Prach ve Větru; 14a

24. února 2010 v 17:20 |  Prach ve Větru
Atsushi se probíral nějakými dokumenty, ale nevypadalo to, že by se jim příliš věnoval. Nastal problém s přítomností Takayoriho. Projednou vyvstala jakási démonská vyšší rada, která jasně řekla, že "hlava tohoto malého národu" u sebe nemůže mít dítě, pokud není přesně určené čí je a co u "hlavy" dělá. Poslali mu na to konto spoustu dopisů a on jen marně přemýšlel, jak jim na ně odpovědět. Vlastně byly jen tři možnost - předat ho upírům, adoptovat ho nebo prohlásit za svého sluhu.

Znovu postával ve dveřích a pozoroval ho. "Už usnul," oznámil po chvilce, ale nebyl si jistý, jestli to jeho manžel zaregistroval.
Černovlasý démon skutečně chvíli vypadal, že ho neslyšel, avšak pak se na něj přece jen otočil. "Jsi hodný, že jsi ho uložil," smutně se na něj usmál. Položil listiny znovu na stůl a natáhl ke Kennethovi ruku.
Přešel k němu a propletl s jeho dlaní prsty. "Co se děje?"
Stáhl si ho k sobě do náruče a objal ho kolem pasu. Židle pod nimi nepatrně zavrzala. Atsushi si opřel hlavu o jeho rameno a poslal mu dopis, ve kterém to bylo nejlépe vyjádřeno v jaké je teď situaci.
Vzal si ho od něj a pečlivě se začetl, přičemž hladil Atsushiho po vlasech. "A sakra…" poznamenal.
Černovlasý se na něj podíval skutečně unaveně - jakoby se najednou projevilo to, jak dlouho již je na světě. "Tak dlouho mlčí a upírům nejsou ochotni pomoci, ale teď? Najednou se objeví, jakoby byly důležití..." zakroutil hlavou a znovu se o svého manžela opřel.
"Lásko," políbil ho do vlasů. "To zvládneme…"
"Přemýšlím, co jim napsat, aby mi dali chvíli času..." zašeptal do jeho košile. "Adoptovat ho nemůžu, protože není ani částí démon, a kdybych zemřel, tak by nemohl nastoupit na trůn... nabídli mi tuhle možnost jen proto, aby ji - pokud se pro ni rozhodnu - mohli zamítnout."
"A co chceš udělat?"
"Zdržovat... a nejspíš ho nakonec odevzdat upírům..." jeho hlas zněl slabě.
"A co ta třetí možnost?"
"Že bych ho veřejně prohlásil za svého otroka? Ne, to ne..." zakroutil hlavou. "Tohle bych mu nikdy neudělal... už do konce života by měl tento cejch."
Kenneth si povzdechl. "Rád bych ti pomohl, miláčku, ale nevím jak…" vypadal bezradně.
Atsushi ho pohladil po tváři. "Já vím a jsem ti za to vděčný," políbil ho. Nevěděl, jak je to možné, ale s každým rokem, co spolu s Kennethem byli mu připadal krásnější. Pokud by oslepl, vadilo by mu na celém světě jen to, že by se nemohl dívat na svého manžela. Miloval ho víc a víc... přičemž oba se změnili.
Opatrně ho líbal na rty. Musel něco udělat! Nemohl nechat Atsushiho se trápit… raději by zemřel, než aby viděl z jeho očí skápnout jedinou slzu, viděl ho takto nešťastného. "Zvládneme to.."
"Snad..." odbil odpověď, protože vůbec netušil, co říct. Místo toho si k sobě přitiskl Kennetha a prohloubil jejich polibek.
"Musíme.." ujišťoval ho, přestože sám si jistý nepřipadal.
"Moc jsem na něm závislý..." připustil si. "A tebe zanedbávám."
Usmál se. "V pořádku, lásko…"
Atsushi zakroutil hlavou, že to není v pořádku a prsty jedné ruky mu vjel do vlasů. Poté si ho přitáhl k polibku a jemně se začal vpíjet do jeho rtů. "Měl bych se ti věnovat více..." zašeptal do polibku.
"Slíbil jsi mi nakupování," pokýval rozpustile hlavou.
"Nakupování?" pozvedl obočí. "Kdy chceš jít tedy nakupovat?" zeptal se ho. "Už se těším, až ti koupíme tu minisukničku..." Přejel mu rukou po stehně, aby naznačil, jak se pod ni bude dobývat.
"Kolik jsem v sobě měl alkoholu, když jsem ti TO slíbil?"
"Řekl bych, že žádný..." políbil ho na rty a předem se vítězně usmál.
"Měl jsem slabší chvilku…" zašeptal a vstal. Atsushiho táhl sebou.
"Tak slabší chvilku, jo?" provokoval ho démon.
Zazubil se. "Samozřejmě."
Atsushi ho zezadu plácl po zadku. "Nemysli si, že se z toho vykroutíš..."
"Z čeho?" pozvedl obočí. "Z nákupu minisukně nebo z toho, že si zítra jeden z nás nesedne?"
"Z nákupu minisukně, ty sprosťáku!" krátce na něj vyplázl jazyk a popohnal ho rychle do pokoje, kam mířili.
"Obávám se, že ten kdo si nesedne, budeš ty," v očích se mu nebezpečně zablýsklo.
Zavřel za nimi dveře. "Skutečně?" provokativně se na něj podíval. "A myslíš, že se ti tak lehko poddám?"
"Jistě," sebevědomě. Spokojeně se rozplácl na posteli. "Kdo by mi odolal…?"
"Kdybych chtěl, tak bych odolal..." stál si za svým. Zůstával stát kousek od postele a jen se na Kennetha díval.
Starší z nich přimhouřil oči a zatahal za okraj svého černého trička. Provokativně si olízl rty.
Přivřel oči a dál ho jen pozoroval.
Dlaní si zajel pod okraj kalhot.
"Kdybys měl tu minisukničku, působilo by to lépe," podotknul.
Poslal mu vzdušný polibek a oddálil a pokrčil nohy. Zvrátil hlavu dozadu. "Půjdeš za mnou nebo se mám udělat sám?"
Atsushi udělal několik kroků, aby se dostal k posteli a mohl si tak přilehnout za Kennethem. "Možná by nebylo tak špatné se na tebe dívat - aspoň bych věděl, jak to máš rád..." vpil se vášnivě do jeho rtů a vjel mu dlaní mezi nohy.
Vystřídal svou dlaň jeho a trošku na ni přitlačil. "Chceš vědět jak?" zašeptal a donutil ho obtočit kolem svého penisu prsty. Na jeho dlaň položil svou.
"Ano," odpověděl a přiblížil se k němu, aby měl lepší přístup rukou. Začal ho líbat na krk, přičemž ho jemně skousával.
Kenneth tlumeně zasténal a stiskl jeho dlaň ve své. Začal jí lehce pohybovat; postupně přitvrdil. Zrychlil se mu dechl.
Atsushimu tohle připadalo skutečně úžasné. Vzrušovalo ho to snad jen o trochu méně, než Kennetha. Ten ho ovládal, a přesto mu Atsushi dělal dobře - byl to nepopsatelný pocit. S každým pohybem své ruky, který mu přikázal, se Kennethovi zrychloval dech a u Atsushiho tomu nebylo příliš jinak. Cítil jeho tělo, jak se mírně svíjí a vpíjel se rty do jeho šíje, protože se ho potřeboval dotýkat víc.
Volnou rukou si ho přitáhl blíž k sobě, tak, aby cítil jeho kůži na své. Nutil Atsushiho stále zrychlovat tempo jejich dlaní a hlasitě sténal při každém jejich pohybu. Nádherné… dohánělo ho to k šílenství… chtěl víc. Chtěl Atsushiho.
Černovlasý již také dosti zřetelně cítil své vzrušení, jak by se nejraději, co nejrychleji dostalo z kalhot. Avšak snažil se ho ignorovat a plně se soustředit jen na svého manžela. Už když ho líbat dole v pokoji věděl, že chce být dnes on ten dole.
Se zavrčením nečekaně odstrčil Atsushiho dlaň ze svého klína a povalil ho pod sebe. V očích měl veškerý chtíč. Začal Atsushiho divoce líbat, přičemž z něho téměř strhával oblečení.
Démon nemeškal a vášeň mu oplácel. I v tom vysvlékání k němu byl stejný. Až mu bude patřit chtěl cítit všechny záhyby jeho těla, až se k němu bude mačkat a svíjet se pod každým jeho přírazem. Provokativně kousl Kennetha do spodního rtu. Popravdě ze sebe potřeboval vybít všechny starosti.
Neztrácel čas a pronikl do Atsushiho prstem. "Takhle nebo…" hlas se mu třásl. "Jak to chceš…?"
"Dělej si se mnou, co se ti zlíbí," začal mu jazykem studovat krk. Musel nějak zaměstnat své ústa.
Pousmál se na něj a vytáhl z něj prst. "Škoda že nemáme med," ušklíbl se a začal do Atsushiho pronikat penisem. Představa Atsushiho pomalovaného medem se ale ihned vytratila, když do něj vniknul celou svou délkou. Miloval sevření jeho úzkého zadečku. Začal se v něm pohybovat.
Atsushi přivřel bolestně oči, přesto nepřestával svého manžela líbat na krk. Zarýval prsty jedné ruky do jeho zad, čím si ho k sobě přitahoval. Zato tou druhou masíroval jeho hýždě a snažil se alespoň trochu ovlivnit přírazy.
Zprvu mělké přírazy se proměnily v drsné a hluboké.
Černovlasý se pod ním začal svíjet a ztrácet kontrolu nad svými steny. "Ano..." procházelo mu přes rty v cela nesrozumitelném naléhavém šepotu. Jen jedna osoba z něj mohla udělat tuhle ztracenou duši v touze.
Musel se opřít o Atsushiho ramena. Přirážel tak divoce, až se tělo pod ním třáslo.
Jeho rozum již byl zcela zatemněn. Dokázal vnímat jen bytost nad ním. Snažil se ještě chvíli vydržet, i když to pro něj bylo téměř nemyslitelné. Už byl tak vysoko na schodek s nebesům slasti, že mu stačil jediný krůček... avšak on chtěl napřed v sobě cítit Kennethovo sperma.
Stále do něj přirážel, když to bylo stále těžší a těžší, pro jeho ukojovanou touhu. Stačilo ještě několik hlubokých přírazů a on vyvrcholil hluboko do Atsushiho těla.
Černovlasý ho za okamžik následoval, takže se mohlo zdát, že vyvrcholili současně.
Ztěžka oddechoval. "Neublížil jsem ti?" zašeptal.
"Ne," zakroutil hlavou a přitáhl si ho k sobě.
Nejdříve opustil opatrně jeho tělo. Spojil jejich rty v neuvěřitelně jemném polibku, jako by chtěl vynahradit veškerou péči, kterou nevěnoval jeho tělu na začátku.
Atsushi se spokojeně přitiskl k jeho tělu a usmál se. Skutečně mu to pomohlo od starostí a příjemně ho to unavilo. "Miluji tě, krásko," zašeptal.
"Ale já tebe víc."
Vpil se do jeho rtů, přičemž přes ně přetáhl přikrývku. "Myslíš, že jsme dělali moc hluku?" zeptal se po chvíli.
Kývl.
"Doufám, že jsme nevzbudili Takayoriho?"
"Netuším.."
Přivřel oči a políbil ho na rty. Prsty se probíral jeho vlasy, přičemž si ho vtahoval hlouběji do polibku. Na dveře se ozvalo velice tichoučké zaklepání, které skoro nebylo slyšet.
"Tady máš odpověď," zasmál se. "Dále!"
Do místnosti vpochodovalo malé stvoření, které vypadalo nadmíru ospale. Protíralo si očička a v tom jeho drobném pyžámku s medvídky, které mu pořídil Atsushi, vypadalo skutečně roztomile. Zastavilo se u dveří, jakoby si nebylo jisté, že může dál, i přes pozvání.
Kenneth se již pouze usmál.
Atsushi si nebyl jistý, co má dělat. Poté ovšem k chlapci natáhl ruku, ať si k nim jde lehnout. I přestože mu to připadalo trochu nevhodné. Posunul sebe i Kennetha trochu do boku, aby malému udělal dost místa. Dítko ho trochu nervózně poslechlo a lehlo si za nimi. Atsushi ho přikryl druhou přikrývkou, kterou tam měli.
Kenneth se lehce zamračil. "Takayori?" oslovil chlapce. "Myslíš, že by mi slušela minisukně?"
Dítko chvíli mlčelo, než se rozesmálo.
Kenneth vykulil oči. "Takže němý není," konstatoval. "A přestaň se mi smát!" natáhl se přes Atsushiho a začal dítě lechtat.
Takayori na něj vyplázl a svými drobnými ručkami se snažil bránit jeho rukám. Atsushi se na ně díval s šťastným úsměvem a přemýšlel, zda se přidá - pokud ano, tak na čí stranu.
"Vrr!" koulil na něj očima Kenneth. Pokrývka mu dávno spadla do klína, takže byl zpola nahý. Nepřestával chlapce lechtat.
"Aby ti to někdo neoplatil," hraně výhružně na něj Atsushi, na tváři měl skutečně široký úsměv. Dítko se jen smálo a stále se snažilo Kennethovi ruce odstrčit.
"Žádný takový," přivlastnil si Atsushiho rty.
Atsushi mu přejel výstražně po bocích, a pak ho skutečně začal lechtat. Přičemž si ho ovšem nohama přidržoval tak, aby mu nemohl uniknout. Nějak se dostal nad něj, čímž se převalili ještě kousek od Takayoriho. Vpil se do jeho rtů, avšak téměř ihned se polibku vzdal. "Tak a teď už nezlob!" pohrozil mu prstem a vrátil se na své místo mezi Kennethem a Takayorim.
Vyplázl na něj jazyk. "Atsushi chováš se jako maminka," dobíral si ho.
"Maminka?" podíval se na něj. "Dobře, tatínku..." políbil ho na tvář. Poté se obrátil k dítěti, které je pozorovalo. Důvěrně se k němu naklonil. "On je maminka, ale psst!" dal si prst na rty. Poté ovšem chlapci pročíst vlasy a políbil ho na čelo. "A ty bys měl spát... je už pozdě..."
"Tak ho nech…" zamručel Kenneth do polštáře. "A to s tou maminkou si s tebou ještě vyřídím."
"Sladké sny..." ještě jednou ho políbil na čelo, a poté ho objal a uhnízdil se vedle něj. Když je tak ta maminka, tak bude spát u svého děťátka.
"Dobrou noc," řeklo potichu dítko.
Kenneth se usmál. "Dobrou, prcku."
Atsushi ještě jednou dítko políbil na čelo. "Děkuji... a dobrou..." zašeptal k němu vděčně. Dítko zavřelo oči a přitisklo se k Atsushimu, takže je za chvíli Atsushi zavřel také.
"Miluji vás," zašeptal Kenneth a přehodil přes ně jednu paži. "Krásné sny…"
___-__
Vincent se rozhlížel po svém pokoji, do kterého ho před několika hodinami zavedli a snažil se přemoci vzpomínky, které mu zde přímo bodaly do mysli, jak se všichni proroci zde, snažili přečíst jeho myšlenky - podmanit si krále. Připomínalo mu to tam dobu, kdy se snažil žít jako poutník. Rakev byla jeho jedinou postelí a k žádné z věcí si nechtěl vytvořit vztah. Přecházel po pokoji sem a tam a jen čekal, kdy bude moc odejít a už se sem nikdy nevrátit. Jeho síla se stále zmenšovala...
Lucius se probudil na těle svého mladého ne-milence. Přejel po jeho odhalené hrudi jedním prstem, a poté se trochu nadzvedl, aby se mohl vytáhnout k jeho obličeji. Políbil ho na plné rty a pohladil po tváři. "Je čas se probudit," zašeptal, protože věděl, že slunce již dávno zapadlo a král chce, co nejrychleji odejít. Avšak předtím si chtěl ještě chvíli hrát s mladým tělem pod ním.
Christen zamžoural a jen se zavrtěl, čímž se víc přitiskl na prorokovo tělo. Neprobudil se a možná se ani probudit nechtěl. Přál si navěky zůstat tady s nejkrásnějším upírem, kterého kdy viděl, kterého miloval.
Černovlasý se znovu položil na jeho hruď a dlaní mu přejel přes stehno, jeho pokrčené nohy, mezi kterou a tou druhou stále ležel. Políbil ho na klíční kost a otřel se o něj. "Skutečně by ses měl již probudit," stejně tichým hlasem k němu. Přemýšlel, zda upír může spát tak tvrdě, aby ho ve spánku mohl znásilnit... usmál se tomu, ale zavrhl to.
"Ještě ne.." zašeptal Christen, ale trošku se usmál. Pozvedl paži a prohrábl černé prameny Luciových vlasů.
Znovu se natáhl k jeho rtům a vpil se do nich. Zavřel oči a užíval si ten polibek. Dlaní, přejíždějící po jeho stehnu, si ho k sobě přitáhl - možná se rozhodl pokračovat tam, kde včera přestal. Nechtěl ho nechat odejít bez toho, aby se měl u koho ukojit. Všichni ostatní proroci byly přímo ohavní a nemohl si s nimi nic začít, ani po tom netoužil. Jak řekl - cit tu byl příliš dávno.
Chlapec do polibku zasténal a obtočil upírovi paže kolem krku, čímž si ho k sobě přitahoval. Nechal se prorokem ovládat.
"Tvůj král na tebe čeká," připomenul mu Lucius a přesunul se z jeho rtů k jeho krku. Jemně ho líbal a zakazoval si zakousnout se, protože mu to skutečně kazilo vnitřní pohled. Neviděl do budoucnosti a tím se stával ve společnosti ostatních proroků zranitelným.
Pousmál se. "Kašlu na něj…"
Jeho rty se také zformovaly do úsměvu. Avšak zakroutil hlavou a připomenul mu: "To by jsi neměl. Oba jsme mu slíbili věrnost a úctu..." Pamatoval si své proroctví a věděl, kam tohle vše povede. Přesto ovšem nemohl přestat krále uctívat, když se mu jednou poklonil, i přestože on byl jen dítě.
"Slíbili," souhlasil s úsměvem. "Ale já na něj teď chci zapomenout…" a myslet jen na tebe, dodal v duchu. Snad ho Lucius neslyšel…
Lucius k tomu nic neřekl. Nadzvedl se na rukou a dostal přímo nad něj. Sklonil se k němu a políbil ho, přičemž ovšem se o něj začal otírat rozkrokem. Polibky se začal vpíjet do jeho bradavek a sem tam je i svíral mezi zuby, než se vydal k jeho oušku. "Zkusíme to ještě jednou?" zeptal se ho provokativně.
Roztřásl se pod tónem jeho hlasu a vyhledal jeho rty. Vpil se do nich. "Ano.."
"A tentokrát nás budeš poslouchat?" provokativně. Rukou mu zajel do rozkroku a začal si pohrávat s jeho penisem. "My chceme jen tvé dobro..."
Zavzdychal. "Budu se snažit.."
Kývl a začal pomalu sjíždět po jeho hrudi níž. Prsty se stále věnoval jeho penisu a doufal, že takto ho připraví o všechny pokusy se mu vzepřít. Obkroužil jazykem pravou bradavku, a poté se kolem ní zakousl do jeho kůže. Stiskl zubu povolil a slízl krev. Chvíli si s ní ještě hrál.
Christen nadzvedl pánev a vybídl se tak Luciovým dotekům. Zvrátil hlavu a zasténal… prsty měl zabořené v černých vlasech.
Postupoval s polibky niž, až k jeho pupíku. Vjel do něj jazykem a cestou zpět jen jemně skousl jeho kůži a zatahal za ni. Posunul se o kousek níž, začal na jeho kůži vytvářet jazykem osmičky, s kterými se stále přibližoval jeho rozkroku. Když už byl málem u něj, vynechal ho a začal se vpíjet rty do jeho stehna.
Bloďáček zalapal po dechu a nadzvedl se na loktech. Pohnul pánví k Luciovi.
Polibky se dostal až k jeho análnímu otvoru. Přejel přes něj jazykem, aby ho mírně navlhčil, avšak hned se stáhl. Poté se Licinius posadil, aby mohl operovat oběma rukama. Naslinil si prst, kterým se do mladého upíra začal tlačit, druhou rukou obstarával jeho penis, aby odvedl jeho pozornost. Pozoroval Christenovu tvář, aby věděl, co to s ním dělá.
Chlapec přivřel oči, ale jinak neprotestoval. Jeho dříve klidný dech se pro jeho vzrušení zrychlil a jeho pravidelnost se vytratila. Byl to zvláštní pocit, cítit něco takhle v sobě, ale zatím nebyl nepříjemný.
Nechával mu chvíli, aby si zvykl. Prstem do něj vnikal a znovu se vydával ven, uvolňujíc tak jeho svěrací svalstvo. Přivřel oči, jak se snažil ze zvuku upírova dechu poznat, zda může pokračovat. Nakonec se rozhodl, že ano. Přidal opatrně další prst.
Líbilo se mu to. Netušil proč, ale ano. Dovolil si tiše zasténat. Prsty dlaně se zarýval do okrajů rakve, protože na svého milence nedosáhnul.
Začal si ho těmi prsty roztahovat, přičemž nezapomínal na práci druhou rukou. Sám už byl také vzrušený, protože skutečně již dlouho nikoho neměl a po tomto chlapci toužil. Byl pečlivý, avšak to mu nezabránilo zapřemýšlet, zda tohle již nebude stačit. Přece jen - jeho milenec byl upír, takže mu nemohl tak snadno ublížit, a i když to bylo jeho poprvé - k životu i ne-životu patří bolest.
"Lucie," zašeptal Christen upírovo jméno, které se odrazilo od stěn pokoje. Ještě víc se mu vybídl pánví, čímž do něj prsty hlouběji zajely. Se zasténáním zvrátil hlavu.
Přestal pracovat rukou a položil ji vedle chlapce, aby se mohl znovu dostat k jeho ústům. Položil se na něj, přestože jeho prsty ho stále roztahovaly a zašeptal mu do ouška: "Mám?" V jeho hlase se ukrývalo něco bestiálního a neuvěřitelně vzrušujícího.
Mladší z nich se už nezmohl na odpověď, jen proti jeho prstům přirazil pánví.
Vyndal prsty a nevšímal si nespokojeného zamručení, které to vyvolalo. Dostal se přímo nad chlapce a opatrně se do něj začal tlačit celou svou délkou, přičemž nezapomínal líbat jeho rty. Jednou rukou se znovu začal věnovat jeho penisu. Samotnému z úst vyšel tichý sten, když do něj pronikl celý.
Přestože byl tak uvolněný jak to jen šlo, z jeho očí málem vytryskly slzy. Nechtěně prokousnul Luciovi ret. Trochu se od něj vzdálil a přejel si jazykem po rtu. "Koušeš," poznamenal s vzrušeným úsměvem, "chceš abych kousal také?" Sklonil se znovu k němu, ale nepolíbil ho. Zůstal několik milimetrů od jeho rtů. Zatím do něj nepřirážel a pouze čekal, než si mladší upír zvykne. Věřil, že za chvíli se sám vybídne... Nadzvedl se v touze propojit jejich rty, které potřeboval, aby se nezbláznil slastí, kterou mu prorokovo tělo dávalo. Vpil se do jeho rtů a ochutnával tak chuť jeho krve, která byla lepší, než jakákoli, kterou poznal. Probojoval se jazykem hluboko do jeho úst a záměrně své rty tvrdě dráždil o ty jeho, aby z nich proudilo, co nejvíce krve. Ano, jeho krev ho mohla udělat skutečně mocným a nebo se z ní mohl zbláznit. Avšak ne v takto malé míře, musel by jí vypít víc a to mu nedovalí. Avšak pomyslná hranice je ještě daleko - možná ho to trochu posílí, ale ne o moc. Chlapec po chvilce zkusmo pohnul proti prorokovi boky a hlasitě zasténal slastí. Upír se pousmál do polibku a začal do něj pomalu přirážet. Přestal se na okamžik věnovat jeho penisu, aby mohl přejíždět po jeho stehnu, přičemž tak kontroloval, že mu chlapec neunikne a že bude mít pánev v této poloze, protože zatím by ho každá jiná bolela. Zatím... Šílel… šílel z každého upírova pohybu, z každého polibku, který mu věnoval. Přirozeně přirážel proti němu a sténal. Nezmohl se ani na to, aby své steny tišil dlaní. Prsty zarýval do jeho zad a žádostivě ho líbal. Lucius postupně zrychloval přírazy, i když se je stále snažil mít, co nejhlubší. Prohýbal se nad ním jako kočkovitá šelma, které byly upíři nejvíce podobní. Kdyby neměl zavřené oči, bylo by vidět, jak se mu lesknou oči touhou. Jejich průzračná modř se zakalila v nejtemnější čerň - tolik vášně v tomto aktu bylo. "Víc.." dostal ze sebe přes hlasité steny Christen. "Prosím…" Snažil se jeho přání vyplnit. Trochu změnil polohu jeho pánve tak, aby přistup do něj byl méně snadný, ale tělu pod ním to způsobovalo více slasti. Přesunul dlaň znovu na jeho rozkrok a nepříliš silně do něj zaryl prsty. Mezitím se polibky vydal na jeho krk, do kterého ho kousal, avšak tak, aby netekla krev. Christen se pod ním za chvilku svíjel jako děvka. Čím víc se blížil vrcholu, tím víc nad svým tělem ztrácel kontrolu. Muž nad ním byl bůh a on byl jeho hračkou… Jeho chuť nakonec zvítězila a on se zakousl do jeho krku. Tělo pod ním to nejspíše ani nepostřehlo, jak bylo vysoko na stupíncích slasti. Sál jeho krev stejně naléhavě jako přirážel, do jeho těla. Každý pohyb mladšího upíra ho vzrušoval a Lucius za začínal pomalu třást, jak se přemáhal, aby ještě nevyvrcholil. Chlapec ještě několikrát pohnul pánví, než se jeho tělo prohnulo a on vykřikl. Luciovu ruku potřísnila bílá tekutina. Černovlasý upír do něj naposledy tvrdě a hluboko přirazil, než také vyvrcholil. Opustil zuby jeho krk a zacelil mu na něm ránu. Spokojeně si olízl rty od krve a začal se probírat vlasy svého milence. Hlavu si položil na jeho hruď jako to nejhodnější a nejsubmisivnější stvoření. Přesto nyní již pod pootevřenými víčka byly vidět jeho zčernalé oči podlité chlapcovou krví. Vypadal skutečně jako mocný a krvežíznivý upír, kterým byl. Christen se váhavě pousmál a políbil Lucia do vlasů. Teď nechtěl o ničem přemýšlet, jen vedle něj spokojeně ležet…. Teď byl šťastný. "Děkuji…" a taky notně rozbolavěný, zkonstatoval, když se pokusil pohnout. "Nemusíš nám děkovat..." jemně ho hladil na hrudi. Také se mu nechtělo vzdalovat od jeho vyhřátého těla. Zapuzovalo tak účinně jeho vlastní chlad. Kývl a objal proroka pažemi. Zavřel oči, jak byl unavený a chtělo se mu spát. Spokoje vrněl jako kočka. Nechtělo se mu chlapce připravovat o pocit z toho, co právě prožil. Ale už ani jednomu nezbýval čas, aby společně zde leželi. On se musel vrátit na svůj prorocký post, i když měl zastřený pohled. A Christen měl jít za svým králem, a pak odejít. Přesto na něm spokojeně ležel a oddaloval chvíli, kdy mu to připomene. "Miluji tě," zašeptal. V jeho hlase byla veškerá odevzdanost a smířenost s tím že Lucius ho nikdy milovat nebude. "Tyhle slova s tvých úst zní krásně," bylo to jediné, co na to Lucius řekl. Skutečně mu nehodlal prozrazovat své city - možná je pozná sám a možné ne. Cokoliv z toho bude lepší, než kdyby o tom něco řekl. "Protože jsou pravdivá," šeptal. Na tohle mu nemohl nic odpovědět. Políbil ho na čelo a začal se od něj zvedat. "Měli bychom jít," řekl hlasem, který v sobě neměl žádnou emoci. Postavil se a přešel ke svému oblečení, aby se znovu mohl tak nedůležitě zahalit. Bolestivě zasténal, když se posadil. "Mám spálenou košili," zkonstatoval. Ohlédl se na něj a pohodil vlasy, zavlnily se jako nejkrásnější plátno. Poté se pouze usmál a pokrčil rameny, že on s tím nic neudělá. Až do konce svého života - který nikdy neskončí - mu je jako prorokovi dovoleno mít jen tuhle látku na sobě, co má. Žádné jiné oblečení nevlastní. Christen také vstal a oblékl si kalhoty. "Nemáš nůžky? Nebo z toho můžeme natrhat proužky, zapálit je a provézt tu nějakou lumpárnu," zašklebil se. "Lumpárnu?" na mladé hry již nebyl. "Mno.." dělal že přemýšlí. "Třeba bychom mohli hodit hořící látku některému z proroků do pokoje.." "Christene," bylo to poprvé, co ho oslovil jeho jménem. "Shořela by pouze jeho rakev, a pak by již nic nemělo jak shořen, vše ostatní je z kamene..." rozhlédl se po svém osobním pokoji. Zakabonil se. "Ale já mluvím o tom smradu…" Zakroutil hlavou a vydal se ke dveřím. "Obleč se a pojď..." jeho hlas byl chladný. Musel se navrátit do stavu proroka, ne téměř zamilovaného upíra. Natáhl na sebe košili s ohořelým rukávem a následoval ho. Svou dlaní nekompromisně vyhledal tu jeho a čekal na námitky.
Prorok přivřel oči, ale nic k tomu neřekl a ani mu v tom nezabránil. Pokračoval chodbou dál do pokoje, kde nechal ubytovat Vincenta. Stačí mu chlapce předat, a pak již znovu bude sám sebou. Přišel ke dveřím a zaklepal na ně. Z pokoje slyšel nervózní kroky, které zamířili ke dveřím a otevřely je. Avšak ještě předtím Lucius stihl naposledy políbit svého milence a znovu se od něj vzdálit tak, aby vypadal, že se to nikdy nestalo.
Christen se s úšklebkem zadíval na svého oblečeného, nachystaného krále a najednou se mu nechtělo odejít ještě víc…. Chtěl tu zůstat a celý svět nechat za sebou. Dokonce by oželel i svůj počítač.
Vincent se podíval na proroka. "Předpokládám, že jste mi přišel říct, že již mohu odejít..." v duchu se usmál, že on také umí předpovídat budoucnost. "Rád jsem vás znovu viděl, Luciusi, kdyby byla ještě nějaká proroctví, tak dejte vědět, ano?"
Prorok jen kývl a ustoupil mu z cesty.
"Cestu odsud znám sám," řekl ještě Vincent a vydal se ven.
Christen si povzdechl a když si byl jist, že na mně Vincent nevidí, naposledy se vpil do jeho rtů. Potom se odtrhl a s bolestí v očích následoval svého vládce.
Prorok zůstal stát, kde byl a jen se za nimi díval. Přes jeho zastřené vidění do budoucna, pouze cítil, co se má stát. Pohltilo ho zoufalství, ale napovrch nic nic nedal znát...
Naposledy se ohlédl a jeho rty neslyšně zašeptaly ty dvě slůvka. "Miluji tě."
_--_
Vincent byl rád, že je znovu v Japonsku. Vyčerpala ho návštěva u proroků. Nebál se jeho věštby, i když pro něj samotného to nevypadalo příliš dobře. Nebál se zemřít. Možná teď po tom netoužil jako ještě před pár měsíci, ale rozhodně se smrti nebál. Položil se na svou postel a přivřel oči. Poté se natáhl na noční stolek, kam si položil mobil a vytočil číslo, jehož majitele chtěl již dlouho nejméně slyšet, nejlépe vidět a dotýkat se ho. Teprve se stmívalo, takže by ještě neměl spát.
Yuusuke se zvednul od stolu, kde vypracovával domácí úkol do školy a zvedl mobil. "Ano?"
"Ruším?" protáhl Vincent hravě.
Zářivě se usmál. "Ty? Nikdy..!"
Vincent se pohodlně usídlil na zádech a díval se do stropu, který ozařovaly světla zvenčí. Tohle bylo navždy světlé město, některé noci zde bylo světla jako ve dne - nevhodné pro upíry, ale přesto jich zde tolik pobývalo. "Tak to jsem rád..." odpověděl mu. "Chtěl jsem se tě zeptat jak se máš a co děláš? Sám jsem se právě vrátil z jedné dlouhé cesty..." odmlčel se. "A abych pravdu řekl - stýskalo se mi po tobě."
"Mě se taky stýskalo," zašeptal, jako by to bylo tajemství. "Právě vypracovávám domácí úkol.. a co děláš ty?"
Vincent spokojeně zamručel. "Ležím... a odpočívám..." řekl uvolněně. Rozhovor s chlapcem mu skutečně pomáhal od jeho starostí. "Avšak přemýšlím, že vedle mě je moc volného prostoru... a možná by ho měl někdo zaplnit."
"Zítra je sobota?" zeptal se chlapec pro jistotu.
"Mno..." protáhl. "Popravdě nevím..." pokrčil rameny.
"Myslím, že je," usmál se. "To bych mohl přijít…."
"Řekl bych, že nemohl, ale..." odmlčel se, "...musel." Toužil se s ním alespoň chvilku mazlit. "Přece bys mě nenechal doma samotného odpočívat, když zítra budu mít tolik práce a nebudu mít čas, kdy se s tebou sejít." Pro sebe si kývl - že je to vhodné - a zašeptal: "A přitom bez tebe nevydržím už ani chvilku... potřebuji tě."
Zasmál se a začal hledat nějaké teplé oblečení a balíček kapesníků. Byl nemocný. "Oki.. už se oblékám….."
"Věřím ti, že co nejrychleji," odlehčeným tónem.
"Už jsi koupil to mléko?"
"Koupil," odpověděl mu. "Takže tě konečně mohu připravit to mléko s medem, po kterém si tak toužil." Odmlčel se. "A sobě také." Posadil se. "Jenže je jeden problém - nemám žádnou bábovku, co bych si s tím mohl naservírovat." Zašklebil se. "Zase se nijak neukojí moje chuť po sladkém..."
"Och ty moje chudinko," smál se Yuusuke, když si obouval boty. Zakašlal.
"Nachladil ses..." zkonstatoval Vincent, "...přes veškerou mou snahu."
"Byl jsem nechlazený ještě předtím…." Oponoval mu.
Proklel své tělo za to, jak se studené. "Ale stejně... příště tě budu zahřívat důkladněji," řekl přesvědčivě do telefonu.
"To už asi nepomůže," zašeptal a zamkl za sebou.
"Proč myslíš?"
"Umírám, Vincente," zakroutil hlavou. "Čemu na té větě nerozumíš?" nechtěl být k němu zlý…
Upír bolestně zavřel oči. "Neřekl jsi mi, co přesně za chorobu máš," poznamenal potichu, jakoby to nebylo vůbec důležité. V jeho hlase se dalo poznat, že ho tato přímá odpověď, hodně zranila. Před očima znovu viděl, jak jeho láska je vlečena k hranici, na které měla shořet.
"AIDS…"
Vincent zůstal mlčet. O téhle lidské chorobě věděl jen velice málo, všeobecně známe informace. Nic víc se k němu nedostalo. Nebyla to upírská starost, protože upírům mohla ublížit jen jediná choroba a na tu zemřel Adrien.
Yuusuke si povzdechl a vyběhl ven z pozemků školy.
Upír se zhluboka nadechl a zakroutil hlavou. "Promluvíme si, až přijdeš, ano? Musím ti něco říct..." jeho hlas byl stále ještě nejistý. Nevěděl, zda skutečně má udělat to, co měl teď na mysli.
"Oki…. Ještě tak.. patnáct minut a budu u tebe…"
"Těším se na tebe," pokusil se znovu o jeho zamilovaný lehký tón a podařilo se mu to. "Ale měl bych asi zavěsit a něco na sebe obléct, než přijdeš..."
Znovu se zasmál. "To bys mohl…"
"A já myslel, že se ti moje nahé tělo líbí," trochu uraženě.
"Řekl jsem, že bys mohl.. ne že musíš," stále se smál.
"Mno, ještě uvidím..." dělal, že přemýšlí. "Zatím ahoj, doufám, že tu budeš brzo... jinak ti vyjdu naproti a mineme se..."
"Nebuď netrpělivý," poučil ho a se smíchem zavěsil.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama