Quiam Qua - Si Fortuna; 02

6. ledna 2010 v 9:00
"Musím do práce, peníze na nákup se seznamem máš na stole v kuchyni…" zavolal z předsíně Basil na chlapce, který právě vycházel ze sprchy a obouval si boty.
Kenai se ušklíbl. "Jistě. A mohu koupit brambůrky?"
"Pokud nebudou slaninové.."

Nespokojeně zasténal. "Kazíš mi radost."
"Ano, už vidím tvé nadšení, až dostanu alergickou reakci," pousmál se Basil a podal si z věšáku kabát. Venku bylo sychravo.
"Kdo říkal, že ty brambůrky budeš jíst?" pozvedl kEnai obočí a rozesmál se. "Koupím ti i ty slané, neboj se," jen s ručníkem kolem boků, nahý a mokrý, se natisknul na mužovo tělo a vyprosil si na většinou přísných rtech polibek.
Muž jej od sebe po chvilce odtrhnul. "Jsi příliš svůdný a já musím do práce," políbil jej na nos. "Miluji tě, pa večer. Něco dobrého uvař…"
"Sebevrahu."
Pak Kenai mohl slyšet jen doktorův vzácný, vzdálený smích.
Zakroutil pobaveně hlavou a vlezl zpátky do domu, neboť mu začínala být zima. Přeci jen, počasí stále nevypadalo na červenec a on stál na studených kachličkách, jimiž byla vydlážděna chodba jen s ručníkem kolem boků. Celý mokrý. Vítr nebyl nic příjemného.
Zavřel dveře a vydal se do kuchyně, aby si projel očima seznam. Vcelku dlouhý ale nic nemožně těžkého, aby to nedokázal unést. Pousmál se položil papírek zpátky na stůl.
Protáhnul se, rozběhl se a hupsnul do křesla v obýváku. Lehce zavrzalo.
Slovy nemohl vyčíslit, jak neuvěřitelně se mu po tomto stýskalo. Po tomhle domě, té neidentifikovatelné vůni, která vše obklopovala, po muži, jenž tu bydlel. Všechno bylo dokonalé.. až an návštěvu rodičů, kterou musí vykonat.
Nyní i s Basilem. Už se nechce dál skrývat.
Jen jak to vysvětlit jemu….
Nad tímto dumal poslední měsíc ve škole mezi závěrečnými zkouškami a všemožnými večírky, na které byl zvána samozřejmě, mezi fotbalovými tréninky. On sám se divil, že se stíhal ještě učit, když měl plnou hlavu tohoto muže.
A co, že byl o bezmála patnáct let starší než on? Jemu to nevadilo… rodiče budou mít ale jiný názor, toho si byl vědom. Nebyl přeci šípková Růženka a Basil nevypadal jako princ z pohádky, přesto jej on miloval. Ať měl ve svých 35 letech ustarané vrásky kolem očí, horu večerních služeb v nemocnici a často zkaženou náladu. Byl to Basil a on nedokázal žít bez něj a jeho uklidňujícího hlasu.
Vstal a vběhnul schody nahoru, kde měl své věci. Něco na sebe hodil a pokusil se ručníkem si vysušit vlasy. Po pár minutách to vzdal a stáhl je do jedné z Bacilových rudých gumiček, aby nevypadal tak.. neupraveně. Hodil přes tílko lehkou mikinu, vždyť obchod je hned za rohem a seběhl do přízemí.
V kuchyni si vyzvedl peníze i s nákupem, dal to do kapsy a vzal několik igelitových tašek, které bude potřebovat, vzhledem k nákupu dostatečně pevných. Kouknul ven z okna, stále pochmurno.
Tvář se mu trochu stáhla, jak nesnášel takové počasí, nazul si tenisky a vyběhl ven. Ještě předtím zamknul. Vydal se směr: obchod.
Vesnice, v níž Basil bydlel byla malá a v mnohém nezajímavá, avšak on si ji vybral raději, než město. Měl tu přátele z mládí, i-když se s nimi příliš často nevídal a spousty vzpomínek. A také to tu bylo útulnější než v městě. To mohl Kenai potvrdit. I on to tu miloval víc.
Malý obchůdek byl blízko a on se tu znal snad ze všemi, žil tu přeci již dva roky. Samozřejmě rodiče nic netušili… povzdechnul si a vešel dovnitř.
"Kenai!" otočila se k němu ihned vysoká plavovláska za obslužným pultem, kde zrovna bylo prázdno.
"Ahoj, Michelle," pokývnul jí, vzal si velký nákupní košík na kolečkách a z kapsy vytáhnul seznam nákupu, psaný tím dokonalým písmem. Pro Kenaie bylo vlastně cokoliv s čím měl Basil co dočinění dokonalé a to nedokázal změnit.
Prošel turniketem a zadíval se na první položku na seznamu. 12 vajíček… povzdechl si a zajel vozíkem až dozadu ke chladícím pultům. Vzal z něj vše, co bylo potřeba a v duchu si odškrtával položky. Ihned vedle se natáhl pro dvoje brambůrky a nějaká tyčinky. Miloval je.
Nespokojeně v duchu zasténal, když se k němu zezadu přitočila Michelle. Ano, byla velice půvabná, ale to pro něj nic neznamenalo. Nemohl jí nabídnout nic, než jen přátelství a z toho jak se na něj dívala, usuzoval, že ona stojí i o něco víc a nenechá se zastrašit slůvkem "ne".
Bohužel pro Kenaie.
"Co se chystáš vařit, že toho tolik nakupuješ?" zeptala se a svůdně zamrkala řasami.
"Nevím," pokrčil rameny, vždyť on v domě nevaří. "To záleží na Basilovi, co z toho vykouzlí…"
Dívka povystrčila dolní ret. "Pořád bydlíš u toho bručouna? Odstěhuj se ke mně, je tam víc zábavy!" rádoby přátelsky do něj žďuchla a on se musel držet, aby se neotřásl.
Jeho krásnou tvář zhyzdil kyselý úšklebek. "Odpusť, jsem už zadaný…" a i kdybych nebyl, zapomeň, že bych se k tobě přestěhoval, nejsem sexuální maniak.. i-když…
Málem se mlsně olízl, když si vzpomněl na Basilovo tělo, pak si sám dal drobnou facku přes tvář, aby aspoň při pitomém nakupování na něj nemyslel, jinak bude potřebovat ledovou sprchu a jeho miláček přijde domů až v šest večer. To nevydrží!
A to mu ještě musí říct o večeři u rodičů, co je jimi naplánována na tuto Sobotu. Už viděl Basilův výraz, ale když on za své rodiče nemohl! chjo...
Nabral deset Rohlíků, půlku chleba a nějaké sušenky a čokoládu na vaření, nějaké další ingredience, u kterých nechápal, jak je chce Basil sloučit, ale raději se tím nezaobíral. On byl v kuchyni pohroma. Michelle poslouchal jedním uchem tam, druhým dovnitř, občas přikyvoval, nebo prohodil dvě tři slova. Snažil se co nejvíc projevit nezájem, ale u této "dámy" naprosto zbytečná snaha, že?
Zakroutil hlavou na jednu její poznámku o fotbalu, kdy řekla, že si je jistá, že Čech bude brzy hrát za brazilskou reprezentaci vysvětlil jí, že v Reprezentaci nemohou být lidé, kteří úředně patří k jinému státu, načež se ona zatvářila opravdu nepříjemně a konečně odešla ke kase. Nu snad jí to stačilo…
… tak ne, napadlo jej, když s ním začala štěbetat ihned, co šel zaplatit za nákup. Bože, ať už je doma, tohle bylo utrpení! Tohle až řekne Basilovi, ten na místě umře smíchem. Samozřejmě tím potlačovaným. Nedává moc najevo radost, což je škoda. Má pak takové krásné důlky ve tvářích… Kenai nech toho!
Naskládal objemný nákup do pevných tašek a nějak, ani sám nevěděl, jak se mu to povedlo, je pobral.
"Tak ahoj, Kenai, zase někdy?" nadějně.
On jen přikývl, stejně sem bude brzy muset zas.
Doma vyskládal nákup a poklidil jej na určená místa. Znal tento dům lépe než svůj vlastní, ale vůbec mu to nevadilo. Z příjemného rozjímání o dnešním večeru a přemýšlení nad vhodností ledové sprchy, jej vyrušilo pronikavé vyzvánění pevné linky.
Basil! Napadlo jej ihned a vrhl se k telefonu. Rychle zvedl sluchátko.
"Ano?" dychtivě, s potřebou slyšet ten nádherný hlas, pod nímž se mu podlamovaly kolena.
"Ahoj, miláčku, doufám, že jsem tě neprobudila?" z telefonu se ozval mateřský, spokojený hlas jeho matky, málem zklamaně zasténal, ale to si nemohl dovolit.
"Mami," oslovil ji měkce. "Zrovna jsem byl na nákupu, doufám, že…"
"Ale ne," uťala jeho pokus o omluvu žena. "Volám poprvé. Na nákupu? Opravdu? A copak jsi dobrého koupil?"
Zoufale zašmátral v paměti. Nic. "Že by něco dobrého k jídlu?" zkusil to. Díky bohu, matka se zasmála.
"Tak to je dobře, víš…" hlas ztichnul, tudíž chtěla něco důležitého, nebo nepříjemného. A mnohdy obojí. "Nám do toho zítra s tatínkem něco vlezlo, takže…" chlapec v duchu zajásal. "Takže budeme muset přijet dneska, nevadí ti to, že ne?"
"Cože?" Kenai popadal dech, tohle bylo horší než ledová sprcha. "Ale mami, Basil má dnes službu až do šesti, nestihneme to no.. uvařit…" lámal nervózně slova.
"Ale to nevadí, tak si prostě objednáme pizzu, nebo něco takového, nemusíte vařit. To nevadí, že ne?" houkla někam, Kenai hádal ke křeslu v obýváku k otci.
"No vidíš, tatínkovi to taky nevadí. Takže mi přijedeme, kolem sedmé, ano?"
Kenai se rezignovaně složil na pohovku. "Dobře, budeme čekat…"
"Tak jsme tedy domluvení, pa miláčku a opatruj se!"
"Pa, mami…" položil sluchátko na podstavec a tím típnul hovor.
"Kruci! Kruci! Kruci!" zavrčel a podložil si záda polštářem. Tyhle chvíle vážně nesnášel. Pak si povzdechnul a znova sáhl po telefonu. Vytočil číslo do nemocnice a přiložil si sluchátko k uchu. Chvilku to němě vyzvánělo.
"Ano? Tady nemocnice sv. Jiří, co si přejete?" milý hlas sestřičky.
"Dobrý den, mohl bych mluvit s doktorem Hallwardem? A neříkejte mi, že je na sále…"
Chvilku slyšel klepání klávesnice. "Ne, je zrovna na pohotovosti, počkejte okamžik, prosím, hned vás přepojím."
"Děkuji," kývnul vděčně a sáhl po dnešním televizním programu, hledajíc nějaký horor. Hele, Sweeney Todd… to se bude na odreagování hodit. Sice už to jednou viděl, ale…
"Tady Hallward, prosím?"
Kenaiovi poskočilo srdce. "Ahoj, to jsem já, Kenai, máme problém…."
"Jo to já taky. Je zrovna chřipková epidemie, mám tu jednu zlomenou ruku a venku plnou čekárnu. Co může být horší. V obchodě neměli vajíčka?"
"Eh, něco horšího než vajíčka…"
"Tak se vymáčkni, víš že nemám moc času," zabručel a Kenai mohl slyšet zacinkání kovu.
"Řekněme, že naši se rozhodli přijet už dnes večer," tichounce.
"To snad nemyslí vážně? Mám dneska službu, nemohu odejít!" zaprotestoval doktor. "Hned, Annabel, už jdu, tohle je důležitější, než zpřelámaná ruka nějakého pubescenta!" mohl slyšet Basilův křik na jednu ze sester.
"Jo , tak přesně to jsem se jim snažil vysvětlit."
"A?"
"Matka tvrdí, že jí to nevadí a klidně sní objednanou pizzu z restaurace. Víš, někdy jsem vážně rád, že nemáš rodiče…"
Za druhé strany drátu se ozvalo odfrknutí. "Neboj, já děkuju každý den, asi by jim z tebe hráblo."
"Hlavně, že nehráblo tobě… takže co uděláme?" s podtónem rozhodně nehraného zoufalství.
"Víš co? Ty nic. Lehni si, dej si čaj na ten svůj krk, nebo přijď ke mně, mám tu sice horu pacientíků, ale mohu tě vzít přednostně, stejně vím co ti asi je… něco vymyslíme.. nebo spíš já, jak tě zním."
"Urážíš mou inteligenci?"
Šustění.
"Annabel, prosím tě, dej tomu dítěti něco proti bolesti a pošli jej na chirurgii, tady s tím tu nic nesvedeme."
"Jistě, pane doktore…" sestřička úslužně odcupitala.
"Neurážím tvou inteligenci, jen říkám pravdu," doktor se pousmál a podepsal jakési lejstro. "Děkuji, to je pro vás, dejte to do čekárny," daroval Basil úsměv matce, která v náručí svírala plačící děťátko se zlomenou ručkou.
"Kenai musím končit, mám práci…"
Chlapec se rozvalil na pohovce. "Tak fajn, já se jdu dívat na Sweeneho Todda, uvidíme se v šest. Naši přijedou v sedm. Nestihneme ani rychlovku," postěžoval si.
Basil se usmál. "Copak si myslíš, že ti nařídí hned se vypakovat? Že tě já pustím?"
"Jo," ublíženě.
"Dej si čaj a zalez," doktor se smíchem zavěsil a usmál se na pacientku s opuchlým nosem od rýmy.
"Co pro vás mohu udělat?"
*
Kenai nervózně pochodoval po domě z jedné místnosti do druhé a kontroloval, jestli je všechno dobře uklizeno. Předpokládal, že rodiče tu zůstanou i přes noc a uchystal jim pokoj pro hosty.. tedy pokud po jejich oznámení nezdrhnou a jeho odtud nevypakují. Z toho měl největší strach. Asi tak stejný jako měl Basil z toho, že jej opustí kvůli krásnějšímu a mladšímu.
Povzdechl si a rezignovaně se posadil na židli v připravené kuchyni, už jen servírovat, ale dlouho mu to nevydrželo. Natolik byl nervózní. Potřeboval buďto Basila, nebo jít na vzduch. To první se stávalo reálnějším, vzhledem k tomu, že před domem zaparkovalo auto.
Vyběhl před dům, ani za sebou nezavřel dveře a vletěl do náruče vysokého, rusovlasého doktora. Ten si ho k sobě přivinul.
"Ale maličký," uklidňoval jej. "Půjdeme dovnitř, ano? Začíná být zima…" dálkovým ovládáním zamknul auto a klíčky si strčil do kapsy kabátu. Kenai stále se k němu tisknoucí, pokývnul.
"Hezky poklizeno," pochválil ho muž, když vešli do domu. "I-když nemusel jsi se tak snažit, nevím, jestli si to vaši zaslouží…"
Kenai se pousmál, když si všiml mdlého úšklebku na Basilově tváři. "Jsi unavený," konstatoval. Jak by ne, strávil celý den léčením pacientů, pobíháním po špitále a uklidňováním nemocných novorozeňat. Občas jej obdivoval, že se z toho neucvikne.. ale byl to Basil a ten se nezbláznil ani z něj. Obdivuhodný výkon, on lezl na nervy všem.
A nejvíc hlavně sobě, třeba právě teď.
Basil postavil Kenaie na nohy a svlékl si kabát, který jako vždy pečlivě pověsil na věšák. pak se shýbnul a rozvázal si tkaničky o bot, aby je mohl zout. Neušel mu Kenaiův hladový pohled po svém těle, který mu chlapec daroval ze svého jen metr vzdáleného místa, opřený o stěnu.
"Já jsem opravdu unavený, miláčku?" pohladil jej po zklamané tvářičce. "Musím dnes ještě čelit tvým rodičům a ti přijedou za pár minut.. Kenai..!" okřikl jej tiše, když mu chlapec dlaní zajel mezi nohy.
Samozřejmě, chtěl ho. Bál se a chtěl jej, aby zapomněl aspoň na pár chvil.
"Není čas na sprchu,, no tak, lásko," zasténal, když se rty mladšího přisály k jemné kůži na krku a neurvale tak provokovaly doktorovo sebeovládání. Když už, aspoň by se mohli přesunout do obýváku…
Chlapec jako by Basilovi řeči neposlouchal, zajímal ho jen muž o to, co dělal s jeho tělem. cítil, jak Basilovi rychleji proudí krev v těle i buší srdce, když s ním začal starší couvat do obýváku, aby jej položil na pohovku, na níž minule usnul.
Kenai se na ni posadil a odtáhnul od sebe nohy, přičemž si k sobě Basila přitáhnul. Doktor byl nucen položit se na to mladé, svěží tělo svého milence. Díkybohu,. Že pohovka byla dostatečně velká. Ale na to, cos e chystali dělat byla i manželská postel nahoře malinká.
Chlapcovi prsty mu začali obratně vysvlékat košili, měli v tom už značnou zkušenost a tak vše proběhlo rychle. Košile spadla na chlupatý koberec
"Kenai…" zasyčel, když chlapcova dlaň zajela pod spodní prádlo, aniž by se obtěžovala s rozepínáním kalhot a začala dráždit jeho penis.
Chlapec se usmál a vpil se do těch hříšně tenkých úst. "Ano, má lásko?" provokoval. Vysloužil si tvrdý polibek a byl natisknut na matraci pohovky, snad aby se nevzpouzel. Ken se měkce usmíval, když jej Basil zbavoval oblečení a užíval si všechny polibky a láskyplné doteky, kterými muž zahrnoval nově objevenou pokožku. Laskal ji, líbal a hladil bříšky prstů. Někdy i dlaněmi.
Za neuvěřitelně krátký okamžik bal Kenai nahý a zbývalo už jen svléknout Basilovi kalhoty a spodní prádlo, ochotně se do toho pustil, až chlapcova rychlost muže překvapovala. Avšak měli tak málo času!
Jakmile byl svlečený, zaháknul si chlapcovi nohy za pas. Trochu zalitoval, že tu nikde není žádný lubrikant nebo aspoň krém a on si bude muset vystačit s prsty a slinami, aby jej připravil a učinil sex co nejméně bolestivým.
Kenai tichounce zasténal, když do něj pronikl první z prstů, přičemž Basilovi rty jej dráždili kousek za ouškem v téměř nejcitlivější části chlapcova těla. Miloval polibky tam a Basil to až příliš dobře věděl. Také toho náležitě využíval.
Sex byl rychlý a podle Kenaie i dost odbytý, ale co měli dělat s pouhými patnácti minutami, které měli?
Přitisknul si Basila na sebe a vynutil si polibek, než se starší se vše říkajícím pohledem obrátil k hodinám. Za deset sedm.. a rodiče vždy jezdili na čas. Kenai rychle vstal z pohovky a posbíral své oblečení. Nahý vyběhl po schodech, následován o něco pomalejšími a elegantnějšími kroky svého milence, kterýs e šel nahoru také převléci do něčeho vhodnějšího na rodinnou večeři. Nejspíše do volné košile a skvěle padnoucích riflí.
Kenai si oblékl černé upnuté tričko s vtipným růžovo-fialovým potiskem a černých rour, jak se tomu tipu kalhot říkalo. Vlasy si nageloval do rošťáckého rozcuchu.
Trvalo mu to podstatně déle než jeho rusovlasému milenci, který si tentokrát nechal vlasy volně rozpuštěné, aby mu lemovali tvář s délkou až pod prsa. Nenápadné brýle si ale nechal. Zvláštní, že díky nim nepůsobili jeho žhnoucí oči tak hrůzostrašně.
Vlastně.. na tomto světě nebyla věc, která by Kenaie tak děsila a přitahovala zároveň jako byl Basil. Pro něj byl prostě jeho milenec dokonalý, ale co znamenal on pro něj? Basilovo myšlení mu zůstávalo záhadnou.
Bohužel.
Rád z jeho úst slýchával vyznání lásky. Byli to takové ty krásné okamžiky, kdy se třeba něžně líbali u zamilovaného filmu, nebo se k němu Kenai tisknul u hororu. To jej Basil pevně objímal a hladil po zádech,a by jej uklidnil a šeptal mu něžná slůvka, než se přestal třást.
Při tom všem vypadal, že sám se nebojí, což ovšem nebyla zas tak velká pravda. Basil jen cítil potřebu být tím silnějším, tím, kdo jej bude chránit a ne tím, kdos e bude bát. To vše jej v Kenaiových očích dělalo ještě dokonalejším.
Dokonalost..
Basil tohle slovo nenáviděl. Nenávist je nákaza lidstva, řekl mu jednou a od té doby se Kenai díval na dokonalost s rezervou. Všechna slova, veškeré Basilovi činy jej pomalu měnili.
Z přemýšlení chlapce vytrhnul pronikavý hvizd zvonku, ohlašující příchod jeho rodiny. Noc plná hororu začala.
Když seběhl ze schodů, zjistil, že Basil už rodiče uvedl do obývacího pokoje. Oba se domluvili, že jim vše poví až u večeře a tudíž zatím nebylo čeho se bát.
Zatím, pomyslel si, když jej matka sevřela v pevném mateřském objetí, div mu nezpřelámala všechny kosti v těle. Neprotestoval však, vždyť jej viděla tak málo. Měla právo se s ním přivítat.
Oplatil Basilovi úšklebek a opatrně od sebe mamku odtrhnul. Ta mu dala ještě pár polibků na tváře, než k němu pustila otce. Oba ne sebe jen kývli.
"Prosím, posaďte se," nabídnul jim Basil pohostinství na pohovce. Ehm na TÉ pohovce. No aspoň ji stihnul převléci potah.
Rodiče se nic netušíc usadili, televizi běžel nějaký krásný film. Ach ano, Titanik. Chtěl se na něj dívat s Basilem. Muž si všimnul jeho smutného výrazu a kývl k přehrávači. Svítila tam kontrolka nahrávání. Kenai se usmál. Zítra aspoň budou mít co dělat.. pokud mu dnes rodiče nenakáží vrátit se domů.
Ale byl už dva roky dospělý! No, to by je určitě nezastavilo.
"Omlouvám se, nestihli jsme nakoupit nějaké pochutiny, máme jen brambůrky a tyčinky…" skutečně, to jediné stálo na stole. Žádné víno, jen dvě misky a sklenka s tyčinkami.
"V pořádku," matka věnovala Basilovi úsměv.
Kenai se posadil do jednoho z křesel tak, aby byl blíže matce. Lépe s ní vycházel a měl ji raději než otce. Kdesi četl, že děti mívají raději vždy svou matku víc, avšak Basil mu jednou vyprávěj.. ach.. stop už s Basilem! Má tu rodiče, měl by myslet na ně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama