Prach ve Větru; 04

24. února 2010 v 16:55 |  Prach ve Větru
V ponurém osvětlení se leskl starý trůn z tmavého dřeva, na kterém byly vyřezány upírské dějiny. Jediná část, která chyběla, byla poslední revoluce a všechny její následky. Staré nerozluštitelné písmo zdobilo každý z výjevů a poeticky jej oslavovalo.

Na tomto trůně seděla jediná postava zahalená v dlouhém černém plášti. Z pod něj jen vykukovaly světlé vlasy. Na tváři měla podivný úsměv, v kterém zářily upírské tesáky stejně tak, jako se jí tvořil stín kolem očí.
Poslušně klopil zrak, tak jak se od něj očekávalo a choulil se za zády svého otce. Očima nepozoroval výzdobu síně, kterou znal nazpaměť, ale složitý ornament na deskách osmisetstránkové knihy, kterou držel ve svých. Snažil se být co nenápadnější. Z osoby sedící na trůnu šel strach.
"Pane," jakmile černovlasý došel ke trůnu, uklonil se, i když na něm bylo poznat, že vše koná jen z přemáhání. Nikdy nebude uctívat tohoto vladaře, protože již dávno měl shořet na popel.
"Severe," pokynul mu vladař a jeho úšklebek se rozšířil.
Bože jak já nesnáším tenhle úsměv, otřásl se v mysli mladý upír a poklekl. Knihu si tiskl k hrudi.
"Proč přicházíte?" naklonil hlavu v kápi na bok a v očích se mu zalesklo. Zcela nesouvisle mávl rukou směrem k jednomu ze svícnů a svíce zhasli. Takže se místností rozlilo ještě temnější přítmí.
Mladý upír se nadechl. "Chtěli bychom Vás poprosit o podepsání několika papírů, Vaše Výsosti," promluvil nervózně.
"Přistup," rychlým gestem mu ukázal, aby šel k němu blíž.
"Ano, pane," zašeptal a rychlými, ale ladnými kroky přešel k trůnu. Rozevřel knihu a vytáhl z ní několik papírů. "Tady, pane," jeho křehké, tenké prstíčky napůl zahalené v téměř průsvitném, širokém rukávu, podaly králi papíry.
Ten si je převzal a přejížděl po nich pohledem. "Co to vůbec je?" zeptal se s jasně znatelným nezájmem.
"Listiny ohledně nejnovějších zasvěcených upírů, pane."
"Verbujete?" jejich pohledy se střetly a chlapec mohl přečíst veškeré šílenství v tom vladařově. "Je jich mnohem více, než minulé léta."
"Většina jich je ze Severní Ameriky,pane," zamrkal chlapec a uhnul pohledem.
"Cože?!" postavil se a listy položil na stůl, co měl u trůnu. Spadla mu kapuce, takže se objevila jeho tvář a vlasy. "Tahle nová krev musí být zkažená..." poznamenal s nenávistí.
Povzdechl si. "Ano pane, samozřejmě, celé Amerika je zkažená, pěstuje se v ní heroin, kokain vládnou tam pohlavní nemoci a ničí se tam j-rockové skupiny…."
"Hlavně Dir en grey," pokývl světlovlasý hlavou.
"Jistě," odmlčel se. "A proto ji vypálíme a vyvraždíme zaživa.. ale až poté, co podepíšete ty listy," někdy se k němu opravdu musel chovat jako k dítěti.
Bělovlasý se zatvářil vražedně, ale přešel zpět k papírům. "A co když je neschválím?" zeptal se. "Všichni by museli shořet a jejich stvořitele také..." uchopil do ruky psací pero a začal je zdobit svým úhledným podpisem.
Upír si oddychl.
"Jaký druh upírů jsou ti, co zasvěcují v Americe?" otočil se znovu na něj světlovlasý.
"Odpad."
"Severe?" otočil se na černovlasého. "Je možné, abys zformuloval zákon, který by zakazoval toto tvoření odpadu odpadem?" nadzvedl jedno obočí. "Ano, je to možné," odpověděl si sám. "Zítra to zde chci mít," posadil se znovu na trůn.
"Jak si přejete, pane," úlísně se uklonil Severus.
Mladý upír vzal králi z prstů listiny a založil je do knihy. "To je vše, pane," poklonil se pro jistotu.
"Můžete odejít," pokývl.
"Jistě, pane," rychle se otočil a přistoupil k otci. Podíval se mu do tvrdých očí, jako by čekal rozsudek nad svým chováním.
Ten jen pokynul a vydal se ke dveřím, pryč z této kobky, která byla královskou síní.
Upír v dívčích šatech empírového střihu se ještě spěšně uklonil králi, než svého otce následoval.
Světlovlasý král si odfrkl a přehodil kapuci přes hlavu. Poté se usadil jako socha a nehodlal se pohnout do další návštěvy jeho poddaných.
Když se za dvojicí upírů zavřeli dveře, mladší z nich se opřel o stěnu a jednou rukou si sáhl na čelo. Kniha mu vypadla z rukou a dopadla na zem. "Ach…" bolestně zasténal. Jak on tohle nenáviděl. Vnitřnosti se mu kroutili nervozitou.
"Zase ta tvá slabost?" podíval se na něj jeho otec a v očích nebylo k poznání jediného citu.
Pomalu otevřel oči a stáhl svou ruku z čela. Dolní ret se mu trošku třásl. "Omlouvám se," vydechl skrz bledé rty.
"Měl by si být silnější - chovej se tak, jak ti káže rod," nepřijal jeho omluvu viditelně otec, možná někde v hloubi duše je vzal na vědomí.
"Nikdy pro tebe nebudu dost dobrý," zašeptal sotva slyšitelně a sklonil se pro knihu. Věděl, že za tyto slova přijde trest.
Severus pokrčil horní ret a ušklíbl se. "Pokud se o to nechceš snažit, tak je to samozřejmostí..."
Upír neznatelně potřásl hlavou. Vždyť je mu sotva patnáct! Kruci, vždyť on toho chce po něm až příliš… a vůbec….To nemůže prožít jeden normální den? Stěny tohoto sídla se kolem něj svírali, byli jako klec, klec ze které ho ještě nikdy nepustili ven. Nedovolili mu poznat život za tlustými stěnami jejich sídla. Přitom on by si to tak přál.
Zadíval se znovu do těch tvrdých očí. "Nemám na to čas," vmetl mu drze do tváře.
"Čas je jediná věc, kterou upíři mají," oponoval mu.
"V tom případě nejsem upír."
"Tak zde nebuď..." odfrkl si a rozešel se pryč.
"Nikdo se mně na to, jestli tu chci být, nebo ne, nikdy neptal."
"Myslel jsem, že je to tady tvým domovem - jiné místo jsi nepoznal," zastavil se a natočil k němu hlavu. "Pokud chceš odejít, tak pouze navždy a se souhlasem vladaře, který si získáš sám, protože já s tím nesouhlasím.
"Kdyby tě slyšela matka," zašeptal upírek pokořeně.
"Tak by chápala, na rozdíl od tebe, že vše, co dělám, je pro tvé dobro, aby se z tebe nestal..." co se už mladičký upír nedozvěděl, protože Severus odešel a nechal větu nedokončenou. Nemohl říct, co chtěl, protože se to týkalo vladaře.
"Nenávidím tě," hlesl chlapec a klesl na podlahu.
____-____
Pozoroval chlapce na zemi a šklebil se mu. Přes jeho černé vlasy zářilo slunce, stejně jako přes listí stromů v parku. Měl na sobě černý plášť, který vál i v bezvětří. Nad hlavou držel dlouhý meč, kterým chtěl ukončit jeho život. Vyhlášení války bylo takto jasné. Nebe se začalo černat, avšak to slunce dál prosvítalo mezi mraky. Bylo tak studené. Možná to nebyly sluneční paprsky ale svatozář.
Odfrkl si, nad zděšeným pohledem člověka. Ten omdlel. Černovlasého to nepotěšilo, chtěl vidět jeho výraz, až jím projede čepel, která tak dlouho nikoho nezabila. Neměl jinou možnost, musí ho zabít i v bezvědomí.
"Licinieli!" zavrčel nepřátelsky čísi hlas. "Vypadni od něj!"
Černovlasý se zastavil. "Upíři jsou mnohem rychlejší, než jsem si myslel..." posměšně.
"Taky tě rád vidím," ušklíbl se bělovlasý, ale zůstával ve stínech. Slunce ještě nezakryli mraky a sem-tam dopadali paprsky na zem.
Postava v podobném černém plášti jako měl Liciniel se vynořila ze stínu, a přestože se začala pálit, zvedla ruku k nebi a mraky se začali zatahovat. Netrvalo to dlouho a začalo pršet. Kapky deště ředily krev nevinných, co se vsakovala do pozemků parku. Jediný člověk zde byl chlapec nad kterým se tyčil Liciniel. "Všechny jste je nechali zemřít, jen tento je vám důležitý? Proč?" naklonil hlavu ke straně a přiložil mu meč na hrdlo.
Bělovlasý zavrčel. "Nechej ho být, Licinieli!" poté se obrátil k postavě. "Co tu děláš?"
Upír pod pláštěm se otočil na svého druha táhlým pohybem a z hlavy mu spadla kapuce, co již nebylo nebezpečné, protože slunce pro tuto chvíli neexistovalo. "Cítil jsem jeho přítomnost," pootevřel mírně ústa a zkoumavě se zadíval k nebi. "Cítil jsem ji a musel jsem přijít," poté se znovu obrátil k Licinielovi. "Mohli bychom společně bojovat my, že? Vůdce proti vůdci..."
"Já nejsem vůdce, jen plním jeho přání..." odpověděl mu Liciniel a zanechal chlapce v bezvědomí. Stáhl meč a táhnouc ho po zemi se vydal za upírem. "Ale zabít tě mohu - žádný z vašeho druhu mi není soupeřem."
"To nedopustím," zakroutil bělovlasý hlavou a postavil se před svého krále. "Pokud chceš s někým bojovat, pak se mnou."
Černovlasý se zasmál. "Copak? To se tolik těšíš na bolestivou smrt nebo tak slepě sloužíš vladaři?" pozvedl ret v pohrdavém gestu.
"Dal jsem slib svým bratrům," zašeptal tiše.
Liciniel začal tleskat. "Bravo! Tak tragická scéna! Až mě nutí k pláči." Ušklíbl se.
"Co ty víš o lásce, archanděle," flusl mu upír před nohy.
"Právě ona nás stvořila - láska Boha jediného," zvedl špičku meče ze země a nachystal se do bojového postavení.
"Bůh," ušklíbl se upír. "Kde ho máš?" vytasil z pochev dva meče.
"Stále žije v našich srdcích," přivřel oči a čekal na to, až upír zaútočí. Nikdy se nevrhal do bitvy první. Protože odrazit útok a dát smrtelnou ránu je mnohem nenáročnější.
"Bůh je iluze."
"Vše okolo nás je iluze, jen on byl skutečný,"
Vincent přešel ke chlapci. Znal ho. Poznával svou šálu, kterou mu daroval. Klekl si k němu a položil jeho hlavu na svůj klín. Pozoroval jeho rysy a přemýšlel, zda jsou stále tak uhrančivé jako se mu zdály prve.
Upír se pousmál. "Vaše Výsosti, odneste ho odtud," kývl k tomu lidskému mláděti. Oba meče se mu protočili v rukou a opsali tak kruh.
"Podržím nebe zatažené, dokud budeš potřebovat," zašeptal Vincent, vzal chlapce do náručí a zmizel.
Bělovlasý kývl hlavou, že rozumí, a obrátil se k archanděly. "Tuším, že jsme se ještě nepředstavili," ušklíbl se.
"Chceš znát jméno toho, kdo zničí svět?" pozvedl obočí. "Jenže pak již nebudou knihy, do kterých by se mé vítěství zapsalo. A i kdyby byly, tak ty se ho nedožiješ." Udělal kříž na svém těle, aby se posvětil a v rukou měl sílu mrtvého boha.
Uchechtl se. "Ale já tvé jméno znám, Licinieli. A upřímně," odmlčel se. "Nevěřím, že zničíš tento svět."
"A kdo mi v tom zabrání?" naklonil hlavu ke straně.
"Mno… svědomí to nebude jelikož to ty nemáš," dělal že přemýšlí.
"Svědomí si vymysleli lidé, aby si u boha vyprosili menší trest, který si zaslouží, když je za hříchy trestá již vlastní svědomí," odfrkl si.
Upír si povzdechl a zakroutil hlavou. "Až příliš mluvíme. Myslím, že pohané by se neměli dávat do filozofických rozhovorů s křesťany, ne ne."
Archanděl pevněji sevřel v prstech svůj meč. Používal hlavně palec s malíčkem a ukazováčkem, takto se dalo lépe manipulovat s dlouhou čepelí, než kdyby ho skutečně pevně svíral celou svou dlaní a všemi prsty.
"Dlouho jsem již nebojoval s meči," potřásl upír hlavou. Pohlédl archanděly do očí. "Předpokládám, že mně teď zabiješ."
Liciniel se pouze pousmál, pak na něj rychle zaútočil.
S obtížemi odrazil jeho útok. "A já byl tak naivní, že jsem doufal, že mi necháš možnost posledního přání."
"Poslední přání? Tak mluv..." znovu pozvedl meč a švihem se střetl s tím jeho. Udělal krok dozadu, aby mohl znovu své ostří použít k útoku, tentokrát mířenému zcela na jiné místo. Dokud bude útočit, nemusí se obávat jeho dvou mečů, avšak jestli poleví a dá mu možnost využít výhodu většího počtu zbraní, je možné, že bude zraněn. Podařilo se mu Ioriho škrábnou na boku, avšak nebyla to dostatečně hluboká rána. Jejich meče se znovu střetly a zaklesly. Odkopl ho a sám udržel rovnováhu v tomto pohybu dopředu, aby projel kůži na jeho hrudi. Tentokrát se zásah povedl víc. A speciální oslabující jed v jeho meči se dostane rychleji k srdci.
Zavrčel. Opřel se dlaněmi o zem, aby nespadl jak byl odhozen, a elegantním pohybem se znovu narovnal. Když zemřít, tak alespoň s elegancí, která jeho druhu náležela. Již brzy uvidí milovanou tvář….
Jednou čepelí vykryl archandělův úder, přičemž tu druhou vymrštil k jeho rameni, na kterém se mu podařilo udělat hluboký škrábanec.
"Už jsem si myslel, že skutečně nejsi pro mne nepřítelem, ale teď bych mohl začít bojovat," odpověděl na to archanděl a v jeho hlase nebyl poznat ani náznak bolesti. Zaútočil na něj mnohem silněji a rychleji, v každém jeho pohybu byla poznat přesnost a energie odcizená planetě, která putovala až do čepele. Ioriho krev mu vytryskla z rány tím nárazem neviditelné síly, jenž doprovázel pouhý škrábanec kovem.
Bolest upírovi nevadila - na tu byl zvyklí. Mnohem víc ho žrala ta slabost.. a vůně archandělovi krve, ze které byl skoro nepříčetný. Jeho zuby se prodloužili a on musel své upíří já držet pod kontrolou, aby ihned nezaútočil. Byla by to jeho smrt. Archandělova krev pro něj byla smrtelným jedem. Chtěl ho ještě víc poranit, než si dovolí odejít do pekla.
"Ach ano, zapomněl jsem, že naše krev je pro vás tak lákavá i přes její jedovatost," byl rozhodnut mu zasadit poslední ránu. Jeho svalstvem projela energie, která ještě víc zrychlila útok a díky tomu mohl projet jeho tělem svou čepelí. Upírovi téměř ihned vypadly z rukou meče. "Prozradím ti tajemství, nebe již dávno nepřímá mrtvé duše... od smrti Boha k tomu není důvod."
"Mé přání," připomněl mu Iori chraptivím hlasem, jak se mu krev dostávala do hrdla. "Chci vědět.. Jsou Adrien, Ryuzaki a Sky v nebi?"
Opřel si nohu jeho hruď a vytáhl z něj svůj meč. Poté se ušklíbl. "Co myslíš?" zeptal se, i když věděl, že odpověď již nepřijde. Upír musel ihned po vytažení meče ztratit vědomí. Pokřižoval se a odešel. Za sebou nechával mrtvé.
___-___
První, co cítil, než otevřel oči, byla neuvěřitelná hebkost a měkkost podložky, na které ležel. Splašeně vydechl a vymrštil se do sedu. Vyděšeně se rozhlédl po pokoji. Neznal ho, byl mu tak cizí, ale líbil se mu. Vysoko posazená okna chránili těžké, černé závěsy. V rohu pokoje uzřel cosi, co mu připomínalo dveře od balkonu.
"Nevěděl jsem, zda ti nebude světlo vadit," uslyšel tak nezaměnitelný hlas, "tak jsem zde nechal přítmí." Ze stínu se vynořila postava se zářivě světlými vlasy. Postavila se k balkónovým dveřím a zahleděla se ven na město.
Yuusuke vykulil oči. "Vy?" vydechl.
"Byl jsem také překvapený," pousmál se. "Naše životy se až příliš nenáhodně proplétají."
"Co se stalo?" stále byl tak zmatený! Upíral na upíra zvědavý, ale vystrašený pohled.
"Co si pamatuješ?" nechtělo se mu odhalovat celou historii tohoto sporu. Přesunul se rychlým pohybem k jeho posteli a posadil se vedle něj.
"Nic jen… zatočila se mi hlava a omdlel jsem. Stává se mi to často," zakroutil hlavou.
"Našel jsem tě a donesl sem," řekl jen tu část, kterou chlapec potřeboval vědět.
"Aha," tiše, odevzdaně. "V tom případě bych měl asi jít. Nechci vás otravovat…"
"Už je ti lépe?"
Pokrčil rameny. "Tak nějak normálně."
Vincent se na něj zadíval. Zkoumal každý detail jeho tváře.
Rozpačitě uhnul pohledem a zkoumal složité obrazce na koberci.
Upír vstal z postele. "Není nutné, aby si odcházel," řekl pouze a vydal se do jiného pokoje.
Yuusuke se nezmohl na nic jiného, než na to, aby pozoroval siluetu Vincentových zad.
Za okamžik se upír vrátil s šálkem čaje, který položil na noční stolek u postele blíže k chlapci. "Všiml jsem si, že je ti zima, tak... na zahřátí," řekl potichu.
Zdráhavě se pousmál a naklonil se k šálku. "Děkuji," zašeptal, když zachytil neomylné aroma černého čaje.
"Nejsi příliš hovorný..." poznamenal Vincent.
"Nevím o čem s vámi mluvit, pane," přiznal.
"Proč?" zeptal se pouze a posadil se na postel, aby nad ním nestál a chlapce tak neznervózňoval.
"Jde z vás… chlad," hlesl Yuusuke.
"Smrtelný chlad, ach ano," pousmál se, avšak pak se jeho úsměv změnil na přívětivý. "Takže se mne bojíš?"
Yuusuke přimhouřil oči. "Ne. Jen mne něco ve mně nutí být ostražitý."
"To něco v tobě má pravdu," pokývl.
Yuusuke se usmál.
"Hezky se směješ," poznamenal Vincent a úsměv mu oplatil.
"To něco ve mně, budeme mu říkat Jack, říká, že bych měl vzít nohy na ramena a utéct."
"Jack? Zajímavé jméno," tentokrát mu nechtěl přiznat, že by to bylo nejlepší, aby utekl. Všichni se od něj musí držet, co nejdál.
"Nelíbí se vám?" naklonil rozpustile hlavu na stranu.
"Ne," odpověděl na přímo a zašklebil se. "Mám rád japonská jména..."
Yuusuke se pousmál a sklopil hlavu. Vlasy se mu svezli po hrdle dolů a odhalili tak jeho bělostnou neposkvrněnost.
Vincent si až příliš jasně uvědomoval krev, která proudila v chlapcově těle.
"Opravdu vám moje společnost nevadí, pane?" zeptal se ho.
"Nevadí..." odpověděl.
Kývl hlavou. "Dobře."
Vincent se pousmál. "Pověz mi něco o sobě,"
Ušklíbl se. "Vedu nudný život nudného středoškoláka."
"Skutečně si myslíš, že je tak nudný? Pro mne by byl zajisté zajímavý..." vzpomněl si na svůj stále stejný život a přemýšlel, jak by to mohl popsat, aby to nevyznělo příliš neskutečně. "Už velice dlouho dělám jednu a tu samou věc, den co den a to je pak skutečně nudné."
"Vypadáte celkem mladý," poznamenal. "Zas tak dlouho to být nemůže."
"Jsem starší než vypadám," stará upírská fráze.
"Nanejvíš tak dvacet dva," usmál se Yuusuke.
Vincent se pouze usmál. Nemohl mu prozradit svůj pravý věk. Ani sám si ho nepamatoval přesně. "A tobě je kolik?"
"Za půl roku mi bude devatenáct," ušklíbl se. Jestli se toho dožiju…..
Prohlížel si ho. "To máš život před sebou..." pousmál se po chvíli.
Yuusuke zesmutněl.
"Stalo se něco?"
Rychle zavrtěl hlavou. Možná až příliš rychle.
"Pokud mi to nechceš říct, je to tvé rozhodnutí - neznáme se tak dobře, chápu..." Vincent se přívětivě usmál, že mu to nevadí.
Kývl.
"A studuješ něco speciálního?" ptal se dál, aby řeč nestála.
"Pokud je historie speciální, pak ano," zněla jeho odpověď.
"Historie?" pousmál se. Tohle téma bylo jeho parketa, když byl tak stár. "Japonská nebo celosvětová?"
"Ne," usmál se. "Egypt."
"Egypt... tak v tom se příliš nevyznám, co je pravda." Až tak stár nebyl. "A co tě na něm nejvíce fascinuje?"
"Fascinuje mně smrt," ušklíbl se. "Jejich mytologie, pohřbívání, názory na posmrtný život…" v očích se mu rozzářil plamínek. "Jejich architektura a nástěnné malby…."
"Fascinuje mně smrt," zopakoval. "Tohle bych neříkal před někým nezasvěceným, jinak by si mohl myslet bůh-ví-co..."
"Co máš proti smrti?"
"Podle toho jaké smrti," řekl potichu a ještě tišeji dodal: "podle toho čí smrti..."
Yuusuke pochopil. "Omlouvám se."
"Není se proč omlouvat..." pokusil si na tvář vrátit úsměv, ale nepodařilo se mu to. "Smrt je fascinující, skutečně, její chlad a síla. Poslední okamžiky, než srdce člověka přestane být, jsou ty nejzoufalejší, avšak i ty nejkrásnější. Ovšem nic z toho nepostřehneš, pokud ztratíš někoho, koho si miloval."
"Mluvíte o smrti, jako by jste ji zažil."
"Zažít smrt?"
"Trochu nevhodný obrat, přiznávám se."
"Kdybych zažil smrt, bylo by možné, abych tu teď seděl?" podíval se do jeho očí. Jak moc je člověkem bez víry v nadpřirozeno?
"Řekl jsem, že je to nevhodný obrat," pozvedl Yuusuke ruce v obranném gestu.
Vincent se zasmál. "Dobře. Ale mne se tato myšlenka zalíbila, připadá mi zajímavá... zažít smrt - zemřít, a přesto přežít..." vše řekl si úsměvem, nad chlapcovým gestem.
"Jsem snílek…"
"Snílek... hezké slovo," zamyslel se. "Já jsem již dlouho o ničem nesnil."
"Asi máte stále hluboký spánek," usmál se. "Můj otec má na to zvláštní teorii."
"Pověz mi ji," zvědavě se na něj podíval.
"Mno.. otec tvrdí, že v našem spánku se střídají dvě ehm… chvilky? Jedna je hluboký spánek-kdy se ti nic nezdá a ta druhá mělký, kdy máš sny… a ty dvě části se střídají…. Za noc se ti třeba zdá deset tisíc snů, ale ty si pamatuješ jen ten poslední - pokud se probudíš v mělkém spánku…. Pokud se probudíš při tom tvrdém, nic si nepamatuješ."
"Zajímavé..." pousmál se. "Tvůj otec se tímto nějak zabývá?"
"Ne," zakroutil hlavou.
"Tak co tedy dělá, pokud se mohu zeptat?"
"Leží na hřbitově." Ušklíbl se.
"Omlouvám se," přivřel oči.
"Není proč, umřel když mi bylo devět. To už nějakej ten pátek bude."
Věděl, že úmrtí blízkého nikdy nepřestane bolet. "Já jsem své rodiče ani nepoznal," sdělil mu, protože nevěděl, co říct.
"V tom případě ti závidím."
"Proč?"
"Kvůli otci se ze mě stalo to co jsem," řekl tiše.
"A co jsi?" prohlédl si ho.
Smutně se zasmál. "To raději nechtěj vědět," pak posmutněl. "Vlastně už nejsem ani to... už nesmím."
"Nejspíš jsem zašel příliš daleko ve svém vyptávání se," kývl a vstal. "Ještě čaj nebo něco na jídlo?" zeptal se, protože si všiml, že chlapec již svůj šálek vypil.
Zakroutil hlavou, vděčen za změnu tématu. "Ne, děkuji."
Upír vzal jeho šálek a vydal se s ním do kuchyně, aby ho uklidil. Potřeboval se chvíli uklidnit, protože taková blízkost člověka mu nedělala dobře. Musel se tolik ovládat, aby neochutnal jeho krev. Položil šálek na stůl a vrátil se zpět do pokoje. Ovšem nesedl si zpět na postel.
"Spal bych," ušklíbl se. "Je tu krásně."
"Tak spi," pousmál se upír.
"Nezabiješ mne ve spánku?" zažertoval.
"Nemám k tomu důvod," odpověděl popravdě.
Ušklíbl se. "Tak dobrou noc…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama