Prach ve Větru; 24b - KONEC

24. února 2010 v 17:41 |  Prach ve Větru
Severus čekal napřímený pod schody k trůnu. Bylo jeho povinností, aby jako zástupce rady starších korunoval nového krále. Tím dal souhlas všech, že on je jejich volbou. Po své pravici měl malého sluhu, který jen přidržoval polštář, na kterém byl královský náhrdelník. Žádná koruna a žezlo, jen krásný zdobený náhrdelník, který chránil před prokousnutím krční temny, avšak také působil jako upíři zub. Celý byl z drahých kamenný.

Budoucí král měl přijít za okamžik, jak pravila tradice. Správně by měl jít za ruku se svou chodí a doprovázen dětmi, avšak... nyní se tak nekonalo. A Severus byl rád, že nevidí Ioriho kráčet na tak čestném místě. Ho skutečně nesnášel. Avšak Sebastiana měl rád - byl pravým synem svého rodu, žádný cit mu nekazil jeho urozenost, nepodléhal hrátkám s jinými muži a byl dost tvrdý, aby si udržel respekt.
Iori stál přede dveřmi do sálu a zády se opíral o sloup. Když se díval na to, co měl na sobě, sám sobě se divil, jak si to na sebe mohl vzít. Ale nepůjde tam přeci v rozdrbaných riflích…
Vzhlédl, aby se podíval, jestli jeho manžel již nejde. Chtěl mu říct o Yuusuke a o jeho vlastním rozhodnutím odjet odtud. Nemohl v této zemi nadále žít. Nedokázal by to….
Sebastian se za chvíli objevil v doprovodů dvou svých nejvěrnějších velitelů. Na sobě měl dlouhé černé zvonové kalhoty, avšak tyto se od jeho obvyklých lišily výšivkou stříbrného draka na levé nohavici. Hruď mu zakrývala dlouhá sněhobílá dlouhá tunika, která byla také prošívaná stříbrem, a tak zvláštní, že nechávala odhalený jeho krk a měla hluboký výstřih. Snad aby se tam později vyjímal náhrdelník. Na ramenou měl bílý kožich, který spadal až k zemi a on ho za sebou táhl. Do vlasů mu vpletly stříbro a zapletly do překrásného a složitého účesu, kterému vévodila tenká čelenka, která byla i přes jeho čelo. Pokud někdy předtím byl nádherný, tak se nyní jeho krása nedala popsat slovy.
Zastavil se před Iorim.
"Odjíždím," bylo Ioriho první slovo. Bez pozdravu, který by se k budoucímu králi hodil. Jen to slovo. Mezi palcem a ukazováčkem třel nervózně látku fialových šatů. Sklopil pohled k zemi.
Sebastian se na něj nepodíval. Stále cítil tak hroznou vinu, která trhala jeho srdce na kusy, že se Iorimu nemohl podívat do očí. "Chápu a i kdybych mohl, tak bych vám to nezakazoval," promluvil k němu tiše svým ladným tónem hlasu. Uklonil se a chtěl pokračovat v cestě dál, za svou nechtěnou budoucností, avšak ještě chvíli vyčkal, zda mu jeho manžel nechce říct ještě něco.
Iori se ostře nadechl. "Beru sebou i Yuusukeho," zašeptal. "Budeme v Anglii, kdyby tě to náhodou zajímalo," pousmál se trochu hořce. Věděl, že se Sebastian po něm nikdy nebude shánět. Nepotřeboval ho.
Budoucí vládce kývl. Nevěděl, co na to říct. Slibovat, že se za ním staví, by bylo příliš naivní, neměli by si co říct. "Dobře," dal najevo, že to bere na vědomí. Nadechl se a podíval na Ioriho. "Předpokládám, že po korunovaci už spolu nebudeme mít příležitost mluvit. Proto se znovu omlouvám a loučím, s vámi oběma," podíval se i na chlapce, který mu nebyl představen.
Bělovlasý se podíval stejným směrem. "Takže za 150 let," zašeptal. Ano, pak bude Yuusuke představen trůnu. "Mám jít s tebou dovnitř nebo se tam bez mé přítomnosti obejdeš?"
"Nemohu vás do ničeho nutit," řekl nerozhodně a tím se s ním rozloučil. Pokračoval v doprovodu svých stráží dovnitř, kde již ho celé urozené osazenstvo čekalo. A byl tam i ten, kterého toužil vidět nejméně, protože pohled na něj ho trýznil. Atsushi. Úchvatný, avšak nyní tak smutný. Jeho láska... navždy nedosažitelná. Povzdechl si tak tiše, že ho mohli slyšet jen jeho nejvěrnější, když ho spatřil, ale ostatní pocity držel hluboko uvnitř.
Iori na okamžik nahlédl dovnitř, než se dveře zavřely. Krvavé slzy se mu nahrnuly do očí. Opouštěl vše, co kdy měl a co mu zůstalo. Jeho dva přátele. Mohl vidět jen jejich záda, přesto věděl, že tento pohled si uchová v paměti velmi, velmi dlouho. Opřel se dlaněmi o chladné, kamenné zdi. Dveře již byli zavřeny a nikdo tak nemohl vidět jeho slabost.
Věděl, že se mu bude stýskat. Že bude trpět a proklínat sám sebe, přesto odjez byl jediným řešením toho všeho. Nechtěl zničit zbytky přátelství, které k němu Gackt choval, nechtěl svým zoufalstvím ještě víc ubližovat Atsushimu. Jediným řešením bylo slůvko.
Sbohem.
Několik málo krvavých slz dopadlo na podlahu. Měli tam zůstat ještě dlouho. Do doby, než je pošlapou podrážky botu upírů v síni. Žádný z nich se nad nimi nepozastaví. Žádný.
Sebastian procházel kolem upírů a slyšel, jak jejich srdce splašeně bijí, když ho vidí. Byl skutečně ztělesněním upírství, a přestože nechtěl být králem, hodil se na něj. Všichni ho museli od prvního okamžiku ctít a milovat, takový již měl osud. Jen jediná bytost mu nepodlehne. Může ho mít rád jako přítele, ale nepodlehne mu. Nepolíbí ho, ani jednou do skonání světa.
Komandos se krátce uklonili, když kolem nich budoucí král procházel. I-když se narovnali, hlavy nechaly skloněné. Byla to pocta a také projev poddanosti a podřízenosti. Vždy si zakládali na své cti a dobré pověsti. Nespočet jich padlo, avšak ti nejlepší tu byli stále. Připravení bránit krále.
Sebastian, když kolem nich procházel, zpomalil krok. Nejraději by jim řekl, ať jsou věrni svému skutečnému pánu a ochraňují jeho. Měl k nim úctu, avšak věděl, že vztah mezi nimi a Iorim nemůže překonat ani ten k vladaři. Pak se skutečně u jednoho z nich zastavil. Vycítil ho - tak silné měl smysli. Samuel. Přestože to bylo více než neobvyklé, mírně se mu poklonil, avšak hned pokračoval dál. Před trůnem na něj čekal Severus celý v černém - také ztratil syna, ale nepůsobil tolik zdrceně jako Atsushi a Iori.
Kenneth nahmatal Atsushiho ruku a pevně ji stiskl. Ne… nic nevěděl o Sebastianově lásce k Atsushimu, jen tohoto upíra neměl rád. Nevěřil mu a to se nikdy nezmění. Rozhlédl se kolem. Lilien tu nebyl a vypadalo to, že již nepřijde. Bylo to zvláštní, on si nikdy nic takového nenechával ujít.
Poté se platinovovlasý postavil před schodiště k trůnu, otočil se na osazenstvo sálu - ještě nemohl vyjít nahoru jako král, protože jím nebyl. Přivřel oči a pokynul všem, přesně jak určovaly zákony. Ozvala se jemná hudba houslí a klavíru, když si před ním Severus poklekl, a poté na pokyn vstal. Zapnul mu kolem krku náhrdelník a znovu poklekl. Avšak tentokrát ho následovali i všichni ostatní. Celá síň musela uctít krále.
"Vincent," začal potichu Sebastian, ale všichni ho slyšeli, "řekl, že jsme si všichni rovni a tak to i zůstane. Není nikoho nad právo." Také se uklonil, avšak poté se vzpřímil a otočil k trůnu. Vyšel po schodech a sedl si na něj. Nyní se osazenstvo síně mohl znovu napřímit. Upírstvo mělo nového vládce. Začínala zcela nová doba.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Haku Haku | 11. března 2010 v 20:53 | Reagovat

Uz ked som si precitala Kapky dežde tak som vedela,ze som nasla uzasny pribeh,nemohla som sa od neho odtrhnut,na konci tak ako teraz mi tiekli slzy prudom.Tak nadherne prepracovany dej,nadherny pribeh,prekrasna poviedka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama