Slza zmizelá za závojem přízraku; 18a

24. února 2010 v 16:31 |  Slza zmizelá za závojem Přízraku
Nervózně přecházel z jednoho rohu místnosti do druhého, v rukou držel láhev čehosi neidentifikovatelného a svůj pohled upíral do země. Nevnímal sníh, padající s pomíjivou elegancí do závějí ani zimu, která prostupovala celým domem, ve kterém oheň jako by pro dnešní večer byl až příliš velký luxus. Na stole stál jediný svícen, který ozařoval záhyby listin, ledabyle poházených po stole, i tmavé dřevo stolu. Mihotavý plamínek ale nestačil zahřát. Byl příliš slabý, příliš něžný.

Ozval se zvuk otevírajících se hlavních dveří a po něm ihned zaklapnutí, které se v téměř prázdném domě násobilo ozvěnou. Jemná, a přesto důrazná, chůze po mramorovém dláždění, která mohla patřit jen jedinému muži. Žádný hlas - natož jiný zvuk - ani světlo. Díky tomu bylo poznat, že se v tomto domě velice dobře vyzná. Jak by také ne, když patřil jeho rodině od nepaměti.
Ulehčeně vydechl, položil láhev na stůl ke svícnu a takřka poslepu se vydal do předsíně. Rukama se přidržoval stěn, aby někde nezakopl, nebo se neztratil. Zastavil ho až prudký náraz do měkkého těla, studeného a vlhkého od počasí.
"Tohle má být nějaký druh slepé báby?" zeptal se hlas potichu, jakoby se snažil nenarušit atmosféru. Poté se sklonil a dřív, než druhá bytost stačila promluvit, ji políbil. Avšak ihned se odtrhl a choval se, jakoby se nic nestalo.
Položil mu dlaně na boky a pomalu stoupal výš, snad aby se ujistil, že před ním nestojí jen pouhopouhý stín. Prsty hledal jakýkoli náznak zranění, které by mu mohl vytknout, ale přitom byl tak rád, že ho má alespoň na chvíli doma. V bezpečí a nezraněného.. počkat! Dlaní mu přejel přes tvář. "Atsushi?"
Sykl. "Buď trochu ohleduplnější," zašeptal a přitáhl si ho k sobě.
Objal ho pažemi kolem krku a tvář mu zabořil do vlasů. V ústech cítil pachuť potu a krve. "Co se stalo?"
"Není to důležité," pousmál se a políbil ho na tvář. "Víš, co bych si ovšem teď dal?" v jeho tónu byla skrytá hravost.
"Povídej."
"Horkou lázeň s jistým stvořením," ještě blíž si ho k sobě přitáhl.
Kenneth se pousmál a jemně otřel své rty o jeho. Propletl s ním prsty jedné ruky. "Pojď."
"Neměl bych jít první? Nebo shodíš..." tu vázu po babičce, která se v momentu roztříštila na nespočet drobných střepů.
Démon zasténal. "Jdi," povzdechl si a zakroutil nad sebou hlavou.
"Stejně se mi ta váza nikdy nelíbila," usmál se a vedl ho přímo do koupelny.
"To je zbytečné… mě nepomůže ani slepecká hůl."
"V tom případě," otočil se na něj a vzal ho do náručí, "si musím uhnat kýlu, protože tě chci nést, ale si moc těžký." Jeho tón byl odlehčený.
Kenneth se pousmál a obtočil mu paže kolem krku. Držel se ho křečovitě, jako by se bál, že mu ho někdo vezme.
Atsushimu se podařilo překonat chodbu, menší schodiště a otevřít dveře do koupelny. Vešel dovnitř. Poté Kennetha posadil na židli, co tam byla a začal rozsvěcet svíce.
Místnost ihned ozářilo příjemně tlumené světlo. Po kamenných stěnách poskakovali plamínky. Vstal ze židle a sundal Atsushimu kabát. Spadl někam na zem. Poté se mu zadíval do tváře a bříšky prstů přejel opatrně po ráně. "Nebudeš to pak chtít vyčistit a zašít?"
"Nejspíš ano,"
Pousmál se věnoval mu několik polibků na krk. Potom se trochu odtáhl aby ho mohl začít svlékat. Porozpínal knoflíčky u košile a začal ji stahovat dolů, přičemž se pokoušel nevšímat si všemožných modřin a podlitin, rýsujících se na démonově hebké pokožce. Některé z nich musí být vskutku bolestivé. Odhodil košili ke kabátu.
Atsushi se usmál. "Jsem mourovaný jako kočka," pronesl a chytil Kennethovi ruce. Vpil se do jeho rtů a nakonec se i jazykem dobyl do jeho úst, takže se polibek stal vášnivým. "Neměl by se napřed nachystat voda, než mi sundáš kalhoty?"
Polkl a kývl. Vyprostil se z manželova sevření a šel napustit "vanu". Zvláštní označení pro něco tak velkého a prostorného. Posadil se na okraj a nechal nohy vyset dolů. Košili odhodil k Atsushiho věcem. "Bude to chviličku trvat."
Démon k němu přišel a pohladil ho po vlasech. "Nejvyšší i hlavní upírská aristokracie jsou mrtvý," oznámil.
"A co bude dál?"¨
"Dál?" Atsushi posmutněl. "Sám nevím..." povzdechl si. "Bojím se, že jsme rozdmýchali, až příliš velký oheň na to, abychom ho mohli v pravý čas uhasit."
Kenneth k němu natáhl ruku. "Pojď sem."
Atsushi překonal vzdálenost mezi nimi, vzal ho za ruku a jemně ji políbil.
Pousmál se a zataháním ruky Atsushiho donutil posadit se na kachličky vedle. Položil si démonovu hlavu do klína a začal se probírat jeho vlasy.
"Jestli si nedáš pozor, tak v téhle poloze usnu," zívl Atsushi a tak nějak příjemně a uvolněně se usmál - tenhle typ úsměvu u něj nebyl obvyklý. "Už jsem ti dnes řekl, jak krásně vypadáš? Pokud ne, tak to budu muset napravit. A pokud ano, tak za to může skleróza, že ti to opakuji."
Kenneth se usmál. "Neboj… nenechám tě usnout. Rozhodně potřebuješ vykoupat. A ke tvé otázce," znovu úsměv. "Ne.. neřekl."
"Víš, že ten, co budí spícího je muž špatného charakteru... protože budit sladce spícího je největší zločin," zašeptal a dodal. "A já bych na to tobě spal skutečně sladce, krásko."
Kenneth se sklonil a políbil Atsushiho na rty. Jazykem vnikl dovnitř a dovolil tak polibku, aby se prohloubil. "Co záda?"
"Stále bolí," ušklíbl se Atsushi a přitáhl si Kennetha k dalšímu polibku.
Kenneth spokojeně zavrněl a rukou zajel svému manželovi na záda, která začal jemně hnědnout.
"Děkuji," zašeptal spokojeně Atsushi.
"Za nic," pousmál se Kenneth. "Vana je napuštěna…."
"Tak rychle do ní," napřímil se a zasténal, protože ho zabolely záda. "Teda... až bez kalhot."
Kenneth se zlomyslně usmál, rychle se svlékl a skočil do vody.
Atsushi si svlékl kalhoty a chvíli pozoroval Kennetha ve vodě, než se k němu přidal. Objal ho a zašeptal: "Miluji tě," přivřel oči. "Vypadáš jako vodní víla."
"S rozmazanými očními linkami," ušklíbl se Kenneth a opřel si čelo o Atsushiho rameno.
"Mno - kdyby si se nemaloval," žertovně. "Ale i tak si krásný..."
"Když ono mne to baví," pousmál se Kenneth. "Kde máš to mýdlo po kterém tak krásně voníš?"
Atsushi mu ho podal. "Tady..."
"Hm…" zamručel Kenneth, přivoněl a začal si ho roztírat v dlaních aby ho následně mohl vmasírovat Atsushimu do pokožky.
"Tak mne napadá..." začal Atsushi. "Nechceš někam odjet, až skončí takhle válka? Mohli bychom si třeba procestovat Evropu, nebo i Asii... Jen do Ameriky mne nedostaneš." Poté ještě dodal: "Taková pozdní svatební cesta."
Usmál se a políbil Atsushiho těsně pod ouško. "Co máš proti Americe?"
"Nemám ji rád - je to zkažený světadíl," v jeho obličeji byla podivná nenávist. "A ty bys chtěl do Ameriky?"
"Já? Ne… mě spíš táhnou hory."
"Já jsem chtěl jet do Ruska," usmál se. "Jaké hory tě lákají?"
"Mám rád hory v zimě…. Rusko? Co tě tam táhne?"
"Mám rád tu zemi..." zasnil se. "Připadá mi krásná. Také mne láká zima, a miluji jejich literaturu a architekturu."
"Nikdy jsem nad Ruskem nepřemýšlel," přiznal. "Leda tak nad Benátkami, Itálie, Alpy…."
"Pojedeme kam budeš chtít ty... já jsem v Rusku již byl, mám tam rodinu," usmál se Atsushi, ale pak smutněji dodal. "Poslední zbytky rodiny."
"V tom případě pojedeme do Ruska," úsměv. "Rád bych ji poznal."
"Máme dost času - můžeme skutečně procestovat celý svět,"
"Tak to mohu navštívit Benátky příště."
"Můžeme se třeba zúčastnit Benátského karnevalu,"
"Nebo můžeme plout po lodičkách."
"Stává se z tebe romantik?" ušklíbl se na něj.
"Vadí ti to?"
"Ne," odpověděl popravdě. "Jen přemýšlím, že jsem tě asi hodně změnil."
"To ano," pousmál se Kenneth. "Ale mého starého já se jen tak lehko nezbavíš."
"A kdy se třeba projeví?"
"Když mne naštveš.. což není zas tak jednoduché, neboť nejsem vznětlivý démon."
"A já jsem strašně hodný, takže se na mne nemůžeš naštvat," zatvářil se skutečně nevině.
Kenneth se usmál a vpil se Atsushimu do rtů. Ruce mu zabořil do vlasů, přičemž palcem pohladil ránu na jeho tváři. "Tohle mne naštvalo… naštval mne ten, co ti to udělal."
"Byl to Nejvyšší," řekl potichu.
Kenneth hrdelně zavrčel. "Zabil bych ho…."
"O to již se postaral Vincent,"
"Proto ten minulí čas," řekl Kenneth a znovu démona políbil. Dlaní mu přejel po jedné z podlitin. "A to byl kdo?"
Zamyslel se. "Tak to si skutečně nepamatuji," přivřel oči. "To víš, ta skleróza." Usmál se. "Ale myslím, že již je také mrtvý."
"Myslím, že to má štěstí v neštěstí," odmlčel se. "Nadělal bych z něj sekanou."
"Sekanou?" ušklíbl se a políbil ho.
"Možná guláš.. a dal bych ho sežrat psům."
"Ale to by sis napřed musel koupit psa," zamyslel se. "To je dobrý nápad, nebo alespoň kočku - abychom byly rodina," napůl to byl žert.
"Máš rád zvířata?"
"Vždyť mám jedno doma a to přímo miluji," řekl s úsměvem a políbil ho. "Jsem tak trochu zoofil, viď ty moje zvířátko?"
"Mňau," usmál se Kenneth a naklonil se k jeho uchu. Nejdříve ho jazykem olízl po celé délce a pak… smyslné zašeptání. "Doufám, že umíš jezdit na koni, lásko."
"Narodil jsem se v sedle," odpověděl mu. "Proč se ptáš?"
"Výborně… někdy se projedeme."
"Proč tě to tak najednou napadlo?" zadíval se na něj podezřívavě. "Snad ti nepřipomínám koně!" začal se smát.
"To nepřipomínáš….. mám koně rád."¨
"A tím chceš snad říct, že mě nemáš?"
"Ne nemám," ušklíbl se. "Tebe miluji."
Atsushi se usmál a políbil ho.
"Zítra zase odjíždíš nebo… jedeš už dnes?"
"Až zítra," přivřel oči.
Usmál se. "To je dobře."
"Ale nesmíš mě unavit," políbil ho. "Takže žádné perverzárny, mladíku!"
"To nejde… já jsem perverzní celej," úšklebek. "Obzvlášť, když jsi v mé blízkosti," olízl se a přisál se Atsushimu na krk.
"Mno... tak asi budu zítra unavený," spokojeně se usmál.
Přitiskl ho opatrně zády na kachličky a koleno mu vtlačil mezi nohy. Jeho jazyk nastoupil zoufalou cestu od Atsushiho klíční kosti přes krk až vklouzl do naběhlých rtů.
"Hodné unavený," poznamenal Atsushi.
Usmál se a polibky mu mapoval celou tvář. Víčka, nos čelo, tváře…. Boltce uší.
Atsushi začal prsty přejíždět po jeho těle a užíval si každý záhyb.
Kenneth se o něj vyzývavě otřel a znovu se mu vpil do rtů. Dlaně mu položil na boky.
Démon si ho k sobě přitiskl a prohloubil jejich polibek. Zasténal mu bolestně do rtů, protože se ozvalo jedno z jeho zranění. Ale nebyl to důvod, aby se od jeho rtů odtrhl.
Přesunul svoje ruce výš, bříšky prstů mu polaskal bříško, přičemž dával pozor na modřiny, hruď a nakonec mu obtočil paže kolem krku.
Atsushi mu prsty masíroval záda a někdy se přesunul na hýždě.
"Stydne nám voda," žertovně.
"A kvůli komu?" pozvedl obočí. "Kvůli tobě!"
"Kvůli mně?"
"Mno... kdo mi zabraňuje, abych se umyl?" s úsměvem. "To ty za to můžeš, že se tě musím neustále dotýkat... ty... protože máš tak úžasné tělo." Jakoby ta věta potřebovala důkaz, jemně se zakousl do jeho krku, a poté jazykem přejel až k oušku.
Kenneth někde nahmatal mýdlo a žínku a začal starostlivě přejíždět Atsushimu po těle a drhnout ho.
Démon se spokojeně usmíval. "A ještě tady!" ukázal mu náhodně vybrané místo na těle.
"Hmm," zavrněl Kenneth a než kousek kůže přetřel houbičkou, jemně ho políbil.
"Tohle bychom mohli praktikovat častěji," přivřel oči.
"Budu si tě rozmazlovat."
"Ale to budu ještě nesnesitelnější, než jsem teď," naklonil se a políbil ho.
Ušklíbl se. "To se ještě uvidí."
_____-_____
Leviathan seděl u Adrienovi postele a pozoroval jeho spící tvář. V hlavě měl tolik myšlenek, a přesto se cítil, jakoby na nic nemyslel. Celou jeho existenci pohltila zoufalá nicota - černé prázdno. Bál se - nejvíc ve svém životě - možná i protože věděl, že jeho obavy se vyplní. Musí se vyplnit, nepomůže bojovat... Jen se může dívat, jak umírá. Pozoruje a nesmí, nemůže zasáhnout. Na co je mu veškerá moc? Na co, když nezachrání svého milovaného? Měl blízko k pláči, ale ten musel zadržet.
Nepozorovaně natáhl ruku a slabě obtočil svoje prsty kolem Leviathanovi ruky. "Dobré ráno," hlesl.
"Ty už jsi vzhůru?" Leviathan se naklonil a políbil ho jemně na rty.
"Vypadá to tak," ušklíbl se Adrien a polibek opětoval.
"Jak ti je?" zeptal se šeptem, jakoby to nechtěl slyšet. Věděl, že buď mu bude lhát, aby ho nezranil nebo mu řekne pravdu a to mu ublíží. Nechtěl slyšet o kolik se jeho stav zhoršil.
"Žádná sláva," zakroutil Adrien hlavou. "Ale je mi líp než včera."
"Aspoň že tak," jeho tón v sobě měl stejnou starost, jakoby mu řekl, že se to zhoršilo.
Adrien si povzdechl. "Chci domů, Levi."
"Cože?" Leviathana to skutečně zabolelo. Myslel si, že mu dává vše, co potřebuje. Že je s ním šťastný tak, jak jen může být v tomto stavu. Tolik se snaží... Chtěl ho dostat z toho zpropadeného království, protože tam nemohl být šťastný - ale asi je s ním ještě méně šťastný než byl tam.
"Chtěl bych domů," zopakoval tichoučce svoji prosbu.
"Skutečně?" sám sebe zklamal. "Pokud skutečně chceš, tak... ano."
Přitiskl mu svou ledovou dlaň na tvář. "Miláčku?" hlesl. "Co se děje?"
"Nic... jen nechápu proč se chceš vrátit..." položil svou dlaň na tu jeho.
"Ach," prohodil chápavě. "Myslíš si, že mi nejsi dost dobrý?" pozvedl obočí. "Miluji tě, Leviathane, a šel bych za tebou až na kraj světa, to víš, ne?" pokus o úsměv. "Všechno je tu cizí," přitulil se co nejblíž k Leviathanovi. "Chci umřít doma… vždy jsem chtěl… chci vidět bratrovu tvář… ale zároveň chci být s tebou. Je toho tolik a já mám tak málo času…"
Leviathan ho pohladil. "Byl jsem sobecký, chtěl jsem si tě uzmout jen pro sebe," omluvně.
"Ale vždyť mně máš!" šeptl Adrien. "Jsem tvůj a to se nikdy nezmění… jen tvůj… ničí jiný."
Leviathan se vpil do jeho rtů a prsty mu jemně probíral vlasy. Cítil se tak zoufalý a zamilovaný najednou, že si myslel, že to až není možné.
"Neopouštěj mně," vyslovil Adrien tiše větu, ze které měl strach.
"Neopustím," slíbil.
Kývl. "Děkuji."
"Nedokázal bych tě opustit,"
"Miluji tě."
"Já tebe také," zašeptal. "Kdy vyrazíme domů?"
"Ihned?" zasmušile. "Nemáme čas."
"Dobře - jdu probudit kočího," políbil ho na čelo a vstal. "Mezitím se přichystej."
Adrien mu věnoval oslnivý úsměv a s obtížemi se vydrápal na nohy.
Leviathan se ještě na něj podíval, než zmizel ve dveřích.
Pousmál se a podíval se, co by si mohl obléci. Nakonec vybral bílé šaty se širokými rukávy a s bílím korzetem. Vlasy si stáhl skřipcem. Potom se posadil na postel a čekal. Tolik mu to připomínalo poslední chvíle před odjezdem.
Leviathan se za chvíli vrátil. "Šel připravit koně," mluvil o kočím. "Za chvíli můžeme vyrazit..." Zadíval se na Adriana. "Sluší ti to."
"Samozřejmě," úšklebek. "Jak by taky nemohlo… A tobě taky, protože ty jsi nádherný celý."
Starší upír došel až k němu a vjel mu prsty do vlasů, pak se vpil do jeho rtů. Klekl si k jeho nohám a objal ho kolem pasu. "Myslíš si, že již je moje matka mrtvá?" zeptal se s podivným tónem. Ona byl důvod, proč se mu nechtělo vracet. Nechtěl zjistit, že je mrtvá nebo vidět její ublížený pohled.
Povzdech. "A co chceš slyšet? Pravdu nebo milosrdnou lež?"
"Pravdu," podíval se mu do očí.
"Mrtvá."
"Možná je to tak lepší," řekl potichu a nejistě. "Půjdeme?" Nebyl si jistý, zda mu má nabídnout, že ho odnese, protože by mu to mohlo ublížit - mohl by si myslet, že je přítěží.
"Mno.. ty půjdeš," smutný úsměv. "Já se nikam nedobelhám ani kdybych použil rezervy.. jako že žádné nemám."
Leviathan se postavil a vzal beze slova Adriena do náručí. Chtěl říct něco, co by ho trochu rozveselilo, ale nic ho nenapadalo. Žádný romantický žvást se nyní nehodil a humor jim oběma došel.
Adrien se k němu naklonil. "Kočí z nás musí být na prášky."
"Myslím si, že z Niniveho byl víc," ušklíbl se Leviathan.
Adrien se usmál. "Tak o tom nepochybuji. My budeme jen.. ehm… slabý odvárek?"
"Asi tak nějak..."
"Fajn," poušklíbl se Adrien a nechal se svým milencem posadit do kočáru. "Děkuji."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama