Sen pro vránu; 02b

6. ledna 2010 v 15:00 |  Sen pro Vránu
Učitel zatím nepřišel do třídy, takže v ní byl poměrný hluk. Sice se našlo pár jedinců, kteří se s nikým nebavili a seděli v tichosti, avšak většina si užívala prodlouženou přestávku. Z velkých oken do třídy přicházelo šedivé světlo zamračena venku. Avšak nikdo se neměl k tomu, aby rozsvítil umělé osvětlení, však to učitel udělá...

Iwai patřil právě k těm tichým.Ve své lavici seděl sám a četl knihu v černém přebalu. Vypadala starší, avšak on si jí velice vážil. Dostal ji k patnáctinám od bratra s tím, že by se mu mohla líbit. Četl ji ve svém volném čase a tahal ji… vlastně skoro všude. Přestože ji měl již dva roky, přečet sotva polovinu.
Když učitel vešel do třídy, nevypadalo to, že se jí zhostí ticho, ale jakmile se za ním objevil vysoký černovlasý chlapec z posledního ročníku, všichni překvapeně zmlkli a upoutali na něj svou pozornost. Učitel se postavil ke katedře a pozdravil se s třídou, která se vzápětí postavila - někteří ani nevstali. Černovlasý mladík se vydal ihned k počítači a začal si ho připravovat.
Iwai s povzdechem zavřel knihu. Nevadilo mu učení, vlastně se učil velmi rád, ale litoval toho, že učitel musel přijít v tak zajímavé části. nyní bude dlouho napnutý, jak tato kapitola skončí. Vstal.
"Posaďte se," řekl učitel a ohlédl se na chlapce za ním, který rozjížděl počítač - jejich nepříliš nové školní vybavení. Nechával mu dost času, aby to nejdříve nachystal, než ho představí. Mezitím si poslechl hlášení a zapsal do třídní knihy.
Chlapec schoval knihu do aktovky a udělal si na lavici pořádek. Měl rád, když měl vše na svém místě. Nesnášel nepořádek, i-když a možná právě proto, že doma vládl chaos. Povzdechl si a způsobně se posadil, čekajíc, co se bude dít.
Černovlasý chlapec celý v černém oblečení si připravil vše potřebné a postavil se vedle učitele. Ten na něj kývl, že by ho měl představit. "Rozhodl jsem, že dnešní výuka bude trochu jiná, než jste zvyklí..." začal svým rázným hlasem, který ovšem všichni již ignorovali a vůbec si ho nevšímali. Učitelé se měli měnit, aby si na ně žáci nezvykali. "Dnes se nebude zkoušet, ani probírat dál... místo toho nechám tady Erwina, aby vám přednesl svou prezentaci."
Celá třída upírala své zvědavé pohledy na černovlasého, přičemž ta dívčí polovina slintala na jeho vzhledem. Iwai se donutil vzhlédnout, aby zapadl alespoň trochu do davu, přestože se od nich tolik odlišoval, ač si to sám neuvědomoval.
"Očekávám, že všichni budete tiše, jinak to přerušíme a napíšeme si ten test, co jsem vám slíbil," jedna z taktik učitele. Tiše nebo test! Který jen tam mimochodem naplánoval schválně na tohle datum, aby si zajistil pořádek. Erwin pozoroval třídu, aby zjistil, co od nich může očekávat.
Většina třídy ztichla a nastražila uši. Stejně tak Iwai, který se v ten okamžik podíval na Erwina. Jejich pohledy se navzájem protnuly a Iwai tiše zalapal po dechu.
"Takže, nyní již mohu předat slovo..." otočil se na černovlasého, a poté se posadil za katedru. Natočil si židli tak, aby viděl na promítací tabuli, kde zatím nic nebylo. Erwin si odkašlal a ještě jednou přejel pohledem po osazenstvu třídy. "S dovolením vašeho třídního učitele, jsem se rozhodl, že vám zde budu prezentovat svůj projekt o týrání dětí..." začal. "Myslím, že by toto téma mělo být zařazené ve vaší učebnici až někde ke konci." Přešel k první lavici. "Mohu?" zeptal se dívky, co tam seděla a vzal si potřebnou učební pomůcku, začal v ní listovat.
Iwai polknul. Tohle téma opravdu neměl rád! Již při těchto slovech zbledl a třes rukou se měl dostaviti brzo, snad po spuštění prezentace…
"Nalistujte si stranu 257," řekl a zvedl učebnici. "Váš třídní učitel mi poskytl na prezentaci jednu vyučovací hodinu a já si myslím, že by se o tomto téma dalo mluvit mnohem déle. Avšak vaše učebnice, jak vidíte, se jím zabývá velice stroze. Takže je jen na vás, zda budete poslouchat, protože to není v rámci plánu učiva, které tento rok máte zvládnout." Ukázal na několik odstavců, které byli na jedné dvojstránce v učebnici, a poté ji vrátil k jejímu majiteli.
Iwai knihu neotevřel.
Přešel k počítači a nechal načíst dataprojektorem jeho prezentaci. Byla vypracována v tmavých barvách a vypadala hodně stroze a technicky, přestože v ní byla spousta obrázků k tématu a odkazů. Erwin měl dojem, že jedině tenhle vzhled se k tomu hodí - bylo to pochmurné téma, tak to nemohl mít vypracované jinak. Přešel k stěně a nechal, aby se trochu zatmělo. "Nepředpokládám, že by si někdo něco zapisoval, takže mohu zatáhnout úplně, že?" raději se ještě zeptal, ale nikdo neprotestoval. Stoupl si vedle tabule. "Chtěl bych, abyste se mnou spolupracovali, budu se vás ptát a kdo bude vědět odpověď, tak se přihlásí - pokud to nebude moc vydržet, tak vykřikne - a řekne svůj názor." Bylo vidět, že o svých mladších spolužácích neměl příliš valné mínění. "Než začneme - je zde někdo schopen mi definovat dobro a zlo?"
Iwai se přihlásil. Zvednul svou dlouhou ruku v dlouhém rukávu, skrývajícím jeho modřiny. "Dobrem nikomu neubližujeme?" zkusmo zašeptal.
Erwin na něj upřel své modré oči a na chvilku se zamyslel. "Je to správná myšlenka, řekl bych, ale něco podstatného jí chybí," jistým způsobem ho tak pochválil. "Představ si situaci - raději nebudeme posuzovat nic aktuálního - kdy nějaká skupina lovců z jednoho kmene zaútočila na druhý, aby si od něj ukradla oheň a možná i jeho zásoby. Naštěstí se ovšem bránící se kmen uchránil a téměř všechny lovce zabil." Nastínil situaci, na které chtěl popřít jeho tvrzení. "Bylo pro bránící se kmen dobro, když zneškodnil nepřítele?"
"Asi… pro bránící se kmen možná ale pro ten,. Který chtěl získat ty zásoby ne…" doufal že to dobře pochopil byl zmatený.
Erwin se jemně usmál. "A nyní sis sám popřel svou definici dobra," zkonstatoval. "Dobrem nikomu neubližujeme," zopakoval ji, jakoby ji musel připomenout, i když byla řečena před chvílí. "Zajisté, kdyby si žil v bránícím se kmenu, tak bys opěvoval hrdinství a děkoval bohům za pomoc, že vás zachránili. Považoval bys to za jejich dobrou vůli, i přestože to těm druhým ublížilo." Odmlčel se. "Ale ti druzí zatím v nějaké chladné jeskyni bez ohně umírají hlady a ženy roní slzy za své mrtvé manželi."
Iwai sklopil hlavu ke studenému povrchu lavice. "Omlouvám se," zašeptal tiše. Byl zvyklí za vše se omlouvat.
Černovlasý působil trochu překvapeně jeho reakcí, ale snažil se to dát, co nejméně znát. "Za své názory se neomlouvej, navíc když jsem ho ve své podstatě přijal jako pravdivý," promluvil ještě k němu, poté se otočil k celé třídě. "Pokud tedy nikdo z vás nemá jinou definici, tak bych to zkusil obráceně, řekněte mi cokoliv, co je podle vás dobré a pokusíme se to zobecnit." Prohlížel si třídu, za ním zatím byla jen úvodní stránka prezentace.
Většina třídy, zvyklá jen sděl a jedním uchem poslouchat, co říká profesor, byla naprosto ticho. Ani Iwai se již neodvážil zvednout ruku.
Opravdu nesnášel takový přístup. Pokud nechtěli spolupracovat, tak tu vůbec neměli být. Pokud se někdo nechce vzdělávat, tak by se do toho neměl nutit, protože mnoho dalších tu možnost pak nemá. Rozhlédl se po třídě a povzdechl si - předtím si již začínal myslet, že s touto třídou se bude dobře spolupracovat. "Tak třeba ty - řekni mi první dobrou věc, která tě napadne," ukázal na vcelku inteligentně vypadající dívku.
Dívka zčervenala. "No…" lezlo to z ní jako z chlupaté deky.
"No?" nadzvedl obočí. "Může to být cokoliv, první věc, která tě napadne..."
"Mír?" třída se rozesmála. Až na Iwaie… ten stále koukal do lavice, hlavu sklopenou.
"Odpustím si poznámku starého militaristy, že pokud by nebyla válka, tak by lidstvo nic nenutilo vyrábět nové technologie a pohybovat se vpřed," promluvil znovu k dívce, když se třída zklidnila. "Ano, mír je dobro, pokud nepočítáš rodiny, které nebudou mít jak se živit, když jejich otcové pracují jako výrobci a distributoři zbraní nebo vojáci." Podíval se na svou ještě nepuštěnou prezentaci, a pak na učitele, že by to nejspíše měl zkrátit. "Myslím, že nyní už jste schopni mi říct, co je to dobro..." uzavřel tohle téma. "Dobro je čin, kterým neublížíme skupině lidí, která tento čin považuje za dobro," jeho úsměv se rozšířil. "Tím chci říct, že dobro nejde definovat, nejde přesně určit, je pouze na každém z vás jak ho subjektivně pochopí. A stejné je to i se zlem..."
"Pokud zlo ani dobro nelze definovat, proč jste to po nás chtěl?" zašeptal tichounce Iwai, schoulený v lavici a doufající, že jeho poznámka bude přehlédnuta. Opravdu působil tak nějak ztraceně, když jako jediný seděl ve třídě sám. Bez přátel.
"Protože chci dokázat, že přestože je na každém z nás, co bude pro nás dobro a zlo, když řeknu, ať zvedne ruku ten, kdo si nemyslí, že týrání dětí je zlem, tak se ani jediná ruka nezvedne, nebo snad ano?" prohlédl si třídu, čímž jim dal najevo, že pokud někdo nesouhlasí, tak ať se přihlásí.
Vskutku to nikdo neudělal, jen několik "idiotů" ze zadních lavic se zasmálo.
Erwin je zpražil tvrdým pohledem, který si vynucoval respekt, a poté se natočil ke své prezentaci a spustil ji. "Tím jsme se plynule dostali ke skutečnému jádru toho, proč tu jsem." Ukázal na nápis týrání dětí. "Začneme." Nechal najet první stránku, na které byla spousta grafů a tabulek s různými čísly. Postupně na ně ukazoval v rytmu probírání. "Podle odborných odhadů je v naší zemi týráno nejméně dvacet tisíc dětí. V naprosté většině případů však není odhaleno a trvá po celé dětství dítěte, které obvykle není schopno samo se dovolat pomoci. Několik desítek dětí ročně u nás na následky týrání umírá. Smrtelnými následky jsou nejvíce ohroženy děti kojeneckého a batolecího věku. Týrané děti často vůbec nechodí ven ani nenavštěvují žádná kolektivní zařízení. Většinou unikají i lékařskému dohledu. Zdraví a život týraného dítěte tak závisí na všímavosti okolí a včasném oznámení skutečností, které týrání nasvědčují. Nyní to již není jen povinnost morální, ale i právní, s možností trestního postihu za její zanedbání."
Celá třída naslouchala jeho výkladu. Někteří znuděně a některé to zajímalo. Iwai si pohrával s lemem svého trička a stále koukal na lavici. Jako by neměl odvahu vzhlédnout. Ten kluk… jeho oči! Bylo v nich něco zvláštního. Bušilo mu srdce při pohledu do nich.
"Za týrání zákon považuje zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které postižená osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání; není nutné, aby šlo o jednání soustavné ani aby vznikly následky na zdraví," tímto dokončil základní charakteristiku, která byla vcelku obsáhla a zabrala několik minut. Měl to velice dobře zpracované, všechny učební pomůcky se mu střídaly v přijatelném tempu a díky tomu se stávalo každé jeho slovo srozumitelnější, když to měl doplněné o vhodnou ilustraci. Zastavil prezentaci a znovu se podíval po třídě, protože chtěl, aby s ním spolupracovala a tím si chtěl udržet pozornost. "Týrání se dělí do tří skupin. Může mi někdo říct jaké to jsou?"
Několik dívek si mezi sebou začalo špitat, avšak zjevně nic nevymyslely. Zbytek třídy se díval kamkoliv, jen ne na učitele.
"Lehké, střední a těžké?" zkusil to znovu Iwai. Tiše.
"Možná z jistého hlediska by se to dalo také takto roztřídit," přiznal, ale zakroutil hlavou, že tohle nechce. "Nevím ovšem, jak by se určilo, co je lehké, co střední a co těžké..." Odmlčel se. "Nemá někdo jiný nápad?" rozhlédl se. "Když vám napovím, že se zaměřuji na způsob jakým se týrá? Určitě byste na dvě skupiny určitě přišli."
Třída mlčela.
Erwin si povzdechl - nespolupracovali. "Ani tebe již jiný způsob nenapadá?" podíval se na světlovlasého chlapce, který s ním komunikoval nejvíce. "Jak se vůbec jmenuješ, abych ti nemusel říkat: hej-ty-tam?"
"Iwai," šeptl. "Iwai Vávra," zvláštní jméno pro chlapce.. Iwai.
"Takže, Iwai, nenapadá tě ještě něco?" zopakoval svou otázku. Díval se na chlapce a bylo na něm skutečně vidět, že by chtěl, aby odpověděl. Kazilo mu to plán, pokud na to studenti nepřijdou sami. "Napovím vám ještě - týrání je zaměřeno na dvě věcí, které tvoří člověka. Například církev o tom učí, to pomíjivé a to stálé..." Už nevěděl, co jiného říct, aby to pochopili a správně odpověděli. Už zase mluvil na celou třídu, i když odpověď čekal od Iwaie.
"Tak," zašeptal chlapec. "Když někoho bijeme nebo ho…. " zamyslel se. "Psychické a fyzické?"
"Ano," usmál se černovlasý. "Psychické a fyzické." Byl spokojený, že to z něj nakonec dostal. Znovu spustil svou prezentaci. "S tou církví jsem to myslel tak, že pomíjívé je tělo, takže fyzické a stálá je duše, takže psychické." Odmlčel se. A nechal je najíždět. "Třetí skupinou je sexuální zneužívání."
"Já myslel, že smíšené," hlesl Iwai a sám se své absurdní myšlence usmál.
Erwin se usmál. Ale pokračoval dál ve výkladu. "Takže fyzické týrání..." přečetl nadpis nově načtené stránky prezentace a pokračoval ve výkladu. "Tělesné týrání je definováno jako tělesné ublížení dítěti anebo nezabránění ublížení či utrpení dítěte, včetně úmyslného otrávení nebo udušení dítěte, a to tam, kde je určitá znalost či důvodné podezření, že zranění bylo způsobeno anebo že mu vědomě nebylo zabráněno."
Několik kluků z bohatších vrstev se podívali na hodiny a radostně se usmály. Už jen deset minut! Pak tahle blbost skončí a oni se budou moci bavit. Již měli vyhlédnutou dnešní oběť. Jejich úšklebek nebyl nijak hezký…
Černovlasý si moc dobře uvědomoval, kolik mu zbývá času. Přesto se dál nerušen věnoval výkladu, moc dobře věděl, že to bez problémů dokončí, avšak už nezbýval čas na žádné dotazy a společné zasvěcování se do problematiky. Dokončil fyzické - aktivní i pasivní. "Pasivní formy fyzického týrání představují nedostatečné uspokojení nejdůležitějších potřeb dětí v návaznosti na jeho potřeby psychické a sociální. Jde o úmyslné, ale také neúmyslné nepečování o dítě, jedná se také o opomenutí v péči o dítě či nepochopení rodičovské role. Takto týrané dítě se vyznačuje nedostatečným rozvojem v mnoha oblastech, nejvážnějším důsledkem je zpustnutí dítěte v krajním případě pak jeho smrt," a pokračoval psychickým týráním. Nakonec se věnoval sexuálnímu zneužívání. Vyšlo mu to tak, aby se ještě mohl zeptat, zda někdo nemá nějaký dotaz.
Avšak třída to pochopila tak, že končí hodina a oni se mohou sbalit.
Iwai si povzdechl a rozhlédl se po třídě. Ne, že by měl nějaké otázky avšak měl v sobě jakousi touhu, naslouchat Erwinově hlasu. Nijak zvláště neposlouchal, co jim říká, soustředil se jen na jeho hlas. Přesto byl celý bílí a roztřesený.
Učitel se posadil a přešel k stále stojícímu chlapci, poplácal ho po rameni. "Šlo ti to dobře," pochválil ho. "Měl si to hezky připravené, jen - až budeš tak dlouho v praxi jako já - tak pochopíš, že je zbytečné se snažit u dnešní mládeže." Erwin pouze kývl a šel si také všechno sbalit, aby mohl odejít. Začínal silně pochybovat o tom, že chce být učitelem. Ano, toužil vždy předávat vzdělání dál a představoval si, jak by skvěle učil, ale... s touhle mládeží to skutečně není možné.
Iwai dal všechny svoje věci do kabely a postavil se, aby mohl dát židli nahoru. Jeho spolužáci již dávno utekli dveřmi na oběd nebo k šatnám, ale jemu se opravdu nechtělo domů. Určitě ho čekal trest za ranní hádku!
"Iwai?" oslovil ho černovlasý, když ve třídě zůstali sami. Učitel již také odešel.
Chlapec sebou trhl a zvednul tvář k černovlasému klukovi. "Ano?" potřebuje s něčím pomoci?
"Pomůžeš mi, prosím, pozvedat židle," ukázal na třídu, kde v téměř naprosté většině byly stále tak, jakoby měla pokračovat výuka. "Uklízečky vždy strašně lamentují..." usmál se a sám vypnul počítač, aby se mohl vrhnout do zvedání židlí.
Iwai odložil aktovku. "Samozřejmě," zašeptal a šel zvedat židle v řadě u oken.
"Děkuji," jakoby to byla jeho starost a povinnost.
Pokrčil rameny. "Není za co," pokusil se o úsměv. Bude mít průšvih, pokud nepřijde brzo domů, avšak… vzhlédl, aby se mohl podívat do těch pozoruhodných očí.
"Jaký myslíš, že jsem byl?" zeptal se najednou černovlasý zvědavě.
"Dobrý," daroval mu Iwai plachý úsměv. "Ale naši třídu je velice těžké nutit používat mozek. Nejspíše nemožné."
"Všiml jsem si," z části to vyslovil jen žertem. "Ale ty ses zapojoval, děkuji, že jsi mě podpořil." Zvedl poslední židli a rozhlížel se po třídě, jestli by ještě něco neměl uklidit. Nerad odcházel ze třídy, která nebyla uklizená.
Iwai pokrčil rameny. "Není za co děkovat," trochu nesměle postával u první lavice.
"Kam směřuješ teď?" přešel k němu. Prohlížel si ho, moc dobře si všiml, že se jistými body schoduje s prezentací, kterou měl. Přesto se to snažil nedat najevo. "Nezajdeme společně na oběd? Pokud tedy na tebe nečekají nějací kamarádi..." zeptal se ho. "Má třída tu tento týden není, takže nemám s kým jít."
Iwai sklopil pohled. "Nikdo nečeká…. Tedy pokud nebudu obtěžovat.." neměl daleko k červenání. Ježiši vzpamatuj se, Iwai! Je to obyčejnej oběd ve školní jídelně tak z toho nedělej drama!, snažil se v myšlenkách uklidnit.
Erwin se usmál. "Dobře, tak jdeme..."
Iwai se sklonil pro batoh a dal si ho na záda. Čekal, než Erwin vyjde ze třídy. Nebyl zvyklí někde chodit první.
Černovlasý nevěděl o čem by se s ním měl bavit. Vyšel sice první ze třídy, ale pak na něj počkal, aby šel vedle něj. Přemýšlel o tématu, které by mohlo zajímat oba. Hlavně aby nemlčeli.
Blonďáček nevypadal, že by promluvil první. Šel tiše vedle černovlasého a snažil se nevypadat příliš nápadně. Ve tváři byl trošku červený, jak ho napadali divné myšlenky o černovlasém chlapci.
"Co rád děláš?" věděl, jak je to hloupá otázka, ale přesto nevěděl, čím jiným začít. Podíval se na Iwaie a chvíli si ho prohlížel, aby zjistil, zda to náhodou nebere tak, že ho Erwin nutí s ním jít na oběd. Poté se díval před sebe na cestu ke skříňkám.
"Čtu knihy," šeptl a sklonil tvář k zemi pod Erwinovým pohledem. Ten kluk…. Se mu líbil! Otec by mu nafackoval!
"Jaké knihy? O čem?" vyptával se dál, aby mezi nimi nebylo tak nepříjemné ticho.
"No…" šeptl. "Vlastně mám jen jednu," styděl se za to. "O upírech."
Černovlasý kývl. "Zajímají tě upíři?" mohlo to být zajímavé, podle jeho vysvětlení mohl zjistit víc o jeho osobnosti. Rád sledoval lidi a zkoumal je - rozděloval do různých skupin a snažil se utvořit celistvý obraz společnosti.
"Dostal jsem ji…" pousmál se. "Ale ano, zajímají mne…"
Domyslel si, že ptát se od koho by bylo příliš vtíravé. Uvědomil si, že chlapec vůbec nespolupracuje. Jen mu stále stroze odpovídá, jako by byl u výslechu a to se samozřejmě Erwinovi nelíbilo. Povzdechl si. Možná nebyl nejlepší nápad s ním jít na oběd, když se s ním chlapec nechce bránit.
Iwai se rozhlédl. "Já…. Nedáme si aktovky do šaten?" osmělil se k otázce.
"Samozřejmě," usmál se na něj.
"Dobře," přikývl. "Já mám šatnu támhle," nesměle ukázal až k posledním dveřím, označeným tabulkou s písmenem G.
"Sejdeme se u brány..." oznámil mu a vydal se ke své šatně, která již byla prázdná.
Iwai přikývl a pospíšil si k šatnám. Nechtěl nechat Erwina čekat - ještě by si to rozmyslel!
Jen si obul boty a přehodil přes sebe kabát, poté hned vyšel ven. Opřel se o sloupek brány a vytáhl si cigarety. Bezděky si zapálil ignorujíc, že by ho někdo mohl vidět. Už nestál na školních pozemcích a byl dost starý, aby to nebylo protizákonné. Vždy když čekal, kouřil - už to byl jeho rituál, který nemohl a ani nechtěl změnit.
"Kouření není zdravé," ozvalo se nesměle ode dveří po několika málo minutách. "Promiň, čekáš dlouho?"
Zakroutil hlavou. Poté si cigaretu vyndal z pusy a nechal ruku i s ní podél těla. "Vadí ti to?" zeptal se na své kouření a nevypadal, že by toho chtěl nechat. Než dojdou k jídelně, už to bude mít dokouřené. Toho se nemusel bát.
"Ne," šeptl. U nich doma kouřil otec i matka. Byl na kouř zvyklí. "Nevíš… co je k obědu?"
Pokrčil rameny. "Řekl bych, že nic dobrého - jako vždy..." o školní jídelně si myslel své. Mnohem raději chodil do restaurace poblíž. Jídlo tam ovšem nebylo o moc dražší než obědy pro dospělé. "Nechceš zajít někam jinam na jídlo?" zeptal se, a poté dodal: "Zvu tě."
Iwaiovi se rozšířili oči překvapením. On ho zve na jídlo? Proboha proč? Co je na něm tak zajímavého? Popravdě… Iwai se divil, že se s ním vůbec baví. Byl přece tolik postradatelný. Ach… jak má reagovat? Ano, šel by rád, ale… "Tak.. dobře," cítil, jak se mu do tváře valí červeň.
"Znáš tady kousek tu asijskou restauraci?" zeptal se ho a dělal, že si jeho zčervenalých tváří nevšiml. "Dáme si něco tam." A vykročil tím směrem, kde byla restaurace.
Neznal. Nikdy tam nebyl avšak snažil se to dávat co nejméně najevo. Šel tedy za ním a očekával, že ho černovlasý bude vést. "Do jaké chodíš třídy?"
"Do posledního ročníku, letos bych měl maturovat," odpověděl mu.
Chlapec přikývl. "Máš asi hodně učení," poznamenal.
"Ani ne," zakroutil hlavou. "Řekl bych, že si užívám volna, a proto se věnuji takovým záležitostem jako jsou prezentace v rámci výuky jiných ročníků." Odmlčel se. "Třeba zítra jdu do vaší paralelní třídy."
"Tak to ti vůbec nezávidím," pousmál se Iwai. "A co jiného děláš?" zeptal se tiše. Byl zvědavý. Nemohl z černovlasého spustit oči.
"Jinak?" Co mu mohl říct? Asi by se vyděsil, kdyby mu řekl pravou činnost, kterou se zabývá ve svém volném čase. "Také čtu, ale většinou knihy, díky kterým se vzdělávám. A nebo mám rád i básnické sbírky."
"Básně?" pozvedl Iwai obočí. "My jsme se ve škole učili o Villonovi. Moc se mi líbila jeho Balada."
"Ano," usmál se. "Villon měl i zajímavý život," poznamenal. Sice to bylo dávno, co se o něm učili oni, ale stále si něco málo o něm pamatoval. "I když mě v poslední době okouzlil spíše Shakespeare s jedním jeho sonetem."
"Shakespeare mě příliš nenadchl. Všichni ho obdivují a já stále netuším proč."
"Možná je to tím, že jsem na něm vyrůstal, jeho hry jsem sledoval jako malé dítě ve spoustě poddání..." pokrčil rameny. "Ale poslední dobou se mi zalíbil právě jeden sonet a znám ho jako jediný spolu s úryvky z Romea a Julie."
"Romeo a Julie? Věčná láska?" pousmál se. "O té hře toho moc nevím."
"Věčná láska? Zrovna takhle bych to nepopisoval..." zakroutil hlavou a na chvíli se zamyslel. "Řekl bych spíše, že je to o tom, že zamilovaní musí zemřít nebo se odloučit tak brzy, aby jejich láska neuvadla a oni se nakonec nezačali nenávidět." Vždy měl na díla trochu jiný pohled než ostatní. Hledal ve všem skrytost a tajemství, o kterém ani nevěděl nejspíše autor.
Iwai se pousmál. "I takto se to dá vidět," kývl.
Došli k restauraci a Erwin světlovlasému otevřel dveře jako nějaké dívce. Pustil ho tak dovnitř a šel za ním. Našel vhodný stůl v koutu, aby je nikdo nerušil a posadil se k němu. Ale ještě předtím si svlékl kabát a přehodil si ho přes židli. Téměř ihned přišla servírka a položila před ně menu.
Iwai se s děkovným úsměvem posadil, přičemž stále nespouštěl oči z černovlasého. Teprve, když před něj dopadlo menu, donutil se sklopit pohled. Byl nejistý… může si dovolit ho otevřít a něco si vybrat? Jako vždy to nejlevnější? A co se v asijském bistru jí?
"Vyber si, co chceš... je jedno, jak to bude drahé," usmál se na něj, a poté si začal hledat něco, co by si mohl objednat on. Nejraději měl obalované banány. Miloval sladké, i když na to nevypadal.
Chlapec otevřel menu a prohlížel si stránky. "Závitky v rýžovém papíru s nudlemi?" zkusil to.
Černovlasý kývl, na chlapci bylo poznat, že tu nikdy nebyl - bylo to úsměvné pro někoho, kdo tu trávil hodně času. "A co si dáš k pití?"
"Vodu."
"Takže nějakou neperlivou minerálku..." zkonstatoval a podíval se, co dělá číšnice.
"Když myslíš," přikývl. "A ty si dáš co?"
"Asi obalované banány s nudlemi..." mlsně se usmál, a poté vysvětlil: "Mám rád sladké." Chvíli si prohlížel lístek. "A kokosový nápoj - plavou v tom neuvěřitelně dobrou kousky kokosu." Bylo na něm vidět, že se tu vyzná.
Iwai mu věnoval další úsměv. "Chodíš sem asi často, viď?" konstatoval.
"Když mám čas a nebo je v jídelně něco ohromně hnusného," ušklíbl se černovlasý. Popravdě neznal místo, kde by se vařilo lépe než tady. A možná proto tu bylo stále tolik lidí. Většinou sem chodil až v době, kdy se již zavíralo nebo přes odpoledne, kdy tu nebylo plno. Avšak dnes se zdálo, že také nemají nejlepší návštěvnost. To bylo dobře - nikdo je alespoň nerušil.
"Víš já…." Hlesl Iwai. popravdě nechápu, proč jsi mě pozval. Nejsem ničím zajímavý, nejsem zábavný… nic," chlapce vypadal trochu bezradně.
Než stačil černovlasý odpovědět, přišla servírka - jakoby v ten nejsprávnější moment - a on objednal za oba. Poté odešla a nechala je tam, přesto se již původní rozhovor nemohl navázat tak naléhavě, protože je to přece jen přerušilo. Erwin se chvíli rozmýšlel, než odpověděl: "Zdál ses mi chytrý a já jsem zrovna neměl společnost..." Samozřejmě, že mu nemohl říct: vím, že jsi týrané dítě a chtěl bych ti pomoc; protože tím by ho jedině tak vyděsil.
"Chytrý?" zakroutil hlavou chlapec. "To rozhodně nejsem," zašeptal. Takže jen proto? Ach Iwai! Co jsi vůbec čekal? Že ti padne k nohám a vyzná lásku? Vždyť tě nezná. Ty jsi naivní snílek, měl bys se sebou něco dělat!
"Nepodceňuj se," napomenul ho.
Pokrčil rameny. "Dobře," zašeptal. Pokusí se, když to po něm chce.
"A jak si říkal, že nejsi zajímavý, tak mě se takový zdáš," usmál se na něj povzbudivě.
Chlapec se podíval na své dlaně. "A co je na mě tolik zajímavého?"
"Těžko se určuje jediná věc nebo celek, kterým jsi zajímavý..." zamyslel se. "Třeba jen tím, že nezapadáš do vaší ignoranské třídy. Odlišuješ se a tím si zajímavý - jak vzhledem, tak chováním." Vysvětlil mu.
Iwai přikývl. "Víš, že jsi jediný člověk za posledních sedm let, který se semnou baví?" sám se trochu pousmál, když mu došlo, jak to muselo znít.
Erwin netušil, co by mu měl říct. Naštěstí od odpovědi osvobodila servírka, která přinesla veškeré jídlo a hned zase odešla. "Dobrou chuť," zašeptal černovlasý a zadíval se do svého talíře. Možná utekl od tématu až příliš nápadně, ale bylo to lepší, než vymýšlet nějakou odpověď.
"Dobrou," zašeptal Iwai a pozoroval své jídlo. Několikrát do něj píchl, než se odhodlal ho ochutnat. Vypadalo to… zvláštně.
Erwin na něj jen nepatrně vzhlédl, ale když ho tam tak viděl, jak si myslí, že bude jíst bůhví co, musel se začít smát. Neposmíval se mu a hned na první pohled to bylo vidět, jen ho to skutečně pobavilo.
Chlapec poplašeně vzhlédl. Čemu se směje? Co je tak směšného? On… ano, kdo jiný by mohl být…
"Promiň, ale vypadáš při tom roztomile..." Erwin sevřel rty, aby se přestal smát, ale i přesto se široce usmíval. Oči mu přátelsky zářily.
Chlapec sklopil pohled ke svému talíři a znovu ho, snad zamyšleně, sledoval. Avšak jeho myšlenky nepatřili jídlu, ale Erwinovi. Vlasy spadli chlapci do tváře a ukryli ji pod svým ochranitelským závojem.
Erwin se na něj ještě chvíli díval, ale poté se také sklonil ke svému jídlu. Přece jen od rána nic nejedl a učil v několika třídách, z toho mu dostatečně vyhládlo. Navíc musel mít sílu na večer.
"Je to…" chlapec chvilku hledal správné slovo. "Dobré," tichounce.
"Samozřejmě," souhlasil. "Ale tohle je ještě lepší... chceš ochutnat?" ukrál kousek svého banánu v těstíčku a nabízel ho chlapci přes stůl. Vůbec mu nevadilo, že by se na ně někdo mohl dívat, i když byla pravda, že seděli dost skryti v rohu, takže na ně nikdo neviděl.
Chlapec se chvilku nervózně rozhlížel po stole než pootevřel rty a natáhnul se, aby mohl banán ochutnat. Vzal ten kousek mezi rty a s elegantním pohybem hlavy dozadu a lehce dolů, ji vzal z vidličky. Přivřel oči, když ten kousek kousal a snažil se si h co nejvíce vychutnat.
Černovlasý jej při tom pozoroval a čekal na verdikt, jak mu to chutná. Pohled mu sklouzl na ty plnější rty, které se nepatrně leskly zbytky karamelu z banánu. Stáhl vidličku a vrátil ji do svého talířku, přičemž si chtěl ukrojit další část pro sebe. Přesto ovšem první chtěl odpověď na to, jak mu to chutná.
Iwai spokojeně zavrněl. "Měl jsi pravdu," přiznal. "Je to lepší," chlapcovu tvář zdobil mírný, avšak stydlivý úsměv.
"Tak si to můžeme rozdělit na půl," nabídl a hned potom vysvětlil: "já ti dám ten druhý banán a ty my dáš..." Podíval se do jeho talířku a počítal. "...dva své závitky," řekl nakonec. Byla to jen nabídka, chlapec ji nemusel přijmout. Možná to bylo až příliš osobní, většinou se takto chovali dobří přátelé a zamilované páry.
"To.. to se může?" šeptl chlapec. U nich doma byli porce, pokud se tedy domácnost sešla k jídlu, vždy rozdělené. Nikdo si nemohl přidat a ani nesměl nic nechat. Jinak přišel trest. A něco takového, jako výměna čehokoli z talíře byla také zakázána. Přesto chlapce tato nabídka lákala…
"Samozřejmě," usmál se na něj Erwin. "Tedy pokud ti to nevadí a nemyslíš si, že mám psí hubu," pronesl žertovně a nepatrně vyplázl jazyk, avšak hned ho zase schoval. Bylo mu s chlapcem příjemně a nejspíše i protože se choval tak bojácně a nejistě, nebyl tak odporně arogantní jako celý moderní svět.
Chlapec zavrtěl hlavou a přistrčil svůj talíř k Erwinovi. Avšak jen o kousek, nechtěl, aby toto gesto nebylo nápadné.
Černovlasý se usmál a přenesl mu na talíř jeden ze svých banánů. Poté si od něj vzal dva závitky a spokojeně kývl, že se jim to podařilo bez toho, aby zašpinili ubrus. Teď snad již se mohli v klidu najíst, i když jemu tento rozruch nevadil. Alespoň trochu zábavy.
"Děkuji," zašeptal Iwai a přikývl. Uřízl si kousek banánu a vložil si ho do úst.
Spokojeně se dal do jídla. Závitky měl také rád, i když ne tolik jako obalované banány. V téhle restauraci prostě vařili dobře, takže netrvalo dlouho a porci měl v sobě. Chlapcovi, který tu byl s ním, to trvalo o něco déle, ale Erwinovi to nevadilo. Tiše ho pozoroval a snažil se to zakrýt tím, že upíjel svůj kokosový nápoj.
Iwai odložil příbor na talíř. "Bylo to všechno výborné, děkuji," poděkoval znovu.
"Není zač," usmál se na něj přátelsky. "Půjdu zaplatit, ty mezitím dopij a obleč se," oznámil mu a zvedl se. Za chvíli již byl u baru a platil. Servírky měli mnohem raději, když člověk za nimi přišel sám a tak to pro zákazníka bylo výhodnější, protože nemusel dlouze čekat, až si ne něj vzpomenou.
Iwai přikývl, avšak to již Erwin neviděl. Vstal od stolu a pečlivě za sebou zasunul židli. Bundu si oblékal až když mířil k černovlasému, přičemž Erwinův kabát držel v rukou. "Já…" zašeptal, když se postavil před Erwina a podával mu kabát. "Nevadí, že jsem ti ho vzal?"
"Vůbec ne," převzal si ho od něj. "Děkuji, alespoň můžeme hned jít."
Iwai kývnul a podíval se na hodiny. Kruci, pomyslel si. Za deset minut musí být doma a nemá naději to stihnout. Povzdechl si a jeho ruce se roztřásly.
Vyšli ven, až poté se Erwin navlékajíc se do kabátu zeptal. "Děje se něco?" neuniklo mu, že se chlapec chová ještě bojácněji, než předtím. Chtěl vědět proč, i když si to nejspíše dokázal domyslet.
"Musím domů," v jeho tichoučkém hlase byl strach. Nechtěl přilévat vodu do hrnce, který už tak přetékal kvůli jeho ranní hádce s otcem.
"Aha," nevěděl, co mu na to říct. Rozhodně se ho nechtěl ptát, proč z toho měl takový strach, když to věděl. Přivřel oči. "Takže se asi rozloučíme, měj se hezky." Připadalo mu divné to odbít takovou krátkou větou, ale nic lepšího ho nenapadlo.
"Musím ještě do školy pro aktovku.."
"Ehm. Já jsem dnes neměl výuku, takže se nemám pro co vracet," řekl mu po pravdě. Sice to měl domů kousek, ale připadalo mu nevhodné, aby Iwaie doprovázel. Přátelsky se na něj usmál. "Kdyby něco tak mě najdeš ve V6.A, ano?"
Chlapec přikývl a s: "Děkuji," se rozeběhl ke škole.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama