Quiam Qua - Si Fortuna; 01

6. ledna 2010 v 8:00
"Jsem unavený…" zašeptal malý chlapec v náručí rusovláska a zavřel oči.
Zorničky obklopené krvavě rudou duhovkou se rozšířily. "Ne!" vykřikl a zatřásl s tím měkoučkým tělem. "Ne! Nesmíš spát, ne.. slyšíš?Aikko!"
Pozdě.



Vysoký muž v dlouhém, černém plášti procházel mezi náhrobky. V rukou drtil jedinou růži, bílou, jak se na nevinnou duši, jíž patřila, slušelo. Jeho boty nevydávaly žádný zvuk, když elegantně došlapovali na měkkou hlínu, ještě od ranního deště. Na listech stromů a keřů se stále držely kapičky vody, jak je tam zadržovala pára všude okolo.
Ne spoustě hrobů stále hořely plamínky svíček, jak dnes přicházeli pozůstalí oplakat své bližní, které ztratili, a zároveň upravovat místa jejich posledního odpočinku, aby tím vzdali hold jejich památce.
I on dnes přišel položit růži, na hrob zdánlivě neznámého tvorečka. Poslední dítě, které nezachránil. Nedokázal to, zklamal jeho křehoučkou důvěru a i důvěru v sebe sama.
Klekl k náhrobku a dlaní očistil nápis na kameni. Prst pohladil vyřezaná písmena do chladného kamene. Vždyť tomu chlapci bylo sotva šest let, měl život před sebou a on.. nedokázal jej zachránit. Proč? Proč selhal?
Otázky na něž nikdo nezná odpověď. Otázky, na které aby odpověď raději ani neexistovala. Jedině to by byla záruka, že se nezblázní, že vše bude v pořádku. Nebylo. Jen on sám si to neustále nalhával. Ach jak byl slepí.
Už je to téměř patnáct let a on se stále vrací k tomuto hrobu, ve stejný den, aby se poklonil nevinnosti, aby si připomněl svou poslední chybu, která jej stála tolik.
Z rudých očí začali stékat kapičky slz. Ještě nyní měl před očima tu tvářičku, staženou bolestí, tenkrát na operačním lůžku, kdy i doktoři uznali, že mu nedokáží pomoci a tak jej nechali zemřít. V jeho náručí. V náručí toho, kdo jej přinesl. Ne jeho rodiny, která dorazila sotva minutu po chlapečkově smrti.

"Kdo jste?" hnědé, mateřské oči Aikkovi matky se stáhli nenávistí a pak šokem, když su otočil a ona tak mohla spatřit nehybné, studené tělíčko svého děťátka. Přitiskla si dlaň na rty, aby v zoufalství nevykřikla. Schoulila se svému manželovi do náruče.
Ten udržoval chladný výraz, avšak třásly se mu rty. Jejich synáček byl mrtví.
Ticho proťala tichounká otázka: "Maminko? Proč pláčeš? Co je bratříčkovi?"
Kenai, o dvě minuty starší dvojče Aikka. Tentýž nevinný výraz, ty samé vlásky, totožné oči. Byli si tak podobní, jak mají dvojčata být. Stáhlo se mu hrdlo. Vyplet drobounkou, bezvládnou ručičku ze svých vlasů a položil dítě na postel, na níž umíralo. To tělíčko bylo tak chladné…
Vstal a uklonil se manželům, jak bylo zvykem v této zemi projevovat soustrast. Kenaiovi oči se na mě smutně, ale zároveň zkoumavě dívaly. Ještě nemohly znát podstatu smrti. Zatím nechápal, že bratr se již neprobudí a nepůjde si s ním hrát. Již nikdy.
Vyšel na chodbu a pokývnul několika doktorům, nezachránil jej, nedokázal to. A oni to pochopili, tak rozdílné chápání. On to bral jako prohru, dluh, který nedokáže odčinit. Nikdy…
"Pane?" ozval se za ním hlas Aikkovi maminky. Otočil se.
"Já.. děkuji, že jste byl s ním," slzy jí putovali po tváři.
Kývnul.


Vítr si pohrával s vlasy barvy usedlé krve, dlouhé prameny se lehce vlnili, jak byli vlhké. Slunce již dávno zašlo za horizont, avšak rusovlásek stále neodcházel. Stále pozoroval náhrobek a vzpomínal. Na zoufalství jeho matky, snahy potlačit pláč u otce.
Ne nevinné otázky malého Kenaie.
"Věděl jsem, že tě tu najdu."
Rusovlasý se usmál, jakmile si přiřadil hlas ke správné tváři a naposledy se dotknul náhrobku. Poté vstal a otočil se k návštěvníkovi čelem.
Po ramena dlouhé, rozcuchané vlásky teple hnědého odstínu s blond melírem lemovaly úzký, něžný obličej neustále se smějícího, asi dvacetiletého muže. Obyčejné rifle se kvůli počasí lepily na vypracovaná stehna od běhaní a volné tričko se sakem zakrývaly svalnaté paže a pevný hrudník.
Na tváři rusovlasého to vyvolalo úsměv. "Kdy jsi se vrátil?" tiše.
"Včera," pokrčil hnědovlásek rameny. Zelené oči se zlatavými skvrnkami zářili, když byli v jeho společnosti.
Rusovlásek si zapnul kabát. "Neměl jsi přijet až za týden?"
"Ano," protáhnul. "Ale soustředko zrušili, tak jsem přijel domů, to víš, počasí. Samé bouřky.. trávník byl celý podmáčený a kdybychom trénovali, tak jej zničíme a to by nám zahradník neodpustil. Hnal by nás s koštětem!" zasmál se.
"Mě tohle počasí vyhovuje…"
"Tak tobě," zazubil se. "Ty jsi noční tvor každým coulem, ale já ne. Půjdeme? Mám pocit, že se mi za okamžik rozskočí hlasivky, jak mě bolí…"
"Chřipka?" zeptal se rusovlásek starostlivě a rozepnul si plášť, aby jej přehodil přes chlapce.
"Asi ano."
Přimhouřil oči a zabalil jej do teplého kusu bavlny. Sice již trochu promoklého, ale stále dostatečně hřejivého, aby se nemoc nezhoršila. "Pak jsi raději neměl chodit, nechci tě mít na svědomí."
"Kdybych nepřišel, tak se tu budeš užírat ještě několik hodin a já tak přijdu o tvou okouzlující společnost."
"Ha Ha Ha."
Společně vyšli ven ze hřbitova a zamířili k černému autu úplně vzadu na parkovišti. Mezitím se rozpršelo a kapky deště nemilosrdně bičovaly oba muže, kteří tak byli nuceni se rozeběhnout, aby co nejméně zmokli. Počasí bylo poslední dobou opravdu špatné. Nejen pro fotbal.
Rusovlásek rychle vytáhnul klíčky od auta a odemknul je dálkovým ovládáním. Jeho společník si ihned vlez na zadní sedadla. Trochu se třásl zimou. Zakašlal.
"Měl by jsi jít k doktorovi."
"Neboj se tak o mě, Basile," hnědovlásek se zezadu opřel o sedadlo řidiče a něžně rusovláska políbil na odhalený krk. "Budu v pořádku."
Starší z nich vložil klíček do zapalování a nastartoval. "Dobře, budu ti věřit, ale.. zítra půjdeš k doktorovi, jasné?"
"Hm.. a půjdeš se mnou?"
"Ještě se uvidí, teď odpočívej. Kam vlastně jedeme?" zeptal se po chvilce, když z parkoviště vjeli na křižovatku.
Chlapec se rozesmál. "K tobě domů?" nadhodil.
"Pokud chceš," pokrčil rameny, jamu to bylo jedno. "Ale to je odtud 30 kilometrů cesty, prospi se trošku," poradil mu, spíš jej o to prosil. "V kufru jsou deky, když se natáhneš…"
Hnědovlásek se spokojeně protáhnul. A pak mu daroval další polibek.
"Musím se soustředit na řízení…"
Ze zadních sedadel se ozval smích. "Jasan, už nebudu rušit…" natáhnul se dozadu pro deky. "Ach jo, tohle mi chybělo," zamumlal, když se schoulil na pohodlných sedadlech, která sklopil dolů a zachumlal se do dek.
"Co tím myslíš?" rusovlasý se rozhlédnul, jestli nic nejede a zabočil doleva. Ještě zbývala půlhodina cesty. V tomhle lijáku… stoprocentně bude někde nějaká objížďka.
"Tahle tvoje péče," smích.
Basil se zaškaredil. "Moc si na to nezvykej, za dva měsíce musíš přeci zpátky na kolej…"
"Hele nekaž mi mou idylku, jo?" zavrčelo to zachumlané cosi a zamručelo slastí, když se hebká, teplá deka otřela o jeho promrzlý obličej.
"Nekazím, mimochodem.. jak ses dostal na hřbitov? Neříkej, že jsi šel pěšky."
"Nu, chvilku jsem o tom přemýšlel.."
Basil zavrčel.
"Ale jel jsem autobusem, to bych ti přeci neudělal, tu rozkoš z toho, až mi budeš nadávat jak riskuji svůj život."
Rusovlásek protočil panenky a ubral plyn. Déšť byl čím dál tím víc hustější.
"Nemusíš se o mě bát," zašeptal hnědovlásek po chvilce. "Já ti neumřu."
Basil přivřel oči. "Já vím, Kenaii, já vím," tichounce a znovu se věnoval řízení.
Chlapec v zadu se spokojeně usmál.
*
Déšť již pomalu ustupoval, když Basil konečně zaparkoval před svým domem na okraji města, v němž pracoval a ohlédnul se dozadu na spícího Kenaie. Nechtělo se mu jej za žádnou cenu budit, byl tak krásný, nevinný, když spal, stejně, jako když byl malé dítě.
Basil vystoupil z vozu a otevřel zadní dveře, vzal chlapce do náruče. zamknul auto a vyhledal klíče od bytu v kapse. Vše velice tiše a opatrně, aby tomu dítěti dopřál ještě malou chvilku klidu a míru, než jej bude muset probudit. Nechtělo se mu to dělat, opravdu ne.
Vešel do domu a zul z nohou boty, rozsvítil žárovky na chodbě a po schodech i s chlapcem v náruči pomalu stoupal nahoru do ložnice.
Posadil se na matraci manželské postele a sundal z Kenaie deky i mokré oblečení, vše až na spodní prádlo. Pak teprve jej samotného do postele uložil a donesl nějaké své volné, dlouhé tričko, aby mu nebyla zima, oblékl mu je a přikryl jej.
Jemu samotnému se ještě jít spát nechtělo, přestože bylo dost pozdě. Sešel dolů do kuchyně a udělal si něco malého k l´jídlu. Kukuřičné vločky zalité mlékem. Pak zapnul televizi a natáhnul se na pohovku. Zítra musí zase do nemocnice, ale až na odpoledne. Mezitím má spoustu času. Jen doufal, že v tomto týdnu nebude mít příliš nočních. Nerad by tu Kenaie nechával samotného.

"Pane doktore? Pane doktore?"
Zase to otravné volání. Tak moc nesnášel službu na pohotovosti. Rychle odložil knihu a vstal, aby mohl vejít na ambulanci a ošetřit zraněného, neboť podle křiku té věčně hysterické sestřičky pacient byl zraněn a neměl pouhou chřipku. To by neječela. Aspoň ne takto.
Na nos si nasadil brýle a vešel dovnitř. Rozhlédnul se.
V rohu stála jeden muž z obsluhy záchranky a podával otázky roztřesené, mladé ženě. Nejspíše učitelce. Poznal to podle držení jejího těla a hlavně třídní knihy, kterou mačkala v rukou.
Střední škola? Tak dobrá.. pohlédl na pacienta.
Na starilizovaném lůžku ležel chlapec s vlasy hrající v různých odstínech té teplé, hnědé barvy. Oči měl otevřené a reagoval, což bylo v pořádku, navíc se nezdálo, že by byl v šoku.
Posadil se vedle něj a ona hystericky ječící sestra mu podala veškeré informace, které o chlapci zatím měla.
"Díky, Rosalie…"
Žena se málem rozpustila blahem, že jí za něco poděkoval.
Basil se začetl do spisu, avšak první, co jje zaujalo bylo křestní jméno pacienta. Kenai… kolik rodičů obzvlášť v tomto malém městečku dá dítěti jméno Kenai? Pozorně se zadíval chlapci do tváře. Do těch očí. Nezměnili se.
Zatnul zuby a zběžně prohlédl jeho zranění. Zlomenina holení kosti. Otevřená.
Přes profesionálně a šetrně obvázanou ránu prosakovala krev. Byla vidět část kosti, které čouhala z rány.
"Co se stalo?" zeptal se chlapce. Ten se křivě usmál, nejspíš z bolesti.
Avšak nakonec odpověděla učitelka. "Hodina tělocviku, hráli fotbal a.." zastavil ji, víc nebylo třeba říkat.
"Musí na sál, hned!"

V tu dobu pro něj byla vidina toho, že se tomu tehdy patnáctiletému chlapci něco stane, děsivá. Nyní se jen smál. Věděl, jak všechno dopadlo. Dobře.
Pro chlapce i pro něj.

Otevřel dveře do pokoje na chirurgii s označením A-9 a rozhlédnul se. ze čtyř lůžek byla obsazená pouze dvě. Ten druhý chlapec právě spal, zatímco u Kenaie byla celá jeho rodina. Tedy ten zbytek, co mu zůstal, jeho vinou.
Nervózně si projel do pasu dlouhé, rudou barvou obarvené vlasy a dobrosrdečně se usmál. Rád viděl, že aspoň zbytek rodiny je v pořádku. Relativně,zamračil se, když sjel Kenaie pohledem.
"Dobrý den, tak jste se probudil. To je dobře," pokývnul a postavil se k posteli. Otec mu ihned uvolnil místo. Otevřel složku.
"Budete v pořádku. Narkóza nezpůsobila žádné zdravotní obtíže a kost časem sroste. Hlavně nohu nesmíte příliš namáhat, jinak dojde ke špatnému nebo žádnému srůstu a již nikdy nebudete moci hrát fotbal…"
Chlapec se na okamžik zatvářil vyděšeně.
"Já na to dohlédnu, pane," zašeptala kenaiovi matka a pohladila chlapce po hlavě. Ten ucukl.
"Mami!" podrážděně.
Basil se tomu usmál. Sám býval v dětství takový. Nyní už zbývaly jen poslední detaily.


Rusovlásek se usmál a přepnul na jiný kanál. Kukuřičné vločky již byly snědeny.
*
Spokojeně se protáhnul a poslepu sáhnul vedle sebe na pokrývku. Všude cítil jeho vůni, avšak zdálo se, že muž zde dnes vůbec nespal. Trochu se zamračil a podíval se do horního šuplíku hned u stolu. Vytáhl z něj objemný deník a koukl na poslední zaplněnou stranu. Našel dnešní datum a koukl se, kdy že má Basil službu.
"Až od dvou," oddechnul si a kouknul na hodiny. Půl šesté ráno. Musí si zvyknout vstávat později… ne v čas, kdy vstával do školy. Miloval prázdniny. Mohl je trávit v posteli.
Přitulil se k Bacilově tričku, které mu starší zapůjčil. Šťastně se usmál. Zase doma.
Ano, tohle místo nazýval domov. U nich stále nikdo nebyl doma a když se rodiče vrátili tak leda se vyspat. S Basilem byl podivně šťastný.
Vstal z postele a bosýma nohama cupital dolů po schodech. Na jeho pravé noze byla viditelná jizva z operace, kterou postoupil před pěti lety. Tenkrát se spřátelil s Basilem. A zas byl u jeho rusovlasého doktůrka. Jeho…
Neomylně zamířil do obývacího pokoje. Hrála v něm televize a na stolku se válela miska se lžičkou.vyjedená do dna. Ušklíbl se a poklekl vedle pohovky. Ani se ničím nezakryl…
Pohladil Basila po tváři a políbil jej na suché rtíky, ztvrdlé od spánku.
Ten sebou trochu trhnul a pootevřel oči. Měli tak zvláštní barvu. Hnědou, ohnivou. Rudou…
"Odpusť, nechtěl jsem tě probudit."
Rudé oči se zamhouřili. "V hloubi duše jsi po ničem jiném víc netoužil… přiznej si to."
Kenai se rozesmál. "Dobře, přiznávám," na znamení, že se vzdává, pozvedl paže nahoru.
"Nešaškuj,"usadil ho a posadil se. "Bože, jsem celý rozlámaný. Už nikdy nespím na pohovce!" dušoval se.
"Vsadím se o oběd, že až příště přijdu, ty na ní budeš spát…"
Kenai hravě naklonil hlavu na stranu, zvedl se a sedl si na pohovku vedle něj. "Mám tě ještě nechat spát? Ani sis nesundal brýle," pobaveně. Odložil ten kus nepotřebného skla na stolek. Cinklo to.
Basil se tím směrem podíval, ani se nepovšimnul, že byl zbaven i gumičky, která držela jeho vlasy v přísném culíku a ty se rozutekly po zádech.
"Proč je nenosíš rozpuštěné?"
"Proč ty, takový drsný fotbalista, se v mé přítomnosti chováš jako zamilovaný floutek?"
Kenai se znovu rozesmál. "Možná proto, že jsem?" nadhodil a nechal se stáhnout do polibku.
"Chyběl jsi mi."
Chlapec se usmál a nechal se znovu políbit. "Ty mě taky. Nemohl jsem se dočkat prázdnin…" zabroukal a zaklonil hlavu dozadu, aby ukázal, kde jej má líbat.
Pak jen tiše vyjeknul, když mu dlaň rusovláska zajela do klína.
*
Kolem pohovky byli rozházené brambůrky, tyčinky a jiné druhy pochutin. Na stolečku byli dvě sklenky vína, jeho téměř prázdná láhev a kola. Pak také nějaké nezdravé menu z KFC, které Kenai tolik miloval.
Na rozložené pohovce, přímo pod televizí, ležela v rozházených dekách dvě spící nahá těla, navzájem propletená do sebe. Ozařovalo je mihotavé světlo televize.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama