Slza zmizelá za závojem přízraku; 19b

24. února 2010 v 16:33 |  Slza zmizelá za závojem Přízraku
Vincent se dobelhal k oknu a díval se ven na ulici. Zdála se tak klidná. Jakoby se vůbec nic nedělo a ani nemělo dít. Žádná válka... nic. Sníh byl tak nevinný a bílý, ani kapka krve ho nezdobila.
"Neruším?" pousmál se Ryuzaki a vstoupil dovnitř.

Vincent se na něj otočil. "Ne, chtěl jsem jít za tebou," chabě se usmál, protože si stále nebyl jistý tím, co chce udělat.
"Aha," sklopil Ryuzaki pohled a přešel k oknu.
"Už mám dost síly," promluvil po chvilce.
Ryu se zamračil. "Říkal jsi, že…" byl zmatený.
"Že až bude mít dost síly, tak tě přeměním," doplnil ho. "Pokud si to nerozmyslíš," dodal s nadějí, ale i strachem.
Ryuzaki zakroutil hlavou. "Nerozmyslím."
"Tak tedy můžeme..." pokývl Vincent.
Ryuzaki kývl. "A jak to chceš udělat?"
"Musíme se přesunout do sklepa, už jsem tam všechno připravil," pomalu se vydal ke schodišti.
Ryuzaki znovu kývl a následoval upíra do podzemí.
Museli zdolat dlouhé schodiště, než došli k zamčeným dveřím. Upír je odemkl speciálním klíčem a otevřel. Ihned se v ní rozsvítily pochodně. Ale i tak byla temná se spoustou podivných věcí, které vypadaly strašidelně a nebezpečně. Kosti, vycpaná zvířata a spousta různých stříbrných nástrojů, které se podobaly těm, co měl Médea ve své mučírně. Vincent se o točil na Ryuzakiho. "Důvěřuješ mi?"
Přízrak polkl a rozhlédl se po místnosti. "Připadám si tu jako doma," pousmál se. "Ano, důvěřuji."
"To jsem rád..." přešel k velké skříni. "Musel jsem si to tady takto zařídit, protože to bylo pro zvládnutí magie podstatné," vysvětlil.
"Neměl jsi učitele na magii?"
"Neměl, druh mé magie je zakázaný a myslím, že ho i takový nechám," přivřel oči. Otevřel skříň a vyndal z ní několik podivně vypadajících lahviček.
"Jistě," v očích mu svítil plamínek. "Vaše veličenstvo."
"Takže - můžeme začít," povzdechl si Vincent a přešel ke knihovně, aby si vytáhl několik knížek. "Vysvleč se..." zašeptal.
Plamínky pohasli. "Cože?"
"Tentokrát to není pro ukojení nějaké mé perverzní touhy, ale nemohu tě přeměnit v oblečení," otevřel jednu z knih a hledal v ní, zda to nejde jinak.
Ryuzaki zbledl a hned zase zrudl. Pomalu svoje prsty přesunul o okraji volné košile a začal si ji přetahovat přes hlavu.
Vincent mezitím kolem něj procházel a připravoval různé věci. Snažil se na něj nedívat, aby ho zbytečně neznervózňoval. Sklonil se k zemi a odkryl na ní znamení, které tam nakreslil již před časem. Bylo kreslené krví, proto ho nechtěl připravovat v Ryuzakiho přítomnosti. Vytáhl nádobu s popelem a začal jím opatrně posypávat určitá místa ve znamení.
Ryuzaki odhodil košili co nejdál, tak aby nenarušil složitý obrazec na zemi. "I kalhoty?" v jeho hlase byla patrná nervozita.
"Vadí mi látka, z které je uděláno oblečení přízraků... takže ano," Vincent se na něj otočil, přejel pohledem po jeho hrudi, a poté znovu sklopil pohled, když si všiml, jak vyděšeně se na něj Ryuzaki dívá.
Ryuzaki nahnul obličej na stranu. "Vadí? Jak?... Promiň.. moc se ptám."
"Tvé tělo má nadpřirozenou strukturu od narození, ale ta látky byla upravována pomocí magie," odpověděl mu. "Je mnohem těžší přebít cizí magii a myslím si, že je to zbytečné. Navíc, nemuselo by se to s ní povést." Dál sypal popel. "A já chci, aby se to povedlo."
"Dobře," zašeptal Ryuzaki a začal si rozšněrovávat kalhoty.
Vincent opatrně vstal a přešel ke knížce. "Až se vysvlečeš, tak se postav doprostřed toho znamení, ano?"
Ryuzaki zrudl ještě víc a nechal kalhoty spadnout na zem. Dlaně si tiskl k intimním partiím a postavil se tam, kam měl.
"Nevím, jestli to nebude bolet," podíval se mu do očí Vincent, jeho nahého těla si snažil nevšímat. "Píší tu, že by nemělo, ale..." všeříkajíc se ušklíbl. "Ještě to vše můžeme zastavit, pokud začnu, tak již to nepůjde."
Ryuzaki sklopil pohled. "Pokračuj."
"Zavři oči a co nejvíc možno se uvolni," řekl mu. Přesunul se přímo před něj a poklekl, aby se dotýkal znamení.
Ryuzaki křečovitě sevřel oční víčka.
Vincent přejel pohledem po jeho těle, ale poté ihned sklopil pohled k zemi a také zavřel oči. Začal něco potichu odříkávat, přičemž se jeho výraz zdál nad míru soustředěný. Po dlouhé chvíli se začal prach zvedat a útočit na Ryuzakiho stále ještě mlžné tělo. Zprvu jednotlivé částečky jen prolétávaly dál, ale čím se jejich útok zhušťoval, tím se zdálo, že v něm zůstávají. Jeho tělo se začalo zhmotňovat. Kolem Ryuzakiho se utvořila namodralá záře, jak z jeho těla vyprchávala magie a byla využívána na proměnu v člověka. Vincent věděl, že většinu energie dodá tahle Ryuzakiho ztráta, a proto se nemusel uzdravit zcela.
Snažil se víčka držet zavřená a nevypustit ze svých úst ani hlásku, přestože ho kousky prachu vyloženě bodali bolestivě do těla. Nebylo to dvakrát příjemné, ale také to nebolelo natolik, aby to nešlo snést.
Ani jeden nevěděl, jak dlouho to ve skutečnosti trvalo. A zdálo se, jakoby to nikdy nemělo mít konce... avšak poté nakonec všechen popel zmizel a kolem Ryuzakiho již nebyla záře jako předtím. Veškerá jeho moc byla vyčerpána. Vincent otevřel oči a dokončil zaříkávání. Jakmile se tak stalo, Ryuzaki omdlel a upír musel rychle zareagovat, aby nespadl na zem. Zachytil ho do náručí.
Přeměna se povedla.
Vincent byl ohromen, jak úžasné bylo jeho tělo a tvář. Jak jemné vlasy mu spadaly po dlaních, kterými ho držel. Cítil tlukot jeho srdce a krev pulzující v jeho žilách. Byl člověkem. Tak nádherně křehkým, krásným a zranitelným.
Pohladil ho po tváři a zašeptal: "Ryuzaki."
"Mhm…" Ryuzaki pomalu otevřel oči a zamžoural do světla. To první, co cítil a co bylo tolik nezvyklé, bylo držení cizích paží, teplo jiného těla. Všechno bylo najednou jiné.
"Bolelo to?" zeptal se starostlivě Vincent a co nejemněji mu odhrnul vlasy z tváře.
Pozvedl ruku, která se mu najednou zdála tolik těžká a prsty se opatrně dotkl Vincentovi tváře, jako by se bál, že teplá, hebká tvář, kterou cítí pod bříšky prstů, je pouhopouhý sen, který se co nevidět rozplyne a navrátí ho zpátky do chladné reality. Pootevřel rty, aby promluvil, ale najednou nevěděl, co říct, na co odpovědět. Pouze zavrtěl hlavou.
"Skutečně?" podezřívavě se na něj podíval.
Ryuzaki se usmál. "Chceš tu facku teď, nebo až později?"
"Až později," zašeptal a sklonil se k němu, "až si ji zasloužím," a políbil ho jemně na rty. Byly hebké jako nejdražší látka.
Ryuzaki skusmo pohnul rty. Tohle umění mu bylo neznámé.
Vincentovi se od něj nechtělo ani kousek vzdálit, avšak věděl, že pokud ho ještě chvíli bude držet a dotýkat se jeho těla, tak ho nejspíše znásilní. Tolik po něm toužil! Ukončil jejich polibek a usmál se. "Měly bychom tě obléct," poznamenal a neskrytě přejel po jeho nahém těle pohledem.
Ryuzaki zčervenal. Zase.
"Červenáš se ještě roztomileji, než předtím," usmál se Vincent a pohladil ho po tváří ukazováčkem.
Ryu se pousmál. "Rád bych se oblékl."
"Dobře," řekl trochu zklamaně a pomohl Ryuzakimu vstát. "Tady máš," podal mu oblečení, které pro něj nachystal - bylo to z nejjemnější látky, jakou sehnal.
"Děkuji," hlesl princ a natáhl si kalhoty. Vincentova zkoumavého pohledu se snažil si nevšímat.
Upír raději přešel k věcem, které musel uklidit a začal je různě urovnávat na jejich místa. "Teď by mně jen zajímalo, jak to vysvětlíme LuLu a Atsushimu..." poznamenal.
Pokrčil rameny a oblékl si košili. "Řekneme jim pravdu?"
"Jakou?"
"Prostě pravdu," podíval se mu do očí. "A co jim chceš říct ty?"
"Já?" pokrčil ramena. "Nevím." Přešel k Ryuzakimu a objal ho. "Jen se nechci dožít rozzuřeného LuLu, jak se mě snaží vykastrovat..." ušklíbl se.
Ryuzaki se usmál. "To by nikdy neudělal, i-když," zasmál se. "Kdybys mi chtěl ublížit tak by tě hnal."
"Já si myslím, že mě s radostí zabije, až se to dozví," políbil Ryuzakiho na tvář. "Nechceš jít nahoru? Tady není moc příjemně..."
Ryuzaki kývl. "Nejspíš bude trošku naštvaný…. A zklamaný, že jsem mu to neřekl."
Vincent ho vzal do náruče a jal se ho vynášet z pokoje. "Doufám, že ho nepotkáme na schodech,"
Ryuzaki se pousmál. "LuLu je schopný čehokoli."
"To jsem již poznal," ušklíbl se.
Ryu se zamračil. "Copak?"
Vincent spolu s ním vyšel ze dveří a obtížně je uzamkl. Poté se vydal zdolávat schody. "Ale nic důležitého," odbyl ho šeptem a naklonil se, aby ho mohl znovu políbit na rty.
Ryuzaki zakroutil hlavou. "Můžu jít.. teda myslím."
"Ale to bych tě musel pustit..." políbil ho.
Trochu ztuhl, neboť to nečekal. Netušil, co dělat a tak nechal svoje instinkty ať to vyřeší za něj. Trošku zaklonil hlavu a pootevřel rtíky, které chytli o něco tmavší odstín. Stejně jako tváře pomalu se barvící doruda.
"Líbí se ti to?" zeptal se šeptem.
Ryuzaki polkl a přikývl.
Vincent se zastavil uprostřed schodiště a pustil ho, aby si ho mohl opřít o stěnu, když ho bude líbat a aby měl ruce volné. Studoval jeho tělo dlaněmi a rty se vpíjel do jejich rtů. Toužil po něm. "Kdybych zacházel moc daleko, tak řekni a já přestanu," zašeptal a ohrnul vlasy z jeho krku, aby se do něj v příštím okamžiku mohl vpít rty. Cítil pod nimi jeho tepnu, avšak nezakousl se...
Ryuzaki překvapeně vypískl a zalapal po dechu. Prsty zaryl Vincentovi do zad, jaký měl strach, co s ním upír má v plánu udělat.
"Nechci ti ublížit," zašeptal a políbil ho na tvář. Poté se od něj trochu odtáhl, aby se mu mohl zadívat do očí. "Copak mi nevěříš?" pohladil ho po tváři ukazováčkem.
Ryuzaki na něho dál strnule zíral. Dolní ret se mu trochu třásl. "Já… věřím…"
Vincent se na něj mile usmál. "Tak se neboj," znovu ho pohladil po tváři.
Ryuzaki se opřel do toho doteku, přičemž se stále díval Vincentovi do očí. Skousl si rty než se zeptal: "Políbíš mne?"
Ve Vincentovi to vyvolalo vlnu vzrušení - ten tón hlasu, nevinný pohled nádherných smaragdových očí a k tomu lidské teplo vyzařující z jeho těla. "Tak mě polib ty..." zašeptal a přiblížil se k němu.
Ryuzaki znovu nervózně polknul a přiblížil svoje rty k jeho. Jemně se jich dotkl… sotva pohlazení motýlích křídel.
Vincent mu přejel rukou po boku a přitáhl si ho k sobě blíž, avšak jen něžně, jakoby se bál, že ho může rozbít. Chtěl cítit jeho tělo, co možná nejblíž tomu svému, protože to bylo to nejkrásnější a nejjemnější, co kdy viděl.
Položil mu ruce za krk a zabořil mu tvář do vlasů. Plnými doušky nasával jeho vůni, kterou si toužil vtisknout do paměti. Zklidnil dech a uvolnil se.
Vincent ho jemně políbil na krk, avšak dál nepokračoval. Možná to předtím moc uspěchal. Musel ho chvíli nechat, aby si zvykl na nové pocity.
"Cítím se hrozně těžký," zašeptal Ryuzaki Vincentovi do ucha.
"To já jsem si liboval, jak si lehoučký, když jsem tě nesl," odpověděl mu s úsměvem.
"No jo.. ale tys ještě před chvílí nevážil 0,0001 miligramu, víš?"
"To máš pravdu - chtěl jsem ti jen tím říct, že ve skutečnosti těžký vůbec nejsi," přivřel oči. "Ba co víc, bych řekl, že jsi podvyživený..." zajel mu dlaní pod košili, jakoby chtěl zjistit, zda je to pravda, ale ve skutečnosti se ho jen chtěl dotýkat.
"Podvyživený?" ohradil se Ryuzaki.
"No," trochu se od něj odtáhl, aby mu mohl vyhrnout košili. Přejížděl prstem po jeho plochém bříšku. "Vypadá nádherně," řekl zcela nesouvisle a klekl si, poté ho jemně políbil na holou kůži kousek od pupíku.
"Přestaň!" vyjekl.
"Proč?" zeptal se a nevinně k němu vzhlédl, jakoby nedělal nic nevhodného nebo špatného. Avšak dál nepokračoval.
"Prosím… přestaň.." šeptal Ryuzaki.
Vincent se napřímil a stoupl si. "Omlouvám se," řekl potichu.
Ryuzaki odvrátil pohled. "V pořádku."
"Pojď," otočil se a zadíval se do schodů, "konečně zdoláme to schodiště a začneme se duševně připravovat na příchod LuLu." Začal stoupat po schodišti nahoru. "Kdy vůbec má přijít?"
Pokrčil rameny. "Každou chvíli."
"Soudná hodina se blíží," ušklíbl se Vincent.
Ryu se usmál. "Trochu optimismu.. zas tak hrozné to být nemůže…" jeho úsměv ochabl. "Nebo jo?"
"Věřím, že pokud mne někdo zabije, bude to právě on," zamířil do pokoje, kde přijímal hosty a posadil se na křeslo.
Ryuzaki ho s úsměvem na rtech následoval. "To o něm máš vskutku pěkné mínění."
"Aspoň vím, na koho si dávat pozor,"
"Jak dlouho ho znáš?"
"Chvíli," odpověděl. "A to se mne pokusil již znásilnit," na tváři měl zvláštní úsměv.
"Cože?"
"Ty o tom nevíš?" nadzvedl jedno obočí.
Ryuzaki zavrtěl hlavou. "Ale mělo mi to dojít."
"Popravdě si za to můžu sám, byl jsem opilý," přiznal Vincent.
Ryuzaki se zasmál. "Připomínáš mi tím Adriena s Lilienem asi před deseti stoletími, když se vrátili úplně namol a vysvětlovali mi názorně páření včeliček."
Vincent pozvedl obočí. "To muselo být zajímavé," pokýval hlavou.
Ryuzaki se usmál. "Ano, to bylo. Nebo taky jak jednou ověsili na Vánoce Medeovi mučírnu baňkami a řetězy a na židli mu postavili sošku Mikuláše se dvěma čerty a jedním andílkem," zakroutil hlavou.
Vincent se začal smát při představě, jak asi musel Médea vypadat, když to zjistil.
"Nebo když Adriena chytl rapl, nejspíš už měl dost práce, úplně mu přeskočilo a honil Liliena po zámku a píchal ho do zadku vidlemi," zasmál se Ryuzaki. "Pak si je podal Nejvyšší, když mu takhle vlítli do zasedačky, kde měl právě jednání."
"Někdy jsem rád, že jsem v té době nebyl na světě," řekl odlehčeně, "protože bych asi umřel smíchy."
"A to ještě nic není," Ryuzaki měl blízko k výbuchu smíchu. "Jednou se Adrien převlékl do brnění jakéhosi historického brnění, ukradl Medeovi ze zbrojnice kord a pak mu vlítl s řevem - Ruce nahoru nebo tě prošpikuju zaživa - do pracovny, přičemž mu mířil na srdce tím mečem. A pak jednou v létě spolu s LuLu tancovali jakýsi španělský tanec. To kvílení, které nazývali zpěvem, bylo slyšet až na věži."
Vincent spíše než historky, které mu Ryuzaki vyprávěl, obdivoval a soustřeďoval se na to, jak přitom vypadal. Ten úsměv a zářivé oči byly skutečně úžasné. Pokud si ještě před pár dny nebyl jistý, zda ho skutečně miluje, teď pochopil, že ano. Navždy...
Ryuzaki se pokusil vydýchat. "Ale proč ti to vůbec povídám," pousmál se. "Stejně tě to nezajímá."
"Líbí se mi, když se směješ," poznamenal Vincent.
Ryuzaki se usmál. "Zato ty se směješ málo."
"Je to v mé povaze, jsem depresivní dítě," pokrčil rameny.
Ryuzaki pootevřel ústa k odpovědi.
"Jsme doma!" ozval se z předsíně Lilienův hlas.
Vincent se nadechl a připravoval na nejhorší. "Tak a je to tu... Miloval jsem tě," řekl hlasem, jako kdyby měl kolem krku provaz a nad ním byla šibenice.
"Ha ha ha," skepticky. "Nezapomeň si vyzout boty!"
První do místnosti vešel Atsushi. Prohlídl si je oba všeříkajícím pohledem - Já jsem věděl, že něco plánujete, vy spiklenci. Avšak nahlas neřekl nic. Odstoupil od dveří, aby dovnitř mohli vejít i dva zbylí a byl přichystán LuLu chytnout, kdyby chtěl zabít Vincenta.
Kenneth vešel dovnitř a sjel osazenstvo jedním ze svých nevrlích pohledů. Pak se s otázkou v očích obrátil na Atsushiho.
Ten se k němu naklonil. "Ani se neptej, kde zmizel přízrak..." zašeptal. "Připrav se, že mi budeš pomáhat zahraňovat život tady Vincentovi."
"Kdo ho chce zavraždit?"
"LuLu,"
Kenneth chápavě přikývl. "Tak to s ním soucítím."
Atsushi na to nic neodpověděl.
Ryuzaki se lehce zamračil. "Kdo je to, Atsushi?"
"Moje žena, Kenneth," ušklíbl se Atsushi podivně nevhodně, když se vezme na zřetel v jaké byli situaci.
"Tu ženu si strč ty víš kam," pronesl Kenneth škádlivě a žďuchl do Atsushiho nenápadně loktem.
Atsushi se přesunul na křeslo vedle Vincenta. "Cos to proboha udělal?" zašeptal. Ten mlčel.
LuLu odkopl boty do rohu šatníku a s veselím pískotem vkráčel dovnitř. Úsměv mu ale hned zmizel z tváře. "Ryuzaki?" chvilku těkal mezi přítomnými, než mu to došlo. "Vincente já tě zabiju!" zařval.
Kenneth pohotově zareagoval a strhl ho za rukáv zpátky, než se růžovovlasý stačil vrhnout na upíra.
"A je to tady," poznamenal Vincent smířeně.
Ryu se ušklíbl. "Ty se jednou tím pesimismem udávíš."
Atsushi se ušklíbl. "Kennethe, drž ho pevně," řekl a vstal. "Ryuzaki - bylo to tvé přání, že ano?" otočil se na bývalý přízrak, nyní člověka.
Ryuzaki kývl. "Ano."
"Takže není důvod proč Vincenta zabíjet, není-liš pravda LuLu?"
Jmenovaný zavrčel a snažil se vykroutit z Kennethova sevření.
Vincent se skrčil na křesle jako malé zlobivé dítě.
Ryuzaki nervózně vydechl. "Nezměníme téma?" nadějně.
"No," Atsushi se zadíval na Vincenta. "Musíme Vincenta dosadit do čela upírů, protože už to mezi vámi a námi znovu vře."
"Ať mne ta hnusná hnědovlasá sketa pustí!" zařval LuLu.
"Tak se uklidni!" otočil se na něj Atsushi klidně.
Ryuzaki si povzdechl a vrátil se k tématu. "A jak to chcete udělat?"
"Zdělíme všem jeho zásluhy a moc, kterou má, přičemž tady LuLu se za něj postaví, že ho chce vidět v čele, a pak necháme upírské generály hlasovat... a budeme doufat, že budou souhlasit." Pokrčil Atsushi rameny. "Nebo tě napadá jiný způsob, člověče?"
Ryuzaki se trošku otřásl při tom oslovení. "Ne, jen jsem to chtěl vědět."
"A co ty Vincente? Souhlasíš? Ne, že by si měl možnost nesouhlasit, ale zdvořilost musí být," usmál se na něj zářivě Atsushi a vypadal tak nějak šíleně s tím škrábancem přes obličej.
"Jak si řekl, nemám možnost nesouhlasit, takže ano, souhlasím," kývl Vincent a zadívá se na LuLu. "Omlouvám se," řekne potichu.
"Ještě si to s tebou vyřídím," zavrčel tiše LuLu. "Kennethe. Pust mně!"
Démon se s otázkou v očích podíval na svého manžela.
"Pusť ho," kývl Atsushi.
LuLu tvrdě dopadl na zem.
"Promiň," řekl mu Kenneth chladně a posadil se vedle Atsushiho.
Atsushi ho pohladí po vlasech jako hodné zvířátko a ušklíbne se. "Jsi silná žena, milovaný," poškádlí ho.
"Zatímco ty spadneš na hubu když se pokoušíš zvednout krysu," ušklíbl se Kenneth a sevřel jeho ruku ve své. Jasně tím říkal - tenhle je můj.
"Ano, jsem takové něžné, křehké stvoření..." řekl líbezně Atsushi.
Kenneth se usmál.
"Kdy tedy chcete Vincenta dosadit na trůn?" zeptal se LuLu a posadil se vedle bratra, přičemž ho stále pozoroval, jako by nevěřil tomu, co vidí.
"Co nejdříve," odpověděl Atsushi svým klidným tónem. "Dnes jsem musel řešit jednu potyčku mezi upíry a démony... a skutečně nebylo dobré, že jsem tam byl jen já jako vůdce démonů a nikdo z upírského vedení."
"Zítra?" navrhl LuLu a jemně si pohrával prsty s Ryuzakiho vlasy. Ten ho spražil pohledem, ale nic neřekl.
Atsushi se podíval na Vincentův žárlivý pohled, kterým spaloval LuLu, a poté odpověděl: "Pokud svoláte upírské generály, já osobně jako démon se toho účastnit nebudu. Mohli by si to špatně vyložit."
LuLu přikývl. "Nebylo by to rozumné."
"Takže bych tě poprosil, LuLu, aby si to všechno zařídil... protože Vincent nemá ani styky - možná brzy bude mít, co Ryuzaki - a ani nesmí vypadat moc ambiciózně." Atsushi se zazubil.
LuLu kývl a stáhnul si bratra do náruče. Ten se chvíli vzpouzel, ale když mu LuLu něco zašeptal do ucha, začal se smát.
Vincent se s podivným výrazem ve tváři postavil a přešel k oknu. "Měl bych se na to asi nějak připravit, že?" zeptal se do skla a díval se ven, kde sněžilo.
"Není třeba," pousmál se Atsushi. "Papírování a zdvořilostních frází si užiješ dost, až budeš v čele."
"Hlavně si dávej pozor na vši a toaletní papír," ušklíbl se Kenneth a položil si hlavu Atsushimu na rameno.
"Cože?"
Atsushi se zasmál, až poté odpověděl na Vincentovu otázku. "Kenneth z toho má trauma, tak nechce, aby se to stalo i tobě," pohladil svého muže po vlasech a políbil na čelo.
"Jo tak trauma," ušklíbl se Kenneth a začal se nebezpečně přibližovat k Atsushiho rtům.
"No, málem si byl holohlavý," provokativně.
Kenneth mu zabořil prsty do vlasů a tvrdě ho políbil.
Atsushi se jeho polibku poddal.
Ryuzaki se pousmál. "Tak tohle je to rozmnožování včeliček?" hravě k LuLu.
Lilien se ušklíbl. "Tohle jsou perverzáci.. jeden horší než druhej."
"To říká ten pravý," zasměje se Atsushi, když se jejich polibek rozpojí.
"Počkej až dostaneš sněhovou koulí do čela," usmál se LuLu.
Démon se začal smát, přičemž se otočil na Vincenta, který stále nezúčastněně stál u okna. Chápal ho. Cítil se, jakoby tu nepatřil a tak se snažil dostat, co nejdále od nich, svázán tím, že místnost nemůže opustit.
"Uděláme z tebe chodícího sněhuláka," usmál se Ryuzaki.
"Ty moc nemluv, nebo poznáš, že když sněhová koule tělem neproletí, tak je celkem nepříjemná..." vyhrožoval mu Atsushi.
"Napadl čerství sníh," poznamenal LuLu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama