Prach ve Větru; 20c

24. února 2010 v 17:34 |  Prach ve Větru
Černovlasý démon opatrně a potichu otevřel domovní dveře, vešel do jejich bytu a za sebou znovu zavřel, zamkl. Svlékl si ze sebe kabát a byl rád, že v domě ještě nikdo není vzhůru. Zastrčil sluneční brýle do kapsy od kabátu předtím, než ho pověsil na jeho místo.

Poté si zul boty a ihned se vydal ještě v potemnělém domě do prvního patra. Doufal, že malý Takayori i Kenneth budou v jednom pokoji. Toužil je mít u sebe a co nejrychleji vše, co včera udělal odčinit. Doufal, že se to již nikdy nestane, i když tolik si nevěřil. Nadechl se před ložnicí a vešel do ní. Ano, spali tam oba dva. Bodlo ho u srdce, jak mu připadali krásní. Zavřel za sebou a přešel k posteli. Dřel si k ní, aby na ně viděl a pozoroval je. Připadalo mu nevhodné, aby za nimi vlezl a tvářil se, že se nic nestalo. Ale toužil po tom z celého srdce. Chvíli je ještě pozoroval, než se natáhl a pohladil nejprve Takayoriho, a poté Kennetha něžně po tváři.
Hnědovlasý démon sebou trošku trhl a ze spánku si k sobě malého chlapce víc přitiskl. Zabořil svou tvář do jeho vlásků, zatímco druhou svíral něžně okraj jeho medvídkového pyžámka.
Atsushi je dál pozoroval. Cítil vinu a strach, že je mohl ztratit. Tolik mu na nich záleželo. Proklínal se. Ani si to neuvědomil, ale z jeho očí začaly téct slzy. Putovaly po jeho krásné světlé tváři a poté dopadaly na zem. Měl pocit, jakoby u nich neměl vůbec být. Jako by jich nebyl hoden.
Kenneth pomalu otevřel oči. První co uviděl, byla Takayoriho dětsky nevinná tvářička, ležící v jeho náruči. Teprve potom si všiml Atsushiho. Úsměv se mu z tváře vytratil. Dříve by běžel k němu a utíral mu slzy.. uklidňoval ho, ať nebrečí. Dnes ne.
Černovlasý neví, jak začít. Chvíli pozoruje Kennetha, než pohled sklopí a začne si utírat slzy. Nechce hrát na jeho citu a snažit se ho obměkčit svou slabostí, tohle by nebylo správné. Musí se tomu postavit mužněji. Nadechne se a znovu zvedne pohled. "Omlouvám se," zašeptá tiše. Možná nechce probudit Takayoriho, nebo nemá tolik odvahy, aby byl hlasitější.
Kenneth přivřel oči. "To bych měl spíše já, nemyslíš?" rozespalým, smutným hlasem.
Atsushi zakroutil hlavou. "Byla to moje chyba," přizná.
"Ale můžu za to já…" jen on a jeho touha naučit chlapce to jediné, co uměl, aby tohle umění nezaniklo s ním. Nikdo jiný neznal ingredience pro tyto jedy.
"Neměl jsem právo tak se rozčílit," pokračoval v sobě obviňování. "Slibuji, že se to již nikdy nestane," prosebně se na něj podíval, aby mu odpustil.
"Je to i má chyba," šeptl démon. "Tak.. tak to vynulujem, ne?" nadějně. Opravdu se s Atsushim nechtěl hádat. Nemohl by bez něj žít.
"Pokud mi to můžeš odpustit," zadíval se na něj trochu nejistě. On sám by všechno Kennethovi odpustil, ale... Kenneth se nikdy nezachová jako on. Nikdy mu tolik nerupnou nervy.
"Vždyť se nic nestalo," zašeptal Kenneth. "Spíš by ses měl omluvit jemu.. to on z toho byl smutný. Plakal," něžně políbil chlapce na čelo.
Atsushi se podíval na Takayoriho a natáhl k němu ruku, jak ho měl nutkání pohladit. "Nechtěl jsem to," zašeptal. Projel prsty chlapcovými vlasy a natáhl se, aby ho mohl do nich políbit. Miloval to dítě a ublížil mu. Zasloužil by si trest.
"Bál jsem se, že se už nevrátíš," zašeptal Kenneth tiše, jak se styděl za tuto svou slabost.
"Tohle bych neudělal..." mluvil stejně potichu. "Nemůžu bez vás být - miluji vás."
Kenneth se na něj usmál. "My tebe taky," natáhl k manželovi ruku a vyhledal Atsushiho dlaň, aby ji stiskl ve své.
Cítil se skutečně hrozně za to, co udělal. Znovu neměl daleko k slzám. Trochu se mi zrychlil dech. Podíval se vděčně na Kennetha. "Mám si lehnout?" zeptal se trochu nejistě. Nejraději by je oba objal a už nepustil.
Hnědovlasý démon přikývl a opatrně vyndal svou ruku zpod Takayoriho malého tělíčka, aby se mohl posadit. "Měl by ses vyspat," tichoučce. Schválně nepoužil sloveso: musíš. Nechtěl, aby si Atsushi myslel, že ho do něčeho nutí.
Kývl. Byla pravda, že byl hodně unavený. Zvedl se od postele a přemýšlel, zda ze sebe má jen téměř vše vysvléct a vlézt si za nimi pod pokrývku. Nebo se převléct do nějakého pyžama. Svlékl si svůj černý rolák, čímž se odhalila jeho nádherná hruď jemně vykreslená svalstvem. Přešel ke skříni a dokončil své převlékání. Poté se vydal nejistě k posteli.
Kenneth k němu, dnes již podruhé, natáhl ruku, aby ho ujistil, že opravdu chce, aby muž šel za ním. Musel ho obejmout, aby věděl, že tohle není sen, ze kterého až se probudí, zbude jen pocit prázdnoty.
Atsushi přešel k posteli a vlezl si za ní. Vzal do své dlaně tu Kennethovu a něžně ji políbil. Jakoby se musel omluvit i jeho tělu, že se zachoval tak hrubě. V očích se mu leskly slzy a působil pořád tak nejistě. Zadíval se na svého manžela.
"Pojď za mnou…. Prosím," dodal po chvilce váhání, avšak byl až tak moc zoufalý, že se prosbou ponižoval. Ale on musel.
Opatrně ho objal a položil si hlavu na jeho rameno. Jeho srdce rychle bušilo, jak se znovu tiskl na to nádherné tělo svého manžela. Nevzrušovalo ho to, jen cítil, že bez téhle náruče by asi zemřel. Trochu pevněji se k němu přitiskl a ještě chvíli ho nechtěl pustit. Z jeho očí se vydaly slzy - nevzlykal, jen potichu plakal.
Kenneth s nimi klesl na měkkou matraci postele a objal ho. Zapletl své prsty do Atsushiho vlasů a zabořil do nich tvář. Vdechoval jejich nenahraditelnou vůni a zhluboka dýchal.
"Miluji tě, Kennethe," tak nějak se stočil v jeho náruči jako zvířátko, které se všeho bojí. V jeho hlase jsou slyšet slzy, které se vpíjí do Kennethova pyžama. Zavřel oči, aby je zahnal, ale byl si jistý, že to nepomůže. V tenhle okamžik se nemohl přinutit, aby byl silný. Přesný opak včerejšího chování.
"A já miluju tebe," zašeptal mu do ouška a vtiskl mu polibek do vlasů.
Tulil se k němu, i když ho nejspíše do náručí měl vzít on a i Takayoriho. Dítko se začalo pomalu probouzet. Už na něj bylo dost hodin. Venku bylo světlo a ono se těšilo, zda skutečně uvidí Atsushiho, až se probudí. Posadilo se a ospale si promnulo oči. Ihned si všimlo černovlasého démona. Už předtím cítilo jeho vůni. "Tati," oslovilo ho potichu. Atsushi se trochu vzdálil od Kennetha a podíval se na své dítko.
"Maličký," natáhl se a pohladil ho.
Na tváři dítka se objevil úsměv a s výkřikem: "Tatí!" skočilo na Atsushiho a objalo ho. Chytlo se ho jako klíště.
Kenneth se na ně zářivě usmál. "Já ti říkal, že tu bude, až se probudí, prcku," zašeptal a pocuchal Takayorimu vlásky. Avšak ten měl veškerou pozornost upřenou na Atsushiho.
Atsushi unaveně zívne. Je tak rád, z toho, jak se Takayori zachoval, že ho bez problémů přijal, ale přesto má tak málo energie. Pak si najednou vzpomene. "Nikdo ti včera nepřevázal tu ránu..." podívá se na Kennetha, přičemž jednou rukou objímá dítko, které se k němu tiskne tak, až ho povalilo na záda.
Kenneth se pohodlně uhnízdil v peřinách a pokrčil rameny. "Tak to budeš muset udělat teď," nahnul se nad Atsushiho a políbil ho na rty.
"Nepustím..." zakroutí hlavou dítko a ještě víc se lepí na svého otce. Nechce se ho vzdát. Atsushi se tomu pousměje. Skutečně je rád, že to dopadlo takhle. Iori měl pravdu s tím, že se nemá u něj hroutit a raději se za nimi vrátit.
Kenneth zakroutil hlavou. "Vypadá to, že jsi žádaný, miláčku."
"Moje osobní klíště," označí Takayoriho s úsměvem.
"V tom případě ti ho vytočím…." hraně vražedný pohled.
´"Ale já svoje osobní klíšťátko miluji," zakroutil hlavou Atsushi. Cítil se šťastný. Snad ještě víc, než když začal Kenneth Takayoriho také zbožňovat. Měl vše, co potřeboval, když byl s nimi a uvědomoval si to.
"Neberu ti ho," zašeptal Kenneth. "Ale uvědom si, že si tě taky nárokuju.."
Natáhne se ke Kennethovi a políbí ho. "Vím, bojují o mě dva nádherní princi..." myslel tím Takayoriho a Kennetha. Nevinně se usmál a oba si je k sobě přitáhl. "Budeme spát, teď chvilku, společně, a pak udělám vše, co je potřeba..." oznámil jim. "Převážu ti ránu, Kennethe..." Otočil se na Takayoriho. "A speciálně pro tebe, maličký, půjdu koupit nějakou strašně sladkou a nezdravou snídani," políbil ho do vlasů.
"A já mám stále nezdravé věci zakázané?" nakrčil Kenneth nosánek as znovu démona políbil na rty. Toužil ho ulíbat, utisknout k sobě k smrti.
"Můžeme udělat výjimku," zašeptal do jejich polibku. "Protože si ten nejhodnější a nejkrásnější..."
Kenneth se usmál a pronikl jazykem dovnitř Atsushiho rtů. "Miluju tě."
Dítko trochu povolilo stiskl a skoro si lehlo vedle nich. Už nebylo na démona tolik přilepené, ale přesto bylo vidět, že by nesneslo, kdyby se od něj muselo vzdát. Atsushi spokojeně zamručel do polibku a odpověděl mu, že ho také miluje a bude navždy. Chvíli poté, co rozpojili polibek, zívl a přivřel oči. Skutečně se mu chtělo spát. Byl celou noc vzhůru - k tomu, co nenaspal v minulé dny.
"Měli bychom ho nechat spát, Takayori," zamručel hnědovlasý, ale svého místa u démona se nehodlal vzdát. Položil si hlavu na Atsushiho hruď.
Atsushi neměl sílu něco namítat. Skutečně potřeboval alespoň chvilku spát. Přivřenýma očima se díval na své dva nádherné milované. "Ne, že až se probudím, tu nebudete..." zašeptal.
"Já budu vařit to rizoto…" narážel na včerejší hádku.
Atsushi ho pohladil po vlasech, ale nic na to neřekl.
"Ale až po tom, co tě přikovám k té posteli abys nám znova neutekl," vzhlédl a Políbil ho.
Atsushi kývl. "Budu se držet v domácnosti jako poslušný pejsek," usmál se sladce ospalostí. "A vrtět ocáskem... a nebudu štěkat." Sliboval jako s dětsky ospalým pohledem. V některých chvílích se Takayorimu podobal, i přestože to nebyl jeho skutečný syn.
"Spinkej lásko…" zašeptal mu do ouška a podíval se na Takayoriho, aby opravdu Atsushiho nechal spát. Sám se trochu odtáhl.
"Rozkaz," zašeptal a zavřel oči. "Ani pohádku mi nebudeš muset vyprávět..."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama