Prach ve Větru; 09

24. února 2010 v 17:16 |  Prach ve Větru
Napůl seděl, napůl ležel na posteli ve své nepříliš prostorné posteli. Před sebou měl rozložených několik svazků tlustých knih a cosi zaznamenával do dlouhého archu. Nervózně a možná i ze soustředění okousával konec tužky. Čelo měl půvabně nakrčené a rty pootevřené. Občas z nich unikl nespokojený povzdech.

Ozvalo se zaklepání na jeho dveře, a poté hned dovnitř vešel jeho otec - nečekal, až mu to bude dovoleno.
Chlapec krátce vzhlédl, aby kývnutím hlavy pozdravil, a vrátil se ke knihám.
"Očekával bych od svého syna více slušnosti," řekl štěkavě Severus.
Zhluboka se nadechl. "Dobrý den, otče."
Severus jen pokývl. "Nechtěl bys mi něco říct?" nadzvedl jedno obočí a přísně sevřel rty.
"Obávám se, že není nic, co bych vám mohl říct," pokrčil chlapec rameny a přitáhl si k sobě jinou knihu.
"A co tvé dělání poskoka Vincentovi?" zeptal se potichu, ale z jeho hlasu šel strach. "A nedovolené opuštění sídla?"
"On je můj král," pronesl Aeneas klidně. "Dal mi rozkaz a já ho splnil."
"Na trůně se nikdy neměl ocitnout..." zakroutil hlavou. "Vidíš kam nás dostal? Hmm? Jsme znovu ve válce... jeden šílený vladař u archandělů, druhý u nás." To, že zešílel kvůli němu, zamlčel.
"Každý z nás je svým způsobem šílený."
"Nestav se na jeho stranu - nikdy jsem tě neučil k úctě k němu..."
"Nenavidíš ho," odpověděl chlapec tiše. "Nenávidíš ho, ale mně jsi nikdy neřekl důvod. Jak mohu nenávidět… opovrhovat bez důvodu?"
Severus odvrátil pohled od svého syna. "Můžeš, ba musíš, vše, co ti řeknu," vyjasnil mu situaci po chvilce mlčení upír.
"Nejsem ti ničím povinován."
"Ano?" znovu se na něj chladně podíval. "Z jakého důvodu?"
"Nikdy nebudu poslouchat někoho, kdo je tak… obyčejný… tak nudný a povrchní jako vy."
"Jak si dovoluješ takto mluvit s vlastním otcem?" očima by mohl vrhat blesky.
"Stejně tak, jak bych si dovolil mluvit s uklízečkou," skousl znovu Aeneas konec tužky. "Mám práci, pokud ti to nevadí a na tyhle prázdné rozhovory nemám čas."
"Tvoje matka by tě proklela," vyplivl.
"Ano, ale nejdříve by vás zadupala do země," ušklíbl se. "Nudíte mne."
"Tohle si ke mně nedovoluj... mám právo na to, abych tě nechal popravit - stále tu je tento zákon," přivřel nebezpečně oči.
"Cokoliv je lepší než život ve vaší přítomnosti.. pche.. život - spíš existence."
"Jsi na světě příliš krátkou dobu na to, aby si věděl, jak odporná je smrt - tak nehanob život!" trochu zvýšil hlas, ale i tak to nebylo vyšší než normální tón.
"Život? Patologicky jsem se narodil mrtvý."
"Snad i ty nefňukáš pro nenabyté lidství jako ten šílenec, co obsadil trůn," vyplivl nenávistně.
Aeneas se smutně pousmál, ale nic na to neodpověděl. Zrak znovu sklonil na zežloutlé stránky knih.
"Takže ano?" odfkl si, "V tom případě vskutku nemám, co bych ti řekl." Rázně se vydal ke dveřím a hrubě je otevřel.
"Sbohem…"
Severus beze slova vyšel ven z pokoje a zavřel za sebou dveře.
Zakroutil hlavou a zhluboka si povzdechl. Přitáhl si k sobě další dvě knihy a znovu se začetl do černým inkoustem psaných slov. Mysl mu ale stále ubíhala pryč... někam.. do dály... snad toužila poznat, co je to údolí v ranném rozbřesku. Možná toužila po slunečních paprscích, po tlukoucím srdci. Možná….
___-___
Vincent si kolem pasu obmotal osušku a vzal si další, aby jí mohl vysušit vlasy. Vyšel z koupelny, v které se stále držela pára, do chodby, odkud pokračoval ke skříni v ložnici, aby si z ní vzal něco čistého na sebe. Užíval si klidu před bouří - proto nebyl v sídle. Nastanou dny, kdy bude buď bojovat - stát proti Licinielovi - nebo sedět na trůnu - dnem i nocí. Poslední možnost si užít trochu svobody a bezstarostnosti.
Pozvedl paži a zaklepal na chladné, nepříliš nazdobené dřevo. Poté založil dlaně do kapes a pozoroval své boty, jako by na nich bylo něco zajímavého. V krku ho trošku bolelo a měl rýmu. Jiní by v jeho situaci hysterčili, on to vše bral s nadhledem a zvláštní smířeností s tím, co musí nevyhnutelně přijít. Hlasitě vydechl.
Upír zamručel, když uslyšel zvuk, který ho donutil vstát z postele a vydat se otevřít. I přes dveře mohl cítit tu úchvatnou vůni jemu nepříliš známého chlapce. Sáhl na kliku a bez toho, aby se podíval, kdo to je, otevřel. Až posléze si uvědomil, že není dostatečně oblečen.
"Eh…" vydechl Yuusuke trochu rozpačitě, když poctil upírovo bledé tělo pohledem. "Neruším?"
"Ne," zakroutil hlavou. "Omlouvám se, právě jsem vyšel ze sprchy," odstoupil kousek od dveří, aby Yuusuke mohl vejít a naznačil mu, aby tak učinil.
Chlapec si dovolil úsměv a ladně vešel do upírova malého skrytého království.
Vincent za ním zavřel dveře. Nic neřekl, ani se jinak nepohnul - jakoby čekal, co chce udělat chlapec.
"Asi bych se měl zout, že?"
"Bylo by to vhodné," kývl Vincent a protáhl se kolem něho, aby mohl jít do ložnice. "Půjdu se obléct," oznámil mu.
"Dobře," kývl hlavou Yuu a sklonil se, aby si mohl rozvázat tkaničky. Koutkem oka sledoval, co Vincent dělá.
Vincent se ztratil ve dveřích ložnice. Poslal dveře, aby se zavřely, avšak ony zůstaly kousek pootevřené. Kdyby Yuusuke chtěl, tak by ho mohl vidět. Natáhl si přes mokré vlasy rolák a chvíli se díval po nějakých volných černých kalhotách, přičemž se halil do spodního prádla a ponožek. Až poté si sundal osušku z beder a natáhl na sebe kalhoty. Tak se mohl vrátit za chlapcem.
Yuusuke stál pohodlně opřený bokem o stěnu, jeho svrchní oděv i boty byli na patřičných místech. Na jeho světlé tváři, kterou hyzdil pouze zarudnutý nos, hrál jemný, smyslný úsměv.
Upír si ho prohlédl. "Čaj? Nebo něco jiného na pití?" zeptal se a pokynul, aby šel za ním do kuchyně.
"Čaj, pokud mohu poprosit."
Vincent kývl a přesunul se ke skromné kuchyňské lince, kde dal vařit vodu na čaj. Přičemž již teď začal chystat hrníček.
Postavil se hned vedle něj a dlaní se opřel o linku. Ten muž ho přitahoval. Ať už svou tajemností, či výstředností - šílenstvím, čišícím z něj na několik desítek metrů… přestože byl pro něj zakázaným ovocem.
"Proč si přišel?" zeptal se upír a podíval se na něj. Jejich těla byla až příliš blízko na to, aby mohl být zcela klidný. Cítil jeho krev, uvědomoval si tlukot srdce.
Yuusuke pohodil hlavou. "Možná jsem tě chtěl vidět," řekl neurčitě.
"A to proč?" znovu se otočil na šálek, který chystal. Přesunul se k poličce, kde měl čaj.
"Nevím," pokrčil rameny. "Něco mě k tobě táhne."¨
"Něco?" pozvedl obočí, ovšem ihned změnil téma. "Jaký čaj bys rád?" přičemž se díval na výběr čajů, co tam měl. "Znovu černý?"
"Ty si to pamatuješ?" podivil se Yuusuke a přikývl na souhlas.
"Mám vcelku dobrou paměť," pousmál se a vytáhl krabičku s černým čajem.
Yuu se zazubil. "Chceš s něčím pomoct?"
"Je něco s čím bych potřeboval pomoc na vaření čaje?" pokrčil rameny. Ohlédl se na stůl za sebou. "Raději se posaď jako správný host..."
"Oki," Yuusuke se pohodlně posadil na židli. Svůj pohled zabodával do Vincentových zad. Cítil vůni jeho čerstvě umytých vlasů.
Vincent nachystal čaj a až poté se na chlapce otočil. Jakoby si uvědomil, že vlasy má stále mokré, pohodil hlavou a ušklíbl se. Nevěděl, co by měl říct.
Chlapec se na něj pouze usmál a dál vdechoval tu nádhernou vůni zlatých pramenů. Toužil se zvednout a přivonět si k nim.
"Znáš se s Gacktem..." snažil se nějak navázat rozhovor.
"Už pár let," přikývl.
"Máš štěstí, spousta lidí by se s ním chtěla znát," byly to jen prázdné fráze - uvědomoval si to, ale neměl, co jiného říct.
"Několik milionů jeho fanynek," přitakal chlapec a nahnul se blíž k upírovy.
"Ano," kývl. Tohle mi nedělej - zaúpěl v duchu Vincent.
Yuu přivřel oči a využil všechny zkušenosti, kterých nabyl za poměrně dlouhou dobu, kdy šlapal na ulicí.
"Čeho tím chceš docílit?" zeptal se ho klidně upír.
"To prozatím netuším…"
Vincent se jen pousmál a znovu se obrátil k vařící vodě, aby mohl zalít čaj. Jakmile to provedl, přenesl ho před chlapce a posadil se na židli vedle.
"Děkuji," poděkoval mu chlapec a trošku se stáhl.
"Není zač," kývl upír.
Věnoval mu široký úsměv a pokusil se ucucnout. Spálil si jazyk.
"Čaj se nechává chvíli zchladnout," poučil ho.
"Jsem občas trošku nedočkavý."
"Myslel jsem si to," kývl. "Nedočkavost je zábavná lidská vlastnost."
"Už zase mluvíte, jako by jste nebyl člověk…"
Vincent neurčitě pokrčil rameny. "Nikdy jsem neřekl, že jsem člověk..." tajemně se pousmál. "Ale co jiného bych měl být?" zeptal se po chvilce.
Yuu se hraně zamyslel. "Třeba něco velice nebezpečného a krvelačného a vaše jediná touha je vysát mi krev…" zašeptal a pak se začal smát.
Upír se pouze pousmál. Řekl mu snad Gackt o tom, kdo oni s Iorim jsou?
"Neposlouchej mně," zakroutil student hlavou. "Řekni mi něco o sobě, prosím!"
"Co bys chtěl slyšet?" byl rád, že změnili téma. Už bylo jasné, že o jeho rase nic neví.
"Kde ses narodil, kolik máš sourozenců, cos vystudoval, kde pracuješ a tak,"
"Pocházím z Francie, nikdy jsem nepoznal své rodiče, takže ani nevím, zda nemám nějakého sourozence - ale řekl bych že spíš ne," pokud někdy nějakého měl, tak již je teď zajisté mrtvý. "A pracuji jako..." přemýšlel, jak to popsat, "...ředitel jedné organizace. Do vedoucí pozice jsem se dostal překvapivě mladý, řekl bych."
"WaW… jak moc mladý?"
"Všichni mě považovali ještě za dítě," pousmál se při té vzpomínce. Ale pravda - mladý v upírských počtech je něco jiného, než v těch lidských.
"A kolik ti je teď?" zajímal se.
"O hodně víc než tobě," snažil se vyhnout přímé odpovědi. "A vlastně ani nevím kolik přesně, nikdy jsem narozeniny neslavil a teď již vůbec na to nemám čas."
"Ještě jsi mi neodpověděl, co jsi vystudoval.. co tě baví, zajímá. Jaký máš rád druh alkoholu popřípadě cigaret…"
"Vystudoval jsem..." zamyslel se, k čemu nejlépe by se dala přirovnat magie, "...chemii." Pokrčil rameny. "Zajímám se téměř o vše - rád filozofuji, vím hodně o historii a uměleckých slozích, fascinují mne organismy, jejich stavba a vypořádání se s životem." Přivřel oči. "S tím jsou spojené i ostatní přírodní vědy." Vjel si prsty do vlhkých vlasů. "Nekouřím a pokud možno nepiji - i kdybych chtěl, nemám na to čas."
"Z chemie jsem propadal," ušklíbl se Yuusuke. "Máš celkem zajímavý život, ale asi hodně náročný."
"Možná náročný," pokrčil rameny, "ale mnohdy jen nudný."
"Tomu nevěřím," zakroutil odmítavě hlavou.
"Dávat někomu rozkazy a neustále něco podepisovat není příliš zábavná činnost," povzdechl si. "A pokud se něco v stálé denní rutině změní, tak je to jen neočekávané zlo... a s ním přicházející problémy, co také moc nepobaví."
"Zase tak děsné to být nemůže, ne?" natáhl se přes stůl aby se upíra dotknul bříšky prstů hřbetu ruky.
"Pravda, zvykl jsem si," řekl neutrálně.
"A to nemáš žádný.. mno takový ten koníček jako třeba golf, fotbal. Já nevím co u čeho by ses odreagoval?"
"Nikdy jsem na takovýto druh odpočinku nebyl,"
Takovéto druhy znal. "Jednou se z tebe stane starej, zničenej chlap bez smyslu pro jakoukoli zábavu."
"A nejsem jím už teď?" zeptal se ho s úsměvem.
"Ještě máš naději."
"Ano?"
"Řekl bych, že ano.. jo…"
"A jakou?" zajímal se. "Že jednou přijde někdo na bílém koni a neučí mě se bavit?"
"Možná," přitakal Yuusuke. Škoda že já to nebudu, pomyslel si, nemám na tebe právo…
"Nemyslím si," zakroutil hlavou. "Kdysi tu někdo takový byl, ale ten už není mezi živými..." jeho nálada se zhoršila, přestože se stále nutil k jemnému úsměvu.
"Ach.. omlouvám se…"
"Nemáš se za co omlouvat," přejel po jeho ruce, která se stále dotýkala té jeho, prsty druhé ruky. "Je to dávná historie..." stáhl se, když si uvědomil, co udělal.
"Ale je bolestivá, jak vidím," zašeptal a znovu jemně sevřel ve své dlani tu upírovu.
"Ano," odpověděl pouze.
"Máš studené ruce…"
"Špatně se mi prokrvují," kývl.
"Na to jsou takové ty tablety, ne?" ušklíbl se Yuusuke provokativně.
"Ano, s přídavkem ginka," souhlasil.
"Ginkobiloba či jak se tomu nadává.."
Vincent kývl. "Ale stejně si myslím, že by mi to nepomohlo," pohodil hlavou. "Má studené ruce, co si pamatuji a vlastně mi to ani nevadí." Odmlčel se. "A nikomu jinému také ne, protože se jich nikdo nedotýká - až na tebe, teď."
"Aha… vadí ti to?" kývl k jejich rukám.
Upír zakroutil hlavou. "Ne,"
Upil ze svého šálku, který už trošku vychladl a začal jemně přejíždět po upírově kůži palcem.
Světlovlasému se ihned rozbouřila krev v těle. Bylo to pro něj něco úžasného. Neuvědomoval si to, ale toužil po doteku. Moc dlouho trpěl a truchlil. A ví, že si nikdy neodpustí, pokud někdy přestane vzpomínat a patřit jen jednomu jeho jedinému.
Začal ho i ostatními prstíčky škádlit na dlaních a přesto stále nenuceně upíjel čaj, jako by jeho ruka nedělala nic hříšného.
Vincent si to nechával líbit a navenek zůstával nezúčastněný, jak by měl být i uvnitř.
"Ty nemáš žádné otázky?" zeptal se student tiše.
"Chceš mi říct něco o svém životě?" pousmál se na něj.
"Pokud by tě zajímal nudný život nudného středoškoláka…" pokrčil Yuu rameny.
"Třeba mne pobaví v mém nudném životě nudný život nudného středoškoláka," s žertem ve hlase.
"A co bys chtěl slyšet?" použil záměrně stejnou otázku.
"Cokoliv, co mi chceš říct,"
"Mno… je mi 19, bydlím na koleji tady ve městě a studuju Egyptskou historii. Pocházím z druhého konce Japonska, kde mám zbytek rodiny ale nijak zvláště s ní nekomunikuji. Celé dny buď sedím u knížek, nebo se učím, brouzdám po netu nebo jsem s Gacktem.. nic zajímavého," zavrtěl hlavou. Přesto ale to nejdůležitější vynechal…
"A živíš se...?" doplňující otázka - ne, že by to bylo moc důležité.
Yuusuke se ztěžka nadechl. "Kdysi jsem byl prostitut, teď si vydělávám tak různě po brigádách, když mně zaměstnají."
"Prostitut? Ještě jsem nikoho neslyšel, aby se k tomu tak snadno přiznal," usmál se.
"Nestydím se za to, co jsem dělal."
Vincent pokrčil smířlivě ramena. "Ve své podstatě není za co se stydět," přiznal.
"Necítíte odpor?" podivil se Yuusuke a roztáhl rty do smutného úšklebku.
"Nevím, proč bych měl," podíval se mu na okamžik zpříma do očí, poté je sklopil. "Také mám několik hříchů mládí..."
"Jakých?" zvědavě.
"Třeba jsem měl vztah se svým nevlastním otcem," nevěděl, jak nazvat jinak Adriena, když se již zmínil, že nezná své rodiče, "a pak s jeho bratrem."
"Zajímavé hříchy," podotknul a pousmál se. Stále ho hladil po dlani, jen palcem se přesídlil až k zápěstí.
Vincent se zadíval na jejich ruce a přemýšlel kam až Yuusuke zajde.
Pohrával si s jeho prsty a zápěstím. Promasírovával mu dlaň a upíjel z hrníčku.
Upír přivřel oči. "Snažíš se mi do té ruky vehnat krev?"
"Možná," naklonil hlavu na stranu.
Vincent se pouze usmál.
"Pokud ti to vadí…."
"Už jednou jsem řekl, že mi to nevadí," řekl klidně.
"Je lepší ptát se víckrát než vůbec."
"Nejspíš ano," souhlasil z jeho myšlenkou.
"Takže," předklonil se znovu chlapec a natáhl se tak k upírovi. Svou dlaní mu putoval po ruce až nahoru. Dlouhými prsty zkoumal jeho tvář.
"Takže?" mírně zastřeným hlasem, přičemž se instinktivně opíral do jeho doteku.
"Takže," pokrčil Yuusuke rameny a na jeho tváři se objevil úsměv, když vstával ze židle a přisunoval se tak blíž, velmi blíž k upírovi přičemž neztrácel kontakt s jeho pokožkou.
"Neměl by si začínat tuhle hru právě se mnou," Vincent přivřel oči.
"Neměl bych si ji začínat s nikým, pravda…" hlesl a přejel mu oběma dlaněmi po tváři.
Natáhl se k němu a políbil ho na rty, byly úžasně měkké a poddajné - plné krve. "Proč?"
Yuusuke si povzdechl a trošku se odtáhl. "Jsem nemocný…"
Znovu se vpil do jeho rtů. "Jak?"
"Hodně… umírám."
"Každý po tom začnu toužit nakonec zemře," řekl neurčitým tónem.
Yuusuke mu zabořil tvář do vlasů. "Nechci tě nakazit," zašeptal.
"Vůči smrtelným chorobám jsem imunní," přejel mu volnou dlaní po zádech.
Posadil se mu na klín a položil mu paže za krk. Začal ho líbat na krku. "To není nikdo."
"Ale já ano," dlaněmi mu zajel pod tričko a přejížděl po jeho bocích.
Chlapec začal zrychleně dýchat. Tak dlouho mu byl odpírán dotek a tolik toužil po tomto těle. Tolik toužil pohltit ho. Vzít si ho. Ukrást si tohoto zvláštního tvora jen pro sebe….
Vincent prsty přejížděl po linii jeho páteře a boků. Toužil po něm - nejen jako upír, ale i jako muž. Avšak věděl, že musí být co nejopatrnější. Jeho lidské tělo bylo tak křehké... stejně jako to Ryuzakiho. Směl se ho dotýkat jen jako největšího skvostu.
Zajel mu prsty do vlasů a tím mu trochu zaklonil hlavu. Využil upírových pootevřených rtů a začal ho líbat. Jazykem si vydobýval cestu do jeho úst.
Upír si ho k sobě přitáhl blíž a vstřebával teplo jeho těla. Byl to nepopsatelný pocit po tolika staletích cítit člověka bez toho, aby ho právě zabíjel. Nikdy po tom netoužil, avšak přesto to bylo úžasné.
"Nechci.." šeptal mu do polibku. "Abys skončil jako já…"
"Neskončím," přitáhl si ho k sobě blíž a trochu vášnivěji se vpil do jeho úst.
Yuusuke téměř zasténal. Dlaní začal Vincentovi vyhrnovat tričko.
Popravdě světlovlasý nechtěl se s ním hned vyspat. Dokázal svou touhu natolik ovládnout, aby počkal. Napřed chtěl pouze prozkoumat jeho tělo a duši. V jeho srdci se umocňoval pocit, že ho chce chránit a pečovat o něj. Pamatoval si, kdy naposledy tento pocit cítil a bylo to skutečně dávno.
Chlapec sklouzl polibky na Vincentovu šíji. Jeho dlaň pod upírovým tričkem zkoumala veškeré záhyby Vincentových svalů a kůže.
Upír zavřel oči a užíval si jeho doteků. Mohl mnohem lépe vstřebávat ten hřejivý dotek, než kdyby byl člověkem, i když jeho síla a jemnost na druhou stranu byly až zanedbatelné. Ty drobné prsty na kůži ho až pálily, avšak nebylo to nepříjemné.
Chlapec mu začal svlékat tričko.
"Nemusíme tak spěchat," nechal si tričko vysvléct, ale potom ho zastavil. "Nechci to uspěchat, ano?" pohladil ho něžně po tváři. Pokud skutečně chtěl mít vztah s člověkem, tak nesměl být založen jen na ukojení pudů.
Yuusuke přikývl a pouze upíra objal. Přitiskl své tělo na jeho a držel ho. Cítil jeho vůni a na svém těle to jeho, chladné. Zavřel oči.
Chvíli trvalo, než ho Vincent začal hladit po vlasech. Přemýšlel, zda jsou vhodná slova v téhle chvíli. Možná by byly, avšak on nevěděl, co říct. Mlčel, jednou rukou si ho k sobě přitahoval - objímal ho kolem pasu - tou druhou mu něžně pročesával vlasy. Věděl, jak nebezpečné je u něj být tak blízko, avšak zatím existovala síla, která chlapci chránila život - stavěla se mezi něj a upíra.
Hladil dlaněmi upíra po zádech a něžnými polibky mu pokrýval rameno. nedokázal si vzpomenout na to, kdy ho takhle někdo držel. Vždy ho jen použili a odhodili. Bylo to neuvěřitelně příjemné….
"Připomínáš mi ho," zašeptal do ticha Vincent a položil si hlavu na jeho rameno. Užíval si vůni jeho těla a tep krve v něm.
"Koho?" zeptal se potichu chlapec.
"Jednoho chlapce," odpověděl mu pouze. Nevěděl, co má o Ryuzakim říct.
"Aha," hlesl Yuusuke a ještě víc se k upírovy přitiskl. Nějak cítil, že tohle není Vincentovo oblíbené téma.
Zavřel oči. "Nechtěl jsem nic s nikým mít po jeho smrti," ani nevěděl, proč mu to říká. "On byl pro mne vším - jediným světlem..."
Yuusuke nevěděl, co na to říct. "Musel jste ho hodně milovat," šeptl nakonec.
"Znovu mi vykáš? Čím jsem si to zasloužil?" usmál se do jeho ramene. "Ale máš pravdu - miloval jsem ho, jak nejvíce to šlo a já jsem schopen."
"Co se mu stalo?"
"Byl odsouzen za mou chybu, zaplatil za ni životem," řekl téměř neslyšně. Jak jinak měl popsat to, co se stalo? "Měl jsem zemřít také, ale... organizace, kde pracuji, mne potřebovala.
"To je mi líto…"
Vincent nevěděl, co na to říct. Lítost mu již k ničemu nebyla. Trochu se od něj odtáhl, aby se mohl podívat do jeho očí, v těch svých měl slzy. "Jsi krásný, víš to?" jemně ho políbil na rty, avšak poté znovu objal.
Otočil hlavu k jeho tváři a jemně mu setřel kapičky slz z tváře. Poté mu obličeji zabořil do vlasů a začal se mu jimi prohrabovat. "To říkají mnozí…" neurčitým tónem.
"Ale nejspíš jen pro mne jsi tím nejkrásnějším z celého světa," pousmál se.
Yuu se usmál a vtiskl mu polibek na krk. "Tak.. děkuji…"
Jeho svalstvo se podivně bolestivě uvolňovalo pod náporem lidského tepla. Na jednu stranu mu to bylo příjemné, a proto si ho k sobě ještě trochu přitáhl - avšak ne tolik, aby mu neublížil - na tu druhou stranu až živočišně nepříjemné.
Yuu vypletl své prstíky z Vincentových vlasů a začal jimi zkoumat pokožku upírova hrudníku.
Vincent se bál, že jsi všimne, jak dokonalá je jeho pleť. Upírská kůže byla bez chyb a téměř se nepodobala té lidské. Mnohdy působila spíš jako mramor, chladný kámen, než skutečné živé tělo. Bál se, aby si toho nevšiml a nevyděsil se.
"Ty jsi…" nemohl Yuusuke najít správné slovo. "Zvláštní."
"A to jsi nevěděl již předtím?" pokusil se o nevinný úsměv, jakoby nevěděl, o čem mluví.
Yuu se ušklíbl. "Vážně bys měl užívat ty prášky.. hrozně studíš…."
"Tak jsi mne neměl vysvlékat, pokud ti to tolik vadí," žertem. Slíbil si, že příště před návštěvou Yuusukeho se půjde napít, aby byl plný krve - přestože to bylo riskantní, že by ho pak mohl vysát. Musí to být dost dlouho po lovu, ale aby byl ještě zahřátý. Ryuzakimu nikdy jeho chlad nevadil...
"Nevadí," pousmál se Yuu a ještě víc se k upírovi přitiskl. "Líbí se mi to."
Vincent se pousmál a přejel mu prstem po zádech. "Za to ty příjemně hřeješ..." poznamenal.
"To mám z toho čaje…"
"Možná bych také měl pít čaj," navrhl. "Ale mě čaj nechutná... jsem na jiné tekutiny..." políbil ho na krk a nechal se provokovat jeho tepnou.
"Na jaké?" škádlivě.
"Přijde na to - jakou mám zrovna náladu," přivřel oči.
"A teď máš?"
"Teď?" dělal, že přemýšlí - významová pauza. "Teď bych si dal mléko s medem," odpověděl s širokým úsměvem, který opíral o jeho krk, takže ho chlapec nemohl vidět, pouze cítit.
"Děláš mi chutě!" zasténal chlapec a usmál se.
Vincent se začal smát, při tónu jaký chlapec použil, jeho smích se vpíjel do chlapcova ramene. "Udělal bych ti ho, ale mléko mi včera došlo," řekl pobaveně.
"A máš med?" se zoufalou touhou v hlase.
"Mno," zamyslel se. "Ještě by tam měl být," odpověděl. "V takovém úžasně praktickém dávkovači."
Yuusuke se na něj prosebně zadíval a udělal na něj štěněčí oči.
"Nemůžu ti ho dát," kroutil Vincent hlavou.
Chlapec si tichoučce povzdechl a znovu si opřel tvář o Vincentovo rameno.
"A víš proč?" zeptal se ho ještě. "Protože dokud na mě sedíš, tak se nemůžu postavit..."
Yuusuke se rozesmál.
Vincentovi se zvuk jeho smíchu zdál překrásnější, než veškerá hudba.
"Mno… asi bych měl vstát.. ale mně se nechce," zazubil se. Nechtěl se vzdát upírova těla.
"Tak to med nedostaneš," zkonstatoval.
"Dostanu," uculil se a přitiskl své rty na ty upírovi.
Vincent jejich polibek prohloubil a přitiskl se na něj.
Přemístil své dlaně z upírova těla do jeho vlasů a vtahoval ho tak hlouběji do polibku.
Užíval si blízkosti jeho těla a byl rád, že má své upírské chutě pod kontrolou. Nechtěl, aby ho škrábl zubem, což se při vášnivém polibku mohlo stát.
"Musíš si jít ráno zajít pro mléko," konstatoval, když se odtrhl od jeho rtů a podíval se na hodiny. Půl dvanácté. Táhle zasténal. "Na internátu mně zabijou."
"Internátu?" zadíval se na něj. "Snad nechceš odejít..."
"Nechci," přitakal Yuu. "Musím."
"Jsi na mě zlý," ublíženě se na něj podíval Vincent jako malé dítě.
"Pitomá škola…."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama