Slza zmizelá za závojem přízraku; 19a

24. února 2010 v 16:32 |  Slza zmizelá za závojem Přízraku
Atsushi se přivinul na tělo, které leželo vedle něj a hlavu zabořil do jeho vlasů. Nasál jejich vůni a své prochladlé prsty položil na jeho boky. Byl na něj přitlačený celým tělem a užíval si poslední chvíle, než bude muset od něj odejít. Dokonce se až bál, že to nedokáže... Ty křivky ho neuvěřitelně lákaly a poutaly k sobě.

Obtočil svému manželovi ruce kolem pasu a užíval si tepla jeho těla. Na krku ho příjemně šimral Atsushiho dech a v ústech stále cítil jeho nezaměnitelnou vůni, kterou tolik miloval. Stejně jako démona samotného. Nedokázal si už představit život bez něj a to u něj strávil měsíc? Měsíc a půl? Dny tak příjemně splívaly v jeho náručí..
"Dobré ráno," zašeptal Atsushi a políbil ho na rameno. Rty ještě chvíli přejížděl po jeho hebké kůži a užíval si ji, než si znovu položil hlavu do jeho vlasů.
"Dobré," pousmál se Kenneth a vtiskl mu lehký polibek do vlasů. "Jak ses vyspal?"
"Na to, jak málo jsme spali, tak..." významová pomlka, "...krásně. Protože mne zahřívalo nádherné tělo, na které se právě tisknu."
Zavrněl. "Dáš si snídani?" zeptal se a políbil ho.
"Dám, ale až za chvíli," usmál se.
Usmál se. "Snažím se tak z tebe vypáčit, jak dlouho tu zůstaneš."
"V posteli ještě hodnou chvíli, a pak si dám velkou snídani..." políbil ho, "...a pak budu muset jít."
Pousmál se a vpil se mu do rtů. Chvíli si s nimi jen tak pohrával. "Ta noc byla nádherná."
"Ano," souhlasil Atsushi a položil Kennetha na záda. Dostal se nad něj a zářivě se usmál. Poté se sklonil a začal mapovat jeho klíční kosti polibky.
Spokojeně zamručel a prsty Atsushimu zajel do vlasů. "Budeš hodně unavenej."
"Je to příjemná únava," polibky se přesunul k jeho bradavkám.
Usmál se. "Tomu věřím."
Sjížděl stále níž, avšak u bříška se zastavil a začal se s ním mazlit. Zkoumal ho něžně polibky, ale někdy zapojil i zuby.
Zaklonil hlavu a přivřel oči, přičemž se stále probíral v manželových vlasech.
Atsushi se znovu vydal nahoru po jeho kůži, až se nakonec vpil se do jeho úst.
Vypletl svou dlaň z Atsushiho vlasů a přesunul ji na záda, tou druhou si ho přidržoval za krk v hlubokém polibku.
Démon se vměstnal mezi jeho nohy a přejížděl mu dlaní po stehnu. Choval se, jako by se nemohl jeho doteku nabažit a také jako by tohle vše bylo naposledy. Nebál se, že se nevrátí. Ale nechtělo se mu odcházet.
Vyklouznul jazykem z démonových úst a začal mu polibky mapovat tvář a krk. Jemně se přisál za ušní boltec ve snaze zanechat tam alespoň malé zarudlé místečko.
Atsushi se přesunul dlaněmi na Kennethovy hýždě a jemně je bříšky prstů masíroval.
Zesílil stisk svých paží a přitáhl si démona co nejblíž ke svému tělu. Potřeboval ho cítit, slyšet jeho dech… tlukot jeho srdce.
"Miluji tě," zašeptal Atsushi.
Kenneth se pousmál. "Já tebe taky."
V tu chvíli se ozvalo tiché zaklepání na dveře.
Kenneth sebou trhl a ihned přes ně přehodil deku.
Atsushi se naklonil a zašeptal mu do ouška: "Budeme dělat, že tu nejsme..."
Klepání se stávalo intenzivnějším.
Atsushi se chtě nechtě musel vzdálit od Kennetha. Natáhl na sebe kalhoty a košili. Došel ke dveřím a otevřel je. "Ano?"
"Pane, nerada ruším, ale... je tu nějaký muž a říká, že musíte ihned jít," potichu služebná, "prý se stala nějaká potyčka mezi démony a upíry."
Kenneth nespokojeně zasténal a posadil se, přičemž se mu přikrývka shrnula do klína.
"Řekni mu, že jsem hned dole," pověřil služebnou a znovu zavřel dveře. Podíval se omluvně na Kennetha a přešel ke skříni, aby se pořádně oblekl.
Vstal z postele a zabalil se do peřiny. "Tak z té snídaně asi nic nebude, co?"
"Ne, promiň, ale musím tam jít," už se převlékal do uniformy a trápil se s knoflíky, které pro nervozitu téměř nemohl zapnout.
Povzdechl si. "Ukaž," začal mu zapínat knoflíky.
"Děkuji," zašeptal tak nějak zoufale. Doufal, že se to vše vyřeší a bude to v pořádku, protože chápal, co by znamenaly neshody mezi upíry a démony v tuhle dobu.
Kenneth se mu podíval do očí. "Nemám jít taky? Nechce se mi nechat tě tam jít samotného…." objal ho.
"Nevím," bezradně a potichu. Přitiskl se k němu a nechtěl ho pustit.
"Prosím," něco v jeho hlase bylo tolik zoufalé a tolik se nehodící k jeho povaze.
"Pokud po tom tolik toužíš, tak se obleč a jdeme," souhlasil.
Políbil ho. "Děkuji."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama