Slza zmizelá za závojem přízraku; 14

6. ledna 2010 v 13:00 |  Slza zmizelá za závojem Přízraku
Kočár zastavil a Leviathan se tím zvukem probudil. Opatrně se vyprostil z náruče Adriena a začal se oblékat, aby mohl vyjít ven a podívat se, co se děje. Zíval a protahoval, protože ho bolela záda. Již nebyl tak mladý, aby mohl zdolávat takové cestování.

"Leviathane?" protáhl nespokojeně Adrien a natáhl po princovi ruku.
"Dobré r..." zastavil se, "zajímalo by mě, kolik je hodin." Sklonil se a políbil ho na tvář. "A proto se musím jít podívat, co se venku děje... tedy pokud není zrovna poledne." Zamračil se. "A navíc mě bolí záda, roztahuješ se!" vyčetl mu na oko rozzlobeně.
"Och omlouvám se, vaše jasnosti, příště se udělám malej jako krabička od sirek!"
"Ano, to bude nejlepší..." usmál se a políbil ho na rty. "I když... s krabičkou od sirek se celkem špatně souloží," zašeptal mu do ucha.
Adrien si ho přitáhl k polibku. "A se mnou dobře?" ušklíbl se šelmovsky.
"Mno..." protáhl princ souhlasně.
Stáhl si ho k sobě na sedačku. "Miluji tě."
"Já vím - kdo by mne také nemiloval..." usmál se.
"Stále tak namyšlený," pousmál se Adrien a zakroutil hlavou.
"Mám být na co... třeba už jen, protože právě ležím s tak překrásným upírem jako si ty a ten mi říká, že mě miluje," políbil ho na nos. "Kdo by pak nebyl namyšlený?"
"Třeba já," kousl Leviho do nosu něžně mladší z dvojice.
"Ty si myslíš, že nejsi namyšlený?" dlaní mu studoval hruď a bříško.
"Pokud řeknu ano, tak mne stejně přesvědčíš o opaku."
"To přesvědčím, ty namyšlenče," políbil ho na krk a poté jemně skousl jeho kůži.
"Vypadá to, že ven se nedostaneš," zasténal Adrien a položil Leviathanovi ruce na záda.
"Mám tu něco zajímavějšího na práci," přesunul se k jeho bradavce a začal ji vzrušovat jazykem. Přičemž palcem se staral o tu druhou.
"Chudák kočí," zavrněl černovlasý upír a pohodlněji se usádlil na sedačce.
"Budu se mu věnovat hned, co si vyzkouším, zda je tahle krabička od sirek vášnivá..." zašeptal provokativně do jeho kůže.
"Ona je dokonce i nedočkavá."
"Skutečně?" skousl mu bradavku a uhnízdil se mezi jeho nohama.
"Upozorňuji tě, že pokud si mne nevezmeš, budu křičet!"
"A pokud si tě vezmu, tak nebudeš?" přesunul se k jeho obličeji a políbil ho. "Ale to je škoda..." protáhl a znovu se vpil do jeho rtů. Dlaněmi sjel po jeho bocích dolů.
"Nekecej a dělej," ušklíbl se Adrien.
"Ale notak... Projevil se v tobě ten skrytý sexuální deviant, ale to vůbec není slušné..." zakroutil hlavou. Jednou dlaní se přesunul k jeho otvoru a provokativně po něm přejel až k varlatům, a pak zpět dolů.
"Ne," ohradil se Adrien. "Já jsem pouze sexuálně frustrovaný. Nejdřív si Ryuzaki přijde na návštěvu v nesprávnou chvíli a pak ty něco začneš a nedokončíš to. Ne že by to byla tvoje vina, ale mám toho až pokrk."
"Tak frustrovaný..." přitiskl se na něj, přičemž do něj pronikl jedním prstem.
"Tohle můžeš vynechat," vrčel.
"Nemůžu, protože se mi to líbí," sladce se na něj usmál.
"Nebereš ohledy," zasténal Adrien. "Prosíííím!"
"Už to tak bude," přidal druhý prst a začal si ho jimi roztahovat. Jemně se vpíjel rty do jeho kůže a užíval si její typickou chuť. "A když jsme u toho, mohl bys mi sundat kalhoty. Sám si je přece sundávat nebudu..." použil nejnamyšlenější tón, co dokázal.
S úšklebkem uchopil lem princových kalhot a stáhl je dolů, "Hmmmm on je náš princ dokonce i líný se svléci," provokativně Leviathanovi přejel dlaní po klínu, než položil ruku tam, kam patřila.
"A ty jsi moc hubatý," ušklíbl se Leviathan a vyndal z něj prsty, aby je v další chvíli mohl nahradit jinou částí svého těla. Pomalu do něj začal vnikat, přičemž pečlivě pozoroval výraz v jeho tváři.
Zaklonil hlavu a spokojeně zasténal. "A co mi za to uděláš?"
"Ani to nechtěj vědět," zašeptal a vnikl do něj celou svou délkou. Studoval dlaněmi jeho boky, přičemž se natáhl, aby ho mohl políbit. Vpil se do jeho rtů a jakmile ho Adrien vpustil dovnitř, stáhl se a možná i nepatrně bolestně mu skousl dolní ret.
Adrien zasykl a semknul rty. "Potvůrko," zašeptal a zajel rukou princi do bílých vlasů.
Leviathan začal s pomalými, ale hlubokými přírazy. Stále ho ovšem hladil po bocích dlaněmi. S polibky se přesunul na jeho tvář a krk. Jazykem kreslil na jeho skvostné bílé kůži milostné obrazce a mnohokrát ji podráždil i zuby.
Adrien zavřel oči a zrychleně oddychoval. Prsty zarýval svému milenci do hebké kůže na zádech. Pousmál se a přisál se na Leviatanův krk. Jeho ostré zoubky ihned zajeli pod světlou kůži.
Leviathan zalapal po dechu, ale sten mezi svými rty nenechal projít. Sjel po Adrienově bříšku dlaní, a poté prsty obtočil kolem jeho údu.
Obtočil mu paže kolem krku a dál sál životadárnou tekutinu. Miloval její chuť. Miloval její vůni. Jeho zuby zajeli ještě hlouběji.
Upíří princ zavřel oči a skousl si ret. Vyvolávalo to v něm tolik rozlišných pocitů, které nedokázal a vlastně ani nechtěl krotit. Ztvrdil přírazy, i jeho ruka pevněji stiskla a zintensivněla to, co dělala. Uvědomoval si rychlé bušení svého srdce; cítil, jak všechnu svou krev žene do Adrienových úst.
Odtrhl se, ale ránu nezavřel. Leviathanova sladká krev mu stékala po bradě a na krk a vpíjela se do sedačky. Dovolil si úsměv. "Ochutnej," zašeptal přerývavě. Slabiky vyrážel ze svých úst v tempu Leviathanových přírazů.
Leviathan slízl z jeho krku svou krev a přes dolní čelist se, putujíc jazykem, dostal k jeho ústům, aby ho mohl vášnivě políbit. Vpil se do jeho rtů a jazykem prozkoumával hloubky jeho úst.
Adrien zasténal do polibku a přesunul svoje ruce na Leviathanovo pozadí. "Tvrději," zašeptal a zaryl několikacentimetrové nehty pod kůži.
Princ se snažil jeho přání vyplnit, ale stále si dával pozor, aby mu neublížil.
Spokojeně zamručel a přisál se Leviathanovi na jeho citlivé místečko za uchem. Prsty jedné ruky mu putoval po tváři. Tu druhou stále nechával zarytou do princovi kůže.
Leviathan přivřel oči a sledoval muže pod sebou. Jen matně si uvědomoval zvuky zvenčí. Byl zcela ztracen v náručí svého milence - soustředil se jen na jeho kůži, o kterou se otíral pro každý pohyb a hřejivé - i přesto, že bylo upírské - teplo, co z jeho těla vycházelo.
Adrien protočil panenky v návalu slastného pocitu, soustřeďujícího se do jeho slabin, přestože se pokoušel vydržet co nejvíce a pomalu ochaboval v princově náručí. Víčka semknutá.
Kočár se znovu pokojně rozjel, nehledě na to, co se dělo uvnitř. Leviathan to zaregistroval jen posledním zbytkem zdravého rozumu, co mu Adrienovo tělo nechalo.
Adrienovi ruce sklouzli z Leviathanova těla dolů a stejně jako zbytku těla, které se snažilo rozdýchat opadávající pocit extáze, jim bylo téměř jedno, co s nimi princ dělá.
Leviathan ještě několikrát přirazil, než sám vyvrcholil a vysíleně se usídlil na hrudi svého milence. Jemně přejížděl dlaněmi po jeho těle a užíval si jeho teplo, které tak rychle vyprchávalo.
Adrien se pousmál a pohladil prince po jemně zpocených, bílých vlasech. "Děkuji," zašeptal do nich.
Ten mu úsměv pouze oplatil a políbil ho na nos.
"Zjistil jsi vůbec kam to jedeme?"
"Mno, já myslím, že..." protáhl s úšklebkem a dělal, že přemýšlí. "...jedeme." Kývl a začal se smát.
Adrien protočil panenky. "Můj nechápavý princi," ušklíbl se. "Já se neptal CO děláme - na což by byla odpověď že jedeme, ale KAM v čemž je podstatný rozdíl."
"Jedeme," zopakoval stejně vševědným tónem. Poté se začal zvedat a oblékat. "Ty po mě fakt chceš, abych se vzdal tvé přítomnosti a... vyskočil za jízdy z kočáru?"
"Ještě by sis ublížil," začal se smát Adrien.
"Určitě bych si rozbil koleno... a při mém revma..." zatvářil se, jakoby tu bolest cítil již teď.
"Leviathane," Adrien přimhouřil oči. "Upíři nemívají revma."
"Tak to asi nejsem upír, protože já ho skutečně mám," stál si za svým jako malé dítě a začal se prohlížet. "Ale vypadám jako upír - to je zvláštní..." řekl hraně zamyšleně.
"Na mě se nedívej, já ven nepolezu. Mám fobii z výšek."
"Nedívám se na tebe," dál se zkoumal. "Mám mnohem zajímavější objekt zájmu..."
Adrien se ušklíbl. "Máš rozcuchané vlasy, ty metrosexuále."
"A tím chceš říct, co? Že jako se ti nelíbím?" uraženě se otočil na druhou stranu a opatrně vykoukl z okna. Už byla tma.
"Tím ti chci říct, že nikdo není dokonalý, i-když mi jaksi uchází smysl toho, proč to říkám," Adrien zavrtěl hlavou. "To bude tebou. Můj mozek má tendence ve tvé přítomnosti spát."
"A ožívají jen skryté pudy, protože jsem tak... nenacházím slov... sexy,"
"Probouzí se ve mně to zvrácenější já," pokýval hlavou Adrien.
"A s takovou sexuální bestií mám žít?!" zakroutil hlavou a otočil se na něj. Natáhl se, aby ho mohl políbit a zašeptal. "Miluji tě..."
Adrienovi se zablýsklo v očích. "Utahám tě k smrti."
"Tak to budu rád..." ušklíbl se.
"Miluji tě."
"Já vím..." upravil se a zabouchal na stěnu kočáru, ten ihned zastavil. Leviathan si otevřel dveře a zmizel v chladné noci.
"Idiot," pousmál se Adrien a položil se na sedačku.
__-____
Vincent si stáhl rukavici z dlaně, na které neměl znamení jeho černé magie a prsty přejel po kůře zmrzlého stromu. Zkoušel si představit, jaké by to bylo, kdyby se ničeho nemohl dotknou a na druhé straně si snažil vzpomenout, jak tento dotyk vnímal jako člověk.
Seděl na stromě a sledoval ho uhrančivým, přesto veselím fialkovým pohledem. Jeho rty se smáli a ve tvářích měl ďolíčky štěstí. Konečně doma, po tolika letech. Nádhera. Jen kdyby ten paličák Leviathan.. no škoda myslet.
Upír najednou zaklel a posadil se do sněhu. Nedokáže zjistit, jaké by to bylo ani v jednom z případů. Neví, jak by se cítil jako přízrak a na své lidství již zapomněl. Trápilo ho, co slíbil Ryuzakimu. Neměl se před ním o tom zmínit a neměl mu podlehnout. "Ryuzaki..." zašeptal velice potichu a smutně se usmál. Zapletl se moc do té tragédie, co se dříve hrála jen kolem něj.
Trochu se naklonil a… spadl z větve dolů. Zabořil se hluboko do sněhu. "Au!" vykřikl a sáhl si za týl. "Natlouk sem si kokos, já magor."
Vincent se na něj vyděšeně podíval. Měl pro to důvod - jak často padali upíří velitelé z nebe?
Upír si klekl a oprášil si kabát pak vzhlédl a zazubil se. "Zdarííc," zamával.
Vincent se také postavil a mírně poklonil, jak slušný pozdrav chtěl. Pozoroval bytost před ním s neskrytou nedůvěrou.
"Ty voe, to je fujtajbl počasí. Teď, uprostřed Listopadu začne sněžit. Buď hrabe přírodě nebo mě," znovu se zazubil a podal upírovi ruku. "LuLu, a ty seš?"
"Vincent," stále zaraženě, možná ještě víc než předtím, přijal jeho ruku.
"Nemáš jointa?" sjel ho pohledem. "Asi ne," odmlčel se. "Hele neviděls tady někde nějakého z těch přízračnejch idiotů?"
"Ne," odpověděl a doufal, že se pak LuLu ztratí a on bude znovu sám.
"Hele a kdo ty seš? Připadáš mi nějak povědomej," chvilku přežvykoval na jazyku. "Jako to tvoje jméno, víš? Vincent… sem už někde slyšel," pak se zasmál. "Ty voe já mám totální sklerózu a to sem si ještě ani nezapálil."
Vincent kývl. "Jsem dítětem Adriena," dodal a nepředpokládal, že by to vyvolalo nějakou odezvu.
"Cože?" dostal výtlem upír. "Si děláš srandu."
"Vypadám na to?" zeptal se tak nějak zoufale, protože si připadal, jako by byl účastníkem nějakého špatného vtipu.
"Ne.. já jen.. ty voe tak tohle nerozdejchám," tlumil se upírek. "Ale zdá se mi, že náš drahý Pan Kalamář nějak změnil vkus."
"Pak Kalamář? Změnil vkus?" nadzvedl obočí. "Asi myslíte Adriena..." kdyby mohl, tak by utekl. Nejděsivější ze všech upírů stál před ním.
"Konečně doma," protáhl se LuLu. "Jasan, že Adrííísek. HeHe neviděl jsi Ryuzakiho? Musím ho zase vytáhnout na nějakou pařbu. Nejlépe se spoustou chlastu abych zničil tu jeho nevinnou, romantickou dušičku."
"Ehm. To asi nebude možné - Ryuzaki je pod zámkem," už se cítil trochu lépe, když si uvědomil, že toho ví víc, než stvoření před ním.
"Hmm… se ňák udělá.," mávl rukou upír a vůbec si tím nedělal hlavu. "Sice vypadám jako blbec, ale nejsem blbec."
"Nebudu se s vámi přít..." diplomaticky ustoupil Vincent, ale myslel si svoje.
"Musím jít podat hlášení do paláce," povzdechl si LuLu. "A lhát jako když tiskne. To bude zase zábava. Jdeš taky?"
"Hlášení o čem?" konečně něco zajímavého, co z něj vypadlo.
LuLu se na něj podíval jako na idiota. "V prvé řadě o dodržování míru mezi námi a démony, v druhé o tom, kde jsou Levi s Adrim."
"Podávat hlášení o míru? Tak to může chtít slyšet jen hlupák..." povzdechl si Vincent.
"Královna se o všechny takovéto věci zajímá," mávl rukou LuLu. "Ale co. Aspoň chvíli poklábosím s Ryuem a šlehnu si dávku. Na stromě se to dělá těžko. Jdeš?"
"Nemám přístup k trůnu a popravdě, tam ani netoužím jít..." odpověděl mu, čímž odhalil to, co se snažil skrýt. Zase se cítil v jeho přítomnosti nesvůj.
"Přístup k trůnu?" vykulil oči upír. "Copak, tebe ještě nepředstavili, nebo ti ještě nebylo 150?"
"Ani jedno z toho..."
"Tak to máš drsný. Neplnoletej, nepředstavenej…" ušklíbl se Velitel. "Úchvatná kombinace. Mě bylo 150 přibližně před 3000 lety… jó to byli časy. Žádnej chlast, žádný drogy ani cigarety."
Vincent na to nic neřekl.
"Bože umíš ty vůbec mluvit?" nechápavě zakroutil hlavou LuLu a pak se usmál. "HeHe, pojď," chytil ho za rukáv a táhl ho k Versailles.
"Co chcete dělat?" nedůvěřivě. Nechtěl být představen Trůnu a již vůbec ne tímto individuem.
"Chlapečku," obrátil se k němu LuLu a přitáhl si ho za rukáv blíž. "Vzpamatuj se. Adrien se už nevrátí, aby tě představil a spolehni se na to, že žádný z upírů to dobrovolně neudělá. Je z toho papírování jako blázen a já to dělám jen kvůli tomu, že Adrienovi hodně dlužím," zavrčel. Jaká změna z praštěného upíra na krvelačnou bestii. Růžové zorničky se upírovy stáhli a ztmavli doruda. "Kdy ti bude 150?"
"Za týden..." kývl. "Nyní jste mi rozhodně sympatičtější," okomentoval jeho změnu.
"Nejvyšší čas," ušklíbl se LuLu. "Jdeme."
Vincent vytrhl ruku z jeho sevření, i přestože ho odevzdaně následoval a navlékl si na ni rukavici. Přece nechtěl, aby všichni viděli znak, co má na ruce. Věděl, že ne všichni by byly nakloněni k zničení Nejvyššího a všech přízraků. Někdo by ho mohl prozradit.
"Alespoň rozum jste nějaký zdědil," povzdechl si LuLu.
"Po kom? Po Adrienovi?" pozvedl obočí.
"Ne," pousmál se LuLu. "Po své matce."
"Sám ji neznám, tak jak byste ji mohl znát vy?"
"Já vím spoustu věcí," zazubil se LuLu. "Jinak bych nebyl tím, kým jsem."
"A mně víte, co?" zeptal se hovorovým tónem. "Ani jste nevěděl, že jsem dítětem Adriena, tak skutečně pochybuji, že znáte rodiče, které jsem nikdy já nepoznal."
LuLu se k němu obrátil čelem. Jeho oči již měli svůj typický, růžovofialový odstín. "A jak vy víte, že jsem to skutečně nevěděl," povzdech. "Nudíte mne."
"Nejsem vašim šaškem, abych vás bavil," odpověděl bez emocí.
"Mluvíte jako přízrak," zamumlal LuLu a vytáhl z kapsy cosi podlouhlého, zabaleného do tmavě hnědého, tenkého papíru. Magií z prstu ruličku zapálil a popotáhl. "Konopí," zašeptal a vydechl obláček kouře. "Chceš?" nabídl Vincentovi konec trubičky.
"Ne, děkuji..." odpověděl slušně. "Jako přízrak? Nemyslím si. Bylo by smutné, kdybych byl něčím, čím tolik opovrhuji," odvodil si, že LuLu již zajisté viděl jeho ruku a ví, co to znamená a pokud ho neudal. Tak může mluvit otevřeně.
LuLu pokrčil rameny. "Jak myslíte, o hodně přicházíte," zkrabatil čelo. "A démony neopovrhujete?"
"Kam tahle vaše otázka směřuje?" zeptal se podezřívavě.
"Nikam, jen bych chtěl vědět, proč mi včera došel jak od Atsushiho tak od Ryuzakiho téměř výhružný dopis, že jestli se do dvaceti čtyř hodin nedostavím, tak ze mě stáhnou kůži za živa."
"Není to velice podezřelé, když si upír dopisuje s démonem?" zaujatým tónem. "To byste jako velitel neměl..." nechal vyznít do ztracena.
"Musíte to umět správně zakamuflovat," usmál se na Vincenta velitel. "Kdybych to nedělal, přišel bych o většinu povyražení ve svém životě. Někdy by jste s námi mohl zajít na nějakou tu zábavičku, nenudil by jste se tam," další úsměv. "Zajímavé ovšem je, že oba odkazují na vás, takže.. povíte mi co se děje nebo to mám z vás vypáčit?"
"Na mne?" podivil se. "Nechápu proč..." Poté se usmál. "Snad možná protože s nimi mám něco společného, stejně jako s plánem, který vymyslel Atsushi."
"A ten je?"
"Začít válku a dovést ji vítězně do konce, ale ne mezi upíry a démony, ale proti přízrakům..." přivřel oči a doufal, že neprozradil něco, co neměl. Nikdo mu o čtvrtém členovi společenstva neřekl... pokud řekl vše někomu nepatřičnému, všechny je odsoudil na smrt ještě dřív, než válka začala.
"On se zbláznil?"
"Atsushi nebo Ryuzaki?"
"Oba."
"Aha." Pousmál se. "Myslel jsem si to samé, co vy, avšak jejich šílenství je tak utopickou myšlenkou, že ho chci sdílet s nimi." Zalesklo se mu v očích. "Třeba jen, abych dal pozor na Ryuzakiho."
LuLu si povzdechl. "Zhroutí se odvěký řád, na to jste nepomysleli? Všichni upíří nejsou jako my, jsou divocí a nebezpeční. Co myslíte, že udělají, jakmile ztratí autoritu kterou jim dává starověká aristokracie?" vydechl.
"Jeden řád zmizí, druhý se vytvoří... jsme nesmrtelní, máme dost času na tvoření vlastních světů," neurčitá odpověď.
"Vidíte? A zase to bude stejné. Znovu budete mít někoho, kdo vám vládne, je vám nadřazený."
"Vždy musí někdo vládnout a druhý sloužit - tohle pravidlo se nesnažíme vyvrátit. Mně osobně je jedno, kdo bude vládnout - jen nechci, aby to byli přízraky. Vím, že i kdyby po nich nastoupil sebelepší, tak nakonec - jako všichni vládcové - se stane tím nejhorším." Přivřel oči. "A chápu důvod Atsushiho - jen nechce, aby jeho rasa zanikla, a proto bojuje." Odmlčel se. "Ano, nikdo z nás tří nechce nastolit lepší vládu. Chceme jen udělat to, co si myslíme, že je nejlepší... pro upíry a démony - ne pro nás samotné. Vždyť příkladem této myšlenky je Ryuzaki - jeho to zajisté zahubí, jak v případě prohry, tak když vyhrajeme."
"Ryuzaki," převaloval LuLu tohle jméno chvíli na jazyku. "Vám na něm záleží, viďte."
"Proč si myslíte?" neutrálním tónem.
"Máte v očích takový zvláštní výraz, když vyslovujete jeho jméno."
"To se vám jen zdá," zakroutil hlavou.
LuLu si odfrkl a popotáhl z ruličky. "Fakt nechcete?"
"Ne," odpověděl jednoslovně.
"Fajn."
"Takže vy byste se k nám nepřidal?" začal znovu starým tématem. "Protože to byl nejspíše důvod, proč vás Atsushi a Ryuzaki kontaktovali."
"Kam jdu já, tam jde vojsko. Přidám se, ale nejdřív si musím promluvit s Atsushim a Ryuzakim… a s vámi taky," povzdech. "Nejvyšší vyhnal ze sídla všechny upíry. Snažte se být co nejslušnější, ať zbytečně nepřijdeme o hlavu. Bez vás," kývl k jeho ruce. "Bychom to asi nezvládli."
"Beze mne by tento plán nevznikl..." v jeho očích se objevila starost a zmizela z nich sebedůvěra.
"Bojíte se?"
"Nikdy jsem se o sebe nebál..."
"A o jiné?"
"Ano,"
LuLu se usmál. "Jdeme tedy?"
Vincent jen kývl.
"Jupí," výskl upír a s veselým pískáním si razil cestu napadaným sněhem.
Neuplynulo ani několik minut a oni se ocitli v prostorném sálu. Svíčky planuly tak, jak bylo zvykem. Vincent si ihned povšiml Ryuzakiho, který seděl po ruce Nejvyššímu, avšak dost daleko na to, aby vypadal, že s ním nemá nic společného. Byl tu i Médea. A velice prořídlá upírská šlechta.
"Zásady jednání s Nejvyšším ti připomínat snad nemusím, ty znáš," sykl k Vincentovi LuLu.
Znovu to jeho nepostřehnutelné kývnutí bez jediného slova.
"Výborně," zašeptal a vykročil v před. Sotva znatelně se uklonil. "Brej den," rozpažil. "Tak jsem tady. V celé své kráse. Můžete mne nabodnout na kolík."
Vincent si pomyslel, že možná měl říct, že je nezná. Tento upír by je jistě vylíčil jinak, než Adrien. Žádná úcta, ani respekt. Vincent se uklonil, jak se patří a nezvedal pohled od země.
"LuLu?! Tys tady skutečně chyběl..." ozvalo se od Nejvyššího.
"Ale notááák," zazubil se upír. "Pročpak tolik ironie a pesimismu v hlase. Venku je krásně," podíval se na zamračenou oblohu beze hvězd. "Ptáci zpívají," několik upírek sebou trhlo a upustilo na zem svou ptačí večeři. "A my všichni se usmíváme.. no tááák!"
"K věci," zvýšil hlas Nejvyšší. "Mluv k věci!"
"K jaké? Žádnou tu nevidím," podíval se pod své nohy. "Fajn.. a co chcete slyšet nejdřív? O Leviathanových líbánkách, či snad o vzpouře v západním Německu. Nebo snad vaše ctěné uši budou potěšeni několika probíhajícími válkami v Rumunsku. HuH tolik novinek, až se mi z nich zvedá žaludek.. á tam je něco k zakousnutí," zaradoval se LuLu a rozvalil se pohodlně do křesla. V ústech měl v okamžení marcipánoví zákusek.
"Začni Leviathanem," promluvila dřív upírská královna než Nejvyšší.
LuLu hravě zasténal a protáhl se. "HMM.. takže vypadá to, že můj milovaný bratránek se vydal.. ááách teď mi to vypadlo…. JO! už vím… do Řecka. Jede sám jen s kočím a Adrienem. Poslal jsem za nimi své lidi."
"A za jak dlouho ho dostihnou?" zajímal se Nejvyšší a přitom přemýšlel o trestu, kterým ho stihne.
LuLu se zasoustředil, aby zprávu poslal správné osobě - Ryuzakimu: "To by mne také zajímalo, když jsem je poslal na opačnou stranu." Nahlas řekl: "Nevím.. tak do dvou, tří týdnů, znáte Leviho."
"Dobře..." odmlčel se Nejvyšší. "A válka tedy pokračuje jak?" Doufal, že se vybili na všech stranách. Tak je nenáviděl.
"Jak asi, všude mír a klid," zakroutil hlavou LuLu. "Ty vaše zkurvený smlouvy mne jednou přivedou do hrobu."
"Skutečně všichni ji dodržují?" nepředpokládal to. "Tak tedy. Proč si sem přivedl Viléma, nebo jak se jmenuje potomek toho zrádce?"
"Nikdo by neměl trpět za činy svých otců."
"Nesděluj mi své filozofické poznatky a raději mi řekni, proč tu je..." zvýšil hlas Nejvyšší.
"Notak.. klid.. dýchej," pousmál se LuLu. "Jdu ho představit."
"Proč?"
"Patří do rodiny."
"Dělej si, co chceš,"
"Samozřejmě, přece bych se vás neptal na souhlas, zase takovej magor nejsem. Mimochodem… jmenuje se Vincent."
"Veličenstvo přece řeklo jeho jméno správně, není to tak Vincente?" ozval se Médea. Vincent výrazně kývl. "Ano." Pochopil, že Médea chce, aby se vylepšil vztah Nejvyššího k němu, aby ho největší z hlupáků považoval za patolízala.
LuLu se zvedl a zamířil k Ryuzakimu. "Smím si na chvíli promluvit s vaším synem, veličenstvo?" znuděně.
"Má zákaz mluvit s upíry..." řekl důrazně Nejvyšší.
"A co tak hříšného udělal?"
"Nezačínejme o tom znovu..." snažil se ušetřit Ryuzakiho dalšího ponížení Médea.
"Zkazíš všechnu zábavu… Ani pět minut?"
"Ne," rázně.
"Kurva… co si myslíte, že bych s ním jako dělal? Políval ho svěcenou vodou? Magore."
"Slušnost není vaší ctností, jak vidím... stále stejný, napůl kroku u Médei..." výhružka skrytá ve slovech, která se dala jasně přečíst.
"Leda tak na pivě."
"Vyveďte ho někdo, nebo ho budu muset zabít," zašeptal Nejvyšší.
LuLu s úšklebkem vstal a obrátil se k trůnu zády. "Budu uválen smrtí špekatým sádelňákem. Jak romantické," vzal Vincenta za paži. "Pojď, jdeme za králem," zašeptal k němu. Možná až příliš blízko k jeho rtům.
Vincent se rychle uklonil Nejvyššímu, a poté sebou nechal smýkat.
Rychle vyšel pryč z místnosti a sotva za nimi zaklapli dveře, začal nadávat. Potom se otočil k Vincentovi, kterého stále držel za ruku. "Půjdeš, nebo už jsi tak otrávený?"
Vincent kývl.
"Tak pojď," stále ho držel za ruku a táhl ho do schodů.
"Kam vůbec jdeme?"
"Do nejbližší prázdné místnosti kde tě znásilním…. Jdeme za králem, mám tam u něj ty papíry ohledně tvého představení."
"Že je tento svět zahlcen tolika spisy..." povzdechl si Vincent a následoval ho.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama