vedlejší náhrobek. Mramoroví. "Kdyby bylo oteplování, nemrzl bych."
"Je květen, cos čekal, Saharu?"
Martin se rozesmál. "Ne…" zakroutil pobaveně hlavou. "Ale takové pravé egyptské počasí by bodlo."
"Mě si nestěžuj, za to mohou rosničky…" přistoupil Chasper na Martinovu hru. Alespoň nějaké oživení v dnešním vcelku nudném a tichém dni.
Muž přikývl. "Také nemám rád žáby. Ale jako malý jsem lovil pulce."
"To dělal snad každý, ne?"
Tmavovlasý pokrčil rameny a zadíval se do Chasperovích poloprůhledných očí. Mohl za nimi vidět obrysy náhrobků. "Sestra to nesnášela. Připadali jí, ti pulci, strašně kluzcí a slizcí. Tak nevím.. její nejoblíbenější houby jsou také slizké…"
"Tvá sestra nesnáší spousty věcí," tiše, s ironickým podtónem.
"Taky pravda," přikývnul. "Vlastně.. co ty nenávidíš kromě růží a puberťáků, kteří sprejují na hroby neslušné obrazce?"
"Čas."
"Jo, to je taky svině," přitakal. "Například když se potřebuješ učit, tak hrozně rychle ubíhá, nebo když nestíháš autobus. A někdy se vleče…"
"Tak jsem to nemyslel," Chasper se odvrátil a položil dlaň na chladný, prastarý náhrobní kámen, na němž kdysi býval jasně čitelný nápis. Jeho jméno, datum narození a úmrtí.
"Podívej se na oblohu, Martine," zašeptal přízrak a vzhlédl k obloze. "Ony jediné se nemění…" zašeptal. Vše je pomíjivé. I náhrobek, poslední hold zemřelým se jednoho dne rozpadne a zbude z něj jen zapomenutý kámen, který nikdo nikdy neobjeví. Na který si nikdo nevzpomene. Nikdo se nezeptá: jaký byl ten, kdo leží pod tou kamennou masou? Je v rakvi, nebo je spálen, jak žil? Co dokázal, kolik měl dětí. Nikdo se nezeptá…" během své tiché, klidné řeči se posadil ke svému hrobu a prstem obkresloval linie dávno zaniklého písma.
Martin jej poslouchal s přivřenými víčky. Tiše mu naslouchal, jako vždy, když měl Sběrač špatnou náladu. Tohle potřeboval a on byl ochoten mu to dát. Objal by jej, kdyby mohl…
Chasper zavřel oči a sklopil tvář. Jeho dlaň dopadla na tvrdý kámen o který by se jistě roztříštila, kdyby nebyla jen zabarveným vzduchem a magií..
"Půjdeme domů?" navrhl černovlásek po několika minutách ticha, kdy jen zimou skřípal zuby. "Dáme si pizzu a budeme se dívat na film, ne? Zuzka je pryč s kámoškama… a rodiče tě nevidí," pokrčil rameny. "Nebo chceš raději zůstat zde?"
Chasper se stále krčil u náhrobku a se zakloněnou hlavou pozoroval hvězdy. "Nevím," zakroutil hlavou, jak mu zaklonění dovolilo. "Chtěl jsem dnes jít likvidovat nějaké démony… nebo tu jen stát a přemýšlet. Rád filozofuji…"
Černovlasý se ušklíbl. "Jo, to vím," kývl. "Pak máš vždycky špatnou náladu a brečíš."
"Vyčítáš mi to snad?"
"To ne," zakroutil hlavou. "Jen nemám rád, když se trápíš, to je vše."
"Existence každého tvora na této planetě je založena na utrpení, Martine.. myslel jsem, že to jsi již pochopil," hlesl přízrak. "Síla duše se pozná dle…"
"..Dle její vytrvalosti bojovat sám ze sebou. Ano vím a připadá mi to smutné…"
Chasper sklopil pohled k zemi. "Jsi příliš hodný. Nepatříš sem. Ty ani tvá duše," na okamžik se na muže úkosem zadíval. "Pro takové, jako ty je stvořeno nebe…"
"Nebe je pro mne stále daleko a je jen nehmotnou představou…"
Přízrak přikývl. "Jsi příliš mladý pro smrt, přestože ona jediná vás dokáže vyvést z téhle prázdnoty…"
"Možná," kývl Martin nepřesvědčivě. "Většina z nás se ale na smrt dívá jako na něco jiného, odlišného špatného. Bojíme se jí. Značí konec…"
Chasper se smutně usmál. Tak, jak to uměl jen on. "Jak se to říká ve filmech?" pozvedl obočí. "Smrt je jen začátek. Ostatně já jsem toho důkazem," ukázal na sebe a zapitvořil se, což na Martinově tváři vyvolalo úsměv.
Prohrábl si po rameny dlouhé, černé vlasy a zastrčil si prameny za uši. "Chtěl bych tě vědecky zkoumat. Z čeho se skládáš a tak.." popichoval ho, snažíc se zlepšit Sběračovu náladu. Prsty měl už celé prokřehlé.
"Asi by jsi nic nevyzkoumal," pokrčil Chasper rameny. "Jsem jen odrazem," tiše, avšak na tváři měl stále drobný úsměv. "Kdyžto z tebe by bylo krve, kdybych tě chtěl pitvat.."
"Náhodou…" ušklíbl se černovlásek. "Já mám krev velmi chutnou!"
Chasper se rozesmál.
"Tss.." uraženě. "Tak se zeptej komárů. Ti mě vyloženě milují!" fialkové oči se hraně podrážděně přimhouřily, rty se našpulily a vlivem počasí i patřičně zrudly.
"Neřekl jsem, že ti nevěřím.." olízl si rty, jako by byl upír a chystal se Martina právě teď zakousnout a vysát jej do poslední kapky. "Ale určitě se jich zeptám, přeci jen.. věřit tvému slovu by bylo poněkud riskantní a já nerad riskuji…"
"Ale risk je zisk, příteli," pokrčil černovlasý rameny a přitáhl si kabát ještě blíž ke svému tělu. "To tě neučili?"
"V mé době nebyli hrací automaty…" Chasper naklonil hlavu na stranu a pečlivě si Martina prohlédl. "Půjdeme dolů, nebo se z tebe stane pohyblivý sněhulák…" usoudil.
"Myslíš?"
"No jasně, u nosu máš rampoucha a ten se na mě směje…"
Martin založil ruce v bok, avšak tím dlaně vytáhl z rozehřátých kapes a hned je tam zimomřivě vrátil. "Já ti ukážu.." zavrčel.
Chasper pokýval důležitě hlavou. "Tak to by mě zajímalo, co mi ukážeš. Nakupovat šílené kusy oblečení jsme byli již minulý týden. Nic víc mě šokovat nemůže než tvé růžovo-žluté tričko, tak nehodící se ke tvé milované image mrtvého brouka…"
Pozvedl obočí. "A tím chceš říct co?"
"Tím chci říct, že…" na okamžik se zamyslel, hraně, samozřejmě. "Že jediným barevným tričkem ve tvém jinak celo černém šatníku nálepku těžkého emouška neodstraníš…"
Martin přimhouřil nenávistně oči. "Chaspere!" varovně…
Přízrak se elegantně usadil na svůj vlastní náhrobní kámen - přesněji řečeno na skoro vyvrácenou desku - a zazubil se. "Mh-m..?"
"Ale nic," protočil panenky. "Mě můj šatník vyhovuje.. to Zuzka…" zasténal.
"Půjdeme na tu pizzu…" Chasper se nerad vyjadřoval na téma - Zuzana a její šílené nápady. Tohle téma již vedli několik let… a vždycky došli k tomu samému.
Ta holka je za trest!
Martin byl nápadem potěšen. Zachumlal se ještě víc do kabátu a s dlaněmi vraženými hluboko v kapsách poskakoval na místě již dobrých pět minut, aby se trochu zahřál. Kdo to kdy slyšel aby v 11 hodin večer, v květnu, byl jeden stupeň nad nulou? Skandál…
A on tohle počasí musel snášet, protože - no on vlastně nemusel, on chtěl - jeden Sběrač, jeho srdci velmi blízký, si zase postavil hlavu a trucuje. A kdo ho má vytáhnout z deprese? No přeci on.. bože jak tohle někdy nesnášel. Ne přímo Chaspera, ale… zimu! Šílenou, hnusnou zimu!
"Víš, že mi připomínáš malého ratlíka, který čeká na misku se žrádlem?" poznamenal Chasper, když scházeli ze silnice na chodník. Jemu na rozdíl od jeho přítele zima nebyla. Byl přeci dávno mrtví…
"Ne…" zakroutil Martin hlavou. "Smím se otázat, který můj tělesný impuls tě vedl k tomuto, nepochybně z tvého pohledu, neomylnému názoru?"
"Hezky se třeseš…"
Chasperovi poznámka vyvolala na Martinově tváři kyselý úsměv. "Tak to díky za zhodnocení mích tělesných schopností. Umím se třást. A víš, proč to umím?"
"Protože je ti zima?" zkusil to.
"Pokusil jsi se někdy nebýt tak nechutně vševědoucí?" otráveně.
Chasper se jen usmál a nijak nereagoval, jen Martina pobaveně pozoroval, jak se snaží všemi možnými způsoby zahřát.
"Nechápu, proč lezeš ven z toho baráku, když jsi stoprocentně domácí typ.. vyloženě na zalezení ke kamnům a nahříváním se.."
Martin na něj úkosem pohlédl. "Já nechápu věcí…"
"Přirozeně," kývnul přízrak. "Jsi příliš mladý, než abys chápal určité věci avšak.. kazíš mi rozebírání tvé osobnosti."
"To mi ty kazíš pořád…"
Chasper seskočil z chodníku na silnici a snažil se udržet balanc na bílé čáře. "Rád rozebíráš svou osobnost? Egoisto.."
"Já? Já že jsem egoista? Pche…" ohradil se. "Já tu mluvil o tobě."
"Ach.." jako by si to právě uvědomil, přestože věděl již od začátku, komu a čemu je narážka určena. opravdu?"
Martin zakroutil hlavou. Věděl, že dostat z Chaspera něco o něm nebo jeho "kastě" je téměř nemožné. Kéž by alespoň na tom náhrobku byli čitelná data, mohl mít alespoň představu, kdy zemřel, kdy žil…
Netušil, proč se o to stále pokoušel…
"Jakou máme pizzu?"

*

Devatenáctiletý chlapec se zamračeně díval ven z okna.
V uších měl hlasitou hudbu, která tiše ozvučovala celou místnost, jako by snad hudba byla něco, čím se osvobozoval nebo snad vyjadřoval.
Povzdechnul si a opřel se o okraj zábradlí balkonu v šestém patře panelového bytu. Jeho bytu, jak jen na něj byl pyšný… byl jeho osobním vlastnictvím, nikdo jiný na něj neměl nárok. Alespoň tak to viděl.
Típnul cigaretu a vrátil se do obýváku. Daroval úsměv poloprůhledné postavě v hlubokém křesle, která si nervózně pohrávala s prsty, jako by neměla čas a něco ji tížilo. Jak ironické…
"Vypadáš nervózně…"
Přízrak sebou trhnul a vzhlédl k němu, přimhouřil oči. "Čekám tu na tebe snad celou věčnost," vytknul mu. "Kde jsi byl?"
"Chováš se jako má matka, Chaspere," úšklebek. "Venku, pak v kině a ještě jsem si obešel město. Dnes je totiž nádherná…"
"Noc? Jakobe venku už tři hodiny lije."
"Nechtělo se mi do sprchy…" přízrak se kriticky zadíval na ručník, který halil Kristiánova bedra.
"Jistě," hořce.
Chlapec se posadil vedle a hrábnul do misky s brambůrky. Pár si jich vložil do pusy a natáhnul se pro ovladač. "Nevíš, co dávají v telce v…" kouknul sena digitální hodiny na stolku. "01:26 minut ráno?"
"Tak to vážně nemám ponětí. Zítra nejdeš do školy ani na brigádu?"
Jakob zapnul náhodný kanál a posadil se vedle Chaspera. "Zítra je svátek, miláčku," oslovil ho něžně. Pokusil se jej pohladit, avšak ruka jen projela velice studeným vzduchem. "Takže budu doma a budu si užívat tvé přítomnosti, pokud neplánuješ neplánovaně zmizet…"
Přízrak zavřel oči a opřel se o pohovku. "Mám spousty práce. Kristián, Martin.. duše, které musím převést na druhý břeh…" povzdechl si.
Uslyšel hlasité, nespokojené zasténání. "To nemyslíš vážně.. mám volno jednou za uherskej rok a ty musíš pryč…"
"Schyluje se k válce."
"O té válce se mluví už pár staletí," zamračil se chlapec znovu a sáhnul po jedné z knih historie. Rychle ji prolistoval a skoro na každé se uškleboval pokusům archandělů ovlivnit apokalypsu.
"Nevěříš v ni?" zeptal se Chasper tichounce a kývnul ke knize.
Zakroucení hlavou. "Věřím v rozum, v příčinu a následek. Ano, vím, že jednou apokalypsa přijde, ale musíte ji vidět v každém zahřmění na obloze?" odfrknul si a knihu vrátil do regálu. "Být čaroděj je únavné…"
"Proč?"
"Musím sebou tahat tolik knih…" zasténal a ukázal na knihovnu, jenž pokrývala veškeré stěny tohoto pokoje. Chasper se rozesmál.
"Ale no tak," naklonil hlavu na stranu a pousmál se. "Jsou horší věci, navíc.. měl bys je mít zde," ledový palec/vzduch projel Jakobovým čelem.
"Nepochybuji o tom, že ty je tam máš…." Uhnul chlapec jeho doteku. "A ještě mnohem víc.. Sběrači duší…"
Chasper natáhnul ruku, jak se toužil svého milovaného dotknout. Nemohl. každý fungoval v jiné sféře, v jiném prostoru bytí. On byl jen odraz Anděla smrti, aneb Sběrače Duší, jak jim mágové na Zemi říkali.
"Už brzo.." hlesl.
Jakob se bolestně odvrátil. "Nedávej mi tu prchavou naději," zakroutil hlavou. "Co když se to pokazí? Co když jej nepřijmou?"
"Kristiánova duše se pomalu mění…"
"Copak ty věříš, že se ti podaří změnit jeho osud?" zoufale. Nechtěl Chaspera ztratit.. raději ať se jej nikdy nedotkne než aby jej andělé zavrhli. Měl jen jediný pokus.
"Ano, už se mění. Nebylo to zrovna lehké," úsměv.
Ne, to rozhodně nebylo. Přetransformovat duši, přetransformovat celý osud toho dítěte mu zabíralo veškerý volný čas pro nějž nebyl zde, s Jakobem, který jej také potřeboval. Jako všichni.
Byl příliš vytížený.
Občas toho litoval, ale.. tohle přeci dělal pro ně. Svou zkaženou duši za čistou, ano, tak to stálo ve smlouvě.. a znovu bude moci žít…

*

"Je tak povrchní!" zakroutil světlovlasý "přízrak" hlavou, když se opíral s pažemi překříženými na hrudi, o desku stolu. Posadil se na ni. Tohle nemělo smyslu. "Má ten potenciál, ale.. nedokáže je využít."
"Možná jsi vybral toho nesprávného," pokrčil Martin rameny a vrátil se ke psaní domácího úkolu. Vždy úkoly pečlivě vypracovával, byli to jediné, co jej drželo na škole. Přestože neměl na práva žádné ambice, šel tam kvůli rodičům.
Tedy.. jeho návštěvník nebyl "mrtvý" v pravém slova smyslu. Nebyl ani duch, byl odrazem. Sběračem duší. Dosti depresivním a podceňujícím se Sběračem mrtvých. Znal jej už od svých dvanácti let, tudíž takových 8-9 let a stále jej nedokázal pořádně pochopit.
Obyčejná duše mrtvoly byla na rozlousknutí v porovnání s Chasperovou povahou hračka pro děti ve školce.
"Nevíš, jak se německy řekne naproti?"
Sběratel duší se na okamžik zamyslel. "Drüben," pohlédl do Martinových tmavě fialových očí.
Ten přikývl. "Díky…" a znovu se přízraku nevěnoval. Zanechal Chaspera jeho temným myšlenkám o zničení lidské rasy a umučení k smrti jednoho šestnáctiletého chlapce.
"Náhodou sestra říkala, že je vcelku bystrý," zmínil nakonec nejnovější Zuzčiny postřehy.
"Neřekl jsem, že není bystrý," povzdechl si blondýn. "Jen.. stále je v něm, ta touha stáda, dělá vše pro to, aby se ostatním zavděčil."
Martin se uchechtl. "A copak já ne?" zeptal se. "Pokouším se o to už od šesti, kdy jste se mi vy všichni dostali do hlavy," mávl rukou.
"Zavděčit se nám? Proč.. my jsme vděční tobě," zašeptal Chaspera a zaklonil hlavu. Byl velmi krásný a stejně jako každý Sběrač nadaný pro ovládnutí určitého živlu. U Chaspera to byl zrovna oheň. Pokud Martin něco nechápal vůbec, bylo to, jak se tak, obvykle, klidný a chladný tvor dostal zrovna k ohni.
Přízrak se mu to kdysi pokoušel vysvětlit, ale to on už dávno zapomněl. Pamatoval si jen, že jeho vysvětlení nevěřil.
Martin se cynicky ušklíbl a sklonil se k Německému jazyku, přimhouřil oči a cosi podtrhnul v učebnici. Později se na to zeptá sestry, jestli neví, co to je. Chaspera se ptát nechtěl. Měl dnes špatnou náladu.
Natáhnul se, aby zapnul počítač. Tušil, že v tuhle nekřesťansky pozdní hodinu na íčku nikdo nebude, ale chtěl to zkusit. Třeba by se našel někdo hodný a milí, kdo mu s tím pomůže.
Zadal přístupové heslo a přihlásil se k účtu. Než se mu načte ICQ bude to chvilku trvat, mezitím si zkontroluje e-maily. Má na to čas. Rodiče byli pryč, Zuzka s Kryštofem byli u něj doma a on tu tvrdnul v půl druhé ráno s přízrakem ve svém studeném pokoji. Nádhera, zívnul… ani nevěděl, kde se v něm taková nálada bere. Asi již byl přepracovaný.
"Nevím, proč jsem to zapínal," ušklíbl se, když se mu načetl seznam kontaktů. Samé rudé kytičky.
"Ale víš," ozval se téměř po půl hodině mlčení Chasperův hlas. Martin si odfrkl.
"Ano, vím," kývl. "Jen si to nechci přiznat."
"To je nákaza této doby," zašeptal Chasper. Martin téměř mohl slyšet, jak se k němu přízrak blížil a sedá si na křeslo u pohovky, blíž jemu. Cítil z něj tu nadpozemskost. Utrpení, které jej donutilo stát se Sběračem. "Veškerá uspěchanost, neschopnost přiznat si příčiny svého počínání se všemi jeho důsledky, Martine…" vyslovoval mužovo jméno tak zvláštně, mazlivě s jemným úšklebkem na smrtelně bledých rtech.
"Tak to vidíš ty," opáčil černovlásek.

Sběrač zakroutil hlavou a průsvitnými prstíky si pohrával s květinou ve váze. "To je názor nás všech…"
"Sběračů?" Martin se na židli otočil čelem k Chasperovi. Nikdy mu neřekl, kolik jich přesně je, nikdy mu o tomhle neříkal nic a Martin mohl usuzovat jen z náznaků.
Chasperovo přimhouření očních víček jej mohlo utvrdit leda tak v tom, že nyní z přízraku nic nedostane. Alespoň ne nic o tom, co se týkalo tohoto tématu. "Není dovoleno o tom mluvit," řekl nakonec.
Martin se od něj odvrátil a posadil se zpátky za stůl. Pozavíral v počítači všechny programy a vypnul jej. Bedna ještě chvilku chroustala, než se v pokoji rozhostilo ticho.
"To říkáš vždycky," Martin vstal ze židle a vzal do rukou hrnky, které položil na skříň blízko dveří. Ráno je odnese do kuchyně, aby je mohl umýt ve dřezu. Nyní se na to necítil. Zatáhnul rolety a posadil se na starou postel, která pod jeho vahou zavrzala a natáhl se na ni.
Chasper jeho poznámku nechal bez odezvy, jako by netušil, co na ni říct, nebo prostě nemohl.
"Půjdu," zkonstatoval nakonec a vstal. "Měl by jsi jít spát, zítra máš školu, vlastně dnes…"
"Chceš si hrát na mou matku, Chaspere?" pozvedl Martin pobaveně obočí.
"Dobrou noc…"

*

V chladné, kamenné místnosti obdélníkového tvaru, jenž ozařovaly louče na stěnách a pár svící, které pomalu dohořívali v na tu dobu velice luxusních stojanech ze stříbra, avšak ta největší nádhera seděla ve vyřezávaném křesle ze dřeva. Dlouhé, vínové vlasy padali téměř éterickému stvoření s chladným, dokonalým obličejem až téměř k zemi v jemných vlnách, které postavě v nadýchaných, rudých šatech, dodávali na mystičnosti.
Veškerá ta rudá a černá, obklopující postavu, tak ostře kontrastovala s její bělostnou pletí, mramorem, kterou byla. Nesmrtelná a nezničitelná, odsouzena ke chladu a dokonalosti, na které byla založena veškerá její elegance, spolu s autoritou, kterou tato postava byla.
Prsty dlaně, doposud ladně položené na stehně, se pohnuly a pohladili látku šatů. Chvilku ji třely mezi ukazováčkem a palcem, jako by zkoušeli její jakost a odolnost. Najednou se dlaň pozvednula a v očích barvy rudého vína se objevila drobounká jiskřička štěstí. Tvář bytosti se lehce natočila ke dveřím a rtíky se pousmáli. Byl to avšak tak nepatrný pohyb, že nebyl téměř zaznamenán.
Bosé nožky malé princezničky v růžovoučkých šatičkách vesele ťapkali po ledově studené podlaze. Blonďaté kadeře se natřásali při rozradostněném běhu, aby se dítě co nejrychleji mohlo dostat ke svému nadpozemskému otci, dotknout se té krásy a přitulit se k ní.
Aristokrat se nebránil, nechal se dívenkou obejmout a dokonce ji i pozvedl ze země a posadil na svůj klín, aby se k němu tak mohla dcerka přivinout a obtočit mu své drobné ručičky kolem krku. Užíval si každou chvíli, kdy mohl být s ní. Každou, protože mohla být poslední.
Černovlasý hrabě v rohu místnosti je tiše, nenápadně pozoroval, přestože věděl, že o jeho přítomnosti jeho vládce ví. Rád takto Ariena pozoroval. Vypadal tak jinak, než při důležitých jednáních, kdy byl až krutý, aby dosáhnul svých cílů, které byly vždy pro blaho jeho lidu. Byl příliš čestný, příliš hodný, ač se to mnohým nezdálo, a Sin měl strach, že na to jednou jeho král doplatí.
Arien, vládce posledního upírského klanu, který přežil, zvednul prstík a dotknul se dívčina nosánku, ta se vesele zachichotala a ještě víc se ke svému otci přitiskla. Jméno, které následně vyšlo z těch růžovoučkých rtů, znělo neuvěřitelně něžně. "Lino…."
Přistihnul se, že žárlí. Na tu dívku, na všechno. Na všechny, kteří s "jeho" králem trávili čas, když on byl zrovna na bojišti, nebo lovu, aby ostatním a sobě zajistil obživu. Sin si povzdechnul a bez vyzvání vystoupil ze stínů. Sál byl prázdný, nikdo si jeho opovážlivosti nevšimne, nikdo ji nenahlásí.
"Sine," Arien kývnul a ladným pohybem dlaně si bojovníka přivolal k sobě. Tvář princezničky se rozzářila a natáhla k němu jednu ze svých drobounkých pěstiček. Upír ji opatrně uchopil mezi prsty.
"Oblíbila si tě," zašeptal Arien a povzdechnul si. "Je pozdě, měla by spát," nebyla to výtka, jen touha po tom, aby byla jeho dcerunka spokojená. Pohladil ji po tváři.
Sin se pousmál a posadil se na okraj stolu. "Chtěla tě ještě vidět, před spaním. Říkala, že jsi jí to slíbil."
"To ano," král pokývnul. "Avšak jednání se protáhlo, neočekával jsem to," dívenka v jeho náruči zívnula a položila se na jeho hruď. "Měli bychom zavolat její chůvu, nebo matku, aby se o ni náležitě postarala."
"Snad…" černovlasý upír přitakal. "také jsem unavený a rád bych si šel odpočinout. A ty?" starostlivě. "Jak se cítíš?" oba sdíleli jedno tajemství, bolestivé, a však nevyhnutelné. Stejně jako jedno lože a jedno srdce, které bylo za oba a zrychlovalo svůj tep při každém z jejich vzájemných pohledů či letmých doteků.
Přestože jejich vztah byl veřejným tajemstvím, na královském dvoře stále musela být zachovávána určitá etiketa a i tak, Arienovo vychování chladného aristokrata mu nedovolovalo dávat své city najevo a to ani v nestřežených chvílích, jako byla tato. Nikdy nemohl vypadnout ze své role, jenž mu byla předurčena.
"Je mi dobře, neměj o mě strach," zakroutil Arien hlavou a jeho pohled na okamžik sklouznul ke svému předloktí, šetrně ovázanému obvazy, pod nimiž se skrývalo tajemství, které by dokázalo zničit vše, co vybudoval, kdyby o něm někdo kromě jej a Sina věděl. Alespoň prozatím.
Brzy nastane čas, kdy uchování tajemství nebude třeba.

Černovlasý upír se s tichým výkřikem posadil na posteli a vytrhl se tak ze spánku, ze snu, jenž se mu zdál, ze vzpomínek, kterým se snažil vyvarovat. Až příliš bolely…
Vstal, jelikož věděl, že nyní neusne a promnul si unavené, zarudlé oči. Bylo toho na něj poslední dobou příliš. Války z vlkodlaky, s elfy, se všemi, kteří nesouhlasili s jejich životem. Byl to svět, o němž smrtelníci neměli ani tušení, svět, který byl pro mnoho jeho druhu utrpením.
Tolik se jich vydalo za světlem, než aby jej byli nuceni žít. Ale tohle nebyl život, spíše přežívání. Přetrpení každého uplynulého dne…
Obléknul si tepláky a vytahané, seprané tričko. Když je kupoval, bylo bílé, nyní připomínalo spíše šeď zakalené oceli. Pěkně vonělo po avivážích, které byly použity při praní.
Jeho pokoj byla zvláštní směsicí učených knih, zbraní - jak těch moderních, tak i středověkých - zámotků špinavého oblečení, sáčků od sušenek a nevkusného nábytku. Avšak on tento chaos kolem potřeboval…
Na jedné stěně vysela velká mapa světa. Červenými vlaječkami byli označeny sídla upírů, modrými vlkodlaků, zelenými elfů a čistě bílé vlaječky patřili věštcům. Vlastně jen jednomu jedinému věštci, který existoval. Fialová vlaječka pak ukazovala místo, ze kterého se přecházelo z jedné reality - nebe - do druhé - země. Avšak to bylo přístupné leda andělům a duším. Pro ty však platil zákaz vstupu z nebe na zem.
Zívnul a podíval se z okna. Měsíc byl v úplňku.
Bylo na čase znovu se jít koupat v krvi.
Své i nepřátel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama