Prach ve Větru; 18a

24. února 2010 v 17:27 |  Prach ve Větru
Takayori si hrál na koberci před televizí se svou panenkou. Zrovna ji převlékal do něčeho hezčího, než na sobě měla teď. Avšak stále si nemohl vybrat, které šaty jí dá. Jakoby nic nebylo dost dobré. Toužil po něčem novém. Atsushi si jeho nespokojenosti všiml a přiklekl si za ním.

"Ušijeme jí něco nového?" nabídl mu. Přestože v měl teď spoustu práce, nemohl vidět jeho nespokojený pohled. Za tu dobu, co tu malý byl, se Atsushi vypracoval již na velice dobrou švadlenku. Skutečně uměl šít krásné šaty pro panenky.
Kenneth na pohovce se usmál. "Pokud se nezmrzačíš…" škádlivě.
Atsushi na něj vyplázl jazyk. Vzal dítko do náručí a posadil ho na křeslo. Poté si k němu ještě jednou dřepl. "Jakou barvu?" zeptal se. "Černou..." dostal hned odpověď. Pouze kývl a vydal se pro vše potřebné, co si na takovéhle starání se o Takayoriho štěstí koupil.
"Hlavně vymysli něco těžkého. Mám dnes škodolibou náladu…." zašeptal Kenneth k dítěti. V rukou držel od Atsushiho oloupané pomelo.
Atsushi se hned vrátil s krajkovaným košíčkem šití, který připadal k smíchu i jemu a posadil se vedle dítka na křeslo. "Já jsem to slyšel," poznamenal ke Kennethovy. Začal z něj vytahovat příjemnou černou látku na dotek.
Starší démon se usmál a přepnul program. "Nebudeme se dívat na nějaké pohádky? V té televizi nic není…"
"V televizi ani nejsou vhodné pohádky..." poznamenal Atsushi.
"Já ti říkal, že si máme pořídit DVDčko…"
"Takayori a takhle to vypadá, když se chce Kenneth hádat," zašeptal Atsushi tak, aby to Kenneth samozřejmě slyšel. "A to pak je nejlepší stáhnout ocas mezi nohy a jak prašivej pes vyklidit bitevní pole." Radil svému dítku. "Takže pokud si někdy vezmeš někoho takového - hlavně se s ním nehádej, ano? Protože by si to nemusel ve zdraví přežít."
"Takayori? Takhle to vypadá, když chce Atsushi provokovat," přimhouřil Kenneth přísně oči, ale potlačoval smích.
Dítko se ovšem začalo smát jako první.
"Vidíš, drahý manželi?" nadzvedl Kenneth obočí. "I to dítě se ti směje."
Atsushi se zatvářil uraženě a vzal si panenku od Takayoriho. I když už její míry znal stejně dobře jako Kennethovy, raději si je začal znovu přeměřovat. Už měl v mysli přesný návrh šatů, které ušije. Isabel bude skutečně vypadat jako nádherná princezna.
"Už jsi volal tomu doktorovi, kdy se to má převázat?"
"Byl jsem tam osobně, aby mi ukázal, jak na to..." přikývl. A začal střihat látku, bez toho, aby si ji naměřil. Skutečně mu to šlo již tak od ruky. "A říkal, že večer..." odpověděl mu to důležité, co se dozvěděl. Mimochodem se podíval ven a zjistil, že ještě se ani nesetmělo.
Přikývl. "Dobře," šeptl. "Takayori? Pověříme zítra Atsushiho nákupem elektrospotřebiče a několika pohádek?"
Dítko se podívalo na Atsushiho zničenou tvář, jak se soustředí na šití šatů a bylo mu ho trochu líto. Přesto kývlo a zářivě se usmálo. Mohla by to být zábava se dívat na pohádky. "Žádné pohádky," zakroutil Atsushi hlavou. "Budou to naučné pořady, oba se potřebujete vzdělávat."
"Atsushi…. Na to budeš mít ještě spoustu času. Upusť laskavě od svého militarismu a nech nás trošku rozmazlit se.."
Povzdechl si. "A já vás snad nerozmazluji dost? Ale jak se to říká - cukr a bič," pousmál se.
Kenneth na něj upřel prosebný pohled. "Já se chci dívat na pohádky…"
"Uvidíme, co zajímavého zítra bude v obchodě," kývl, ale stále se nevzdal toho, že koupí nějaký hodně zajímavý válečný film a spoustu dokumentů, aby měl co dělat, až bude žehlit. Mezitím se mu již podařilo začít sešívat sukýnku - pěkně nadýchanou, že by ji každá jiná panenka záviděla. "Tak mě napadá, Takayori... nechtěl bys vojáčky?"
Kenneth protočil oči, ale nijak se k tomu nevyjadřoval.
Takayori kývl, přesto nevypadal příliš nadšeně. "Ty chceš být jako Kenneth, že?" poznamenal Atsushi a raději dál šil. Nemělo cenu se nijak rozčilovat a vlastně ani nebylo kvůli čemu. Pokud nechce být bojovníkem, tak ho do toho nutit nebude. Avšak jak rád by ho trénoval v boji s katanou... a jinými zbraněmi.
"Ale lásko…" pohladil Atsushiho Kenneth po vlasech.
Atsushi jeho dotyk vděčně přijal, přesto nezvedl pohled od šití a nic neřekl.
"Tak, Takayori…. Donutíme tátu koupit něco romantického?"
"Ro-romantického?" Atsushi se při tom slově úplně zakoktal. "Jak to myslíš? Kennethe, ty senilníš!"
"Jak to myslím? Láska... líbání.. šťastné konce.. romantické večeře při svíčkách…"
Atsushi se na něj vyděšeně podíval. "To v žádném případě nekoupím..."
Ublíženě se na něj podíval. "Ale já si myslel, že to ke správné manželce patří… dívat se na romantické filmy…. Číst červenou knihovnu…"
Démon zakroutil hlavou. "Byl bych raději, kdyby ses vrátil ke své válečné činnosti," řekl mu na rovinu, protože skutečně takovýto druh umění, který uměním nebyl, neměl rád.
"Jedy sem nechal ve Francii."
Černovlasý si povzdechl. "To je škoda," zakroutil hlavou, že je to skutečně špatné. "Chtěl jsem otrávit domovníka, má pořád nějaké řeči o tom, že moc topíme."
Kenneth se snažil nerozesmát a nepřivodit si další bolest. "Mohu ti nějaký vyrobit."
Atsushi kývl. "A ještě jedem pro tu starou paní od vedle, která mi říká dcerko a stále chce, abych se k ní šel učit péct koláče," sukni již měl hotovou a zkoušej ji navléct panence - sedla jí tak, jak má.
"To by neměl být problém."
"Ale zase ta paní je někdy hodná, viď Takayori?" otočil se na chlapce. "Dává mu bombóny, i když si myslí, že je to můj malý bratříček a zdědil po mě panenku." Na sukni začal přišívat různé krajky a jiné ozdoby.
Povzdech. "Takže kolik lahviček mám vyrobit?"
"Zatím žádnou, možná jednu pro mě jestli ještě někdy pomyslíš na nějaký romantický film," zcela vážně se na něj podíval. Poté se ovšem pousmál. "Nepotřebuješ něco donést?" zeptal se ho, protože se potřeboval projít a protáhnout si nohy. Cítil, jak mu dřevění od toho, jak sedí a šije.
Zakroutil hlavou. "Ně, děkuju…"
Vstal ze křesla od nedodělané práce a začal se protahovat. Skutečně to potřeboval.
"Ale když už jsi tak ochotný, tak můžeš své drahé manželce zajít pro nějakou literaturu… nejlépe romantickou, aby měla co číst při štrikování jako správná senilní babička."
"U štrikování se čte?" podíval se na něj nevěřícně. Nedokázal si to moc dobře představit. Přešel ke knihovně a zadíval se na tituly, co tam byly. Tohle byla jeho část knihovny. "Takže... chtěl bys raději Umění japonského válečnictví nebo čínské Umění války?" zeptal se ho zcela vážně.
"Takayori," podíval se Kenneth na dítě. "Tvůj otec si zjevně plete militarismus s romantikou. Nejspíše to byl důvod, proč se při naší svatbě choval jako ignorant. On prostě neví, co je to romantika… chudáček."
"Ignorant..." odfrkl si a odmlčel se. "Tak to vůbec není... já jsem skvělý a mnohdy až příliš romantický manžel..." povzdechl si. "A v umění války je toho o lásce spousta... láska je také bitva - souboj. Hlavně ta mezi dvou muži." Raději se umlčel, protože tohle nehodlal rozebírat před Takayorim. Už se choval jako jeho otec k němu.
"Fajn.. tak romantickou četbu vzdáváme… ale mohli bychom dostat třeba jogurt? Mno.. raději ne…"
Atsushi si povzdechl a vrátil se na své místo u šití. "Když nic nechceš, tak nic nechtěj," zašeptal unaveně a zase pro jednou na něm bylo vidět, že po nocích vůbec nespí a celý den pořád něco dělá, ani na chvilku se nezastaví. Začal znovu šít, stačilo několik stehů a již měl sukni zcela hotovou i ozdobenou.
"Je to.. hezké," pochválil manžela Kenneth a pousmál se.
Atsushi mu úsměv oplatil a začal se střiháním látky na vršek. Už si vzpomněl, kde tyhle šaty viděl, podle čeho je šije. Nosil je Ninive, když byl hodně mladý a ještě se nechával unášet spoustou krajek a řasení. Vzpomínka na něj se vždy do jeho srdce dostala tak náhle a bolestně.
Kenneth ho upřeně pozoroval, pohodlně uhnízděný v polštářích. "Měl by ses pořádně vyspat," poznamenal.
"To, že se ti nelíbím není nevyspáním, ale tím, že sis už na mě zvykl... chtělo by to někoho nového," pronesl s úsměvem na tváři, čímž se snažil neodpovídat na jeho poznámku. Začal sešívat látku k sobě.
"Nového?" pozvedl obočí. "Chtěl jsi tím naznačit, že bych si měl najít někoho jiného?" málem vyletěl z kůže.
"Pokud se ti nelíbím," jakoby nic, nezvedl pohled a dál šil. Skutečně mu to šlo od ruky. Stehy byly souměrné a hezké, jakoby to bylo dělané strojově. Už věděl, co bude další věc, co si koupí. Šicí stroj. A bude si na něm šít uniformy...
"Líbíš se mi! Miluju tě!" zoufale. "Jen se o tebe bojím…"
"Není proč... mám přece vojenskou výchovu - vydržím čtyři noci nespat a pochodovat džunglí," pousmál se. Vzpomínal, jak ho k tomuto otec vedl. Pravda - Niniveho také, ale nakonec to končilo tak, že jako malé děti pochodovali sami tmavým lesem a Ninive někde upadl. Atsushi ho vzal na záda a nesl dál. Nechával ho, aby se prospal, i když to znamenalo zdržení a to zase vedlo k výprasku.
"Jo.. máš vojenskou výchovu a kilometrové váčky pod očima."
"Stejně nemůžu spát," zakroutil smířlivě hlavou.
Kenneth si povzdechl. "A má to nějaký hlubší důvod, nebo prostě jen nechceš spát?"
"Nemůžu usnout a také nechci usnout... prostě chci tu chodit jako zombík a strašit zloděje," odpověděl mu se šklebem, přičemž se mu podařilo došít i vršek šatů... teď jen to spojit a bude vše hotové.
"Ach.. jistě….." úšklebek.
Dítko mu podalo sukni a on obě části k sobě začal přišívat. Připadalo mu to opravdu zajímavé, že mu to šlo tak od ruky. ."Mimochodem, co bys chtěl na večeři?" najednou si vzpomněl. Přivřel oči a snažil se o to, aby jeho steh byl co nejpevnější. "Knoflíčky, knoflíčky - potřebuji černé knoflíčky..." rozhlédl se po svém košíčku na šití, avšak to už dítě se v něm přehrabovalo a za chvíli vytáhlo balíček s zdobnými knoflíčky.
"Ani nemám hlad," pousmál se Kenneth a pozoroval jejich počínání. Raději mu řekl tohle, než to, že pokaždé, když něco sní, tak je mu šíleně špatně a břicho ho bolí…
Začal přišívat knoflíčky, ale ještě předtím pohlédl na svého manžela. "Takže povečeříme trochu později, dobře..." souhlasil. "Nebo ty Takayori máš něco proti?" Chlapec mu v odpověď poslušně zakroutil hlavou. Sedl si vedle Atsushi tak, aby nebyl ohrožován jehlou a opřel se o něj.
"Asi nebudu dnes jíst vůbec…"
Atsushi se na něj přísně podíval. "Ale musíš do sebe dostávat vitamíny a energii, aby ses rychleji uzdravil... ovšem na druhou stranu, nebudu tě do toho nutit..." pokrčil rameny a dokončil práci na šatech pro Isabel. Již byly ušité. Nechal Takayoriho, aby ji do toho oblékl a usmál se, když uviděl, jak v tom je krásná.
"Děkuji," zašeptalo dítko.
Kenneth se pousmál a položil se do polštářů. Přepnul program v televizi a povzdechl si.
Atsushi začal uklízet šití do košíčku a chystal se ho jít vrátit na místo, které mu Kenneth ve své domácnosti věnoval. Prohlížel si přitom svého manžela. Chtěl by ho nějak rozveselit a hlavně by obětoval cokoliv, aby se mohl rychleji uzdravit - avšak nevěděl, co má pro to udělat.
Vypnul televizi. "Takayori, nechceš si zahrát nějakou hru?" otázal se chlapce.
Dítko nadšeně zakývalo a přelezlo si na gauč za Kennethem. V ruce stále drželo Isabel. Starší šatičky ležely na zemi. Atsushi se k nim sklonil a začal je ukládat do malé zdobné truhličky, která na to byla určena.
"A co bys chtěl nejraději? Člověče, nezlob se, něco s kartami.. permoníky…"
"Permoníky?" zvedl pohled Atsushi.
Kennet se ušklíbl. "To se namaluje taková mapka na papírek… a pak se tam dají různé úkoly… a když kostka dá nějaké číslo a ty se na to políčko s úkolem dostaneš, tak ten úkol musíš splnit. A pak tam jsou bonusky, které sbíráš a když je dostaneš, tak se třeba přes dveře, ke kterým musíš mít klíč, dostaneš dál.. nebo skluzavky, kde spadneš.. a tak víš?"
"Nevěděl jsem, že jsi takový odborník na hry..." řekl uznale Atsushi a vydal se do vedlejšího pokoje uložit tam šití. Přičemž se rozhlížel, že ještě musí udělat spoustu věcí, než se za svou rodinou vrátí do obyváku. Přivřel oči a rozmýšlel se, na kterou z činností se vrhne nejdříve.
"Tak tedy," obrátil se Kenneth na dítě. "Co budeme hrát?"
___-___
Sebastian přesně věděl kam jde. Cítil ho, každý jeho pohyb po zemi cítil tak silně, až jeho nikdy nebušící srdce začalo mohutně bít do jeho hrudi a on se pod těmi údery téměř třásl. Nepřítel. Položil jednu dlaň na svou novou katanu a vyčítal si, že nevěnoval delší dobu tomu, aby se s ní žil. Byla jeho, a přesto jí prozatím nevěnoval tolik pozornosti kolik si zasloužila. Zatím si zvykal pouze na její tíhu, zžíval se s její přítomností. Vytáhl z kapsy sponu a sepnul si jí své kratší vlasy tak, aby mu nepadaly do obličeje. Odhalila se jeho dokonalá labutí šíje a kouzlo upírskosti, co kolem něj bylo, se zdálo mnohem silnější. Avšak na archanděla platit nebude - jím jen oslepil všechny upíry, aby mu nemohli přispěchat na pomoc.
Noc byla chladná, snad pro postupující zimu, která ale jen málokdy zanechávala v japonsku svou sněhovou stopu. Zde jen pršelo a i ten déšť se zdál být teplým.
Přivřel své oči a s pohyby pánve do rytmu kroků se přibližoval jako kočka. Lovec, kterým byl již od narození. Čistá krev v něm vřela, když spatřil anděla, jak se vznáší nepříliš vysoko nad zemí, přesto dost, aby měl výhodu. Svůj meč jako vždy tahal po zemi. Jeho ostří se dotýkalo písku, do kterého narážely vlny rozbouřeného oceánu. Sebastian se ušklíbl a naklonil hlavu na stranu - konečně se s ním setkal. Sláva jeho rodu je na dosah ruky.
Vzduch jako by se ochladil ještě víc a ve větru tančil opatrně závan smrti, mlhavý opar, prostupující vše živé.
"Takže se setkáváme, Licinieli," usmál se na něj upír a v tom úsměvu bylo něco neodolatelného. Rty měl mírně našpulené a dříve přivřené oči působily tak zaujatě. Byl v tom chtíč, snad jediný, který tento dokonalý upír dokázal cítit. Chtíč po souboji, po archandělské krvi. Ještě netasil zbraň, čekal na vhodný okamžik. Jeho mysl byla spoutána, avšak na ničem neulpívala, takže se zdála volná, přesto byla pod kontrolou.
Všechno kolem začalo hynout pro přítomnost archanděla. Květiny vadly a zvířata prchala. Nikdo se nechtěl setkat s tím, kdo nosil smrt.
"Jsi půvabný na upíra," poznamenal archanděl. "Sebastian - tvé jméno se ke mně již doneslo," pousmál se tím nejkřivějším způsobem jaký dokázal. Ach ano, už o něm slyšel, že zabil několik jeho druhů, avšak jeho samotného nemůže porazit.
"Skutečně se vám zdám půvabný," zatvářil se, jakoby ho tato poklona potěšila a dokonce se mohlo zdát, že se mírně začervenal. Přesto to byla jen chladná hra, která měla vyvést soupeře z míry. "Možná je to tím, že hluboko ve mně koluje stejná krev jako je ta vaše. Rodinná historie, o které bych v této době se neměl zmiňovat."
Krajina zela prázdnotou. Hvězdy jako by se schovaly za mraky, kolem nic.. nikde nikdo. jen uprostřed již napůl mrtvé krajiny stáli dva muži.
Pořádně si ho prohlédl. Přiblížil se k němu a položil mu meč ke krku, avšak jen něžně. Zkoumal ho. Nebyl v tom začátek boje jako spíše tužba po přátelství. "Pojď s námi... dovol, aby ti narostla andělská křídla a ty mohl žít v nebi," nabídl mu Liciniel. To, co řekl, myslel zcela vážně. Pokud není možné nepřítele porazit, udělej z něj svého přítele. Nenávidíš-li někoho, tak ho znáš tak dobře, aby si ho mohl milovat.
Z oblohy začaly padat obrovské kapky deště. Snad jako protest..
"Ach, Licinieli," jeho tvář se zdála tak překrásná, jakoby roztouženě zasténal. Pak se začal smát a jeho smích se zařezával do okolí jako krápníky z ledu. "Jsi mým bratrem a já tě miluji tolik, co nenávidím... pocházíme ze stejné rodiny. Ty jsi žijící část mého rodu, jediná která mi zbyla," začal k němu promlouvat starým archandělským jazykem.
Jeho hlas se jako syčící ozvěna táhl mýtinkou, přestože byl tak melodický a okouzlující. Na druhé straně Tokya se probudil blonďatý upír a zděšeně ve dlani stiskl rozžhavený zlatý kroužek, který mu vysel na řetízku na krku.
"Avšak nejsi ochoten se přidat na mou stranu," odpověděl si sám archanděl. To z venku překrásné a křehké tělo mu zatemňovalo mysl čím déle se na něj díval. Byla to archandělská krev, která z něho tvořila boha a upírská mramorovost pro kterou se zdál tak čistý a nadpřirozený.
"Pravda," kývl a pokračoval tím archandělským dialektem, který z jeho úst zněl vskutku překrásně. "Raději stojím na straně vítězů, protože já jsem se narodil, abych vítězil... avšak..." odmlčel se a podíval se archandělovi přímo do očí. Viděl v nich veškerou sílu, co cítil tělem a to ho neuvěřitelně vzrušovalo. "Svůj rod nemohu hanobit zradou... když musí být proslaven."
Kapky deště dopadající na zem snad toužili zachránit několik zbylých květin, které ještě nepodlehly smrtícímu chladu a archandělské nenávisti. Zbytečně.
"V tom případě nemohu jinak než tě zabít," zkonstatoval archanděl a chtěl ihned použít svůj meč, aby sťal upírovy hlavu, avšak byl příliš okouzlen, než aby mohl reagovat tak rychle, jak bylo potřeba. Upír tasil katanu a odskočil. Uchytil ji pevně do obou rukou a již nehodlal jakkoliv odpovídat. Teď již slova nejsou nutná.
Světlovlasý upír s prstenem v dlani nervózně pochodoval po svém pokoji a vyčkával, kdy ho prsten přestane pálit. Chtěl to a zároveň se toho bál. Pokud přestane… může to znamenat dvojí. A jednu z těch možností Iori předem nenáviděl.
Archanděl pozvedl svůj těžký meč, který v boji proti kataně nebyl vůbec ve výhodě. Spíše na opak a zaútočil. Musel to být rychlý boj, aby ho chlapcovo kouzlo nepohltilo. Snažil se nemyslet na každý pohyb jeho těla, který ho vskutku až vzrušoval. Sebastian jeho útoku uskočil - znovu se zdálo, že se snaží boji prozatím vyhnout a natáhnout to - tak se ovšem odrazil a spolu s otočkou na chvíli vzlétl na úroveň archanděla a pokusil se ho seknout. Nepodařilo se to, protože ten byl dost rychlý, aby jeho ráně postavil svůj meč, který upíra odmrštil na zem. Upadl, avšak ihned se ze země sebral. Podcenil svého nepřítele - jedna z nejhorších chyb, příliš si věřil.
Iori položil prsten na ubrus a díval se, jak do něj propaluje kruh. Udělal si kafe a sednul si, hlavu založenou ve dlaních.
Upír se rozběhl proti archandělovi a těsně předním vyskočil tak, aby se dostal vysoko nad něj. Poté se ve vzduchu převrátil, dostal tak potřebnou rychlost, s kterou se řítil k zemi. V rámci toho pohybu švihl katanou a zaklel, když zase narazila na tvrdý povrch archandělského meče, přestože se podle plánu měl dostat mezi Licinielova křídla. Avšak archanděl se stihl otočit a vykrýt to. Sebastian znovu odskočil, avšak byl do chybný tah, protože Liciniel jej předpokládal. Jeho meč ho škrábl na ruce. Upír zasyčel jeho kočka.
Prsten rudě zazářil a Iori zaklel. Polovina kafe se díky trhnutí jeho ruky rozlila po stole a vsakovala do ubrusu.
Sebastian uklidnil svou mysl, přece se tak malicherným zraněním nemohl nechat vyvést z míry. Nadechl se a spolu s výdechem se vydal vstříc svému nepříteli. Katanu držel pevně v obou dlaních a nohy pokládal tak správně, co jen mohl do písku. Pro svou lehkost se nezabořoval příliš hluboko, avšak přesto to pro něj byla nevýhoda. Útočil - z prvního pohledu bezhlavě, avšak on chtěl archanděla zatlačit dost daleko, aby podloží pro jeho nohy bylo jistější - a archanděl se mohl jen bránit. Jejich meče se do sebe zapřely a Sebastianovi začaly podkluzovat nohy. Chvíle se ještě snažil tento souboj vyhrát, než se toho vzdal - protáhl se jako kočka a zaútočil spodem na archandělovo břicho. Prosekl ovšem jen látku jeho oblečení.
Iori zkonstatoval, že si bude muset pořídit nový ubrus.
Využil archandělovi překvapenosti a znovu vyskočil, tentokrát zaútočil ovšem nohama a kopl ho, co nejsilněji do hrudníku, ke kterému se dostal, protože mu svou katanou zablokoval meč. A tento dotyk dvou zbraní použil k tomu, aby se měl kde zapřít a kop byl silnější. V správný čas uskočil, takže archandělovo tělo se mu podařilo poslat k zemi přímo na křídla - slyšel, jak se některé kůstky v nich polámaly. Sám dopadl do polodřepu, katanu připravenou stále k boji, tentokrát ovšem jen v jedné ruce.
Iori začal přemýšlet nad barvou látky.
Liciniel se postavil na nohy, přesto ho neforemná křídla tolik tížila, že jen toto pro něj bylo namáhavé. Byl nyní dvakrát zpomalen - hendikepem i váhou vlastní zbraně. Vyhrát mohl jen s opravdovým štěstím. Upír se k němu vydal, že mu zasadí poslední ránu, avšak najednou se jeho tělo zkroutilo. Upustil katanu do písku a dal si ruku před ústa, kterých začal vykašlávat krev.
"Váš rod má přece jen slabinu," podíval se na něj Liciniel. "Andělská krev se stále bouří ve vašem těle a snaží se přebít tu upírskou, že?" Pochopil, co se děje.
Platinovovlasému vypadla z vlasů spona a ony se rozlily podél jeho tváře. Vzhlédl a zadíval se na svého protivníka. Potlačil bolest a s přivřenýma očima se znovu natáhl pro katanu. Již ji nebyl schopen držet tak pevně. Z jeho krásných rtů kapala krev do písku. "Zemřela na to má sestra, já přežiji," zasýpal tvrdě.
"Nechci tě zabít takhle, dnešní boj je u konce..." a Liciniel zmizel - nedalo se tomu říkat útěk z boje, protože nebylo tak jasné, kdo vyhraje.
Sebastian se zhroutil do písku a zakřičel do noci, snažil se ze sebe dostat vše zoufalství a vztek, co svou neschopností ve svém nitru způsobil.
Prsten přestal zářit tak jasně a Iori sáhl po mobilu.
Nechal své tělo se zhroutit do písku a v rukou se snažil, co nejsilněji, stisknout katanu. "Tohle nebyla prohra," promluvil k ní. "Ty jsi zvítězila..." šeptal, jakoby to musela věděl. Ona zvítězila, on nebyl schopen dál pokračovat, protože má příliš slabé tělo. Do očí mu vhrkly slzy a on si je vyčítal, přesto je nedokázal zastavit.
Vyhledal v seznamu kontaktů Sebastianovo číslo a zmáčkl tlačítko pro volání. Znovu nervózně přecházel po pokoji. "Zvedni to.. zvedni to…"
Upír automaticky sáhl po mobilu a vytáhl si ho z kapsy. Podíval se, kdo mu volá, a poté na svůj prsten. Byla slušnost to zvednout, i když se mu do toho vůbec nechtělo. Nadechl se. "Ano?"
"Můžeš mi, k sakru, vysvětlit, co jsi nacvičoval?" v upírově hlase byla zoufalost, přestože křičel.
"Do toho vám nic není," pokusil se odpovědět silně a chladně, přesto v jeho vlasu se odráželo jako v zrcadle něco z nynějšího stavu, v kterém byl.
Iori se už chystal něco namítnout, ale nakonec nijak neprotestoval. "Kde jsi?"
"Do toho vám také nic není," přepadl ho další záchvat bolesti, když se pokusil posadit. Jeho archandělská krev s ním bojovala vždy poté, co nějakého anděla zabil, avšak teď byl nejspíše moc pomalý, že Liciniela nestihl usmrtit. Tuto chybu nezopakuje. Zaryl prsty do písku, aby bolestí nekřičel.
"Sebastiane, kde jsi…" v Ioriho hlase byla starost. "Je slušnost se zeptat, ale když to chceš takhle," bez rozloučení položil sluchátko a použil svou moc k tomu, aby se za ním přemístil.
Platinovovlasý pouze zaklel, i když jako aristokratovi mu to nebylo dovoleno.
Klekl si vedle něj. "Co je ti?" zašeptal. Nikde nebyli známky žádného vážnějšího zranění.
"Ani do tohoto vám nic není," řekl zatvrzele a posadil se. Stále cítil, jak v jeho těle pulzuje bolest. Setřel si krev z tváře a pozoroval ji, jak se vpíjí do jeho rukou. Schoval katanu do pochvy, avšak nejdřív ji o svůj šat očistil od krve. S obtížemi se postavil a přešel k moři. Začal si v něm umývat ruce a dokonce i ránu na paži. Přestože to pálilo nevydal ani hlásku.
Zamračil se. "Ale ano, je."
Sebastian se k tomu nijak nevyjadřoval. Dál si umýval svou krev a nechával ránu na ruce, ať se hojí. Připomínal kočku, která si líže rány a hrdost, jenž ztratila, když prohrála bitvu. A vlastně takovou kočkou byl.
Pozoroval ho zpod přivřených víček. Každý upírův pohyb, který se zdál tak okouzlující… Přistoupil k němu blíž.
Platinovovlasý upír na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl. Byl unavený, avšak nechtěl to dávat najevo. "Máte ve svém domě nějaký prostor, kde bych mohl cvičit?" musel trénovat s katanou, aby s ní by jedno, a dnešek se již neopakoval.
Blonďák přikývl. Nevěděl co na to jiného říct, či udělat. "Půjdeme domů?" zeptal se tiše.
Sebastian pomalu přikývl a postavil se. Trochu se mu zatočila hlava, avšak on na to nechtěl nijak reagovat... to se nepovedlo, protože omdlel. Zhroutil se do písku v bezvědomí, přesto všechna jeho ladnost mu zůstala. Pro něj se hodilo motto: "Umřít krásný."
Iori se k němu rozběhl a znovu si k němu klekl. Obrátil ho obličejem vzhůru a vzal ho opatrně do náruče. Upírskou mocí ho rychle přenesl domů a položil na již ustlanou postel. Pak si teprve dovolil panikařit.
Platinovovlasý působil mnohem víc nádherný, když spal. Ne, že by jeho oči nepodtrhovaly krásu, avšak bez jejich chladu se dalo obejít. Tvář měl klidnou a uvolněnou, jeho tělo se jemně nadzvedávalo dechem, jinak bylo vystaveno na milost a nemilost zachránce. Dokonce se zdálo, že trochu září - že je kolem něj mlhavá téměř hmotná energie.
Iori do něj žďuch prstem, jestli opravdu nevnímá a pak si povzdechl. "Ježiši co mám s tebou dělat?" zeptal se ho. Nakonec z něj svlékl alespoň kabát a boty a zakryl ho peřinou. Krátce mu prohlédl zranění, které se však už začínal hojit. Vydal se do kuchyně ohřát nějakou krev, co tu měl pro případy nouze… jo ještě kdyby tam tak bylo datum spotřeby, byl by nejšťastnějším upírem pod sluncem.. pardon, měsícem. Vytáhl termosku.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama