Slza zmizelá za závojem přízraku; 17a

24. února 2010 v 16:29 |  Slza zmizelá za závojem Přízraku
Sportoval po schodech nahoru do hradní věže. Po tvářích a po čele mu stékal pot - jak zvláštní, vzhledem k rase, které náležel. Dýchal rychle a přerývavě. Ani v nejmenším nepřipomínal to veselé, růžové cosi, neustále smějící se na svět. Vlasy měl rovné, svázané ve falešném culíku a místo veselích, pastelových barviček, byl celý v černém.

"Ryuzaki!" křičel. "Brácha!"
Vyběhl posledních pár schodů a bez zaklepání vrazil do dubových dveří.
Ryuzaki stál u okna a pozoroval, co se venku děje. Vyděsil se, když se otevřely dveře, až nadskočil. Otočil se rychle na příchozího. Doufal, že je to Vincent, ale... nebyl to on. Světlo naděje v jeho očích pohaslo. Podíval se na svou ženu, kterou... ne, že by ji nenáviděl, jen - mohl k ní cítit jedině tak úctu jako k babičce. Bylo mu jí líto. Přesto se o točil na LuLu. "Už to propuklo, že?" byla to hloupá otázka, ale on se potřeboval ujistit.
LuLu zuřivě zakroutil hlavou. "Ano.. a pojď, není čas na otázky," celkem zbytečně k němu vztáhl paži. "Pojď! Vinc mi neodpustí, jestli se ti něco stane," zpola vybíhal ze dveří.
"Sbohem," naposledy se s vše říkajícím pohledem podíval na svou ženu a následoval ho. I přestože měl zakázané se ptát, neudržel se. "Vincent? Proč nepřišel on?" připadal si trochu ublíženě. I když chápal, že má důležitější poslání. Ale...
"Ach ta láska," povzdechl si, ale hned se zarazil, neboť si uvědomil, jak by se asi choval on v takové situaci. "Věř, že by to rád udělal, ale," sbíhal schody po dvou, ",právě si to v síni vyřizuje s Nejvyšším a pokud budu mít to štěstí, zabije i upírskou monarchii."
"S Nejvyšším?" upřímně vyděšený tón. "Kde jsou?"
"V Síni," povzdechl si. "A mám ti vyřídit, že máš zakázáno tam chodit. Je to tam nebezpečné."
"Ale..." nevěděl, co namítnout. "Dokážu se o sebe postarat!" Nebyl malé dítě, i když se tak cítil a všichni se k němu tímto způsobem chovali.
LuLu se k němu otočil. "Zakazuji ti tam chodit, Ryuzaki! Už jsem přišel o Adriena a…" propaloval ho pohledem. "Nedopustím, abys o život přišel ještě ty! Myslím, že ani Vincent by z toho nebyl nadšený, a pak," usmál se. "Z koho bychom si s Atsushim utahovali. Pojď."
Ryuzakiho to umlčelo. Následoval ho jako to nejposlušnější, nejmenší dítě svého rozhněvaného rodiče.
Seběhl znovu všech 326 schodů, dodnes si pamatoval jejich počet, a vyběhl spolu s Ryuzakim postranní chodbičkou ven.
"A kde mě vůbec chcete schovat? A jak se tam dostanu?" nevydržel být dlouho potichu.
"U Vincenta doma," ušklíbl se LuLu. "Což tě jistě těší. Kočárem, samozřejmě."
Ryuzaki se pousmál. Netrvalo to dlouho a skutečně došli ke přichystanému kočáru. Slyšel všude okolo hluk boje. A to jen prohloubilo strach o jeho přátele a hlavně o Vincenta. Takže úsměv z jeho tváře znovu zmizel.
"Ryu, neotálej!" otevřel mu LuLu dveře načež je za ním zase zavřel. Věnoval mu ještě jeden úsměv. "Mám tě rád, bráško," s tím odstoupil od kočáru.
____-____
Všude jako by bylo ticho, boj se odmlčel na tak dlouho, než poslední zaklínadlo rozhodlo o konci této bojové scény. Zhmotnění, které udržet vyčerpávalo nepřeberné množství energie, se trhalo a znovu sílilo v rytmu dechu. Tolik přemáhání nutno vynaložit na to, aby se tělo pohnulo a jedinou ranou ukončilo souboj s tím nejohavnějším nepřítelem. To, co dříve bývalo mocnou mlhou, se sesypalo na zem v podobě prachu. Zvuk se znovu rozezněl, i když by měl zůstat tichý - protože král je mrtev. Ať nežije král...
Světlovlasý upír vysílením padl na kolena. V ruce křečovitě svíral jehlici, která ukončila život Nejvyššímu a nemohl se donutit ji pustit. Vlasy měl zmáčené vlastní krví a ta odkapávala nejenom z nich na dláždění.
Zavřel oči.
Z očí mu tekly krvavé slzy a znamení na ruce pálilo. Dostal se až k hranici, přes kterou mág nikdy nesmí překročit. Stačil by tak malý krok a již by nikdy vydanou energii nenačerpal zpět. Zemřel by.
Spustila se mu krev z nosu a cítil ji i v puse.
Musí vydržet... Musí tu bít pro něj. "Ryuzaki..." neslyšně pronesené do hudby boje.
"Vincente!" zakřičel a podepřel tělo, klátící se vlastní vahou k zemi.
Jmenovaný pootevřel oči. "Zabil jsem ho..." oznámil, jakoby to nebylo, jak jinak zjistit. "Tak proč bojují a umírají dál?" jeho hlas byl chraplavý.
"Ach maličký," zašeptal LuLu a vzal ho do náruče. "Tady nemůžeš zůstat," bezradně se rozhlížel kolem sebe. "Odnesu tě do bezpečí, ano?"
"A Ryuzaki?" bylo vidět, že již dlouho se neudrží při vědomí.
"Je v bezpečí," přitáhl si ho víc k tělu aby ho mohl lépe chránit a vyběhl s ním v náručí ven z bitevní vřavy. "Hlavně neomdlévej! Vincente, slyšíš mne?"
"To jsem rád..." nevěděl, zda skutečně promluvil, avšak v příštím okamžiku se mu všechno rozpilo a on se propadl do černa.
"Krucinál," zavrčel LuLu. "Kočár a rychle!" štěkl na nejbližšího upíra. "Tohle nám nedělej, Vincente, tohle ne!" zakřičel. "Vstávej," a vrazil mu facku.
Avšak mladší upír na to nijak nereagoval.
"Ty zkurvenej Adriene, kde jsi, když tě člověk potřebuje. Kurva!" ulevil si. Odfrkl si a nehtem si rozřízl žílu těsně nad zápěstím. Přiložil ji Vincentovi k ústům a koutkem oka zahlédl Atsushiho, který se k nim rychlím krokem blížil.
"Jak je na tom?" řekl udýchaný démon, který měl na tváři podlouhlý šrám, z kterého tekla krev.
"Můžeš hádat třikrát," kyselý tón. "Pij… no tak, pij, Vincente," prosil boha o pomoc. Vzhlédl. "Atsushi jestli se mu něco stane omlátím ti ten tvůj ciferník o zeď," zavrčel. "Co se ti stalo?"
Vincentovi stékala krev do pootevřených rtů, avšak on ji nepil. Nereagoval na její přítomnost. Jen se mu vsakovala do bílé kůže na bradě. "Skočil jsem mezi něho a Nejvyššího," odpověděl Atsushi, jako by to nebylo nic důležitého, i když mu tak pro ten okamžik zachránil život. "Nejvyšší ho nezranil..."
"Děkuji," zašeptal Lilien. "Kurva! Atsushi je ti jasné, že jestli do něho tu krev nedostanu, tak mi tu umře v náručí?"
"Věřím mu, že to přežije," kývl Atsushi a zoufale se zadíval na blonďatou kštici. Vincent, jako by to slyšel a přisál se na ruku staršího upíra.
"Výborně," oddechl si LuLu. "Budeš nás tu ještě potřebovat, nebo to tu neuklidníš bez naší pomoci?"
"Odvez ho, zvládnu to tu sám," otřel si krev z obličeje. "Dejte na sebe pozor, ulice jsou hrozivější, než jsme čekali!"
"Jistě," pousmál se LuLu. "A co upíří monarchie? Jsou…. Mrtví?"
"Král je mrtev, královna utekla," v jeho hlase byly slyšet obavy. "Nejhorší, co se mohlo stát..."
LuLu zavrtěl hlavou. "Z toho budou jenom problémy."
Atsushi kývl. "Možná jsme je skutečně měli zabít, jak říkal Vincent," podíval se na jmenovaného, který nevypadal o nic živěji, než před chvílí, znovu nepil. "Už ho odvez za Ryuzakim a postarej se o ně," chystal se odejít, "pokusím se najít královnu a neviditelně ji odstranit - pokud to bude nutné a ona se nepřidá na naši stranu." Odmlčel se. "Nechci to udělat. Vím, jak na ní Leviathan vždy lpěl. Ale pochybuji, že to bude možné jinak."
Rozloučil se s LuLu a vydal se pryč. Rychlým krokem se vydal ke dveřím do sídla přízraků a za chvíli v nich zmizel. Ještě předtím, než odjel se krátce podíval na odjíždějící kočár. V jeho očích se zračily veškeré obavy a sebeobětování. Někde v hloubi připomínal bojovníka, který je plně si vědom toho, že jde na smrt.
Stále s Vincentem pevně přitisknutým k hrudi a rozřízlou rukou na jeho ústech, pozoroval z okna kočáru nepokojné ulice a sám sobě nadával. Cítil, jak slábne, přesto svou ruku neodtrhl a nechával svou krev proudit Vincentovi do žil.
Cítil se vyčerpaný jako za poslední tisíciletí ne. Většinu své energie vždy posílal Adrienovi přes jejich silné duševní spojení, podobné tomu, které měl Adrien s Leviatanem. Teď ho ještě vyčerpávalo to blonďaté sebevražedné štěně, které mu leželo v náruči.
Ulehčeně si oddechl, když kočár zastavit u Vincenta doma.
Ryuzaki vyhlížel z okna a nervózně čekal, až se jeho přátelé vrátí. Když uviděl rychle přijíždějící kočár a osoby v něm. Nedbal na zákaz, že by se na ulici neměl ukazovat a vydal se ke dveřím. Otevřel je, jakoby nebyl přízrak a potřeboval to, a vyběhl ven.
LuLu se opatrně usmál a vyčerpáním klesl na kolena. "Ryuzaki... odlevituj ho dovnitř!"
Přízrak udělal to, co po něm upír chtěl. "Co se stalo?" zeptal se až poté vyděšeně. "A Nejvyšší? Přežil? Pokud ano, tak ho osobně zabiji!" V očích mu planul podivně zoufalý plamen.
LuLu zavrtěl hlavou a vyškrábal se na nohy. Rychle se opřel o kočár, protože se mu začala točit hlava. "Nejvyšší je mrtev, stejně jako upírský král. Královna se vypařila a Atsushi ji šel hledat."
"A ty jsi v pořádku?" přejel po něm pohledem. Když si povšiml ruky, bylo mu všechno jasné. "Děkuji..."
"Za nic, bráško," pousmál se a vratkým krokem zamířil k domu. "Kam jsi ho uložil?"
"Do jeho rakve," připadalo mu to až předurčující jeho smrt, "protože postel nemá." Následoval ho.
"Rakve?" užasl tiše LuLu. "Bože ten je staromódní, pche. Kudy?"
Ryuzaki mu ukázal cestu a raději na jeho poznámku nijak neodpovídal. Došli až k Vincentovi, který stále téměř bez života ležel, oči měl zavřené a po tváři mu teklo několik pramínků krve, které se vsakovaly do jeho bělostné kůže. Ryuzaki si uvědomil, že mu takto připadá nádherný.
Poklekl vedle rakve a změřil Vincentovi tep, byl rád i za to málo, co cítil. "Ryuzaki?" obrátil se k přízraku. "Půjdu si najít něco k snědku, abych ho pak mohl nakrmit. Můžeš na něj mluvit, myslím, že tě bude slyšet. Přečti mu třeba pohádku nebo něco," pohladil upíra po vlasech. "Pokud se neprobere do dvou dnů, můžeme mu vystrojit funus."
Ryuzaki se na LuLu podíval zoufalým a velice smutným pohledem, poté si také klekl vedle rakve a prohlížel si svou lásku. Kdyby se ho tak mohl dotknout, aby on cítil jeho přítomnost.
"Rád bych mu nějak pomohl, Ryuzaki, ale kromě své krve mu nic nemohu dát. Pokoušel jsem se s ním cestou telepaticky spojit, ale on jako by se uzavřel před světem, jako by odmítal dál žít."
"Tohle mi nemůže udělat... nemůže mi zemřít," v očích měl slzy. "A vím, že to neudělá, věřím mu..." Přisunul se blíž k jeho rakvi. "Běž na ten lov, sám potřebuješ doplnit energii."
LuLu přikývl. "Ale kdyby se něco stalo, hned mě zavolej, ano?"
"Ano," kývl Ryuzaki.
Znovu kývl a vstal. Ještě než opustil místnost, ohlédl se a povzdechl si. Jak jenom tohle všechno skončí?
___-____
Trvalo to dlouho. Noc ubíhala pomalu a světlo stále nechtělo přijít. Avšak nakonec se něco přece jen změnilo. Vincent velice unaveně pootevřel oči. První, co spatřil, byla Ryuzakiho smutná tvář. "Usměj se," zašeptal téměř neslyšitelně.
Ryuzaki sebou trhl a zalapal po dechu. Instinktivně k upírovi natáhl ruku, ale ta jím projela jako by byla jen vzduch. "Vincente?"
"Proč tak vyděšeně?" na jeho tváři se jen z obtížemi držel úsměv a hlas byl slabý.
"Mno já jen," začal panikařit. Potom se usmál. "Jak je ti?"
"Lépe, než by mohlo," odpověděl neurčitě. Cítil se slabý a vše ho bolelo, celé jeho tělo zápasilo s naprostým vyčerpáním a to byl bolestivý zápas.
"LuLu se za chvilku vrátí a dá ti napít."
"Musím mu poděkovat, až přijde," mluvil přerývaně.
Ryuzaki se zatvářil nechápavě.
"Nenávidíš mne?" nyní to bylo schválně vyřčeno potichu.
"Proč? Měl bych? Miluji tě!"
"Přece jen jsem ti zabil otce," nikdy své rodiče nepoznal a city k nim si pouze vysnil, nevěděl, jak moc jsou pravdivé. Nemohl odhadnout, co si o něm myslí Ryuzaki, když připravil o život Nejvyššího.
"Kdybys to neudělal ty, udělal bych to já," šeptl.
Vincent nevěděl, co na to odpovědět.
Ryuzaki přivřel oči a poslal zprávu LuLu. Pousmál se. "Mám ti od LuLu vyřídit, že za pět minut je tady."
"Neměl si ho volat," pronesl ztěžka, "chtěl jsem být chvilku s tebou o samotě."
"Však budeme," pousmál se přízrak. "Máme před sebou tolik času…" pak zvážněl. "Ale nejdříve se musíš uzdravit."
"Nic mi není," ušklíbl se Vincent.
"To vidím."
Vincent se usmál Ryuzakiho zamračené tváři starostí. "Vypadáš nádherně," poznamenal.
Ryuzaki se pousmál. "Děkuji," jeho tváře zalila červeň.
"A teď se k tomu přidala roztomilost," poškádlil ho, i když mu to bralo spoustu energie.
"Přestaň… nebo si ze mě bude Lilien dělat srandu další dvě století."
Jako kdyby jim bylo dovoleno zde být další dvě století a milovat se... "Ze mě si ji s Atsushim již dělali," ušklíbl se Vincent. "Teď jsi na řadě ty."
Ryuzaki se ušklíbl. "Vyprávěl ti někdy Adrien, jak spolu s Ninivem, Atsushim, LuLu a," hlas se mu zadrhl, "Skyem zdobili Vánoční stromeček?"
"Nevyprávěl..." naznačil zakroucení hlavou. "To je ta pohádka, co mi máš vyprávět?" byl ve stavu nevědomí, když to LuLu kázal Ryuzakimu, ale i tak jistá část jeho mysli pracovala.
Ryuzaki zakroutil hlavou. "Pochybuji, že by chtěl, abys to věděl.. obzvlášť tu část, jak se zamotal do řetězu a popíchal se o háčky od baněk tak, že vypadal jako cedník a pak spadl do sněhu, přičemž se mu Sky posmíval, že vypadá jako pštros, když zavrtává hlavu do sněhu."
Vincent se usmál a představil si jaká to byla zábava. Jistým způsobem ho bolelo, že již takového Adriena nepoznal. "Bylo to asi hodně dávno, že?"
"Ano," povzdechl si Ryuzaki. "To byl ještě LuLu normální a nepotřeboval k životu drogy, Atsushi byli s Ninim šťastně zamilovaný páreček a Adrien vyváděl samé nezbednosti," smutný úsměv. "Je to tak 400 let zpátky."
"A o mě svět ještě ani nepřemýšlel," pokývl. "A ty? Ty jsi byl v té době jaký?" zajímal se.
Ryuzaki se zasmál. "Řekněme, že jsem většinu času trávil tím, že jsem se Skyem vymýšlel, jak dostat svého velkého bratříčka do trapných a co nejabsurdnějších situací. Ninive s Adrienem z toho mývali výtlem a Atsushi s Levim se raději ani nevyjadřovali."
"Atsushi..." vyslovil jeho jméno. "On ještě bojuje, že?" znovu vrátil rozhovor k této záležitosti. "Měl bych tam být," pokusil se posadit, ale nepodařilo se mu to.
"Ne!" vyděšeně. "Ať tě to ani nenapadne!"
"Stejně toho nejsem schopen - zatím..." pronesl hořce a slabě zároveň.
Ryuzaki si oddechl.
Vincent mlčel. Bolest v jeho těle - ač si myslel, že to není možné - se násobila a ho stále neuvěřitelnou námahu nechat oči otevřené. Na to, aby promluvil se již necítil. Tak jen pozoroval Ryuzakiho tvář...
S měkkým úsměvem na rtech zaklepal na dřevěný rám dveří, aby tak upozornil na svou přítomnost a poklekl vedle rakve.
"LuLu," pousmál se Ryuzaki. LuLu kývl na odpověď a zazubil se na upíra.
"Tak jak se máme?"
"Popravdě lépe, než když ses mě naposledy pokusil znásilnit," ušklíbl se Vincent, i když ho to stálo spoustu energie, samozřejmě neříkal pravdu.
"Naposledy?" pozvedl LuLu obočí. "Pokud vím, bylo to jen jednou."
"Dobře, chtěl jsem říct poprvé a naposledy,"
LuLu si odfrkl a vytáhl Vincenta do sedu. Opřel si ho zády o svou hruď a podstrčil mu pod nos zápěstí.
"Připadám si, jak malé dítě," zaprotestoval mladší upír. "A ty jsi moje maminka."
"Náhodou.. Adrien si večerní krmení vždy užíval, když byl malí," dotčeně. "Neremcej."
Vincent se přece jen zakousl do jeho zápěstí a sál životodárnou tekutinu. Cítil, jak se mu pomalu vrací síla, ale na druhou stranu věděl, že ji bere LuLu. Po chvíli přestal - nechtěl ho tolik vyčerpat.
"Vincente," netrpělivě. "Pij."
"Nechci," zakroutil hlavou. "Síla se mi vrací i bez ní," choval se hůř, než rozmazlené dítě.
"Vincente!" to už zavrčel.
"Nepřipadá ti tahle situace trochu absurdní?" zeptal se ho zcela klidně.
"Měla by?"
"Většinou se nenutí do toho, aby někdo pil tvou krev,"
"Pij… bez debat."
"Ano, mami," protáhl a znovu se zakousl.
LuLu převrátil panenky a pozoroval Ryuzakiho, dusícího se v záchvatu smíchu. "Dobrou chuť," popřál ještě.
Pro stáří krve a moc v ní ukrytou, se skutečně uzdravoval rychle. Avšak nechtěně se mu povedlo číst z ní i vzpomínky, které LuLu skrýval snad sám před sebou. Viděl tolikrát tvář Sky...
LuLu ho pohladil po vlasech a jediným gestem mu naznačil, aby se odtrhl. "Za pár hodin ti dám zase najíst."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama