Prach ve Větru; 24a

24. února 2010 v 17:40 |  Prach ve Větru
Ozval se zvonek a hnědovlasý, doposud sedící na pohovce, se viditělně napnul. Chvilku ztuhl, snad aby si uvědomil, jestli se mu to jen nezdá, poté vyskočil z pohovky a rozběhl se ke dveřím. Bylo velice brzké ráno a venku ještě byla tma. Zaváhal. Co když je to upír a chce mu oznámit, že… Nechtěl na to myslet. Sáhl po klice a otevřel dveře dokořán.

Před dveřmi stál téměř od hlavy až k patě zafáčovaný Sebastian a podpíral Atsushiho, který utržil jen několik málo zranění. Podíval se na Kennetha pohledem, že teď mezi dveřmi nic vysvětlovat nebude. Atsushi vůbec ani nezvedl hlavu, vlasy mu padaly do tváře stále stejně špinavé, jako když bitvu opouštěl. Platinovovlasý ho podpíral jen jemně, přesto na něm bylo vidět, že ho to stojí spoustu síly. Ve tváři ovšem měl starost a žal - nic nedopadlo tak, jak mělo, to bylo jasné.
Kenneth šokovaně rozevřel oči a natáhl ke svému muži ruce, aby ho mohl sám podepřít. Přitáhl si ho k sobě, přičemž nezapomínal dávat pozor na možná zranění, a odhrnul mu vlasy z tváře. "Atsushi?" vydechl zděšeně.
Sebastian je pozoroval s jistou žárlivostí v očích, avšak tu přebíjela vědomost, že takhle bude démonovi nejlépe. Zhluboka se nadechl, jakoby chtěl něco říct, avšak pak zakroutil hlavou a chtěl se otočit k odchodu. Ještě jednou se podíval na Atsushiho, který zoufale objal Kennetha a položil si hlavu na jeho rameno, než se vydal pryč. Doufal, že se o něj hnědovlasý démon postará, pokud by se tak stalo - nemusel mu ani děkovat, že ho přivedl.
"Atsushi?" zašeptal znovu Kenneth, tentokrát více něžněji, než předtím. Pevně k sobě černovlasého démona tiskl a na přítomnost Sebastiana si ani nevzpomenul. Jen Atsushiho držel a byl rád, že je naživu a relativně v pořádku. "Atsushi?" hlesl, když si něco uvědomil a hrdlo mu vyschlo. "Kde je Takayori?"
Černovlasý démon se ihned, jak uslyšel to jméno, ke Kennethovi silněji přitiskl, až prsty silně zarýval do jeho zad. Nezadržel slzy - nebyl toho schopen; a proto se znovu začaly kutálet po jeho tváři a vpíjet do látky Kennethova oblečení. Rozvzlykal se: "On..." Ale dál nebyl schopen slov.
Druhému démonovi to došlo až po chvilce, ale nakonec se z jeho očí také začali stáčet horké slzy plné smutku a bolesti. "Ne…" špitl, jako by tomu nechtěl věřit. NE, on nemohl být mrtví. On ne! Vždyť ten prcek za nic nemohl…. Proč musela ta nevinná dětská tvářička zaplatit životem za něco, co vůbec nechápalo? Ninive… netušil, jak se to jméno dostalo do jeho mysli. Ano, on také zemřel. A kvůli čemu? Protože ho Kenneth miloval. Jen proto, kvůli ničemu jinému.
"Neochránil jsem ho..." dostal ze sebe Atsushi pře vzlyky. Mírně se třáslo, avšak z části to bylo i zimou, jak moc měl promrzlé tělo. Na sobě měl ještě bitevní špínu a zaschlou krev - svou, Takayoriho a nepřátel. Stále byl v démonském brnění. Nenechal nikoho, aby ho z něj sundal, nenechal se umýt, nedovolil jim, aby ho vzdálili od těla chlapce.
Kenneth s ním ještě chvilku stál v předsíni, vydýchávajíc, co se právě dozvěděl. Snažil se nevzlykat - Atsushi ho teď potřeboval silného. "Sundám ti to oblečení," zašeptal pevně. "A musíš se umýt, lásko."
Démon mu na to nic neodpověděl - nebyl schopen dalšího slova. Stál a objímal ho, jeho sevření již nebylo tak silné, avšak přesto na nic jiného se v tu chvíli necítil. Kromě Kennethova těla nevnímal svět kolem sebe, na nic nebyl ochoten reagovat - nic pro něj neexistovalo. Svého manžela bral na vědomí jen, protože mu na něm tolik záleželo a chtěl si být jistý, že je v pořádku - že se mu nic nestalo. Jinak by ho snad také vůbec neregistroval...
Pomalými krůčky Atsushiho táhl ke koupelně. Snažil se ho co nejlépe podpírat, aby mu nebral jeho energii a předával mu tak svou. Opřel ho o pračku a začal ho zbavovat zakrváceného oblečení i zbroje. Všechno pečlivě uložil do rohu, neboť věděl, jak na tom oblečení Atsushi lpí, teprve pak začal napouštět vanu. Sám se nevysvlékal. Musel jen Atsushiho umýt a trochu zahřát, k čemuž mu snad pomůže čaj. Jestli si ho tedy Atsushi vezme. Pochyboval o tom.
Černovlasý zůstal stát tam, kde ho nechal. Trochu se třásl. Na jeho nahém těle se jasně rýsovaly silné podlitiny a mnohdy i krvavé šrámy, přesto jak byl silný bojovník, ho starost o Takayoriho připravila o obezřetnost a uštědřila mu spoustu ran. Hlavu měl skleněnou dolů, avšak jeho pohled byl naprosto prázdný.
Kenneth zastavil přísun vody z kohoutku a nejdříve do ní namočil hadřík, kterým začal pečlivě, ale s velkou něhou, vymývat manželovi rány. S nenávistí hleděl na ty rány, proklínal ty, co mu je způsobili… Tak… ne, teď nebyl čas se proklínat a ani vzpomínat. Teď bylo důležité postarat se o Atsushiho. Všechno - i smutek - muselo jít stranou.
Démonovy slzy jakoby neměly konce. Stále nové a nové se kutálely po jeho tváři, přestože již nevzlykal nahlas. Působil v tuhle chvíle slaběji než dítě. A to ještě potvrzovalo, že jeho tělo se již dlouho na nohách neudrží a zhroutí se vyčerpáním. Snad do Kennethovy náruče.
Dokončil vymývání ran. "Miláčku," oslovil démona. "Musím tě dostat do vany, pomůžeš mi?" sám by ho neunesl. Ani kdyby byl zdraví. On byl chemik, ne bojovník.
Atsushi na to ovšem nijak nezareagoval.
Pohladil ho po tváři. "Prosím," šeptl a políbil ho na rty. Nevěděl, co dělat.
Černovlasý k němu zvedl prázdný pohled a přikývl. Jistým způsobem si uvědomoval, co po něm Kenneth chce. Stejně jako si matně vybavoval něco, co mu šeptal Sebastian. Omlouvat se snad za vše. Za smrt Takayoriho, za smrt Vincenta... za vše. Přesto - na co byli omluvy? Co mohly odčinit?
Kenneth mu věnoval láskyplný úsměv, než ho podepřel, aby mu pomohl do vany. "Opatrně, lásko," zašeptal. Pohledem již vyhledával něco, čím by ho mohl umýt tak, aby ho to co nejméně bolelo.
Dostal se s Kennethovou pomocí do vany a potichu sykl, když se ponořil do koupele. Veškeré rány ho štípaly, avšak nebylo to nic proti bolesti, kterou způsobovaly. Přesto si toho vůbec nevšímal. Bolelo ho to, ale on tomu nedával žádnou váhu, jen tělo na bolest reagovalo - mysl byla otupělá. V jeho srdci byla mnohem zoufalejší rána a prázdno, které nikdo nevyplní.
"Promiň," hlesl Kenneth. Nedalo se však nic dělat. Rány musely být čisté, než je obváže, aby se nezanítili. Nakonec se rozhodl neumývat ho prozatím mýdlem, ale jen vodou. Teprve, kdyby něco nešlo vymýt, pak postoupí k onomu mýdlu. Vlasy Atsushimu umyje až nakonec. Šampon by ho zbytečně pálil.
Dlaní se dotknul Atsushiho hrudi a začal po ní jemně přejíždět, aby odstranil veškeré nečistoty.
Prázdně pozoroval hladinu vody. Každá kapka žbluňkla a zvlnila ji. Cítil Kennethův jemný dotek, avšak nereagoval na něj. Nejraději by si kdekoliv lehl a zůstal tam sám se svou bolestí do skonání světa, který asi nakonec nezanikne.
Přesunul se na Atsushiho ramena a snažil se vyhýbat jeho zraněním. Voda se již barvila doruda, avšak on potřeboval toto dokončit. Tušil, že jeho manžel potřebuje být sám, ale….
Démon se trochu třásl a jeho slzy byly kapky, které vlnily hladinu. Pootevřel oči a vzlykavě se nadechl. Avšak na to, aby skutečně se snažil ze sebe dostat všechnu bolest pláčem, byl nyní slabý a otupělý. Nic. Přesně tak se dal nyní popsat jeho přístup ke všemu. Nic neexistovalo kromě bolesti nad ztrátou syna.
Kenneth domyl démonovo tělo. Trvalo mu to pře půl hodiny, protože Atsushi nespolupracoval a on musel často vyměňovat studenou vodu za teplou. Ponořil Atsushiho hlavu do vody, tak, aby se nenamočila ta nádherná, nyní již čistá, tvář, aby namočil vlasy a poté do nich vetřel trochu šamponu.
Podle toho, jak se Atsushi choval, to nevypadalo, že by chtěl kdy ještě promluvit. Možná se ani nezdálo pravděpodobné, že se z toho již nevzpamatuje. A pokud by se tak stalo, tak by určitě chtěl, aby Kenneth ukončil jeho trápení. Přece by nemohl strávit v tomto stavu věčnost.
Avšak to by hnědovlasý nikdy neudělal. Stejně tak, jako by toho nebyl schopný Liciniel, ani on nemohl zabít svou lásku. Leda zemřít spolu s ní.
Atsushi jen dál mlčel a ztrácel se v sobě.
Smyl šampon z Atsushiho vlasů a posadil ho. Poté se od něj trochu odtáhl, aby mu mohl podat teplí župan, do kterého ho chtěl zabalit. "Lásko, vstaneš, prosím?" poprosil ho.
Černovlasý vyplnil to, co mu Kenneth řekl. Avšak bylo to pro něj těžké. Celé tělo měl v jednom plameni bolesti a bylo tolik vysílené, že se ani nezdálo, že se dlouho udrží na nohou. Od pláče ho až nesnesitelně bolela hlava, ale on ho nebyl schopen zastavit.
Co nejrychleji mu oblékl župan a vysušil mu vlasy, přičemž ho nechal opírat se o to své. Odhodil ručník do koše na prádlo a s Atsushim, který byl jen v županu, zamířil do jejich ložnice. Musel ho nechat si odpočinout. Vyspat se z toho všeho. Jediné, v co doufal bylo, že se z toho Atsushi dostane.
Atsushi stoupal do schodů, a přestože cestu vůbec nevnímal, všechno v tomto bytě mu připomínalo Takayori. Hloubi duše doufal, že si za ním přijde do ložnice lehnout, nebo si zůstane hrát ve svém pokoji, avšak Atsushi - až se vyspí - za ním bude moc jít a hrát si s ním. Vidět ten jeho veselý úsměv, slyšet smích...
Dovedl ho až k posteli, do které ho uložil i se županem a znovu ho políbil. Jen letmo, aby muž věděl, že tu je. "Chceš donést čaj?"
Zakroutil hlavou, i když měl v ústech sucho a potřeboval doplnit tekutiny, které proplakal, ke všemu se stále třásl. Nechtěl nic! Jen Takayoriho a ten tu nebyl... a nikdy již nebude.
"Mám tu zůstat?"
Atsushi působil, že již neodpoví. Jen hleděl neznámo kam, avšak po chvíli přece jen natáhl ke svému manželovi ruku. Potřeboval ho. Stejně jako potřeboval Takayoriho. Jak bylo nádherné, když tu spolu všichni tři leželi a byli šťastní, že jsou spolu a nikdo je nedokáže rozdělit?!
"Dobře," šeptl druhý z démonů potichu a vlezl si do prostorné postele z druhé strany vedle svého manžela.
Atsushi se k němu přitulil jako mládě, které potřebuje ochraňovat. Beze slov se k němu tiskl a třásl se. "Kennethe," zašeptal potichu zoufalým tónem, který se mu stal vlastním. "Odpusť..." Věděl, že tohle mu nikdo odpustit nemůže. Takayori zemřel kvůli němu, jen on za jeho smrt může! Neměl mu dovolit, aby tak byl!
Kenneth ho ochranitelsky objal pažemi a přitisknul si ho k sobě. Nehodlal ho pustit! Nikomu ho nevydá! Ani Atsushiho vlastnímu pocitu viny. Ničemu!
"Je to má chyba," vzlykl a křečovitě zavřel oči. Skrčil se v Kennethově náručí, až působil skutečně zoufale.
Kenneth bolestivě zavřel oči a ještě víc ho k sobě přimknul. Rozhodl se nechat ho všechno vypovídat. Od toho tady byl. Aby ho vyslechnul. Aby mu pomohl. Miloval ho.
"Neměl jsem ho tam brát..." zasténal bolestně. "Neměl jsem...." Poté již začal nesmyslně drmolit jedno přes druhé: "Dítě... neměl tam být... měl jsem ho chránit... obětovat se..." Nadechl se a ještě víc se skrčil. "Bál jsem se o něj... ale oni mě nenechali se k němu vrátit." ¨zoufale šeptal jen hesla. "Liciniel... a já jsem u něj nebyl."
Kenneth k sobě zvedl Atsushiho uplakanou tvář a začal mu slíbávat slzy, které se hnaly po manželově tváři. Hladil ho po vlasech. "Nebyla to tvoje vina…" šeptal. "Nebyla. Nemohl jsi to vědět. Pššt… to bude dobré, lásko…"
"Nevrátí se..." oponoval mu černovlasý. Jeho malý chlapeček se již nikdy nevrátí. Nemůže ho znovu vzít do náručí a políbit na malé čelíčko.
"Tam, kde je je mu určitě dobře," zašeptal. "Určitě se na nás teď dívá, a přeje si, abys byl v pořádku. Směje se na tebe, jen ty ho nevidíš..!" ano, tohle si představoval tenkrát, když zemřel Ninive… že tu s ním stále je, neopouští ho.
Atsushi tomu nevěřil. Odkud by se na něj mohl dívat? Andělé byli z nebe a oni zničili anděli, takže žádný svět pro mrtvé duše není. Zmizí, rozplynou se a již nic po nich nezbude. Jen bolestivé vzpomínky!
Co mu měl jiného říct? Nechtěl, aby se takto trápil. I jeho ta ztráta bolela, ano, to nezapíral. Ale nemohl se dívat na něj, jak se tím ničí.
Černovlasý se stočil do klubíčka. Jeho tělo si přálo odpočívat, ale mysl mu to nechtěla dovolit. Trýznil se, protože si myslel, že si to zaslouží. Mohl za to všechno on! Nikdo jiný, jen on... Už zase neměl sílu mluvit, nedostávalo se mu slov.
"Nemůžeš za to… Atsushi! Nemůžeš!" šeptal zoufale. Tiskl ho k sobě svými slabými pažemi, nechával ho se k sobě stulil. "Lásko," vydechl.
Nemohl mu nijak odpovědět.
Kenneth si neslyšně povzdechl a položil si Atsushiho hlavu na svou hruď. Musel se prospat - tohle vyřeší někdy jindy, pokud tedy bylo co řešit. Přikryl je oba dekou a začal Atsushiho hladit po vlasech. Po chvilce se mu povedlo unaveného démona uspat.
Hnědovlasý se usmál.
Atsushi vypadal ve spánku tak klidně a krásně jako vždy, možná ho ještě krášlily slzy, co mu zasychaly na tváři. Leskly se jako křišťál na jeho běloskvoucí kůži tolik kontrastující s černými vlasy a dalším šrámem, který mu zůstane na tváři jako téměř věčná vzpomínka.
___-__
Ulicí se táhl temný stín. Svým zoufale pomalým krokem se táhl po přístupové cestě k jednomu z bytů, aby zazvonil a vyžádal si audienci. Vlasy jí spadali až k pasu ve vlnách a zakrývali k zemi sklopenou tvář. Černé oblečení jasně prozrazovalo náladu muže, který pozvedl ruku ze zvonku a stiskl šedé tlačítko.
Gackt se vesele vydal otevřít. Včerejší den se mu skutečně povedl a dnešek měl být také plný práce, která bude oceněna. Byl v tom nejtvořivějším rozpoložení, pln energie znovu a znovu pilovat tu samou píseň, aby byla tak úchvatná jako jeho každá. S ustáleným šťastným úsměvem otevřel dveře, avšak jakmile to udělal, radost mu z tváře zmizela. "Iori?" zeptal se překvapen tím, jak upír vypadal. Odstoupil od dveří, aby mohl jít dál.
Upír přikývl a vešel dovnitř. Znal to tady lépe, než u sebe doma. Cítil Gacktovu vůni, která prostupovala vším…. Přivřel oči a narovnal se. Vlasy tak odhalili jeho až nezvykle bledou tvář se šedými kruhy pod očima. Zrudlé oči nebyli zvláštností posledních pár dnů.
Zavřel dveře a čekal, zda začne mluvit sám. Nikdy se ho nevyptával. Do jejich přátelského vztahu - nebo jaký to vlastně byl vztah - nepatřily výslechy. Pokud něco jeden druhému chtěl říct, tam mu to řekl, pokud ne... mlčel. Bylo to logické a příjemné. Nemusel mu vykládat o všem, co se v jeho životě stalo a nebo děje právě teď. A tak i Iori mohl mlčet.
"Tak… země je zachráněna, jste tak spokojení?" hořce. Nechtěl se zmiňovat o tisícovkách mrtvých, kteří se za touto věto skrývali, přesto jim v duchu skládal hold. Jak upírům a démonům i archandělům. Všichni bojovali za to, v co věřili. Avšak za co bojoval on?
"Cože?" špitl tiše a nechápavě zpěvák. Něco v Iorim ho děsilo, vycítil, že na tom je skutečně špatně a ten tón to jen podporoval.
Iori si odfrkl a zoufale zasténal. "Vždyť tebe to vůbec nemusí zajímat," s náznakem šílenství v hlase. "Co je vám lidem do toho, kolik z nás kvůli vám zemřelo."
Gackt zůstával stát u dveří a jen se na něj díval. Skutečně netušil, o čem je řeč. Přestože působil Iori jako šílenec, věděl, že hlavní smysl jeho vět je pravdivý. Věděl o něčem, o čem se Gackt neměl jak dozvědět. Něco strašného se mohlo stát! Avšak - skutečně bude všechnu vinu lidstva dávat na bedra Gacktovi? Nyní si nebyl jistý, že mu skutečně nic neudělá. Cítil jisté nebezpečí.
"Archandělé, démoni, upíři… všichni umírali ve válce o vás," temně. "O celou tuhle zkurvenou planetu!"
Tentokrát již Gacktovi došlo, o co se jedná. Přivřel oči, ale ani o píď se k Iorimu nepohnul. Nevěděl, co by na to měl říct. Děkuji? Je mi to líto? Vždyť lidská rasa ani jednu z těchto frází nikdy neuměla používat! A proč by Gackt měl omlouvat za všechny? On sám nechtěl zachránit, neprosil se o to. Avšak i tak jim byl vděčný, jen za jejich hrdinství. Jak tohle vše měl říct Iorimu, když se k němu choval takhle?
Iori zatřásl hlavou. Neměl by si své zoufalství a bolest vybíjet na Gacktovi. Miloval ho…. Přešel k němu. "Promiň," skutečně se mu omluvil, připravený zopakovat to, co si myslel avšak.. nedokázal to.
Gackt zakroutil hlavou, že se nic nestalo. "Nemusíš se omlouvat," řekl mu klidně svým krásným hlasem a zdálo se, jakoby jedině tento zvuk dokázal Ioriho trochu uklidnit a utěšit. Ten tón, který se zaměřoval jen na něj - bylo to něco tak jiného od písní, co byly věnovány všem.
Iori rozhodil pažemi. "Nevíš, kde bydlí Yuusuke?" zašeptal.
"Ano, někde bych to měl mít napsané," zkoumavě se na něj podíval, proč to chce vědět, ale nakonec se ho nezeptal. Místo toho se kolem něj protáhl a šel si do ložnice pro svůj zápisník, kde měl potřebné adresy a telefony.
"Děkuji," hlesl upír a díval se na Gacktovy záda. Chtěl ho obejmout, ale nevěděl, jestli je to vhodné. A jak by mu mohl pomoci? Nikdy by ho nedokázal milovat. Jeho osudem bylo být sám, nikým nemilován. Beze všech, které miloval sám.
"Nemáš zač," odpověděl mu automaticky. Otočil se na něj, přešel k němu a podal mu svůj zápisník. "Tady..." ukázal na levou stránku. Měl tam téměř všechny údaje o Yuusukem.
Přikývl. "Dlouho se neuvidíme," zašeptal. Vskutku bude mít spoustu práce. Povzdechl si a v sobě sbíral síly na to, co chtěl udělat. Nakonec se s povzdechem naklonil ke Gacktovu uchu a tichoučce zašeptal: "Miluji tě…" adresu si pamatoval.
Gackt ztuhl a zadíval se na něj svýma nádhernýma mandlovýma očima. Na tohle již neměl vůbec co říct. Zhluboka se nadechl, avšak i přesto nepromluvil. Jen se díval. Co by mu na to něm odpovědět? Kdyby vyslovil tu otřepanou frázi, že on také, tak by to nebyla pravda a Iori by to poznal. Jenže mu také do očí nemohl tak náhle říct, že k němu tohle necítí a ani cítit nikdy nebude. Na to si Ioriho příliš vážil, než aby mu takhle ublížil.
Iori přikývl. Věděl, co by mu Gackt chtěl říct a přesto to neudělal. "Děkuji ti za tu adresu," přikývl. "Vrátím se, až bude čas na to, aby se z tebe stal upír… do té doby budu učit Yuusukeho."
"Ty ho chceš zasvětit?" došlo zpěvákovy ihned. Nechápal to - proč se o svého milence nepostará Vincent? Ano, byl rád, že chlapec přežije svou nemoc, ale nerozuměl souvislostem.
Iori přikývl. "Bylo to…" hlasitě polkl. "Vincentovo poslední přání."
Gackt se zhluboka nadechl, aby tuhle správu vstřebal. Neznal téměř vůbec Vincenta, přesto ho poznal a jeho smrt mu díky tomu nemohla být ukradená. Už jen kvůli Yuusukemu - chlapec ztratil svou druhou lásku, Gackt věděl, jak je to bolestné. Vydechl a chvíli mlčel. "Ať se Yuusuke za mnou staví, pokud bude potřebovat..." nabídl se, "... třeba si promluvit." Kývl, aby potvrdil, co řekl a ještě dodal: "A ty také, Iori-sama."
"Nebudeme žít v Japonsku. Jedu zpátky do Francie. Nebo Anglie, ještě nevím," zakroutil Iori hlavou. "Už mě tu nic nedrží."
"Takže nezbývá nic jiného než říct: na shledanou?" podíval se na něj trochu úzkostně Gackt. Po více než deseti letech, kdy s ním Iori byl, se s ním teď musí rozloučit. Tak najednou to skutečně nečekal. Ztratí toho nejcennějšího přítele, co měl kdy měl.
Iori zvedl k jeho tváři dlaň a pohladil ho po ní. "Ne," zašeptal. "Kdykoliv mě budeš potřebovat, tak stačí, když zavoláš či napíšeš. Mohu tu být ve zlomku sekundy… kdykoliv."
Zpěvák položil svou dlaň na tu Ioriho a zašeptal: "Děkuji." Nebylo to jen poděkování za tuhle nabídku, ale za naprosto vše, co pro něj udělal. Políbil ho do dlaně, kterou předtím měl na obličeji. Poté se k Iorimu sklonil a spojil jejich rty. Byl to něžný polibek, který byl skutečné loučení - to, které nepotřebovalo slova. Nemyslel si, že se někdy donutí, aby Ioriho rušil a zavolá ho k sobě. Sejdou se až v den, kdy se bude chtít stát upírem...
Odstoupil od něj o krok dozadu a podíval se na něj s lítostí v očích. "Běž..." zašeptal. Už si nejspíše v tuhle chvíli neměli, co říct. Nemohl ho dál zdržovat. Poslední přání bylo posvátné a splnit ho ještě posvátnější.
"Zavolej mi… někdy… prosím…" zašeptal do dalšího polibku, kterým propojil jejich rty. "Odpusť mi."
___-___
Yuusuke seděl ve svém pokoji a neustále se jedním okem díval po mobilu. Přece nebylo možné, aby mu nezavolal nazpátek! Nechal mu tam nejméně dvacet nepřijatých hovorů. Poslední dny s ním vůbec nebyl a Yuusukeho ho tolik potřeboval. Jeho nemoc se - zdá se - zhoršila a to znamenalo jediné, že ho naposledy musí políbit, než odejde. Okusoval nervózně konec tužky a snažil se soustředit na to, co píše. Přesto mu neustále pohled těkal na to jediné místo s jeho mobilem.
A pak ho najednou vyrušil zvonek.
Jako naivní puberťačka se vrhl ke dveřím. Co kdyby tam byl? Hned je otevřel, ani se nepodíval, kdo je za dveřmi.
"Ty jsi Yuusuke?" zchladil jeho nadšení tichý, vyčerpaný hlas nepříliš vysokého hnědovlasého upíra.
Chlapec kývl a podezřívavě se na muže podíval. Už ho někdy viděl. Uvědomil si, že to byl ten, co byl s Vincentem, když se tenkrát potkali na ulici a o ho málem vysál. Ustoupil od dveří, protože určitě nesl nějakou zprávu od Vincenta.
Iori přimhouřil oči a podal chlapci dopis. Byl trochu od krve, ale doufal, že chlapci pohled na ni nevadí. Jemu rozhodně ne. Byla to krev jeho dítěte. "Pro tebe, od Vincenta."
Yuusuke ji roztřesenými prsty přijal a zadíval se na její obálku. Měl hrůzostrašné tušení, že se jeho příteli něco stalo. Ta krev... Ukázal upírovi, ať jde dovnitř a sám se raději posadil, než se podíval dovnitř. Jen to tušení ho tolik děsilo, že nedokázal stát. Zlomil pečeť a rozevřel dopis. Do pohledu se mu vkradlo zděšení.

Mon amour, Yuusuke,
začínám ve svém rodném jazyku, jako bych chtěl připomenout tu dálku, která mezi námi byla. Je lehké psát, že jsem mrtvý, když ještě žiji a je lehké přemýšlet o tom, že když si to budeš číst, tak již žít nebudu. Co bych ovšem dal za to, kdybych těsně před smrtí mohl poslat své myšlenky právě tobě a říct ti vše s tou naléhavostí posledních okamžiků - byl bych stručnější a možná pravdivější, protože bych si uvědomoval vše, co teď nemohu.
Nechci, aby si pro mě plakal... tak prosím, neplač! To je jediné mé poslední přání, nechci smutek v tvých očí, spíš ať jen vzpomínáš... na to dobré, co jsem se ti pokusil dát - pravda, možná se mi to nepovedlo.
Už na začátku našeho vztahu jsme se oba museli smířit s tím, že nám není darována věčnost. Omlouvám se, že jsem ti neřekl, co chci udělat a nechal tě myslet si, že zemřeš jako první a opustíš mě. Je to kruté, ale mé srdce patřilo vždy jen jedinému - mé mrtvé dávné lásce - a tebe jsem nikdy nemohl milovat tak, jak jsem měl. Avšak tvůj vztah ke mně byl podobný, nebo ne? Už se to nedozvím, přesto děkuji za možnost být s tebou - hladit tě po tvé nádherné tváři, dotýkat se tvého těla...
Jsi krásný a krásným má patřit věčnost, protože i to je jistý druh umění... Miloval jsem tvou lidskost, avšak musím proti svým zásadám, když hodlám svého přítele poprosit, aby z tebe udělal upíra. Měl si zemřít tak mladý a tohle proroctví budoucnosti mě mučilo, proto jsem se rozhodl, že to nedovolím. Nedám ti možnost volby - doufám, že jednou mě přestaneš proklínat, jako i já jsem přestal svého stvořitele.
Navíc si myslím, že pro historika je nejlepší věčnost. Ano, teď se usměj! Chci se rozloučit s úsměvem, s vidinou lepší budoucnosti, pro kterou jsem bojoval a zemřel.
A teď skutečné Sbohem. Již se neuvidíme, vzpomínej jen pokud to nebude příliš bolestné.
Tvůj Vincent

Yuusuke v první chvíli nechápal, co to má znamenat. V té další si přál, aby to byl jen vtip, přestože věděl, že tomuto by se nikdy Vincent nesmál. Pak mu do očí vhrkly slzy, když se ujistil, že je to pravda. Vincent mu vždy říkal jen pravdu. A nakonec se pousmál - chtěl jeho úsměv, a proto mu ho naposledy věnoval. Avšak nevydržel mu dlouho, než propukl ve vzlykavý pláč.
Iori se na chlapce díval a netušil, jak mu pomoci. Každá ztráta bolela. Některá méně, jiná víc. A nejvíce ta, když ztratíte toho, koho jste milovali. Díval se, jak slzy stékají po Yuusukeho tváři, ale zároveň si ho i prohlížel. Ne, že by chtěl poznat Vincentův vkus. Chtěl poznat své budoucí dítě.
Chlapec po nejméně půlhodině, kdy byl z pláče tak unavený, že již ani neměl slzy, zvedl pohled na Ioriho. "Nechci věčnost," zašeptal zlomeně. Vlastně to znělo jako prosba, ne oznamovací věta. Jakoby sténal: Prosím, nedělej ze mě upíra! Chci zemřít... A přesto v jeho tělo bylo něco, co stále bojovalo s nemocí.
"Nemohu o tom rozhodovat," zakroutil Iori hlavou. Opravdu nemohl. Vincent byl jeho král… a bylo jeho poslední přání. "Gackt bude rád, když budeš žít."
Yuusuke neměl sílu odporovat. Znovu sklonil hlavu k dopisu a zhluboka se nadechl. Očima si procházel řádky stále dokola. "Kdy?" zeptal se šeptem. Chtěl vědět, kdy bude zasvěcen. Snad doufal, že do té doby stihne zemřít a nebo se toužil rozloučit se světem. Iori by mu měl veškerý jeho plán říct, dokud chlapec nemá sílu odporovat.
"Pokud možno okamžitě," jednoduchá věta. Na víc se Iori nezmohl.
Přivřel oči, jakoby chvíli přemýšlel, zda není možnost utéct. "A vy jste byl Vincentův přítel?" ještě se ho zeptal, aby si ujasnil, proč za ním zrovna přichází tento upír a ne někdo jiný.
"Já," zašeptal upír. "Já jsem byl jeho otec. A přítel také… doufám tedy, že mě za něj považoval."
Yuusuke si uvědomil, jak hloupé je jeho utrpení s tím, kterým musí trpět ten drobný muž před ním. Nedokázal si představit, že by něco takového se stalo jemu. Musel by zasvětit přítele svého syna, poté co by jeho syn zemřel. A to chlapec nevěděl, že mu zemřeli dva synové, ne jen jeden. Zhluboka se nadechl, ale najednou nevěděl, co by měl říct.
Iori si povzdechl. "Pokud je tedy výslech u konce, chtěl bych tě poprosit, abys si sbalil. Ráno nám letí letadlo a já nevím, v jak schopném stavu budeš poté, co se staneš nemrtvím."
"Letadlo?" zeptal se potichu. Pečlivě znovu zabalil svůj dopis a rozhodl si ho nechat. Poté vratce vstal. Byl vysílený pláčem a vlastně ani nevěděl, co by si měl sbalit.
"Ano," ujistil chlapce Iori. "Odlétáme do Anglie," zašeptal. "Nebudeš chtít s něčím pomoct?" nabídl se. Byla to přeci slušnost.
"Ne, děkuji," zakroutil hlavou. Nemohl ho obtěžovat s takovou malicherností. Zhluboka se nadechl, a poté vydal do ložnice. Začal si balit své věci, které sem před pár roky stěhoval, když začal se školou. Chtěl se zeptat, jak to bude s jeho studiem, ale svou otázku umlčel. Nebude ho zatěžovat tak hloupými otázkami.
Iori si prohlédl byt ve kterém chlapec žil. Doufal, že se mu v jejich honosném anglickém sídle bude líbit. Snad to uleví Yuusukeho duši. Bude s ním mít tolik práce. Chtěl ho naučit co nejvíce, aby na něj mohl rod být pyšný. Již před několika hodinami povolal ty nejlepší učitele, které znal. Ten chlapec si zaslouží všechny znalosti světa.
Dokončil ukládání svých věcí do zavazadla a ostýchavě se podíval na upíra. "Jmenujete se Iori, že?" zeptal se ho. Alespoň jméno měl právo znát. Jméno někoho s kým bude tak dlouho a bude ho muset poslouchat. Nebo si to snad představoval špatně? Vůbec si nebyl jistý, Vincent mu nikdy neřekl, co by se stalo, kdyby ho zasvětil. Nikdy to snad neměl v plánu.
Přikývl. "To je mé japonské jméno," zašeptal. "Ve skutečnosti se jmenuji Lilien. Nebo taky LuLu," pozoroval chlapce. Klidně se mohl ptát. Byl tu od toho, aby zodpověděl jeho otázky.
"A já vám mám říkat?"
"Pro začátek mi můžeš začít tykat," daroval chlapci úsměv. "Je to na tobě."
"Dobře," kývl, přestože si nebyl jistý, jak svému budoucímu stvořiteli bude říkat. Podíval se na své sbalené zavazadlo, a poté znovu na upíra. Pohledem se ptal, co teď? Ale nechtěl to vyslovit nahlas, protože tím na sebe třeba mohl přivolat zasvěcení.
Iori si povzdechl a přešel k němu. "Připravený?" zašeptal.
"Snad," souhlasil.
Natáhl ke chlapci ruku a nenásilně si ho k sobě přitáhl. Odhrnul hebké, černé prameny vlasů z Yuusukeho hrdla a ty dopadly nehlučně na chlapcova záda. Dlaní si podepřel jeho krk z druhé strany, než do které se chystal zakousnout.
Nekladl mu žádný odpor, i přestože se bál. Ano, Vincent z něho pil a věděl, jak chutná, když ho upír oslabí. Přesto si ovšem myslel, že to bude něco jiného. Víc bolesti a beznaděje. Nedokázal si představit, že prožije svou vlastní smrt, a poté bude žít věčně. Ale pro Vincenta to musel udělat.
Naklonil se k Yuusuikově hrdlu a vytasil špičáky. Tušil, že to bude chlapce bolet a tak ho podepřel druhou rukou. Poté se zakousl a začal sát.
Yuusuke zasténal bolestí, avšak nesnažil se od upíra dostat. Pevně sevřel víčka a nechával ten pocit, aby ho nakonec otupil, jak rychle ztrácel sílu. Jeho srdce bylo mohutně a tím vhánělo do upíra svou krev nakaženou virem. Byla jím okořeněná a chutná, takže to Iorimu zajisté nedělalo problémy. Chlapcovo těla chablo, až ho brzy musel upír držet v náručí.
Iori pil, dokud neucítil, že by měl přestat. Chlapec již byl na hranici mezi životem a smrtí. Stačila by jediná kapka a vše by bylo marné. Položil ho zády na podlahu a posadil se vedle něj. Prokousl si zápěstí.
Chlapec ležel bez hnutí a nyní se rozhodovalo o jeho dalším osudu. Jeho tělo bylo slabé nemocí, takže se mohlo stát, že to nevydrží, proto by měl být upír, co nejrychlejší. Zasvětit ho a tím se i s ním vydat vstříc novému životu, který se o ten starý bude tak bolestně opírat.
Přiložil ránu chlapci k ústům a donutil ho tak krev spolknout. Byla to jeho jediná záchrana. Kdyby chlapec chtěl, mohl teď zemřít.
Avšak jeho tělo toužilo přežít, porazit nemoc způsobem, který nikomu jinému nabídnut nebyl. Porazit ji! Jen to bylo těšící a doplňující síly. Přisál se k jeho žílám na ruce a sál, jakoby již byl upír. Polykal horkou krev a cítil, jak je lahodná. Neuvědomoval si, kolik jí vypil, protože v mysli neměl nic jiného. Jen svou věčnou záchranu, a nebo prokletí?
Iori ho nechal pít dostatečně dlouho, aby se chlapec co nejrychleji zotavil. Cítil svou krev jak plyne do jeho úst. Jak Yuusuke získává věčný život. Tu děsivou věc nutící vás stále se dívat, jak všichni kolem umírají.
A pak se chlapec sám od zdroje té rudé tekutiny odtrhl. Začal se svíjet, jak se jeho tělo měnilo. Vyhrávalo bitvu s virem, přičemž ze sebe dostávalo vše lidské a nevěčné. Jistým způsobem se měnilo i jeho srdce - ano, připravovalo se na všechnu bolest a krásu každého dne. Získávalo sílu navždy být, ať se stane cokoliv. Kůže se jasnila a dostávala nové schopnosti, avšak i tak - nově zasvěcený upír nebyl tak nepodobný člověku.
Iori ho pozoroval. Nyní mu nemohl ničím pomoci, s tímto se musel vypořádat sám. Byla to Yuusukeho bitva a upír věřil, že ji chlapec vyhraje. Podíval se na hodiny. Korunovace měla proběhnout až za 3 hodiny a on doufal, že ji stihne. Bylo by nezdvořilé, kdyby tam nebyl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama