Prach ve Větru; 03a

24. února 2010 v 16:53 |  Prach ve Větru
Černá udusaná země, která ve skutečnosti vůbec neexistuje a z ní vyrůstají holé stromy s ostny. Pamatoval si na to, jak to zde vypadalo, když jejich pán žil. Ničí ovšem všechno upadalo a bořilo se. Překrásné zahrady uvadly a v tomto světě nezbyla jediná živá růže, přestože on je tolik miloval. Třásl se zlostí a nenávistí, když seděl na jednom z mohutných mrtvých stromů. Pozoroval temné mraky, které vše halily a chtěl do jejich nekonečnosti sténat a řvát. Ale on nemohl. Nesměl projevit záchvěv slabosti.

Prohrábl si své černé vlasy a nechal vítr, ať je odvane z jeho tváře. K tělu si přitáhl dlouhý plášť, který ho halil. Tento svět se začal rozpadat, když byl dítě... a on chtěl jediné - aby se to vše zastavilo. Avšak nyní ví, že není způsob, jak vše vrátit do krásy z legend.
Měkká, bosá chodila se svou měkkou kůží princátka přešlapovala několik metrů před černovlasým stvořením a vpíjela se do něj temnýma očima, které zohyzďovali pouze tmavší kruhy nevyspání. Jeho pokožka byla mléčně bílá, zdála se tak čistá a neposkvrněná vzhledem k okolnímu světu. Hubená postava se třásla v po kolena dlouhé bílé košili a teplácích. Bokem se opírala o dveře. Ruce položené na bříšku.
První seskočil ze stromu, černé vlasy zavlály kolem něj a dopadl měkce na zem jako kočka, přestože větev, na které před chvíli seděl, byla vysoko nad zemi. Upravil si u pasu dlouhý meč, který byl originální svým zakřivením i tvarem a hlavně tedy schopnostmi. Z pod vlasů vzhlédl na muže a na tváři se mu objevil podivný škleb. Nepromluvil - a ani nehodlal.
"Licinieli," zašeptal skoro neslyšně muž… sotva chlapec…. Ústa barvy jahod smíchaných se smetanou přitom jen lehce pootevřel.
"Ano?" probodl ho svým tmavěmodrým pohledem a v jeho hlase byla poznat nenávist. Možná nepatřila ani osobě, na kterou se díval, jako všemu okolo. A možná to nebyla ani zlost, jen neskutečný zármutek, který bolestivě drásá jeho srdce.
Vyčerpaně sklopil pohled a ztěžka vydechl. Neposedné, na ramena dlouhé vlasy mu přitom spadli do obličeje. "Nic."
Položil si dlaň na rukojeť svého meče a vydal se k chlapci. Na jeho výrazu se nedalo nic poznat. Postupoval dál ve své chůzi, která nepřipouštěla, aby jí něco stálo v cestě.
Ustoupil o krok zpátky do ochranitelských dveří domu a svým něžným, ale trošičku vystrašeným pohledem, hladil černovlasou postavu.
Liciniel se zastavil těsně před ním. "Stále se na mne díváš, stále mne pozoruješ jako všichni... čekáte, co udělám, jak se zachovám..." šeptal až podivně děsivým hlasem. "Ale jedině tvůj pohled mi nevadí, Urieli."
Vztáhl k němu ruku a položil mu svou studenou dlaň na hruď. Pohlédl mu do očí a pootevřel ta nádherně vykrojená ústa, která ostatní tolik lákala, přesto se k nim nedovolovali přiblížit.
Černovlasý se na něj pohrdavě a povýšeně podíval. "Svádíš mne," řekl velice zvláštním tónem a připojil k tomu úšklebek.
"Ne….." zašeptal Uriel a stáhl ruku. Jeho pohled opět padl k zemi.
Liciniel si ho k sobě přitáhl jednou rukou, ta druhá stále zůstávala na rukojeti meče a přivlastnil si jeho rty.
Chlapcovo křehké tělo narazilo do toho pevného a svalnatého. Neroztříštilo se, jen se tomu silnějšímu poddalo. Jakýkoli protest by byl marný. A on ani nechtěl protestovat.
"A pak tato společnost nemá upadat, když i my smilníme," zašeptal, když se od jeho rtů jen nepatrně vzdálil.
Chlapec pouze přikývl. Příliš nesmělí, aby udělal cokoli jiného. Svou tvář zabořil staršímu z nich do látky kabátu.
Ten ho začal hladit po vlasech. "On by tohle nechtěl... byly jsme jeho nejmilejší děti, nechtěl by, abychom porušovali jeho pravidla," mluvil velice potichu - skučení okolního větru bylo hlasitějším zvukem.
"Chceš s tím přestat?" polkl Uriel. Tohohle se bál… dne, kdy ho odhodí jako použitou hračku. Věc, kterou využil a která nemá právo cítit, myslet, mít své sny a touhy.
"Chci, ale neudělám to..." přiznal se, pustil ho z náručí a vydal se dál do domu. Bylo zcela jasné, že chtěl uvést i důvod, proč to neudělá, avšak nakonec si to snad rozmyslel.
Chlapec ho se smutným výrazem v kouzelné, nadpozemsky krásné tváři, následoval. Chci, ale neudělám to… znělo mu stále v uších. V jeho srdci klíčil malinký plamének naděje, že by ho snad černovlasý mohl mít alespoň trošku rád. Ale sám tomu nevěřil.
Liciniel se najednou zastavil. Prudce se otočil a zadíval se na zbraně, které v této části domu byly vystavené. "Která se ti líbí, Urieli?" zeptal se najednou a sám si je se zájmem prohlížel.
Chlapec se rozhlédl. "Chakramy," hlesl a ukázal na dvě zbraně tvaru kola, které měli kolem dokola po obvodu bodce..
"Nejsi tak čistý, jak bys měl být," otočil se na něj. "Neměli by se ti líbit zbraně, neměli..." Věděl o sobě, že je spíše jako levá tvář jeho mrtvého pána, je spíše jeho démonem, než čistým stvořením. On nemohl být posazen na trůn - avšak Uriel ano.
"Zeptal ses… tak.. jsem odpověděl…"
Liciniel se ušklíbl a obrátil se zpět ke zbraním. Chvíli je pozoroval, než se vydal dál do bytu. Pohladil černou desku stolu, a poté se o něj opřel. Odložil si na jeho hladkost svůj meč a zavřel oči. Potřeboval chvíli přemýšlet. "Sestoupím..." oznámil.
"Cože?" vydechl Uriel a pospíšil si k němu. Jako éterická víla doťapkal až k němu a položil mu dlaně na paži. "Proč?"
"Protože se blíží den Posledního soudu," nechal oči zavřené.
"Apokalypsa?" zašeptal.
"Ano," řekl pouze nezúčastněným hlasem.
"To není nikdo jiný, kdo by tam šel, místo tebe?" do tichého hlasu, připomínajícího šustění jarních lístků, se prodíralo zoufalství.
"I kdyby byl - chci tam jít,"
"Ale já nechci abys šel," dovolil si vypustit tichý protest, snad první ve svém životě, z úst.
Liciniel otevřel oči a otočil se na Uriela. "Neboj se, maličký, nemůže se mi nic stát," znovu ho vzal do náruče, jeho hlas se zcela změnil. Měl sladký a konejšivý tón.
Vděčně se mu do ní schoulil. "Já vím…" zašeptal, ale spíš to znělo, jako by přesvědčoval sám sebe.
Políbil ho do vlasů a nasál jejich vůni. Ano, voněli. Tak zvláštní v této zničené sféře.
Ještě víc se k němu přitiskl. "Kdy?" zněla jeho otázka. Přesvědčovat ho bylo zbytečné…. To Uriel věděl.
"Zítra, možná dnes..." odpověděl neurčitě.
"Zítra," zašeptal. "Prosím, zítra…. Až zítra," ještě jeden den v jeho náručí, ještě jeden, než zase odejde a on tu bude sám.
Liciniel dlouze mrkl, že se jeho přání pokusí vyplnit.
Uriel vzhlédl a svým nevinným pohledem se vpil do Licinielovích očí. Prsty se mu prohraboval ve vlasech a jejich rovnou, chladnou krásu tak měnil na neposlušné pramínky bez ladu a skladu.
Černovlasý zavřel oči a nechal se povznášet jeho polibkem. Ano, on jediný ho mohl znovu posvětit. Avšak sám tak o svou svatost přicházel.
Uriel mu začal svlékat kabát. Nebyl v tom žádný toužebný podtext, jen neměl rád, když po domě chodil takto oblečený. Ať si děsí svým zjevem jiné, jeho nemusí.
Pomohl mu a kabát položil za sebe. Poté si znovu Uriela přitáhl do náručí. Chtěl ho chvíli jen držet, než se od něj zase bude muset vzdálit. Chvíli cítit jeho tělo...
Povzdechl si a obtočil mu křehké paže kolem krku. Tvář měl zabořenou v těch černých, nádherně se lesknoucích vlasech a na svém těle cítil to jeho. Teď byl šťastný.
Věděl, že až promluví, budou muset každý jít svou cestou. On by se měl připravovat na "sestoupení" a Uriel... co vlastně celé dny dělá Uriel? Vůbec ho neznal. Vůbec nevěděl, jak trpí v tomto světě on.
Oddálil se od něj a jemně ho políbil. Bál se udělat cokoli víc. Netušil, jak na to bude starší z nich reagovat.
Liciniel ho pohladil po vlasech a pousmál se.
Znovu otřel jejich rty o sebe, ale s větší naléhavostí a touhou po jakémkoli doteku. Býval doma tak málo!
Objal ho jednou rukou kolem pasu a přitáhl si ho blíž k sobě. "Nesváděj mě," zašeptal a vpil se do jeho rtů, poté se přesunul k jeho oušku. "Nebo se nechám svést."
Z tónu jeho hlasu se mu zrychlil dech. "A co když tě chci svést," zašeptal sotva slyšitelně.
"Tak tě nemohu zachránit před znesvěcením," políbil ho na krk.
"Znesvěcuje mne již tvá přítomnost," hlesl. "Mám hříšné myšlenky…."
Převrátil jejich pozice, takže si Uriela opřel o stůl a sám se osvobodil z obklíčení. "Maličký," oslovil ho nejněžněji, jak dokázal. "Ty máš být tím nevinným..."
Pousmál se. "To by mi v žilách nesměla kolovat tvoje krev…" zašeptal. Tak moc ho chtěl.
"Ta krev je i jeho a on byl prvním nevinným," přivřel oči Liciniel. Pomalu rozhalil jeho bílou dlouhou košili a prsty přejížděl po jeho hrudi. Jakoby si ji chtěl zapamatovat dřív, než mu toto potěšení bude odcizeno navždy.
Sklopil hlavu i pohled. Bratrova slova ho bodala v hrudi, bolela, přestože byla pravdivá. Tohle nesmí. Roztřásl se.
Liciniel ho objal a políbil do vlasů. "Nechtěl jsem ti ublížit, ale takhle to bude lepší,"
Chlapci se podlomila kolena a byl si téměř jist, že kdyby ho Licinieli nedržel, zhroutil by se na podlahu. Chtěl na něho řvát, říct mu do očí vše co ho tolik tížilo. Jak ho zanedbává, jak… ale vždyť je to jedno. Stejně by na to nikdy nesebral síly ani odvahu.
"Maličký," projel mu prsty vlasy. "Takové jako jsi ty, chtěl mít z nás všech..." byla to pochvala, "jsi nádherný."
Z temného oka spadla drobná slza, která se roztříštila o Licinielovu ruku, stekla dolů a dopadla na tvrdou zem. "On chtěl…"zašeptal. "A kdo se ptal nás, co chceme?"
"My jsme vždy toužili po tom samém, co on," odpověděl mu, "nikdy nebyla možnost, abychom se protivili jeho vůli - třeba jen pouhým přáním něčeho jiného."
"Proč jsme po tom toužili… řekni," vzlykl. "Protože nic jiného neznáme? Vtloukávají nám to do hlavy…."
"Protože jsme se narodili, abychom mu byli, co nejpodobnější..." stále měl v mysli staré pravdy, které nyní již dávno neplatily.
Položil si hlavu na jeho ramena a nechal vpíjet své slzy do látky jeho oblečení. "Kdy se vrátíš?" změnil téma.
"Brzy," odpověděl neurčitě.
"To říkáš vždycky," povzdechl si Uriel. "A pak se vrátíš za deset let."
"Budu tam jen chvíli, zatím je to pouze předzvěst dlouhého a definitivního konce, avšak zde nebudu déle, než bych chtěl," pohladil ho po vlasech. "Odpusť."
"Konce… nás nebo jich?"
"Nevěříš mi?"
"Věřím.. jen mám strach," přiznal.
"Stane se to podle jeho vůle," odpověděl neurčitě.
Nadechl se. "A ta je?"
Liciniel mlčel.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama