Prach ve Větru; 21b

24. února 2010 v 17:35 |  Prach ve Větru
Andělé se zničeho nic zhmotnili. Prošli svou bránou, aby se ocitli zde. Nikdo jim tenhle útok nedovolil, ale oni museli. Ten upírský kříženec vedle vládce málem porazil jejich nejvyššího a nejsilnějšího bojovníka. Přece ho nemohli nechat žít!

Od jejich lesklých křídel se odrážely kapky deště, jak byly mastné, aby se andělům lépe létalo. Vlasy měli zplihlé do obličeje, který byl vyhublý hladomorem, co již několik let trýznil nebe. Nebylo tam potravy, protože všechen porost byl zničen.
Tohle nebyla válka! Jen poslední pokus andělů přežít...
Jeden archanděl se odpoutal od skupinky a zaútočil na nic netušícího muže. Zatím nevěděl, zda se jedná o upíra nebo démona. Ostatní z nich napodobili jeho jednání a vytáhli své zbraně z pochev, připraveni vraždit.
Sebastian přivřel oči. Oběma rukama vjel pod svůj dlouhý černý kabát, který naštěstí neměl zapnutý a vytáhl si z opasku, který uvázl na jeho bocích v kožených kalhotách, dvě pistole. Pevně je stiskl v rukou a namířil na přilétající anděli. Nebylo to zbabělé, přesila si nutila, aby použil i jiné zbraně než jen katanu. V této situaci bylo dovoleno všechno. Začal střílet, až byli ve vhodné vzdálenosti. O krok se stáhl blíž k Vincentovi.
Archandělé využili své přesily a rozhodly se oba upíry obklíčil ze všech stran. Začali na ně dorážet a zároveň se vyhýbat Sebastianovým kulkám. Katany v jejich rukou se míhaly skutečně obrovskou rychlostí a přesností. Bylo vidět, že jsou zkušenými bojovníky.
Nejspíš by je všechny nedokázal sám zabít, ale takto - když se musel starat o svého vladaře - nemohl zneškodnit nikoho. Pořád se musel ohlížet, zda na něj někdo neútočí. Musel Vincenta dostat pryč z hlavního boje, aby mohl využít veškeré své magické schopnosti.
"Běžte," zavrčel na něj, protože v tu chvíli se jednomu z andělů podařilo ho škrábnout na rameni. Otočil se a vystřelil. Tentokrát se jeho kulka zavrtala hluboko do andělovy hlavy.
Archandělé se ještě více rozběsnili pro svého padlého společníka a zuřivě, s veškerým šílenstvím jejich druhu, zaútočili. Znovu a znovu odráželi, takřka bez problémů, Sebastianovi kulky v jejich očích se zdál být jen skvrnou, kterou je třeba odstranit.
Vincent se dostal kousek dál od nich, ale několik archandělů se za ním vydalo. Snad bude schopný se jim ubránit sám. Skutečně nemohl být tak blízko Sebastiana a zavinit, že oba zemřou. Nachystal si další kouli a poslal ji na prvního, který na něj zaútočil. Upíří vládce couval dozadu, aby se dostal pryč od hlavního bojiště a nemohli se na něj ihned vrhat noví. Avšak za chvíli se andělé dostali i za Vincenta. Tělo jednoho na něj spadlo. Vincent zamumlal nějakou kletbu a z andělova těla a kostí se staly dva magické meče. Upíří vládce věděl, že v boji se zbraní není příliš dobrý, ale jiná možnost nebyla.
Mezitím Sebastian zastrčil své pistole zpátky do pouzdra, jakmile se mu podařilo dalšího archanděla zastřelit. Vytasil katanu a začal odrážet ostří útočníků. Tančil mezi nimi tanec jednoho z nejlepších bojovníků, a přestože jich bylo tolik, dařilo se mu na jejich svatých tělech vytvářet podlouhlé krvácející rány.
On sám ovšem také z několika míst ztrácel jeho urozenou krev, byla to ovšem jen povrchová zranění. Před skutečně silnými útoky se mu podařilo vyhýbat, ty slabší odrážel téměř bez námahy. Avšak i toto nepatrné vypotřebování síly se nakonec sečetlo do vyčerpání. Jeho reakce se po dlouhé době stávaly pomalejšími.
Ohlédl se na svého vládce, jak on si vede a zasténal, když mu ostří přejelo po tváři. Odskočil automaticky od útočícího anděla, ale tak se dostal k dalšímu. Zareagoval rychleji než on a zaútočil. Podařilo se mu proběhnout kolem něho a rozpárat mu ostřím své katany břicho. Archanděl padl na kolena, přičemž z jeho břišní dutiny vypadávaly vnitřnosti na zem.
Sebastian si byl vědom toho, že se na svého vládce nemůže ohlížet, jinak nepřežije. Zatím si Vincent nevedl tak špatně a pokud se mu včas podaří zlikvidovat veškeré své nepřátele, tak mu bude moc pomoci. Ano, byla to sázka do loterie, ale jinak to nešlo. Najednou si uvědomil, jak neuvěřitelně sobecký je. Avšak logicky, kdyby zemřel - kdo by se místo něho nastoupil na trůn místo Vincenta?
Platinovovlasý upír se znovu vrhl na své nepřátele. Avšak v krvi začínal cítit, že ho brzy opustí síly. Proto se snažil je pobít, co nejrychleji a pokoušel se o riskantnější útoky.
Vincent na tom se zraněními byl podstatně hůř a to u jeho nohou leželo méně poražených. Útočil magií i ostřím, ale boj se zbraní skutečně nebyl jeho silná stránka. A poté se stalo něco naprosto nevhodného. Zakopl o tělo jednoho z padlých a jako nějaký začátečník - a ne vládce všech upírů - upadl. Ihned se nad ním vztyčil jeden anděl, který ho chtěl s lehkostí probodnout... druhý mu sešlápl ostří obou mečů.
Najednou se anděl, který stál nad Vincentem, chytl za břicho a zasténal. Upustil velký meč ve tvaru kříže, s kterým po celou dobu bojoval, a on s zaduněním dopadl na zem vedle Vincenta. Druhý anděl nevěděl, co se děje. Nechápal, jak může z pod prstů jeho druha téct rudá krev. Prvnímu andělovi se u úst objevil také jeden pramínek životodárné tekutiny a on padl na kolena.
Teprve teď se za ním objevilo drobné tělo mladého upíra jménem Aeneas. V rukou držel dýku, která v boji na nic nemohla být, ale na podlou vraždu zezadu se hodila. Tvářil se, jakoby sám nevěděl co a jak udělal. Vedlo ho k tomu něco silnějšího než strach.
Zbylý anděl nechal Vincenta Vincentem a skočil k chlapci. Stačil jediný švih katanou a zranil ho tak, že už nebyla možnost, aby se z toho mohl dostat. V chlapcových očích se zračilo zděšení - nechápal, co se právě stalo. Nevěděl, odkud se v jeho těle bere tak šílená bolest. Poté se podíval na své ruce od krve a tělo, pak teprve pochopil. Spadl na zem za andělem, kterého sám zabil.
Pozoroval nebe a jen doufal, že se mu jeho vládce podařilo zachránit. Jeho život byl ničím, avšak Vincent nemohl zemřít. Udělal toho tolik pro upíry, byl hrdinou a samotný byl tak...
Sebastianovi se podařilo zabít předposledního anděla, co na ně zaútočil. Takže zbyli jen dva. Jeden u Vincenta, jeden u něj. Rozhlédl se, aby zjistil, co se stalo, avšak dřív, než si stačil pořádně prohlédnout scenérii, musel odrazit útok svižné katany. Nadechl se, aby se uklidnil, protože jeho tělem prostupovala bolest v krvi, že zabíjí své druhy, svou rodinu. Snažil se odpoutat pozornost od všeho a jen bojovat tak, jak ho to v dětství učili. Viděl své rodiče a tvrdý výcvik, který mu věnovala i matka. On nemohl cítit, musel pouze bojovat.
Vincent poslal jedno z nejstrašlivějších zaklínadel na svého protivníka, který byl potěšen tím, jak snadno poslal k zemi Aenea. Andělovo tělo se začalo rozkládat, kousek po kousíčku dopadalo na zem, avšak přitom ještě anděl žil. Bylo to ohavné, ale nic méně krutého si nezasloužil.
Upírský vládce se dostal na všechny čtyři a i přes zranění přelezl až k Aeneovi. Vzal ho do náruče a podepřel mu hlavu. Tohle skutečně nikdy nechtěl. Už pro něj nikdo neměl zemřít, protože on si to nezasloužil. Adrien, Ryuzaki... a Aeneas. To dítko se k nim přece nemohlo přidat! Ač Severuse nenáviděl, jak chtěl, přesto to takto nemohlo skončit.
Z očí, v kterých se skrývalo šílenství, začaly téct slzy a dopadat na chlapcovu tvář. Bylo mu jedno kolik je okolo nepřátel. Jen pozoroval obličej jednoho ze svých rádců. Do oblečení se mu vpíjela veškerá krev.
Chlapcovo tělo jako by ho nutilo zavřít oči, avšak on nechtěl. Musel si prohlížet tvář svého krále, protože věděl, že ji již nikdy neuvidí. Uvědomění…. Přišlo spolu se smrtí. Říká se, že v takových chvílích člověku přoběhne před očima celý jeho život, ale on nic takového neviděl. Viděl jen tu nádhernou tvář.
"Já…" zašeptal. Spíš chraplal, jak se mu do hrdla dostala krev. Pokusil se pozvednout dlaň k Vincentově tváři a poprvé a zároveň naposledy se jí dotknout. Její chladivé dokonalosti. "Miluji vás."
"Aenee," oslovil ho. Sklonil se k němu blíž. Nevěděl, co na to má říct. Nechtěl mu ublížit a přiznat, že on k němu lásku necítí a nejspíše ani nemohl. Nepřitahoval ho, nerozuměli si. Jen litoval jeho mladého života, který musí tak brzy skončit.
Chlapec se přinutil nezavírat oči. "Ano?" šeptl.
Sklonil se k němu ještě blíž. "Jsi nádherný," zašeptal. Uvědomoval si, že tento chlapec se nikdy nedočkal žádné něžnosti, lidské nemohl a upírská mu nebyla dána ani jeho rodiči. Pohladil ho svou zakrvácenou rukou po vlasech, a poté ho políbil na rty. Snažil se být, co nejprocítěnější, avšak cítil k němu jen lítost, ale on to pro svou nezkušenost snad nepoznal. "Nemohu tě zachránit," šeptal mu, když byl ještě u něj blízko.
Aeneas zavřel oči. "To nevadí," hlesl. Krev mu vytékala z úst a jeho tělo pomalu ochabovalo. Bolest ustupovala, díky přicházející smrti. Tělo se začalo pomalu rozpadat.
Sebastian jedním švihem usekl andělovi hlavu a teprve pak se mohl ohlédnout. Jeho vládce byl v pořádku, ale držel v náručí dalšího upíra. Dlouho ho ovšem držet nebude - rozpadne se tak rychle v prach. Šel k němu a díval se, jak smutnou tvář má. "Syn Severuse?" zeptal se potichu. Jeho tělo a oblečení byli od krve, kapala na zem.
"Ano," odpověděl Vincent a vzhlédl. V očích měl slzy.
___--___
Hnědovlasý poloupír seděl na židli v nepříliš prostorné kuchyni a koukal na sbé prsty,. Které tiskl k sobě. Iori ho sem na chvilku poslal - jen na chvilku, zdůraznil. Nechtěl, aby se tu setkal se Sebastianem. Prý by to byla zbytečná komplikace. Zack to chápal, ale stejně se mu to nelíbilo… proč se musel schovávat před vlastním bratrem?
Sebastian otevřel domovní dveře a znovu podepřel Vincenta, aby ho mohl zanést dovnitř. Měl u sebe v zavazadlech jednu desinfekci, která byla vytvořena speciálně pro upíry a díky ní se zranění rychleji hojila. Bylo to to nejlepší, co kdo mohl vládci nabídnout. Strčil do dveří, aby se zavřeli. "Iori..." zašeptal, aby zjistil, jestli je jeho manžel doma a pomůže mu. Poté se otočil na svého krále, kterému se vyčerpáním zavíraly oči. Vypotřeboval na boj spoustu energie.
Zack ztuhl. "A kruci," vypadlo mu z polootevřených rtů. Rychle se rozhlédl kolem, jestli se není kde schovat. Momentálně ho bolelo celé tělo, ale jeho vina to rozhodně nebyla. Měl v sobě tak málo energie, že by se nedokázal přemístit. Mlčel.
Sebastian si povzdychl a zamířil do ložnice, aby tam položil Vincenta. Vlastně - neměl přístup do jiného pokoje, než byla ložnice, koupelna a kuchyně. Takže ho neměl kam jinam dát. "Držte se, prosím," zašeptal k Vincentovi. Avšak najednou si uvědomil, že tu cítí ještě někoho. Ostražitě se rozhlédl.
Zack se znovu rozhlédl kolem sebe. Nikde nic a tak se raději natlačil na stěnu. Možná by měl zůstat sedět, snad by to bylo pro něj důstojnější, avšak nemohl. Cítil tu svého bratra a ještě jinou vůni, kterou neznal.
Položil opatrně Vincenta na postel a podíval se na něj. Možná by potřeboval krev, ale tu mu on dát nemůže, protože je v ní i archandělská příměs. Rozhodl se jít podívat do kuchyně, zda tam Iori nemá nějaké zásoby. Rychle přešel do dalšího pokoje, kam směl, ale ve dveřích se zastavil. "Kdo... kdo jste?" zeptal se bytosti uvnitř.
"Vy jste Sebastian, že?" zeptal se hnědovlasý, stále se tisknoucí na stěnu. Jednu z dlaní držel na místě, kde měl Vincent nejhlubší ránu. Bolest cítil stejně jako jeho bratr.
"Ano," kývl. Přešel k němu blíž a chladně si ho měřil. Byl tak neuvěřitelně podobný Vincentovi. Nechápal to. "Ještě jedno - kdo jste?" zopakoval svou otázku. Vzal ho za ruku a odkryl jeho bok, aby zjistil, zda tam skutečně má nějaké zranění - nebo proč se tak chová. Skutečná rána tam nebyla, pouze modřina . Odstoupil od něj. V hlavě měl opravdu šílenou myšlenku, kdo by to mohl být.
"Zack," zašeptal a uhladil si košili na místech, kde ji Sebastian nadzdvihl. Byl nervózní. Musel pryč!
Přivřel oči a tvrdě se na něj podíval. "Nevíte, kde tu má Iori krev?" zeptal se ho, i když si myslel, že to nebude vědět. Nemělo cenu se z něj snažit dostat, kdo to je. Teď to nebylo důležité. Hlavní byla Vincentova záchrana. Nic jiného Sebastiana nezajímalo - vládce nesměl zemřít tak zbabělou smrtí.
Zack sklonil tvář ke svému boku a zakroutil hlavou. "Stalo se něco Vincentovi?" jako by to nebylo jasné ze známek ran na vlastním těle.
Sebastian se nad touhle otázkou ušklíbl. "Pojďte se mnou - dáte mu trochu krve," otočil se a šel do pokoje. Snad z toho bylo jasné, že ji skutečně potřebuje. Zack byl jediným možným dárcem. Sebastianovi by to nedělalo potíže, ale prostě nesměl. Jinak by se Vincentovi ještě přitížilo.
Zack se odlepil od stěny a pomalu Sebastiana následoval. Potřeboval se připravit na to, že Vincenta poprvé uvidí. Bál se, přirozeně. Přes veškerou svou výchovu se bál, co se stane. Ale šel - toužil ho vidět. Své starší dvojčátko.
Platinovovlasý vešel do ložnice, a pak hned ke svým věcem, aby mohl Vincenta ošetřit. Koutkem oka se na něj podíval. Přesně jak si myslel - měl ránu na tom samém místě, jako se ten chlapec, Zack, držel. "Pane," zašeptal a začal rychle vybalovat potřebné věci. Vincent měl přivřené oči, ale vypadalo to, že téměř vůbec nevnímá.
Zack se zastavil ve dveřích a zostra se nadechl. Vypadal jinak a přesto stejně než on. Hebce vypadající, skoro bílé vlasy, ale s nádechem dozlatova a bělomodré oči. Ve všem byl jiný a přesto s ním měl Zack neuvěřitelně silné pouto. Vešel do pokoje.
"Dejte mu napít, prosím..." zatvářil se na něj trochu vlídněji Sebastian a připravoval si lahvičky s léčivou tekutinou. A nějaké obvazy.
Zack se přiloudal k posteli, pohled nespouštíc z Vincenta. Posadil se vedle něj a přivřel oči. Takhle blízko ho ještě necítil. Byl to nepopsatelný pocit…. Přiložil si dlaň k ústům a zuby nakousl své zápěstí. To poté podstrčil Vincentovi k ústům.
Sebastian je pozoroval. Viděl, jak Vincent reaguje na jeho krev. Pije ji, trochu se nadzvedává, aby jí měl víc. Jeho rány se začaly uzdravovat, ale velice pomalu. Hlavní bylo, že načerpá nějakou sílu a nezemře na její nedostatek. Neměl používat tak silné kouzla. Sebastian se také učil zakázané magii, ale nikdy mu příliš nešla - raději se setkal s bojovníkem přímo.
Podložil mu dlaní záda, jako by se bál, že blonďáček spadne do peřiny. Na Vincentově zápěstí se začala tvořit modřina a Zack začínal ztrácet příliš energie a krve. Ještě chvíli nechal Vince pít, než odtrhl od jeho úst své zápěstí.
"Děkuji," zašeptal Sebastian, i když on neměl proč děkovat. Přešel k Vincentovi a rozmýšlel se, co má nejdříve začít ošetřovat. Upírovy oči ovšem zatím dostaly přítomnějšího pohledu. Zadíval se nejprve na ruku, která mu nabídla krev, a poté na jejího majitele. Z úst mu proniklo velice tiché vyjeknutí.
Zack se trochu zatřásl při tom pohledu modrobílých očí s výraznými kříži uprostřed. Jeho bratr….. zašeptal si v duchu a skoro se usmál. Sundal ruku z Vincentových zad a sklopil tvář. Přeci jen seděl před svým králem.
Vincent se vyškrábal do sedu a pozoroval bytost před sebou. Zase téměř vypotřeboval veškerou svou energii, aby to dokázal. Ale musel vědět, kdo to je. Díval se na něj a nerozuměl tomu. Jak mu někdo mohl být tolik podobný.
"Pane, prosím, lehněte si - musím vás ošetřit," Sebastianovi se takhle situace nelíbila. Měl dojem, že udělal chybu, když toho chlapce přivedl, aby dal Vincentovi svou krev. Ano. Z nevědomosti je páchána spousta chyb. Iori ho zabije.
"Můj pane," zašeptal Zack s pohledem upřeným na povlečení. Musí odejít! Začal se zvedat.
Vincent ho zachytil a zasténal, protože ho zabolelo celé tělo. "Kdo jsi?" Přestože měl pramálo síly, nepouštěl ho. Musel to vědět!
Zack tiše zakňučel, jak ho bolest jeho dvojčete na okamžik ochromila. "Jmenuji se Zack, pane."
"To už jsme oba slyšeli," vložil se do toho Sebastian. "Ani jednomu nic neřekne vaše jméno... původ je důležitý," vyjasnil mu to, co by v jiné podobě řekl i Vincent, aby mu tak ušetřil síly. Neměl se namáhat a tenhle chlapec nemá právo to tak dlouho protahovat.
"To není důležité," podíval se na platinovovlasého. "Vůbec bych tu neměl být, byla to chyba," zašeptal.
Vincent ho stále držel, i když mu to dělalo větší a větší potíže. "Odpověz!"
Zack se nadechl. "Jsem Lilienův syn," zašeptal.
Vincent ho pustil. "Nikdy mi Lilien neřekl, že má syna..." poznamenal a usmál se na chlapce. Stále ovšem nechápal jejich podobnost. "Děkuji za odpověď, Zacku." Kývl a položil se zpět na postel. Sebastian si oddechl, že to skončilo takto a začal rozepínat Vincentovi košili, aby mu ji mohl svléct a ošetřit ho.
Zack si oddechl, že nemusí vyslovit tu druhou, horší část. "Nedivím se mu," zašeptal. "Nejsem čistokrevný."
Sebastian svlékl z Vincentovi hrudi košili a jemně svými hebkými prsty přejížděl kolem jeho zranění, aby zjistil, jak hluboká jsou. Vincenta to téměř nebolelo. Možná jen příjemně chladilo. "Pane, dám vám na to jednu desinfekci, která bude pálet," oznámil mu. "Ale napřed vám to omyji."
Zack přivřel oči. Další bolest? Bál se, že to bratrovo tělo nevydrží, možná by si měl na chvilku odpočinout. "Mohu to udělat já?" zašeptal v otázce.
"Vypadal jste, že chcete odejít," podíval se na něj Sebastian, ale poté kývl. "Pokud jste lepší ošetřovatel..."
Zack pokrčil rameny. Jedna část pravdy byla vyslovena a nevypadalo to, že by se chtěli vyptávat dál. Přistoupil blíž k bratrovu tělu a vzal do rukou hadřík, který pečlivě vymáchal ve vodě a poté vyždímal. Jemně začal omývat upírovy rány. Šlo mu to dobře, neboť přesně věděl, která místa upíra bolí a dokázal se jim vyhnout nebo, pokud to bylo nevyhnutelné, je dostatečně něžně omýt.
Sebastian je pozoroval. Ano, muselo to být tak, jak si myslel, ale nechápal, jak se tohle mohlo stát.
Zack si nevšímal jeho pohledu a uchopil Vincenta za zápěstí, kde měl upír známku jejich propojení. Studenou vodou modřinu trochu zchladil.
"Nanesete mu na rány i toto?" zeptal se ho Sebastian.
Zackt se k němu obrátil. V Sebastianových rukách, byla desinfekce. "To by jste raději měl udělat vy," netušil, jak by zakryl bolest svého těla, když by to nanášel.
Sebastian kývl. "Vincente, mělo by to pouze hřát, možná trochu víc, ale nebolet ani neštípat," upozornil ještě jednou upíra. Poté se povzbudivě usmál a nalil trochu z lahvičky do jeho rány. Vincent sebou škubl překvapením a zasténal. Skutečně to nebolelo, ale nepříjemné to bylo dost. "Psst... potrvá to jen chvilku," pamatoval si, jak mu to samé říkala sestra, když ho v mládí pokousali vlci.
Zack tak, aby to nebylo moc nápadné, sjel dlaní k boku s tiskl ho.
Sebastian si toho ovšem všiml, ale raději o tom nepřemýšlel. Přesunul se na další část Vincentova těla a zase trochu desinfekce použil. Tak pokračoval dál, dokud neošetřil celé jeho tělo. Teď to bylo potřeba jen obvázat. Natáhl se pro nějaký z obvazů a začal. "Myslíte, že mě Iori zabije, že jsem mu zašpinil povlečení?" zeptal se s mírným úsměvem, protože věděl, že Vincent se již začíná uzdravovat. Pomohlo to.
"Řekl bych, že ne," zašeptal Zack a vzdálil se. Ale mě zabije.. udělá ze mě vývar - nejlépe slepičí. Neměl jsem sem chodit.. pomyslel si hnědovlasý.
"Zacku, mě tvůj otec chce zabít jen za to, že dýchám," usmál se na něj a dál pokračoval v obvazování.
Vás chce zabít, mě rozčtvrtí na drobné kousíčky a povaří, přidá koření a sní mě.
Vincent se na něj ještě podíval. "Děkuji," zašeptal k němu. Poté zavřel oči a nechával se Sebastianem opečovávat. Ten, jak mile to dokončil, se zeptal: "Asi tady nechcete zůstat? Mám vás někam přenést?"
Zack se na Vincenta příjemně usmál. "Měl by jste se vyspat, vaše výsosti."
"Chtěl bych do svého domu," dostal ze sebe. Poté se ovšem pokusil o úsměv. "Ioriho posteli se vyhýbám hodně dlouho... a nakonec jsem v ní skončil." Sebastianovi to připadalo stejně směšné jako Vincentovi, ale tušil, že Zack touhle větou tak nadšený není.
Zack zavřel oči a sklopil pohled. "A já bych už stejně měl jít," zašeptal a otočil se k odchodu. Zakašlal. "Kruci."
Sebastian se za ním podíval. Nelíbilo se mu, že chlapec odcházel, ale neměl ho jak zastavit. "Na shledanou," zašeptal.
"Nejspíš se už neuvidíme…. Takže sbohem."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama