Wampire Knight; 02

9. ledna 2010 v 14:26
Anotace: heh, že jste rádi, že nám to tak hezky přibývá? já rozhodně - mám dnes nějakou bigg inspiraci xD asi to je tím, že mě ve psaní nikdo neruší xD
Tento dílek je věnován Ludwigovi a Ayumi


Velké kapky deště dopadaly na dláždění. Obloha byla zatažená, už dva dny nevysvitlo slunce a den od noci se odlišoval jen číslicemi na digitálních hodinách.
Na vrcholu radniční věže stála vysoká postava, zahalená v tmavě fialovém, koženém plášti. Rukou se pevně držela římsy a její rudé oči se upíraly kamsi, kam člověk nemohl v tomto počasí dohlédnout.
Plné rty se stáhly v nepěkném úšklebku.
Už brzy, pomyslel si Wincent a shlédl dolů na ulici, kde postával malý hlouček zdánlivě nevinných mužů v drahých kvádrech pod černými deštníky.
Už brzy…
*
Akimo seděl na předložce pod nohama svého pána, sedícího na trůně, a hladil po hlavičce svou novou hračku - krásné, bělounké koťátko, které pojmenoval Sakuya. Měl jej u sebe sotva pár dnů a již si bez něj nedokázal představit usínání.
Chlapcovi hluboké, zelené oči vzhlédly k prastarému upírovi na trůnu, který právě zaujatě pročítal nějaký pergamen.
Za okny zuřila už čtvrtý den bouřka, avšak zdálo se, že jejich Pána tato situace vůbec nezajímá. Malá víla však měla strach. Jejich opečovávané a vzpurné děťátko, které podle Pánových slov až příliš rozmazloval, bylo již druhý den na lovu a dosud se nevrátilo. Bylo to zvláštní, on se přece nikdy nezdržel. Dosud nikdy….
Chlapec potlačil svůj strach a obavy a položil svému Pánovi dlaň na stehno. Do jeho očí se hned zakously podrážděné, růžové hlubiny.
"Děje se něco, Akimo?"
Vílí princátko zavrtělo hlavou. "Jen mám špatný pocit."
Jeho tělo, zahalené jen do dlouhé, poloprůhledné tuniky se lehce otřáslo zimou, přestože chlapec seděl hned vedle výhřevného krbu.
Pán si povzdechnul a odložil papíry na vedlejší stolek. Poté sestoupil z trůnu a poklekl vedle svého milence. Uchopil jeho bradu do prstů a zvedl si jeho tvář blíž k své.
"Nemáš proč se bát, maličký," palcem přejel po rtech barvy jahod. "Můj překrásný…" něžně jej políbil a přehodil přes jeho ramena svůj plášť. Nepotřeboval jej. Jeho mrtvé tělo necítilo chlad.
"Tady jsi přece v bezpečí," odtáhnul se a chystal se zvednout, přece již splnil svou povinnost postarat se o svého maličkého, nebo ne?
Zastavila jej drobounká ručička, která sevřela jeho košili.
"Něco špatného se stane, vím to," trval si elf na svém.
Upírský král si povzdechnul a pohladil chlapce po tváři. "Měl jsi snad vidění?"
Akimo zakroutil hlavou. "Ne, ale něco se blíží, něco zlého, cítím to!"
"Zlého?"
"Ano," kývnul. "Něco, co se nás bude pokoušet zničit."
Dracula se zamračil. "Nesmysl. Bez nás by se odvěký řád světa zhroutil. Lidská vláda na zemi by zanikla a země by pomalu umírala pod náporem lidstva, jejichž populaci by již neohrožovali žádní predátoři. Nikdo se zdravým rozumem by to neudělal."
"Ale přesto se o to někteří pokoušejí… naši staří nepřátelé," špitnul.
"Lykany jsme vyhubili v devatenáctém století!"
Chlapec přikývnul. "Ale někteří přežili a budou se chtít mstít," oponoval.
"To ano, ale je jich příliš málo, než aby mohli ohrozit naše impérium," povzdechnul si Dracula a pohladil dítě po hlavě. I po těch tisících let, co jej měl vedle sebe, jej neomrzel. Ani nemohl. Jeho krása byla příliš velká, než aby se na ni dalo zapomenout a jeho vílí oddanost mu dávala jistotu, že jej toto něžné stvoření nikdy nezradí.
Přestože by to upírský král nikdy nepřiznal, v srdci cítil stejně silnou lásku k tomu stvoření, jakou měl malý elf v očích pokaždé, když se na svého pána zadíval.
Elf zavřel oči. "Bylo jich jen dvě stě a dokázali téměř vyhladit můj lid," špitnul a opřel se do upírovy náruče.
"Akimo…" zašeptal vládce a políbil jej do vlásků. "To je minulost, můj malý princi. Nedovolím, aby ti ještě někdy ublížili. Nemysli na to."
Bělostné koťátko se hravě ohnalo po Draculovi svou drobnou pacinkou, která sjela po jeho košili, jak mláďátko neudrželo rovnováhu a spadlo do Akimova klína.
Mladý elf se usmál a objal to drobounké zvířátko jednou paží. Sakuya se k němu stulil a packou si pohrával s jedním dlouhým pramenem elfových vlnitých, rudých vlásků.
"Wincent se už dlouho nevrací," poznamenal do ticha, přerušovaného jen praskáním ohně.
Dracula pozvedl obočí. "Máš o něj strach?"
Akimo kývnul. "Zvyknul jsem si za ta století na něj, mám jej rád…"
"On se vrátí, je přece nejlepší z mých mužů," znovu víle vtisknul polibek do vlasů, aby se chlapec nebál. "Hned, jak splní úkol."

"Úkol?" Akimo zvednul tvář. "Jaký úkol? Když jsem s ním naposledy mluvil, nic neříkal!"
Dracula si povzdechnul. "Má za úkol sledovat zdejšího starostu, máme podezření, že to hraje na dvě strany."
"Jak to myslíš?"
"Rada i já se domníváme, že se spolčil s lykany," pokrčil upír rameny. "Takže pokud e toto spojení prokáže, má za úkol jej odstranit a spolu s ním všechny, kdo by o tom mohli vědět."
"Ale to je nebezpečné!" hlas malého elfa byl vyděšený strachem o své dítě. "Je moc mladý…"
"Už mu bylo dvě stě let, můj nejdražší," zakroutil hlavou. "Už dávno není to malé upířátko o které jsme se museli starat dnem a nocí, aby něco neprovedl. Vyrostl z něj výborný bojovník."
"Stroj na smrt."
"I tak by se to dalo říct," přikývnul Král.
"je špatné, že o něj mám strach?" hlesnul.
Dracula se usmál. "Ne, není. I já se o něj bojím."
Draculovi růžové oči se setkali s těmi zelenými, vystrašenými a nevěřícími. "Bojíš se?"
"Ano, mám jej rád, je to moje dítě," políbil jej. "Ale je nejlepší, tak mu zkusme věřit, že to zvládne, hm?"
Chlapec kývnul. "Když jsi ho přivedl, nenáviděl jsem ho. Myslel jsem si, že sis za mě našel náhradu, že už tě nebavím, že… že už mě nemiluješ," zašeptal. "Ale pak… jsem jej začal mít rád."
Bělovlasý prastarý upír se pousmál. "Má rád jen tebe, můj nádherný, to přece víš."
Akimo se usmál a zavřel oči. Tato slova se tak nádherně poslouchala. Ano, i on jej miloval, vždyť neměl na výběr. Byl přece víla, milující toho, kdo si poprvé uzme její tělo.
Pamatoval si na ten den jako by to bylo včera.
Viděl před očima své hořící město, mrtvé, nebo umírající přátele a pak… se před ním, sotva třináctiletým vystrašeným dítětem objevil on, vůdce klanu Lykanů. Na svých rukách měl krev Akimových rodičů, které mu zabil před očima a teď se napřahoval k ráně, aby ukončil život i tohoto dítěte.
Ale chlapec přes to všechno co viděl a zažil, nechtěl zemřít. Začal křičet o pomoc, utíkal podél zdi, šlapal na mrtvoly svých přátel, bratrů a sester a za ním se ozýval jen hrozivý smích.
Byl příliš pomalý, nemohl mu uniknout, přesto se v zoufalé snaze o to všechno pokoušel.
Konec.
Uvědomil si, když jeho tělo narazilo do zdi a do zad mu vystřelila ochromující bolest. Čekal na poslední ránu, tu, která ukončí jeho život. Skončí tak, jako celá jeho rodina. Jak celý jeho národ.
Ty nejkrásnější zahrady edenu byly zničeny vílí krví. Již nikdy nepovstanou.
Najednou za ním Lyon bolestně zavyl a chlapec cítil, jak jej jakási mohutná síla odtrhla od osrstěného, po potu a krvi páchnoucího netvora.
Akimo zalapal po dechu, když se svalil na zem, na roztržená záda, do kaluží krve, které pokrývaly celé zahrady. Svýma vystrašenýma, bolestí přimhouřenýma očima pozoroval zápas netvora s vysokým, bělovlasým upírem. Šel z nich strach, ale Akimo se nebál.
V duši cítil, že je konec, že zemře tak i tak. Neměl proč mít strach.
Zavřel oči. Už je nedokázal udržet otevřené a dívat se na dva zápasící obry. Chtěl… chtěl jen pokojně zemřít s obrazem své rodiny v očích. Přestože miloval život, teď se vzdal.
Najednou ucítil pevné, chladivé paže, jak se obtočili kolem jeho těla a přitáhl jej k pevnému tělu. Vonělo po vanilce a skořici.
Když otevřel oči, jeho zelenkavé se vpili do růžových hlubin.
"Už je to dobré, maličký," zašeptaly meruňkové rty. "Už jsi v bezpečí."
A chlapec si jim tak neuvěřitelně přál věřit, stejně jako i teď, po třech tisících letech v upírově náručí. Ty rty pro něj byli zákon, který nedokázal a ani nechtěl neuposlechnout. Právě ty rty, které jej právě drtily v hlubokém, vášnivém polibku.
"Zase přemýšlíš nad minulostí," pousmál se dracula a pohladil jej po tváři.
"Vzpomněl jsem si na den, kdy jsi mne zachránil. A proč vlastně? Mohl jsi mne tam nechat zemřít a neriskovat svůj vlastní život bojem s ním."
"Tenkrát jsi neměl zemřít," zašeptal. "A já nemohl dovolit tomu monstru, aby tě o tvůj život připravil. Byl jsi tak nádherný, bezmocně ležící na zemi, že jsem tě nemohl nechat zemřít. Musel jsem tě zachránit, abys mohl být můj."
Chlapec se pousmál.
"Nepřemýšlej nad minulostí, Akimo, žij přítomností," poprosil jej upír. "A nyní by ses měl trošku najíst… a i to malé koťátko by možná potřebovalo trochu mléka!"
Dracula kývl na jednoho sloužícího, stojícího v rohu kamenné místnosti a ten rychle odspěchal vyřídit pánův rozkaz kuchařům.
Elfí princ se položil do jeho náruče a spokojeně odpočíval, zatímco jej král hladil po vlasech a sem tam jej do nich políbil, aby mu děťátko neusínalo.
Sluhové s vybranými pokrmy pro elfa a miskou s mlékem a masem pro koťátko dorazili ani ne za čtvrt hodiny. Akimo potěšeně otevřel oči, když ucítil vůni svého oblíbeného jídla.
Dracula kývnul, aby jim vše donesli k nim na podlahu u krbu, aby se tak mohli najíst společně. Sluhové tedy ještě odspěchali pro nádobu s čerstvou herkou krví pro jejich vládce.
Prastarý upír potěšeně pozoroval Akimovu radost, když krmil malé koťátko masem a to mu nechtěně oždibovalo drobnými zoubky prsty, ve kterých ty dobrůtky držel.
Dracula upil ze své litrové sklenice s krví a spokojeně přivřel oči.
"Také by sis měl vzít, než ti jídlo vychladne," poznamenal bělovlásek. "Ta kočka se nakrmí sama…"
Akimo se zamračil. "Jídlo stydne pomaleji než krev…" hlesl. "A navíc si ji chci nakrmit, dělám to rád."
Dracula se pousmál a zakroutil hlavou, ať si jeho milovaný dělá, co chce, přece jen má pravdu. Navíc to jídlo, vypadající tak lákavě, musí být chutné i studené.
"Pane," upozornil na sebe jeden ze sloužících, který právě přispěchal do Síně Světel.
Dracula mu pokynul, aby mluvil.
"Vrátil se pan Wincent, můj pane, a žádá o slyšení."
Malý elf potěšeně vzhlédnul.
"Výborně, ať vstoupí," mávl Dracula rukou a vzhlédl od své krvavé číše ke dveřím.
Do síně vstoupil vysoký upír v tmavě fialovém plášti. Byl celý promočený, mokré vlasy se mu lepily na tvář a na hruď, schovanou pod průhlednou bílou košilí. Popruhy z tmavé kůže křižovali jeho tělo, aby tak poskytli dostatek úložného prostoru pro všemožné zbraně. Přes záda měl upír přehozený popruh s nejlepší odstřelovací pistolí, kterou bylo možné sehnat.
Krvavě rudé oči se potěšeně rozevřely a upír dal konečně pokyn svalům, aby se uvolnily, když zahlédl u krbu svou rodinu.
Cestou k nim si svléknul černé, kožené rukavice a začal odepínat popruhy, které měl tak těsně utažené, že se mu zařezávali až do masa. Bělostná košile zrudla krví, jak se z dosud energií potlačovaných ran začala hrnout krev.
"Otče," poklonil se upír a nechal sklopenou tvář.
Dracula se usmál. "Nemusíš dodržovat etiketu, jsme tu sami, dítě," pokynul mu, aby se posadil k nim na od ohně rozehřátou předložku.
"Jistě, otče," kývnul a odložil všechny své zbraně na jeden ze stolků. "Jen se vysvléknu, omluvte mne."
Akimo se zadíval na kočičku, která právě spokojeně usnula v jeho náručí, a něžně ji pohladil. "Proč ses neozval, měl jsem o tebe strach," zašeptal.
"Plnil jsem zadaný úkol," tvrdě. "Nemohu riskovat prozrazení."
"Ach…. Dáš si alespoň něco k jídlu?" starostlivě, přestože nádech Wincentova hlasu se mu moc nelíbil.
"Asi ano, ale nejprve se půjdu převléci a pak asi zamířím ven…" oznámil tichým hlasem aristokrata, zatímco se nechal obletovat sloužícími, kteří mu pomáhali uklidit veškeré zbraně a na správné místo uložit i nepoužitou munici.
"Nejprve však sděl, na co jsi přišel, dítě."
"Jistě otče," kývnul. "Sledoval jsem pana Greenwiche přesně, jak jsi mi přikázal. Podle všeho se spolčil s vlkodlaky, prý nedobrovolně, ale přesto zradil…"
"Nedobrovolně?" přerušil jej Dracula.
"Ano," znuděně. "Prý drží jeho rodinu jako zajatce a pokud nebude spolupracovat, tak je zabijí. Typická situace."
Dracula kývnul. "A dál?"
"Vlci se z něj snaží dostat souřadnice našeho úkrytu a způsob prolomení našich obranných a ochranných skrývačích kouzel."
"To přece Greenwich neví," zakroutil vládce hlavou. "Nemůže jim to prozradit."
Wincent přikývnul. "Ano, má čtrnáctidenní lhůtu, jinak jeho rodina zemře. Tedy jeho syn, abych to upřesnil, protože jeho žen je dávno mrtvá."
"Dobrá. Co můžeme čekat?"
"Předpokládám, že nás Greenwich bude kontaktovat a možná žadonit o pomoc, možná bude vyhrožovat, ale nejspíš se bude snažit vyjednávat."
"A lykani?"
"Moc toho nevím, ale prý je vede jakýsi Radrog. Je jich kolem pěti set a schovávají se v katakombách na jihu města. Nemělo by být obtížné je tam povraždit, avšak obávám se, že si svůj úkryt dobře zamaskovali a nastražili tam pasti a kouzla. Pak by útok na jejich skrýš byl sebevražda."
Akimo zblednul a vyděšeně se obrátil k Draculovi, který zamyšleně upíjel ze své číše plné krve.
"Jsi si jistý, že ses nepřeslechl?" zadumaně.
Wincent přikývnul.
Dracula si povzdechnul a promnul si kořen nosu.
"Promluvíme si o tom později," zakroutil hlavou a podal synovi svou číši. "Najez se a jdi si odpočinout, do středy máš volno, pak se vrať zpátky ke svému úkolu a shromáždi co nejvíc informací o Lykanech."
"A Greenwich?"
Světlovlasý zakroutil hlavou. "Pokud máš pravdu, je jen pěšákem ve hře. Nasadím na něj Alesandra, on se postará o to, aby nic nevyzradil, a bude jej hlídat. Počkáme, než se připlazí."
"Ano, otče."
"Běž," přikázal mu vládce. "Vykoupej se, převlékni, a pokud budeš chtít, tak přijdi za námi. Mám tu ještě nějaké papíry, které musím prostudovat a Akimo jistě uvítá tvou přítomnost zde. "
Upíří voják úsečně přikývnul a obrátil se k odchodu.
Jakmile se za upířím vojákem zavřely dveře, Dracula pevně objal třesoucího se elfa ve své náruči. "Bojíš se?" zeptal se jej tiše.
Akimo přikývnul.
*
Wincent vyběhnul schodiště a zamířil do svých pokojů.
Hlavou mu vrtalo podivné Akimovo chování, když se zmínil o lykanech a neunikly mu ani otcovy pečlivě střežené obavy, které však nedával jako každý správný vládce znát. Přesto je Wincent v jeho slovech cítil.
Odemknul si dveře do svého prostorného pokoje, vymalovaného v krvavě rudé a bílé barvě a odložil svůj fialový plášť. Vysvobodil z gumičky jeho po bedra dlouhé, černé vlasy a nechal je spadnout k předním uvolněným pramenům, které se lepily na jeho tělo.
Cítil, jak jsou po čtyřdenním stání v dešti jeho svaly ztuhlé a tělo unavené a prochladlé. Zamířil do koupelny, aby si napustil velkou vanu ohromným množstvím horké vody a mohl se tak zregenerovat.
Povšimnul si, že na stolku u jeho třílůžkové postele s nebesy na nočním stolku stojí kouřící se nádoba plná krve a u ní jeden křišťálový pohár. Usmál se.
Vnitřnosti se mu už druhý den stahovali hladem.
Nechal tedy horkou vodu napouštět vanu, do které nalil citronovou esenci a zamířil zpět do pokoje, aby se nakrmil horkou, chutnou krví. Nejspíše byla prasečí, nebo kravská, ale to mu rozhodně nevadilo. Hlavně že to byla krev, hlavně, že dokázala uspokojit hlad v jeho těle. Nic víc pro něj krev nebyla.
Před dvěma sty lety, když se stal stvořením noci, byla pro něj představa, že jeho jedinou obživou bude krev, děsivá, přímo odporná. Dnes už si na kovovou chuť zvyknul a naučil se ji nevnímat.
Bylo to jen jídlo, stejně jako pro lidstvo bylo maso potrava, pro něj krev.
Konečně dopil celou nádobu až na dno. Ze začátků se divil, jak se do něj čtyřlitrová nádoba může vejít, než mu došlo, že krev, kterou sní pak pohání celý jeho systém. Musí zastat funkci srdce, funkci normální lidské krve, funkci vody i jídla. Musela živit veškeré jeho svaly, udržovat v chodu mozek. Všechno, co v lidském těle dělaly všemožné prostředky, u něj musela zvládnout krev.
Vysvlékl se z mokrého oblečení a položil se do vany.
Jeho tělo okamžitě zasáhla vlna slasti, jak jej pevně obemkla horká, voňavá voda a začala jej prohřívat.
Potřeboval tyto horké koupele, neboť pomáhaly jeho nemrtvému tělu v oběhu krve a funkčnosti kloubů. Bylo toho tolik, co jako upír potřeboval, avšak jak postupem zjistil, všechno se dalo vydržet.
Z některých nutných činností se postupem času stala zábava. Třeba právě z tohoto koupání.
Upír zavřel oči a spokojeně se usmál.
Zítra půjde lovit.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gel-chan Gel-chan | Web | 10. ledna 2010 v 14:48 | Reagovat

Uáá Akimo-chan *zasněně volá a představuje si ho s koťátkem* = vražedná kombinace ^^.

Wincentík se nám vybarvil - a já si opravdu myslela že to bude mírumilovný tvor - a ona krvelačná šelma - škoda mluvit :/.

Heh, ale .. Dracula není k zahození - ale prostě mám radši víly nebo elfíky ^^ :D.

Moc povedený dílek ^^, těším se na pokráčko // = a ať je tady před horama xD.

2 Ludwig Ludwig | 19. ledna 2010 v 17:04 | Reagovat

bylo mi to přečteno a líbí se mi to... obzvlášt ten elfí princ je tam dobře popsanej

3 Mandoska Mandoska | 20. ledna 2010 v 19:02 | Reagovat

Jo.. moje hlasivky to tvoje čtení málem nevydržely.... *úšklebek*

4 Gel-chan Gel-chan | Web | 21. ledna 2010 v 10:54 | Reagovat

Pane upíre.. nevíte že jedna milá *smíhc* víla tady čeká na pokračování této úžasné povídky a vy pořád nic nevkládáte - chcete mi tím způsobit újmu na mém křehkém těle?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama