Sen pro vránu; 01a

6. ledna 2010 v 5:00 |  Sen pro Vránu
Iwai se otřásl zimou, když si sundával mikinu školní uniformy, kterou nechával ve skříňce, a oblékal si bundu. Venku bylo chladno a to i přesto, že již dávno bylo jaro. Chlapec měl mít brzy narozeniny, avšak nedoufal, že si na ně někdo vzpomene.

Povzdechl si a začal se soukat do botasek, které již byli celé poničené a okopané, ale on je měl rád. Jak by ne, když byli jediné, které měl.
V chodbě nebylo příliš studentů a tak se výrazný hlouček, tvořený dvěma svalnatějšími vysokými tmavovlasými kluky, mezi kterými šel o něco nižší, avšak přesto také černovlasý chlapec, nedal přehlédnout. Černovlasý uprostřed, přestože měl v tváři hodně něžných rysů, se zdál z nich být nejarogantnější a vůbec nepůsobil příjemným dojmem - možná proto byl jejich vůdce. Rozhlížel se zlým temným pohledem, v kterém bylo jasně vidět, že pokud někomu bude chtít uškodit, tak se mu to zaručeně povede.
Bohužel, avšak k jeho radosti, uviděl světlovlasého chlapce, jak stojí u své skříňky. Opřel se o tu vedle a zabouchl mu dvířka před nosem, až mu tam přivřel prsty. "Ale copak, princezno, stále si nenašel svého prince?" začal svým od prvního tón podlým a nepříjemným hlasem. Narážel na jeho chudé oblečení. Rozesmál se, ostatní chlapci se k němu ihned přidali.
Chlapec zavřel skříňku a roztřesenými prsty ji zamknul. Snažil se je ignorovat a neposlouchat jejich řeči. Avšak to možná byla největší chyba. Zastrčil klíčky do kapsy a chtěl odejít.
"Kampak?" mluvil jen ten nejmenší, jakoby to ostatní neuměli. Jeden z vyšších kluků mu již ze zvyku nastavil nohu a chlapec o ni zakopl. Vyvolalo to další salvu smíchu, avšak tentokrát ležícího chlapce, který se již pomalu zvedal, obestoupila partička bohatě vypadajících spolužáků - a pravda, že také chodily do jeho třídy - a jejich vůdce si stoupl k jeho hlavě. Podal mu ruku, i když v jeho očích bylo vidět, že mu nechce pomoc.
Iwai ji nepřijal, stejně jako vždycky, a začal se stavět na nohy, i-když v hlouby duše věděl, že za chvilku se na té podlaze ocitne znovu. Měl lehce vystrašený pohled, který se však mísil s jistou odevzdaností nad svým osudem.
"Tebe nikdo nenaučil odpovídat?" černovlasý naklonil hlavu na stranu a ušklíbl se jedním koutkem. "Ale to by někdo měl..." Kývl a ukázal chlapci po jeho pravici. Ten hodil světlovlasého na skříňku, až se její kov mírně prohnul.
Chlapec bolestivě zavřel oči, když jeho již tak domlácená záda dopadla na skříňku. Jen tak tak se udržel na nohou a nezhroutil se na od podrážek mokrou podlahu. Zase domů přijde pozdě.
"A stejně nám, princezna, nic neřekne," povzdechl si chlapec z obou stran obklopený svými kumpány. Zívl. "Je to nudné, jako vždy..." oznámil a už to vypadalo, že se chystá odejít, poté se ovšem naklonil k světlovlasému. Z tak blízké přítomnosti ho mrazilo. "Teď se s námi rozloučíš, a my pak půjdeme," oznámil mu a bouchl vedle jeho hlavy dlaní do skříňky. Celá chodba zaduněla.
Iwai se přikrčil ke skříňce a klopil pohled. Nemohl se mu dívat do očí. Bál se ho.
"Tak se rozluč," zašeptal "milým" tónem. "Jinak neodejdeme..."
"Sbohem," přiškrceným hlasem. Nehtíky se zaryli do kůže dlaní až do krve.
Černovlasý se zle usmál, avšak tentokrát nechal své kamarády, aby zůstali kde jsou. "Na shledanou, jsi měl říct," zakroutil nad světlovlasým hlavou a udeřil ho pěstí do břicha, až se chlapec prohnul. "Snad si to pro příště zapamatuješ," otočil se a odcházel. Jeho přátelé ho doprovázeli.
Chapec se chytil za břicho a sesunul se k zemi. Chvilku tam seděl a koukal do země, než se odvážil zvednout se a jít domů. Celou cestu byl nervózní, neboť oni se mohli ukrývat kdekoli. Bál se, že si na něj počkají. Několik posledních metrů k domu skoro běžel, přestože ho uvnitř také nečekalo nic dobrého. Šel pozdě.
Uvnitř nepříliš bohatě vypadajícího, z kterého opadávala omítka a dveře byly také značně oprýskané, ovšem byla jen matka. Otec se ještě nevrátil z práce, takže nemohl vědět, kdy chlapec přišel. Svítilo se v jediném pokoji a to byla kuchyně, to ovšem znamenalo, že v těch ostatních nikdo není a nejspíše tam také bude zatáhnuté topení. Už bylo přece jaro, tak se nemuselo topit v celém domě.
Venku se již stmívalo, takže hejno vran, které sedělo na jediném stromě v ulici, který sousedil s domem, nebylo vidět. Jen jejich černé peří se lesklo a vypadalo zlověstně. Stejně jako oči černovlasého chlapce ze školy. Ozývalo se mohutné krákání.
Iwai se znovu otřásl a nepozorovaně se vplížil do svého pokoje. Nebyl příliš velký. Jedna skříň na oblečení a postel. Nic víc v něm nebylo. Domácí úkoly vypracovával právě na té skříni. Nebyl tu žádný stůl, ani židle. Snad jen v rohu stálo elektrické osvětlení, které však mělo prasklou žárovku.
Venku se vzneslo hejno hladových vran a s krákáním odletělo pryč. V tomto ročním období jich byla všude spousta, alespoň v tomhle městě a jeho okolí. Městské vrány ovšem byly již velice drzé a mnohdy až agresivní.
Pozoroval je z okna. Toužil být volný jako ony. Neutlačovaný za něco, za co nemůže. Copak on měl vinu na tom, že jeho matka je alkoholička a otec je… zatřepal hlavou, aby tyto myšlenky vyhnal z hlavy.
Na parapet malého okna, které v pokoji měl se usadila velká vrána s pronikavým pohledem. Každý den sem přilétla, avšak on si nebyl jistý, zda to není jiná než včera. Ostražitě pohybovala hlavou a zkoumala ho svým černým pohledem. Její zobák a pocuchané peří působily děsivě. Vrána se ještě jednou rozhlédla, jakoby přemýšlela - ano, skutečně působila jako kdyby byla až bestiálně geniální. Pohnula s černě opeřenými křídly, zdálo se, že odletí. Avšak poté uhodila zobákem do skla.
Iwai nadskočil, když se vrána zhroutila na parapet. Chvilku stál, neschopen čehokoli, než rychle otevřel okno a vzal vránu opatrně do náruče. Rozhlédl se, kam by ji mohl položit. Jediné vhodné místo byla jeho postel. Teprve až ji tam dal, šel zavřít okno.
Do pokoje se tak dostalo chladno zvenčí. Vrána ležela v pokrývkách a nadzvedávala se jí celé tělíčko, jak dýchala. Nebyla mrtvá. Avšak podle toho, jak byla vychrtlá k tomu stavu neměla daleko. Nejspíš byla tak vysílená, že již neměla sílu, aby odletěla s ostatními vránami. Zůstala tu a čekala ji smrt vyhladověním, podpořená zimou.
Iwai se rozhodl dojít do kuchyně pro nějakou nádobku s vodou, ale co vrány jí, nevěděl. Tiše se proplížil do místnosti a napustil do nízké misky vodu. S ní se vrátil do pokoje. Položil to na skříň a z ní vytáhl jedno ze svých triček. Posadil se na postel a začal vránu vysoušet. Opatrně, bál se, aby mu zobákem neublížila.
Avšak to černé a zlověstné stvoření nyní nebylo ničeho schopno. Nekrákalo a nehýbalo se. Jeh dýchalo. A zdálo se, že chlapce také pečlivě pozoruje, přestože její oči byly celé černé. Najednou sebou škubla, avšak poté se již nehýbala.
Chlapec se vylekal a natáhnul se pro vodu. Zkusil ji vráně podstrčit pod zobák.
Ta ovšem jen nadzvedla hlavu a znovu ji položila. Vody bylo na ulici dost. Co bylo na tom, že většina jí byla znečištěná?
Iwai viditelně posmutněl. Nevěděl, co by mohl ještě víc udělat. Žádné zrní tu neměl. Vůbec nic. Jen kousky ztvrdlého chleba. Zvedl se tedy a došel pro něj. Nadrobil je a v druhé mističce je vráně podal.
Vrána znovu zvedla hlavu. Nedůvěřivě se podívala na to, co jí nabízí. Poté se ovšem natáhla a do svého silného zobáku si trochu nabrala. Naštěstí to byl tvrdý chleba, takže jí nemohl zalepit zobák. Zdálo se, že jí to zachutnalo. Skutečně nejspíš byla hladová, protože vrány obvykle nic takového nejí.
Iwai se pousmál a rozhodl se, že vráně udělá nějaký pelíšek, do kterého by ji mohl položit. Napadlo ho jen vystlat starý klobouk tričkem a ten potom dát na skříň. Nic lepšího jej nenapadlo.
Černý pták snědl veškerý chléb a znovu hlavu položil na postel. Pozoroval chlapce, přesto to nevypadalo, že by ještě dnes mohl být schopen uletět. Nehýbal se, jen dýchal. Jeho černé oči se zlověstně leskly.
Chlapec vránu podložil dlaněmi a položil ji do pelíšku, který pro ni udělal. Doufal, že pro ni bude pohodlnější, než kdyby musela ležet na tvrdé ploše skříně. V posteli by ji mít nemohl.
Vrána se nechala položit a nijak na to nereagovala. Avšak na peřinách v místě, kde ležela, zůstalo zakrvavené kolečko. Buď byla umazaná od nějaké krve, nebo zraněná. Možná měla něco s křídlem, a proto neodletěla si sehnat potravu do nedalekého parku nebo ke každému domu, kde byly popelnice a kontejnery. .
Chlapec se na ni starostlivě podíval, avšak nechtěj jí ještě víc ublížit tím, že by se snažil podívat se na její zranění. A veterinář měl již zavřeno. Leda by si zítra pospíšil ze školy… pak by na veterinu možná stihnul dorazit.
Bouchly domovní dveře, až se málem vysypalo sklo, jak se jeho otec vrátil domů. Zatím se zdola neozývaly žádné hlasy, ale to mělo přijít. Již podle bouchnutí bylo poznat, že je pořádně naštvaný.
Chlapec polekaně vyjekl a skrčil se na posteli co nejblíže ke stěně. Otec. Věděl, že musí přijít, avšak vždy tajně doufal, že se už nikdy nevrátí. Marně.
Z přízemí se začaly ozývat nepříjemné zvuky řevu, který nejspíše měl původ v tom, že chlapcova opilá matka zase nebyla schopna uvařit nic k večeři. Možná i proto, že nebylo z čeho.
Chlapec se rozhlédl, aby našel nějaké místo, kam schovat vránu, ale v jeho pokojíku nebylo nic, kam by ji mohl dát. Povzdechl si.
Jakmile hádka vyvrcholila a už dál nemohla gradovat, ozvalo se rozzuřené dupání po vrzajících schodech nahoru. Vždy to tak bylo - nejdříve zplna hrdla sdělil své manželka, co vše se mu nelíbilo, pak šel řvát i po jejich synovi. Co synovi? To určitě nemohl být jeho syn! Dupal po schodech a bylo jasné, že v další chvíli bude v chlapcově pokoji. Avšak co se stane s vránou, když ji najde, byly jen domněnky.
Chlapec si ji ochranitelsky přimknul k boku i s jejím pelíškem a jemně se třásl. Možná by bylo lepší, aby se od vrány distancoval. Dal ji od sebe pryč. Čím blíže u něj byla, tím bylo pravděpodobnější, že se jí něco stane.
Rozletěly se dveře a v tom malém prostoru to znamenalo, že narazily do skříně, na které chlapec psal. Stál v nich vysoký a svalnatý světlovlasý muž, který měl totožnou barvu svých krátce střižených vlasů se svým synem. "V kolik ses vrátil?!" zeptal se ho hned od začátku křikem. Vrány si zatím nevšiml.
"Hned po škole," špitl ustrašeně.
Nedůvěřivě se na něj podíval. Nikdy mu nevěřil, byl stejně prolhaný jako jeho žena! Udělal ještě krok do jeho pokoje, čímž se k němu dostal nebezpečně blízko. "Hned po škole, PANE, jsi zapomněl říct!" vždy si musel něco najít. Nemlátil ho "bezdůvodně".
"Omlouvám se, pane," sklopil chlapec tvář k pokrývce postele, která silně páchla po alkoholu. Nemohl si dovolit jakýkoliv odpor.
Otec ho chytl za jeho delší světlé vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu. "Budeš mě poslouchat!" zavrčel na něj výhružně, avšak poté ho ani neuhodil, ani nepustil. Držel ho tak dál a prohlížel si jeho rysy. Byl podle něj tolik podobný své matce, i když ona ve skutečnosti byla anorektická černovláska.
"Ano, pane," hlesl Iwai a polknul nervózně slinu. Bolelo ho jak ho otec držel avšak nic nemohl dělat.
"Co si zasloužíš za svou drzost?"
"Trest, pane."
"Aspoň, že to víš, spratku," odfrkl si. Ta nevinná ustrašená tvář jeho syna byla určitě lživá. Byl moc hezký! Otec se kvůli tomu bál, že skončí jako jeho první syn. Zasrané buzeranty v domě mít nechtěl! Už nikdy... Napřáhl se a silně svého syna uhodil, až byl odmrštěn na postel. Pak si teprve všiml té vrány: "Co to má být?!"
"To… to je vrána, pane," zašeptal chlapec. Jeho tvář byla celá rudá a on si k ní tiskl dlaň. V očích měl slzy.
"To vidím, že je to vrána!" obořil se na něj. "Co tu, kurva, dělá?!" Jediná možnost, jak by od svého otce za její přítomnost nedostal výprask, byla, že by začal tvrdit, že ji chce týrat. Možná by si pak on myslel, že ze sebe chce udělat konečně chlapa. Silné a neoblomného!
"Ona… omdlela na parapetu u okna a…." chlapci se zlomil hlas. "Já se o ni chtěl postarat."
Jeho otci naběhla na spánku rozzuřením žíla. Posadil chlapce, aby ho mohl znovu uhodit, a pak ještě jednou, přičemž na něj řval něco o tom, jak si dovoluje mu do domu tahat zvířata a prokládal to velice vulgárními výrazy. Zdál se zcela nepříčetný. Nakonec chlapce hodil na zem a několikrát si do něj kopl. "Vyhodíš ji ještě dnes!" rozkázal mu.
Chlapec si dlaněmi chránil obličej a tichoučce vzlykal. Musel se vzdát toho zvířátka ihned, jakmile vstoupilo do jeho života? Bolestně zavřel oči, avšak nemohl odporovat. "Ano, pane."
Muž do něj ještě jednou kopl, a poté se otočil a zavřel za sebou dveře. Chlapec si snad svou denní dávku bolesti již vytrpěl. Vrána se krčila ve svém pelíšku, avšak dávno by odletěla, kdyby toho byla schopna. Jakoby počkala, až otec sejde schodiště, aby ji neslyšel, pak až zakrákala. Znělo to jako nadávky.
Chlapec se na ni usmál a sebral se ze země. Něžně ji pohladil po peří, jako by jí chtěl dát ten dotek, který jemu nikdy nebyl dán. "Promiň," omluvil se jí. Musel ji dát pryč a přesto tolik nechtěl.
Vrána zakrákala znovu a přivřela oči. Zdálo se, že jí lidská přítomnost nevadí. Jakoby již byla ochočená. Avšak mohla to být pravda? Kdo by choval vránu kromě nějakého ztroskotance?
Ještě několikrát ji pohladil po peří a omluvil se jí. Poté ji vzal do náruče a nesl k oknu. Položil ji venku na parapet a naposledy se na ni usmál. Poté zavřel dveře, přesto oči z vrány nespouštěl.
Snad vyčítavě se na něj podívala. Postavila se ztěžka na své silné nohy a uhladila si peří, co jen mohla. Udělala několik kroků do boku, než uklouzla a zdálo se že spadla z parapetu. Avšak možná vzlétla, jenže to chlapec nemohl vidět pro tmu, která venku již byla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gel-chan Gel-chan | Web | 10. ledna 2010 v 18:06 | Reagovat

Kyáá.. nádherné jako vždy ^^, až moc reálně napsané - když si představím že tak někdo doopravdy i v této době v realu může žít -.-" :D.

2 Bero-chan Bero-chan | 28. ledna 2010 v 20:26 | Reagovat

oo..nehorazne sa tesim ,ze tato poviedka sa opat zverejnuje..citala som ju uz predtim a velmi ma sklamalo ,ze uz nikde nebola k znovu precitaniu.

3 Haku Haku | 11. března 2010 v 21:04 | Reagovat

Uz som znovu opantana kuzlom poviedky,ten chlapec-jeho bolest,je to az neskutocne realne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama