Utrpení; part 2

6. ledna 2010 v 21:00
Saki zaklonil hlavu a labužnicky vydechl kouř. Jeho bledá, odbarvená hlava se na okamžik zahalila do nepropustného oblaka dýmu. V temné, pochmurné atmosféře zapadlého, vykřičeného bordelu svit nedopalku spadajícího na podlahu bolel.

Chladné, bledě modré oči kytaristy se zavřely aby se mohli za pár vteřin znovu otevřít a sjet pohledem zbytek skupiny, rozsazené po rozích místnosti, které vévodil nízký bar s polooblečenou slečnou na níž ze Sakiho pohledu ti méně inteligentní tvorové, jako byl třeba Yoki, mohli oči nechat.
Kukura jako vždy seděl co nejdál od pódia se svíjícími se nahotinkami a cosi čmrkal na papír. Saki se potutelně usmál. Už teď se těšil, až jim klávesista ukáže svůj výtvor.
Kukurův milenec seděl přesně tam, kde Saki předpokládal. Pokud se teda troska, která seděla zkřivená na barové stoličce a hypnotizující skleničku s whisky, dala považovat za Hallow. Kukuru zřejmě jeho stav nijak neznepokojoval.
Při pohledu na dalšího člena jejich kapely se Saki chtě nechtě musel usmát. Fujimoru seděl typicky rozvalenej na černé pohovce v blízkosti jejich zpěváka. Blond vlasy s nádechem do zlatova mu rozcuchaně padaly do obličeje a zakrývali tak Sakimu výhled na jeho krásnou symetrickou tvář.
Naproti němu sedící muž vypadal zadumaně. Byl z nich nejmladší a přece na něm byla ta největší odpovědnost. Možná si to neuvědomoval, ale pomalu ho srážela na kolena.
Hallow dopil sklenku zlatavě se třpytícího moku a přesunul se na pohovku za svými přáteli. Než stačil usednout hodil ještě očko na samotářského Kukuru a s povzdechem se posadil.
Bělovlásek u stolu se rozhodl přestat být pasivní a přisedl si k nim. Zelený absint si vzal s sebou.
"Tak pánové," pronesl Hallow svým hlubokým, chraplavým hlasem do ticha, přestože hlasitá hudba jim téměř trhala ušní bubínky. Jeho černé tetování na obličeji se lesklo ve světle svící, které dokreslovali intimní atmosféru podniku.
Daisuke konečně zvedl zrak od pití. "Ano, Hallow?"
"Konečně volno… po dvou letech. Je mi divně. Nemám co dělat." Prsty si pohrával s novou sklenkou whisky, kterou mu přinesla servírka.
"Můžeš se zpít pod obraz," uchechtl se Fujimoru a sjel bubeníka kritickým pohledem. Ten se na něj na oplátku zašklebil.
"Saki?" jmenovaný sebou trhl. Jeho chladný pohled roztál pod náporem dobrosrdečných, modrých studánek. Pokrčil rameny. Nikdo z nich si nevšimnul, že hnědovlasá, zadumaná postava klavíristy opustila své místo.
Daisukemu překvapením vypadla cigareta z úst, když před něj dopadly dva archy A4 hustě popsané drobným, zaobleným písmem. Fujimoru povytáhl obočí a chňapl po papírech. Jejich dvorní skladatel se lehce zarděl, když si všiml nadšeného výrazu Fujimoru. Fujimoru hladově dočetl poslední stránku a podal papíry Daisukemu. Ten típl cigaretu a položil si listy na kolena.
"To je dobré, Kukuro. Výborné," mumlal, když zběžně projížděl řádky.
Dej mi horké dlaně
Jako vroucí krev
Jenž vytéká z postřelené laně
Dej mi touhu tance
Co vášní kypí
Klíč k nepoznané brance
Jménem láska
Dej mi pár pohledů
Láskyplných i nenávistných
A já tě rád povedu
Třeba do pekel
Však ústa říkajíc
Sbohem
Nenávidím
Mě se stanou překážkou a tobě vrahem…
Mladý skladatel zčervenal ještě víc. Saki se usmál a natáhl se pro papíry. "Dej to sem!"
Daisuke si pouze povzdechl a vzdal se Kukurova výtvoru bez reptání. Ono, když Saki něco chce, tak…. řekněme že udělá cokoli aby to dostal. Stejně jako Fujimoru.
Zpěvák se při té vzpomínce pousmál a než vtiskl mezi tenké rty novou dávku nikotinu zabalenou v papíru, podíval se na Fujimoru.
Seděl pohodlně opřený o svého milence a koukal mu pře rameno. Blond vlasy mu typicky s notnou dávkou šarmu padaly do obličeje. Saki se ho zatím pokoušel odhánět ohánějíc se tím, že až si to přečte a zhodnotí bude na řadě on. Do toho všeho mluvil ještě Hallow, který měl neuvěřitelnou schopnost vytáčet Fujimoru už jen svou přítomností.
"Neříkal tady někdo něco o dovolené?" dovolil si špitnout Kukura.
"Představ si Hallow jak nepracuje… děsivá představa, ne? A co teprve ti dva?" ušklíbl se Daisuke. "Kde je Yoki?"
"Nejspíš okukuje ty kurvy," zamručel Hallow.
"Prostitutky, Hallow, mluv slušně!" vyštěkl na něj Fujimoru a obrátil se ke stohu papírů.
"Fajn,"povzdechl si frontman, "Jdu se po něm kouknout."
Černovlasý zpěvák se zvedl z pohovky a za okamžik se ztratil v chumlu lidí, převážně mužů.
Hallow poklepal na místo vedle sebe, pohled upřený na dlouhovlasého chlapce, který tak nějak bezprizorně stál u Daisukeho křesla. Jeden pohled se vpíjel do druhého. Vzduchem se neslo slabé chvění.
Kukura se stydlivě posadil na okraj černě povlečené pohovky, ale Hallow si ho brzy přitáhl do náruče. Hnědovlasému mladíkovi tak nezbylo nic jiného než se spokojeně uvelebit v jeho náruči a prstíky se mu probírat v nepřeberném množství volánků a okras milencova oblečení. Hallow se pousmál a přitáhl si chlapce za vlasy blíž. Svými plnými, vílími rty jemně přejel ty Kukurovi. Pak do nich nečekaně proklouzl a jazykem studoval strukturu Kukurových poddajných rtů. Cítil, jak mu mladíkovy prsty cuchají pracně nagelovaný účes.
"Půjdeme, ne?" zašeptal mu Kukura do rtů. Hallow s úsměvem kývl na souhlas a vytáhl sebe i Kukuru na nohy.
Táhl jej okolo baru za ruku a lehce mrkl na servírku-znamení o potřebě vyprázdnit pokoj.Ta se jen uchechtla a odešla splnit přání zákazníka. Kukuro se už chtěl červenat ale Hallow mu k tomu nedal příležitost.Propojil své rty k těm jeho a dobýval se jazykem do útrob jeho úst.Přitiskl ho tvrdě na stěnu a vpil se do kůže na jeho krku.Z úst Kukura vyjde drobný sten.
,,Chci tě slyšet sténat mé jméno."
,,Ale tady jsou lidé."opět se zardí.
,,No a?" políbí jej na místo kde se pojí rameno s klíční kostí až ke krku.Kolem projde servírka-veselým pískotem naznačí hotovou práci.Hallow odstrčí svého milence od stěny znovu propojí své rty.Takto spojení se dobelhají k dveřím které vedou do jejich pokoje.Tady to bylo poprvé.
,,Svlékni se."Jasný rozkaz od Hallow a Kukuro nemůže ani nechce neuposlechnout.Bubeník zavře dveře a otočí klíčem v zámku.Vokálista si sundá svršek a spodní díly svého oděvu.Zůstane stát s rukama podél těla.Hallow k němu přijde stále ještě oblečen ho pohladí po tváři.Sklouzne svými prsty k jeho hrudi a druhou rukou se dotkne jeho stehen směřujíc k rozkroku.Tam stiskl penis svého milence a znovu jej pustil.Chlapec se světlými vlasy otočí svého přítele zády k sobě a jazykem přejede po jeho páteři směrem k rýze.Jednou rukou ho donutil předklonit se tím vystrčit jeho pozadí.Druhou roztáhne půlky a vnikne jazykem do svého partnera.Ten se otřese slastí.Hrudník ohnutého chlapce se začne rychleji nadzvedávat a vzdechy jsou čím dál tím víc hlasitější.Až nekonečně dlouho jej takto týral až se Kukuro odrhl a sám se vrhl na Hallow.Ten na sebe nenechal dlouho čekat a strhl ze sebe šatstvo.Hallow se zvedne ze země a přenese Kukura na postel.Tense otočí na břicho vyčkávajíc na touhu svého přítele.Hallow se naposledy podíval na jeho pozadí a naposledy jej prozkoumal prsty.Poté do něj pronikl a Kukuro vykřikl.Nebyl to pomalý sex ale divoké a něžné milovaní.Jejich těla se tiskla k sobě a pot jednoho se mísil s potem toho druhého.Plíce nenabírali vzduch dostatečně a jejich těla se zmítala ve slasti a rozkoši.Steny se nesli pokojem a i barem.Ostatní členové skupiny samozřejmě věděli kam se vydali ale po výkřiku si byli jistí že odejdou bez nich.Zatímco u našich dvou zajatců touhy bylo vše skoro u konce.Krev stékala po stehnech věčně stydlivého mladíky ale přírazy nabírali zběsilého tempa až oba dosáhli vrcholu.Chvíli zůstanou ve spojení.ale pak se oba zhroutí na postel.Kukuro,jenž nemohl popadnou dech se znovu začervená při slovech svého přítele ,,Byl,jsi a budeš jen můj-můj malí Kukuro.Jsi překrásný."Přitáhl si ho k sobě a políbil ušní lalůček.Oba znaveni si unuli v náručí.

*

Svět se zdál o tolik menší a strastiplnější, když se blížil k místu, které z hlouby své duše nesnášel. Kolem krku měl omotanou šedou šálu, jen aby se neřeklo, a v býlích teniskách přeskakoval louže, které se nestačili vypařit od předvčerejší bouře.
Obloha byla bez mráčků a teplota značně nad dvacítkou, přesto mu byla trošku zima. Jestli z toho, co ho čekalo? To nevěděl.
Povzdechl si a vložil do úst cigaretu. Na chvíli se zastavil, aby našel zapalovač. Doprava byla v tomhle místě řídká, přesto se třikrát rozhlédl kolem. Už začínal být paranoidní. Kdo by ne, s desítkami paparaziú za zadkem, nikde nic, v ulicích jako by všechno spalo. Nikdo si ho nevšímal.
Popotáhl z cigarety a přešel na druhou stranu ulice. Za zatáčkou už viděl bíle natřené stěny pracoviště jeho rodičů. Nebyl tu už tolik let, že málem zabloudil v ulicích a nechytil tu správnou tramvaj.
Ještě několik kroků a zůstal zaraženě stát před černě natřenou, železnou branou. Ploty kolem měli nahoře met ostnatého drátu. Daisuke se otřásl nad starou vzpomínkou a jizvou na pravé noze.
Klika byla stále lehce vlhká, slizká. Několikrát se rozmýšlel, jestli za ni vzít nebo odejít se sklopenou hlavou. Ta druhá varianta pro něj byla příjemnější, ale on neměl v povaze se vzdávat. Zhluboka se nadechl nikotinového kouře a dlaní své pravé paže se dotkl kliky. Vešel. Svět jako by se zastavil.
Nikde nic, žádná barva. Prázdná místa. Jen bílá. Vše bylo bílé. Dokonce i plátky jabloňových květů ladili s podivnou prázdnotou světa ve kterém se ocitl. Tady by nemohl žít - tady ne. To věděl.
Nohama chvilku nerozhodně šoupal po bíle dlážděném chodníku, než vykročil do neznáma.
Rozhlédl se kolem, pohledem pohladil každý strom i keř, několik výhonků trávy. Koutkem oka zahlédl pískoviště v blízkosti stěny blázince. Všimnul si, že všechna okna jsou zamřížovaná. Kolem postávalo několik zdánlivě opuštěných laviček. Na jedné z nich se choulil pouze v krátkém bílém tričku a světlomodrých kalhotách černovlasý chlapec.
Nadzvedl obočí, ale jakékoliv pocity ihned ukryl za masku přívětivosti.
"Smím si přisednout?" otázal se toho stvoření. Odpověď nečekal a právě o to víc překvapující byl pohled zelených očí. Vyhlíželi smutně s jistou dávkou oddanosti.
Pouze přikývl a ačkoliv souhlasil odšoupl se na kraj lavičky z fyzického dosahu toho nového.Je to snad další pacient?Ale nikdy jej tu neviděl.
Daisuke se posadil na uvolněné místo. Z toho kluka čišela nedůvěra, možná strach. Nikdy nedokázal popsat správně pocity kolem sebe, na to měl Kukuru a Sakiho. Chyběli mu - už teď. Trochu patetické, vzhledem k tomu, že je neviděl sotva dvě hodiny.
Znovu se zadíval na hubenou postavu toho kluka.
"Jak se jmenuješ?" tiše, lehce, sotva slyšitelně, jako by se bál, že ho vyleká. Tak tichý byl jeho hlas.
Při položení této otázky sebou trhl. I přes jeho tichost se bál že by ho mohla uhodit jen ta slova.Byl vyděšený to nepopíral neboť už dávno si přestal nalhávat že se nebojí. Na místo odpovědi se jen více schoulil. Po očku mrkl na to neznámého, a když spatřil jeho pohled, ucukl před ním.
"Já jsem Daisuke," usmál se na chlapce zpěvák, když mu došlo, že z něj nic kloudného nevypadne. Měl v úmyslu mu podat ruku, ale hned ji stáhl, když si všimnul chlapcova polekaného výrazu. Mohlo mu být nanejvíš 17, i když díky vyhublému tělu a volnému oblečení působil starší. Jeho oči mluvili za vše.
Při napřažení jeho ruky sebou cukl,Bál se každého pohybu.Nastala chvíle ticha kterou vyrušil jeho strachem a bídou zastřený hlas.Hlas ztracený jako první padlí sníh.,,Kdo jsi?"
Daisuke se pod tónem chlapcova hlasu zachvěl, ne zimou, ne strachem. Byl to zvláštní pocit spojený s… touhou. Touhou slyšet ten hlas znova. "Otázka zní, kdo jsi ty?"
Ostře otočí hlavou až se jeho vlasy rozhodí a usednou na jeho obličeji a rameno.Pohne rty jakoby něco chtěl říci ale pak jakoby si to rozmyslel.Znovu se od něj odvrátí a zahledí se na nebe.Jako vždy hvězdy jej uklidní ale ne tolik jako vždy neboť mu stále zní v hlavě jeho slova.
Daisuke se odmlčí. Chtěl by si zapálit, ale v přítomnosti tohoto chlapce se neodváží. Hlavou se mu zmítají pocity a míchají se se vzpomínkami, nejsou určité, spíš imaginární. Snaží se vše vyřešit chladnou logikou, ale vše selhává. Nakonec se osmělí k poslednímu pokusu. "Jak se jmenuješ?" naposledy.
Zdálo se mu to nebo jeho hlas zněl rozlobeně.,,Shuro"jakoby to potichu vykřikne a rychle se zvedne z lavičky a uteče k nejbližšímu z bílích domů.Podívá se zpátky na mladíka na lavičce jenž následoval očima jeho směr a poté se rozeběhne do svého pokoje.
No fajn, zamračil se Daisuke, mám dojem, že jsem zase něco hezky podělal. Chuť na cigaretu ho přešla, opustila ho stejně jako rychlé kroky chlapce. Shuro…. Nádherné jméno….
Vstal a s rukama v černém kabátě se vydal ke dveřím. Měl tam jít rovnou, neměl se tu rozhlížet. Nelitoval toho setkání. Bylo zvláštní, tiché a svým způsobem bylo to nejkrásnější, co ho za dnešek potkalo.
Rychlými kroky se dostal do svého pokoje. Přešel k oknu a tam spatřil toho mladíka. ,,Daisuke. . . "zašeptá do ticha. Prsty přejede po linii jeho zad přes sklo a poté si je přitiskne na rty. Stále pozoroval jeho siluetu a i přes strach jenž ho sžíral se mu nedostávalo kyslíku z jemu zcela neznámého důvodu.
Daisuke pomalu vešel do dveří. Na prahu se zastavil. V jeho kapse se cosi pohybovalo, vrtělo a VYZVÁNĚLO!!!
Přimhouřil oči a zadíval se na obrazovku. "Saki," zašeptal, zavrtěl hlavou a típl hovor. Mobil vstrčil zpátky do kapsy. Ať se děje co se děje, tohle má přednost. A navíc stále nedokázal dostat z hlavy tvář toho mladíka. Ne... teď není čas na diskutování o novém stolu v předsíni nebo nových svíčkách v jeho oblíbeném květinářství....
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama