Prach ve Větru; 08

24. února 2010 v 17:15 |  Prach ve Větru
Drobný stín se krčil mezi popelnicemi, jako opuštěné zvíře. Vlasy mu zakrývaly obličej, takže mu nebylo vidět do tváře. Na sobě měl roztrhané oblečení, které bylo skutečně špinavé. V dětských prstech svíral rozbitou panenku, jenž nejspíše vyhrabal mezi odpadky. Chybělo jí oko, byla nahá a jediné, co na ní bylo neporušené, byly dlouhé kudrnaté vlasy

Opodál stojící muž přimhouřil oči a nasál nezvyklý pach, který se linul vzduchem. Byl si jistý, že ho jeho společník již také zachytil, přesto ho zataháním za dlouhý rukáv na to upozornil. Takovou vůni ještě nikdy necítil.
Černovlasý se otočil na místo, kde byl ten malý stín a pozoroval ho. Poté se k němu rozešel a přiklekl si těsně před ním. Reakcí bylo, že se drobné tělo natisklo, co nejvíce ke zdi domu, avšak utéct nemohlo, protože z obou stran ho obklíčili popelnice. "Neboj se mě," řekl muž a natáhl k němu ruku.
Hnědovlasý se raději držel vzadu. Pozorně sledoval každý chlapcův pohyb.
Démon se k chlapci natáhl a jemně mu odhrnul vlasy z obličeje. Pousmál se na něj a čekal, než se na něj podívá. Avšak ten se k tomu neměl. Stále svíral tu panenku a prsty jí probíral vlásky.
"Atsushi…" oslovil hnědovlasý tiše démona, aby chlapce nepolekal. "Co je to?"
"Kříženec..." neurčitě zakroutil hlavou, že si není jistý. "Jak se jmenuješ?"obrátil se znovu na chlapce. Když se mu nedostalo žádné odpovědi, zkusil to jinak: "A ta panenka? Jak jí říkáš?" Tentokrát chlapec alespoň zareagoval a přitiskl si ji blíž k sobě. "Nemá jméno? Ale to tak nemůžeme nechat... budeme je říkat Isabel, ano?" Pohladil ho po vlasech. Chlapec tentokrát neucukl.
Kenneth už otvíral pusu aby protestoval, ale nechal to být. Chlapce si ale prohlížel se stále větší nedůvěrou.
"Půjčíš mi na okamžik Isabel?" zeptal se ho šeptem a nechal mu dost času na to, aby si rozmyslel, zda mu ji chce podat. Nakonec to udělal. Atsushi si ji vzal a prohlížel ji.
Kenneth se opatrně, ostražitě přiblížil a položil dlaň svému manželi na rameno. "Co chceš dělat?"
"Nemůže tu zůstat," podíval se na něj Atsushi. Poté znovu promluvil na chlapce. "Isabel by potřebovala umýt - nechceš jít se mnou?"
"Není našeho druhu!" protestoval.
"Kennethe," řekl důrazněji, aby ho umlčel. "On nepatří k žádnému druhu..." Znovu pohladil dítě po vlasech. "Půjdeme spolu, ano? Umyjeme Isabel, dáme jí nové šaty a pěkně ji nastrojíme..." co nejpřívětivěji se na něj usmíval.
Hnědovlasý démon potichu zasténal. "Ty si ho chceš nechat?"
Atsushi pokrčil rameny. "Nemůžu ho tu nechat - je to nebezpečné nejen pro něj, ale i pro celý svět..." Nabídl mu znovu ruku. "Půjdeme, ano?" Chlapec zaváhal, ale pak mu tu svou podal. Atsushi se chtěl již zvednout, když se na něj to drobné vyhublé stvoření přimáčklo a objalo ho. Démon nevěděl, co má dělat, tak ho začal hladit po vlasech. "Půjčíš mi tvůj šál?" otočil se na Kennetha.
Ten si povzdechl a podal mu ho. "Tu máš."
"Děkuji," pousmál se. Přehodil ten černý kus pletené látky, co spíše působil jako šál, přes chlapcova ramena, protože si všiml, jak se třese. Poté se i s chlapcem v náručí zvedl a rozhlédl se, zda je nikdo neviděl.
"Fajn," povzdechl si Kenneth. "Teď budu vařit, žehlit, prát a ještě se starat o dítě. Budu dokonalá manželka," hořce.
"Ano," kývl Atsushi. "Budeš ještě dokonalejší, než jsi teď..."
Hnědovlasý mu daroval vražedný pohled.
Démon si rozmyslel na to cokoliv říct a pouze vykročil zpět k jejich domu, který byl o několik ulic jinde. Chlapec si položil hlavu na jeho rameno a objal ho kolem krku. Měl pootevřené oči, kterými sledoval místo odkud si ho Atsushi vzal, dokud se neschovalo za rohem.
"To to nemůžem přenechat upírům? Nebo archandělům? Je to koneckonců jejich dítě!" nadával tiše Kenneth celou cestu.
"Miláčku," oslovil ho smířlivě Atsushi. "Archandělům ho nedám, ale upírům jeho existenci oznámím. Pokud si ho vezmou, tak si ho vezmou..." Chlapec se k němu pevněji přitiskl a démon věděl, že už se mu podařilo vzbudit chlapcovu důvěru a odložit ho nebude tak lehké.
Démon si odfrkl a odemkl dveře jejich domu. "Fajn, ale nejdřív TO umyj!" zavrčel. "Než mi to začne běhat po kobercích," zašeptal.
Atsushi vstoupil dovnitř bytu. "Dobře... mohl by ses zatím podívat po nějakém čistém oblečení?" přemýšlel, zda ho má požádat i o to, aby udělal něco na jídlo, ale nakonec se rozhodl, že ho nebude dráždit.
"Myslíš, že tu něco tak malého bude?" ušklíbl se Kenneth a změřil si dítě pohledem.
"Asi ne," zakroutil hlavou. "Tak mu budu muset obětovat nějakou svou košili... prozatím." Zamířil do koupelny.
"Prozatím," vydechl Kenneth. "Fajn!" s tím odkráčel do ložnice pro nějakou tu košili.
Atsushi vešel do koupelny. Pokusil se od sebe chlapce odtrhnout, ale ten se ho držel pevně a on mu nechtěl ublížit - nechtěl k němu být násilný. "Teď umyjeme Isabel, ano?" promluvil na něj. "Ale musíš se mně pustit, abych mohl nachystat vodu..." Chlapec uvolnil svůj stisk. Atsushi mu dal panenku do rukou. "Má Isabel raději vanilkovou vůni nebo bylinkovou?" čekal na odpověď, ale ta nepřišla, tak do napouštějící se vody dal vanilkovou pěnu.
Kenneth vkráčel do koupelny a položil košili na pračku. "Ještě něco?" na to mrně v manželově náručí se ani nepodíval.
"Zatím ne, děkuji," usmál se na Kennetha. Sklonil se, aby mohl chlapce položit na zem, ale ten se ho nechtěl pustit. "Ale notak...co jsem říkal," napomenul ho jemně Atsushi a chlapec se skutenče pustil, takže ho mohl položit na nohy.
Hnědovlasý kývl. "Budeš…. Budeš něco chtít k večeři?"
"Pokud bys byl tak hodný..." podíval se na něj. Vysvlékl chlapci jediný kus oblečení, který ho halil a obrátil na něj pohled. "Bylo by dobré, kdyby to bylo něco výživného, ale ne moc náročného na trávení..." zkonstatoval, když se díval na to vychrtlé tělo před sebou.
Hnědovlasý se zamyslel. "Mohu udělat nudlovou polévku, nebo třeba sladkou rýži, zeleninový nebo ovocný salát a myslím že bych někde našel i jablečný kompot," dal Atsushimu na vybranou.
"Nudlovou polévku," rozhodl se démon.
Kenneth kývl. "Dobře."
__-___
Gackto se opíral o kuchyňkou linku ve svém bytě. Netečně čekal, až se mu dovaří voda na čaj, který si chtěl dát předtím, než půjde spát. Na sobě měl pouze kalhoty, v kterých spával. Jinak nic. Bosá chodidla se snažila zahřát jedno o druhé na dláždění, co měl v kuchyni. Nepřítomně se díval před sebe a myšlenky se mu toulaly všude možně.
Zabouchl za sebou dveře svého "rodinného" autíčka a váhavým krokem přešel až ke dveřím. Sám pořádně nevěděl, co to dělá, ale touha to udělat byla silnější něž cokoli. Pozvedl paži ke zvonku a stiskl tlačítko.
Černovlasý sebou trhl, když uslyšel pronikavý zvuk zvonku. Loudavě se vydal ke dveřím.
Nervózně přešlapoval z jedné nohy na druhou, hlavu sklopenou a skousával si dolní ret. Čekal.
Gackto se podíval, kdo stojí u jeho dveří. Napadlo ho, že by nemusel otevřít, avšak nakonec natáhl ruku ke klice a zmáčkl ji. Poté stačilo zatáhnout a díval se přímo na Ioriho.
Iori vzhlédl a zhluboka se nadechl. "Já… chtěl jsem ti poděkovat," vychrlil to ze sebe rychle.
"Za co?" pronesl Gackt neurčitým tónem.
"Zaaa.." zamračil se. "Předvčerejšek?"
"Chránil jsem pouze Yuusukeho," zakroutil hlavou, že mu za to nemusí děkovat.
"Děkuji, že jsi odešel.."
"Není za co..." pokrčil rameny. Připadalo mu divné, že stáli ve dveřích. Přece jen je někdo mohl vidět. "Pojď dál..." odstoupil od dveří, aby uvolnil upírovi místo a on mohl vejít.
Iori kývl a vstoupil. "Děkuji."
Gackt za ním zavřel dveře a ukázal mu, ať jde do kuchyně, kde se mu stále vařila voda na čaj. Sám se tam vydal. "Co bylo s Vincentem?"
"Co asi," ušklíbl se kysele, ale poněkud smutně Iori. "Měl hlad… a je na tvého přítele poněkud hákliví.. aneb laicky řečeno mu voní."
"Aha," kývl Gackt a znovu se postavil k kuchyňské lince.
"Přitahují se navzájem," zakroutil Iori hlavou. "Jako dřevená pastička s chutnou návnadou myš."
"Nechci, aby se Yuusukemu něco stalo," řekl pevně Gackt, "ale jak si řekl. Je Vincentem okouzlen a já mu, bohužel, nemůžu jeho touhu po něm zakázat."
"Nikdo nechce, aby se někomu něco stalo," zakroutil Iori hlavou. "Musíme ty dva držet od sebe… a nebo to risknout… žádná jiná možnost není."
Gackt si povzdechl a otočil se k šálku, aby si ho zalil horkou vodou. Nevěděl, co by na to mohl říct. Nemohl Yuusukemu nic zakazovat, protože přestože se tak cítil, tak nebyl jeho starší bratr. A možná ani kdyby jím byl, tak by to nemohl.
"Udělám co budu moci abych Vince držel od něj," slíbil mu Iori. "Ale pokud mi dá příkaz…"
"Chápu," Gackto vzal hrníček do prstů, a přestože pálil si ho přenesl na stůl. Posadil se naproti Iorimu a podíval se na něj. Nadechl se, že ještě něco řekne, ale nakonec si jen přivoněl k čaji, aby to tak nebylo nápadné.
Pousmál se svým smutným, vyčerpaným úsměvem a sklopil hlavu. Díval se na konečky svých prstů, položené na desce stolu.
Gackto se neubránil tomu, aby ho pozoroval, ale přesto mlčel.
"Jaký sis dal čaj?" prolomil ticho Iori po chvilce.
"Meduňkový," odpověděl, "aby se mi dobře spalo."
"Ten jsem ještě nikdy neměl," poznamenal Iori. "Je aspoň dobrý?"
"Nevím... hlavní je, že uspí," pokrčil rameny.
"Aha,"
Nevěděl, zda mu to mu to má říct, ale nakonec zašeptal: "Vrátily se mi noční můry." Položil si hlavu na ruce a čekal, až mu trochu zchladne čaj.
Iori zbystřil. "Jaké?"
"Zmatené..." nevěděl, jak je jinak charakterizovat. "Budím se z nich v pláči... a pak už nechci, nebo nemůžu usnout - ani sám nevím."
"Co…. Co se to zdá?" nakrčil Iori čelo a bojoval sám se sebou aby se ke zpěvákovi nevrhl a neobjal ho. Tak silné byli jeho ochranářské a pečovatelské instinkty…
"Minulost - možná i strach z budoucnosti, nevím," zašeptal a pokrčil ramena. Dál zůstával položený na desce stolu.
Iori k němu přes stůl natáhl ruku a jemně se dotkl jeho vlasů.
Gackt přivřel oči, avšak nevěděl, co by měl říct.
"To je mi líto." Tak rád by mu pomohl!
"Tak se snažím uspat se," pokývl k čaji, jakoby celou dobu jen něco vysvětloval a teď se dostal k jádru věci.
Iori kývl hlavou. "Chápu…"
Gackt se narovnal a přisunul si k sobě šálek čaje. Přivoněl k němu a přivřel oči, až poté se napil.
Pečlivě pozoroval každý jeho pohyb. Vůni čaje cítil stejně tak silně, jako vůni jeho krve. Tlukot zpěvákova srdce mu ale vháněl do srdce klid.
"Chtěl si mi ještě něco říct?" řekl černovlasý do šálku.
"Ne," zakroutil Iori hlavou.
Gackt váhal, zda ho v tom případě má vyprovodit ke dveřím. Říct mu, aby odešel. Jistým způsobem se nehodí jeho přítomnost zde. Avšak nic nakonec neřekl. Jen pokrčil rameny a znovu se napil čaje.
Iori si povzdechl. "Měl bych asi jít, že?"
"Nejspíše to tak bude nejlepší," kývl, ale nepodíval se na něj, ani nevstal od stolu.
Upír vstal a vydal se ke dveřím.
Gackt stále zůstával sedět. "Ještě jsem se tě nezeptal, zda už je ti dobře - vyléčena veškerá zranění?" zašeptal.
"Jo… už jsem v pořádku…"
"To jsem rád," kývl a postavil se, že ho tedy půjde doprovodit.
Upír pokrčil rameny a začal si obouvat boty. "Jsem upír.. hojím se rychle."
Gackt kývl a pozoroval ho. "Byli jste na lovu, že?" zeptal se ještě.
"Ano," odpověděl ztěžka. "Tu noc, co jsme se všichni potkali."
"Myslel jsem si to..." přivřel oči.
"Málem jsem se neudržel.." přiznal mu šeptem. "Ale Vincent na tom byl hůř."
"Asi po Yuusukem touží víc, než ty po mě," poznamenal Gackt.
Iori se smutně pousmál. "Spíš po jeho krvi…"
"Kdyby tolik toužil po jeho krvi - myslím, že by už dávno byl Yuusuke mrtvý... co jsem slyšel měl spoustu možností ho vysát,"
"Chceš tím vším naznačit, že po tobě netoužím?" zadíval se Gacktovi Iori ho očí. V pohledu měl veškerou zoufalost a touho dotknout se toho nádherného těla.
"Nechtěl jsem naznačit nic," zakroutil zpěvák hlavou. "Jen jsem přemýšlel... nahlas..."
"Aha…" zašeptal Iori a odtrhl se od těch nádherných očí, které tolik miloval, stejně jako Gackta celého.
Gackto se kolem něj protáhl ke dveřím a sáhl na kliku, že je otevře. Avšak čekal, až bude Iori oblečený.
Tiše zavrněl, když se o něj otřelo teplé lidské tělo, ale ihned své upíří já potlačil. Gacktovi nemohl ublížit.. ne takhle...
"Nashledanou, Iori-sama," zašeptal Gackt a otevřel dveře.
Otočil se na něj a položil mu dlaň na paži. "Nashledanou nebo sbohem?" s téměř hmatatelnou bolestí v hlase.
"To je pouze na tobě a vždy bylo..." odpověděl mu neurčitě.
Váhavě zvedl ruku a pohladil zpěváka po tváři. "Já nechci odejít," zakroutil hlavou. "Chci zůstat s tebou… dokud mne budeš chtít…"
"Tak proč sis obouval boty?" dovolil si se pousmát zpěvák.
"Myslel jsem, že nechceš abych tu byl.."
"Nic takového jsem neřekl," zašeptal.
Iori se pousmál a přitáhl si zpěváka do náruče.
Gackt se mu poddal. Na tváři měl jemný úsměv, když poslal dveře, aby se znovu zavřely.
Zabořil mu tvář do vlasů a pevně ho k sobě přitiskl.
___-___
Liciniel se probudil jako první. Přivoněl k tělu, které leželo vedle něj a dřív než se stačil zastavit, mu daroval jemný polibek do vlasů. Otevřel oči a rozhlédl se po pokoji. Musel spát dlouho, protože venku již nebyla bouřka a v nebi trvají bouře nejméně několik hodin. Pomalu a opatrně se začal vysoukávat zpod svého bratra - tak aby ho neprobudil a pravda, dařilo se mu to. Jakmile mohl, vstal z postele a přešel ke svým kalhotám. Rychle se začal oblékat.
Nespokojeně stále ve spánku, nahmatal vedle sebe prázdné místo. "Licinieli…" zašeptal nevědomně a převalil se na druhý bok, čímž ze sebe skopal pokrývku.
Archanděl se na něj otočil. Jen chvíli pozoroval jeho nahé tělo, než se vrátil k posteli, přestože věděl, že by neměl a přikryl ho. Uhladil ji na jeho těle a dovolil si úsměv.
"Brácha?" hlesl tiše chlapec a pootevřel oči. Pousmál se.
Černovlasý se automaticky stáhl, aby se ho nijak nedotýkal a na jeho tváři byl znovu nic neříkající - a pokud přece tak jen nenávist - výraz.
Chlapec se zamračil a raději zavřel zklamaně oči.
Liciniel se otočil k němu zády a přešel ke skříni, aby si z ní vytáhl nějakou čistou košili.
"Jdeš dnes někam?" ozvalo se slabě z postele.
"Měl bych..." odpověděl mu Liciniel.
Uriel se nadzvedl na loktech. "Nechoď… prosím…"
"Právě kvůli tobě bych měl jít..." zakroutil hlavou a stále se díval do skříně. "Abych tě stále neznesvěcoval, abych ti nebyl na blízku, abys netrpěl."
"Licinieli, prosím…" natáhl k němu ruku Uriel.
"Tvé prosby mi trhají srdce," otočil se na něj.
Chlapec stáhl ruku a skousl si dolní ret. Položil se do postele a obrátil se k bratrovi zády. Nechtěl vidět jak odchází. "Promiň."
Liciniel nenacházel sílu k tomu, aby se otočil a odešel. Proto se jen díval na jeho záda a studoval linii bratrova těla, která se rýsovala pod přikrývkou.
Uriel se schoulil do klubíčka a opřel si hlavu o kolena. Paže měl skroucené mezi nimi, jak se snažil ohřát. V místnosti nebylo zrovna teplo.
Černovlasý se nakonec přece jen posadil k němu na postel. "Přichází dlouhé období zimy..." promluvil po chvilce. "Mnohem delší a krutější, než bylo to předtím." Položil ruku na jeho rameno.
"Chtělo by to kamna…"
Liciniel se usmál nad prostotou bratrovy odpovědi. "Nebo nechodit stále v té košilce," poznamenal.
"Fajn…. Tak mi ulov medvěda a já si z jeho kůže ušiju kožešinku," vyplázl na něj jazyk.
Liciniel ho pohladil po vlasech. "Myslel jsem, že máš zvířata rád..." vzpomínal si, že jako malé dítě se o ně vždy staral. Když otec bral Liciniela na lov, tak byl Uriel proti tomu. Tenkrát začínala doba temna, v které jsou teď. Lovily se zvířata, protože nikdo nebyl zvyklý na nedostatek potravy a tepla. Mysleli si, že to bude trvat jen pár let. Avšak nebyla to pravda - znesvětili nebe krví a ono se již nemohlo nikdy vskřísit.
"Medvědy ne…."
"Proč?" prsty mu projížděl vlasy.
"Mám z nich strach."
"Strach?" ochutnal tohle pro něj téměř neznámé slovo. "To, že se něčeho bojíš neznamená, že to nemůžeš milovat," řekl poté.
Uriel pouze pokrčil rameny a víc se zachumlal do tenké peřinky.
Liciniel vstal z postele a vydal se do svého vlastního pokoje. Za chvíli se vrátil a přehodil přes něj svou přikrývku. Která byla mnohem těžší a teplejší.
Malý archanděl se do ní vděčně zachumlal. "Děkuju."
"Není zač," přivřel oči Liciniel. Nejspíše teď byl čas k odchodu.
Uriel mu obemkl své křehké prstíčky kolem zápěstí. "Ne…"zašeptal. Vycítil, co má jeho bratr v úmyslu.
"Proč bych neměl odcházet?"
Uriel sklopil zrak. Přece mu nemohl říct o tom, jak se o něj bojí… ještě by se mu vysmál…
"Pokud nemáš, co odpovědět..." opatrně si osvobodil zápěstí, aby Urielovi neublížil.
"Bojím se o tebe," zašeptal Uriel takřka neslyšně.
"Není se čeho bát," zavrtěl hlavou. "Říkal jsem ti to tolikrát - není se čeho bát." Naklonil se k němu a políbil ho do vlasů. "Pokud se nebojíš mě samotného, tak se nemusíš bát ničeho."
Uriel si povzdechl. "Dobře… splašíš někde ty kamna?" změnil téma.
"Ano," kývl pouze.
Archanděl se pokusil o úsměv.
Liciniel ho znovu pohladil po vlasech.
Uriel zavřel oči a obrátil se znovu k bratru zády. "Tak už jdi!" plačtivě.
"Nebuď smutný," znovu ho pohladil.
"Běž," zašeptal. "Běž už…."
"Napřed mě prosíš, abych nechodil, teď mě vyháníš," vstal a vydal se ke dveřím.
"Nechci, abys šel," hlesl. "Ale vím, že stejně odejdeš…"
Na to již mu archanděl neodpověděl. Otevřel dveře a vyšel z pokoje.
Uriel zavřel oči a nechal osamocenou slzu skrápět jeho tvář.
___-___
Atsushi vyšel z pokoje pro hosty, z kterého udělal dočasné sídlo, pro malé stvoření. Pečlivě a potichu zavřel dveře. Podíval se na Kennetha, který na něj zřejmě už čekal. Nevypadal skutečně moc nadšeně. Téměř se na něj díval, jakoby ho chtěl zabít. Avšak Atsushi věděl, že ten pohled nepatří jemu.
Otočil se na podpatku a téměř vyrazil dveře do obývacího pokoje. Posadil se na pohovku a zapnul televizi. Zamračenou hlavu si podepřel rukou.
Démon se vydal za Kennethem. Sedl si vedle něj a rukou mu prohrábl vlasy.
Kenneth si povzdechl a opřel se do jeho doteku. Přece jen… jeho zloba nepatřila jemu.
Atsushi se o jeho rameno mazlivě otřel hlavou. A volnou rukou ho objal kolem pasu.
Kenneth se přinutil k jemnému, melancholickému úsměvu a stáhl si Atsushiho do náruče.
Démon se na něj usmál a natáhl se, aby ho mohl políbit. Jen na okamžik propojil jejich rty. "Zlobíš se moc?" řekl zcela nevině.
"Ano."
"Proč ti tolik vadí?" vzhlédl k němu.
Démon se ošil. "Co je nám do něho?"
Atsushi ho pohladil po tváři. "Přece jsem ho tam nemohl nechat..."
Odvrátil pohled. "Byl tam i před námi, byl by tam i po nás."
"Trpěl," zakroutil démon hlavou.
"Dělej si co chceš," vzdal to démon.
"Nechci, abys byl nešťastný," znovu ho pohladil po tváři.
S povzdechem se k němu sklonil a políbil ho. "Nějak to přežiju."
"Miluji tě," zašeptal Atsushi. Prsty mu přejížděl po tváři a jemně ho při polibku jimi šimral.
"Pokud mi nezničí koberce tak… Taky tě miluju."
Černovlasý démon se usmál a znovu propojil jejich rty v o něco vášnivější polibek.
"Co mám s tebou dělat," zavrtěl pobaveně Kenneth hlavou a vypnul televizi. Atsushiho položil zády na pohovku a položil se mu mezi stehna. Propojil jejich rty.
"Já bych o něčem věděl," provokativně. Přitáhl si ho blíž k sobě a rukama zkoumal kůži na jeho zádech.
Dlaní mu zajel pod tričko a začal prozkoumávat hebkou kůži manželova plochého bříška. Jazykem se mu dobýval do úst.
Atsushi zasténal do jeho rtů a stiskl jeho pánev mezi stehna.
Stehnem začal dráždit démonův rozkrok a pomalu mu svlékal tričko. Odtrhl se od jeho úst a polibky mu sklouzl na hrdlo.
Černovlasý démon zaklonil hlavu, aby mu umožnil lepší přístup k jeho kůži. Přivřel oči a užíval si jeho doteků. Prsty stále masíroval jeho záda, avšak pravou ruku přesunul do jeho vlasů, s kterými si začal pohrávat.
Přetáhl mu kus nepotřebné látky přes hlavu a jal se zkoumat jazykem a prsty nově odhalenou kůži.
Atsushi se mu nabízel až vulgárním způsobem, přičemž si skousával ret, jak to byl úžasný pocit.
Podložil Atsushimu záda jednou rukou a démon se tak prohnul do křivky. Prsty druhé ruky škádlil bradavky a rty putoval stále níž k démonovu podbřišku.
Démon přesunul ruku, která již nedosáhla na Kennethova záda na jeho rameno a mírně do něj zatínal prsty.
Svlékl mu přebytečné kalhoty a pohladil křivku Atsushiho boků. I po tolika staletích ho tělo pod ním nepřestávalo fascinovat. Přes boky a bříško se dostal až k nohám, které také poctil pohlazením. Cestu své ruky pozoroval očima.
Atsushi se mu znovu vybídl. Skousl si ret, aby ho neprosil o víc.
Kenneth se pousmál a sklonil se k manželově žádoucímu klínu, prahnoucímu po uspokojení. Olízl ho jazykem po celé délce, přičemž očima sledovat Atsushiho reakci.
Černovlasý přesunul jednu svou ruku tak, aby mohl jí tišit své steny a nebyly příliš hlasité. Nechtěl vzbudit chlapce, když ho tak dlouho musel uspávat.
Vzal ho celého do úst a oběma dlaněmi ho přidržoval na bocích. Nasadil rychlí, vášnivý rytmus. Nebál se používat zuby.
Atsushi se svíjel pod jeho dotyky. Mezi zuby svíral vlastní kůži ruky, aby tolik neventiloval své pocity, i přesto však byl slyšet. Bylo to úžasné! Každý Kennethův pohyb.
Přestal svírat manželovi boky a jeho prsty se rozeběhli po jeho těle. Bříška prstů mapovali každý milimetr Atsushiho kůže, hladili ji. Kenneth ještě zrychlil své pohyby, aby svého muže dovedl na vrchol tvrdě a vášnivě. Tak jak to měl rád.
Celým démonovým dělem se začala rozlévat vlna orgasmu a on skutečně vyvrcholil přímo do Kennethových úst.
Ten se usmál a slízal veškerou tekutinu, která unikla z jeho rtů. Opřel se o ruce a vrátil se k Atsushiho tváři. Pozoroval ji a pohladil ji dlaní. Potom se vpil do jeho úst.
Atsushi jako již po několikáté mohl ochutnat vlastní sperma. I přes své vysílení se vášnivě zapojil do polibku a přitiskl si Kennetha k sobě. Chtěl ho mít, co nejblíže.
"Lásko…" zašeptal mu Kenneth do polibku a propletl s Atsushiho dlaní prsty. Jejich spojené dlaně nasměroval do svého klína.
"Ano?" provokativně.
"Prosím…" přitiskl jeho dlaň na svůj klín naléhavěji.
Démon se pousmál. Zajel Kennethovy pod kalhoty a začal ho dráždit, přičemž druhou rukou mu je rozepínal, aby je mohl co nejdříve začít stahovat.
Kenneth zasténal a položil si čelo na Atsushiho rameno. Dlaně přemístil na Atsushiho hrudník a opřel se o ně.
Atsushi mu volnou rukou trochu stáhl kalhoty, aby tam měl více prostoru. Pak ji nechal, aby si začala pohrávat s jeho varlaty, přičemž ta první se stále soustřeďovala pouze na penis.
Jednou rukou Atsushimu zajel do vlasů a začal ho vášnivě líbat.
Démon se plně soustředil, aby práce jeho rukou byla, co nejlepší.
Přerušil polibek a ztěžka oddychoval. Steny tišil v Atsushiho kůži.
"Udělej se pro mě," zašeptal mu Atsushi do ouška a skousl ho.
Kenneth zalapal po dechu. Za malý okamžik se jeho tělo prohnulo a Atsushiho ruce potřísnila bílá tekutina. Několik kapek mu spalo i na bříško. Kenneth se téměř ihned vyčerpaně zhroutil na Atsushiho tělo.
Démon ho pevně objal. "Jsi nádherný," poznamenal.
Kenneth se pousmál a zavřel oči. Za chvíli už klidně oddechoval, ale nespal. Prsty se prohrabával v démonových vlasech.
Atsushi přejížděl dlaněmi po jeho zádech, když v tom zaslechl kroky, po podlaze. Otočil se a tam stál černovlasý chlapec. Démon nevěděl, co má dělat - pouze se tuhl.
Kenneth nespokojeně zamručel a otevřel oči, když tělo pod ním najednou jako by zatnulo všechny svaly. "At…" nedořekl, jen nenávistně hleděl na dítě v nadměrně velké košili.
Atsushi ze sebe opatrně shodil Kennetha na pohovku a sám se posadil, přičemž se zakryl vlastním tričkem. Dítě jen stálo a pozorovalo je. Nic neříkalo a nijak se netvářilo. "Takayori," oslovil ho Atsushi. "Máš být v posteli..." Převlékl přes sebe tričko, které naštěstí bylo delší, takže ho zakrylo. Rychle navlékl i kalhoty.
Téměř zavrčel a oblékl si kalhoty. "To je za trest!"
"Omlouvám se," zašeptal Atsushi ke Kennethovi. Poté vstal. "Pojď, Takayori..." smál se na dítě přívětivě a vykročil k pokoji pro hosty. Avšak dítě zůstalo stát. Atsushi se tedy vrátil a přidřepl si k němu. "Co se děje?" zeptal se. Chlapec nijak neodpověděl, jen ho objal kolem krku.
"Umí TO mluvit?" zajímal se Kenneth.
"Popravdě nevím," odpověděl Atsushi a zvedl chlapce v náručí, když stával. "Neříkej mu TO..." napomenul Kennetha. Dítko se k démonovi lísalo.
"Fajn.. nebudu mu říkat TO ale támhleto, pokud tak budeš spokojenější," založil paže na hrudi.
"Kennethe," napomenul ho. "Jmenuje se Takayori..." Pohladil dítko po vlasech.
"Takayori?" pokusil se to vyslovit. "To si nikdy nezapamatuju."
Atsushi si povzdychl. "Pojď, Takayori, jdeme spát," řekl pak a otočil se k odchodu.
"Dobrou noc…" zavrčel.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama