Slza zmizelá za závojem přízraku; 21a

24. února 2010 v 16:41 |  Slza zmizelá za závojem Přízraku
Atsushi otevřel dveře do pokoje, z kterého se ozýval smích. A nechal projít Ryuzakiho a za ním hned Vincenta. Poté ještě pustil Kennetha, který zde sice nechtěl být, ale nakonec se dal přemluvit, a pak až vešel sám. Sedl si k Leviathanovi ke stolu a pohodlně se opřel na židli, pozorujíc co se asi bude teď dít. Doufal, že se LuLu s Adrienem skupinově nevrhnou na Vincenta a neudělají z něho krvavou kaši, kterou pak následně vybělí tento pokoj vymalovaný do světle růžové barvy.

Adrien, prohrávající polštářovou válku se svým starším a šílenějším sourozencem, se otočil ke dveřím. Následně schytal bouchanec do hlavy. Ignoroval to, jeho zrak ulpíval na dvou postavách stojících téměř ve dveřích.
"Adriene," pozdravil ho Vincent a pokusil se o úsměv, avšak bylo na něm poznat, že je nejistý a také se zdálo, že se skrývá za Ryuzakim.
Adrien se usmál. "Mám tě… zabít hned nebo až později?" zeptal se nevinně. "Synu?"
"Raději hned," sklopil pohled k zemi, až se mu vlasy dostaly do tváře.
"Obávám se, že poslední lahvičku svěcené vody vstřebal tvůj koberec, takže," hraný povzdech. "To budu muset udělat ručně."
Vincent došel k jeho posteli, sklonil se, vzal jednu jeho dlaň do svých a políbil ji. "Omlouvám se," zašeptal.
"Za co?" ušklíbl se Adrien. "Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím!" přísně.
Vzhlédl k němu. "Za to, jak jsem se k tobě choval a za to, že jsem ho proměnil," řekl velice potichu, jakoby to měli slyšet jen oni dva.
Adrien se otočil k Ryuzakimu. "A ty se posaď," zavrčel. "Stojíš tam jak maturantka na bále." LuLu raději couvl. Nebylo dobré setrvávat v Adrienovi přítomnosti, když byl naštvaný. Ryuzaki cosi vypískl a posadil se co nejdál od něj. Adrien všechny přejel nevraživým pohledem, aby se spakovali a vypadli. Sklonil se k Vincentovi. "To jak ses ke mně choval, jsem ti odpustil dávno, ale to co jsi udělal nyní…"
Vincent nevěděl, co mu na to odpovědět, tak raději mlčel.
"Proč, štěně, hmmm?" zeptal se Adrien ublíženě.
"Protože to Ryuzaki chtěl a já mu nevydržel dlouho odporovat," hlesl.
"Ach," zavrtěl téměř nepostřehnutelně hlavou. "Promluvíme si o tom později.. o samotě, štěně," prohrábl mu vlasy a vtiskl mu do nich polibek. "Ano?"
"Jak si přeješ," řekl již trochu jistěji.
"Děkuji. Nerad řeším osobní záležitosti ve společnosti, vaše výsosti," škádlivě.
"Ty již víš, že ze mne chtějí udělat vládce upírů?" podivil se.
Adrien se usmál. "Samozřejmě. Měl by jsi si svou mysl chránit lépe, maličký."
Vincent na něj na okamžik vyplázl jazyk. "Zabráníš jim v tom?" zeptal se poté.
Adrien zakroutil hlavou. "Ne. Nemám v sobě tolik síly, abych se jim mohl vzepřít a jako poradce Nejvyššího ani potřebnou autoritu. A navíc… ani bych nechtěl. Škoda jen, že nikdy nezjistím, jaký bys byl král," smutný úsměv. "Budeš si muset sehnat nového poradce."
Vincentovi se zaleskly v očích slzy. "Doufám, že budu vládnout podle tvých představ," zašeptal zoufale.
"A já zase doufám, že na mne jednoho dne nebudeš pohlížet s nenávistí," vyslovil Adrien jedno z největších přání svého života. "Vládni srdcem, Vincente. Jen srdcem… a neplač."
Mladší upír zoufale sevřel jeho ruku a sklonil hlavu.
Znovu mu prohrábl vlasy. "Jak vidím, pro mne už není ve tvém životě místo."
"To není pravda - jen je jiné než bylo," pousmál se Vincent.
"Nemám co ti dát," zakroutil Adrien hlavou a pousmál se. "Leda tak vědomosti.. a o mou společnost jsi nikdy zvláště nestál."
"Byl jsem hloupý..." odmlčel se. "No - možná bych měl mluvit v přítomném čase," dodal a pokusil se o úsměv.
Přesunul svou dlaň na Vincentovu tvář. "Pokud budeš cokoli potřebovat.. stačí říct."
"Tak to bylo vždy," zvedl k němu svůj usazený pohled.
"Ano," pousmál se Adrien. "A bude to tak až do mé smrti."
Atsushi se naklonil k Leviathanovi a pošeptal mu, že by si Adriena měl trochu hlídat. Ten se ovšem jen namyšleně usmál a mávl rukou. Nechtěl mu nic odpírat.
Naklonil se k Vincentovi. "Sedí tam jako slepice v holubníku.. pěkně namačkaní a zvědaví… ááách škoda že to nevidíš," pošeptal mu do ucha.
"Není pěkné o nich takhle mluvit," ušklíbl se Vincent.
"Pche….vždyť se na ně povídej… jo Atsushi. Přehoď si tu nohu přes nohu…. Výborně, teď vypadáš úplně jako vůl."
Vincent se ohlédl a rychle pohledem přejel osazenstvo. Poté se znovu ušklíbl na Adriena. "Máš pravdu..."
"Já vždycky," sebevědomí úsměv.
Atsushi se postavil. "Nechci rušit pomlouvání zde přítomného osazenstva, Adriene, ale zase musím splnit svou povinnost hostitele, takže... nedáte si někdo něco na pití, popřípadě na jídlo?" Zamyslel se. "I když to by bylo náročnější, protože stále se mi nevrátilo služebnictvo a musel bych vám ukuchtit něco já..."
"Ty…" ušklíbl se LuLu. "Vařit….. V pořádku?" zaklepal si na hlavu.
"Ani ho k té plotně nepouštějte… bude my špatně ještě měsíc," usmál se Ryuzaki.
Adrien se ušklíbl. "Á.. kokokoko.. dá," pitvořil se.
Atsushi se otočil na Leviathana. "Whisky? Dám si s tebou," nabídl mu a vydal se pryč z pokoje. Před dveřmi se ještě otočil na osazenstvo. "Náhodou z vás umím vařit nejlépe," poté se na oko uraženě otočil a odešel.
LuLu se ušklíbl. "Já si dám slepici! Pěkně podušenou se zeleninou!" zařval za ním.
"Takhle se chovat ke hostiteli, že se nestydíš, LuLu," pokáral ho s úsměvem Leviathan a opřel se o židli tak, aby si mohl dát nohy na stůl.
"Já mám hlad!" vyjekl upír.
"Tak si ho hlaď a říkej mu malá," rodičovsky se na něj usmál. "Ani si nedokážeš přestavit, co by se stalo, kdyby tady osazenstvo," obsáhl pokoj pohledem, "vidělo Atsushiho v zástěře a on, kdyby měl vařit, si ji určitě obleče."
"Přítomné osazenstvo by umřelo smíchy, Levi," poučil upíra Adrien.,
"Mno a i po smrti by se válelo v záchvatu smíchu," zářivě se na něj usmál Leviathan.
"Samosebou.. a Atsushi by nás polil koprovou omáčkou a servíroval k večeři."
"No, tak to by byla extrémně nechutná smrt - fuj, být sněden v koprové omáčce," otřásl se Leviathan a znechuceně vyplázl jazyk.
Adrien se ušklíbl a naklonil hlavu na stranu. "Já tě raději s chilli.."
"Mno, jenže víš jak chilli pálí v očích?" zeptal se ho s úsměvem. "Já bych raději chtěl být namočený v čokoládě s banánovou pěnou," zasnil se.
Adrien se otřásl. "Fuj.. víš jak je čokoláda lepkavá? A banán se brzo kazí."
"Tak v tom případě... se budeme muset rozejít, protože já se nenechám sníst jinak..." uraženě se otočil k zataženému oknu.
"Jak myslíš, miláčku," pronesl lenivě nemocný upír s nadhledem.
Atsushi se vrátil s lahví whisky a položil ji před Leviathana. "Tak vidím, že už si znepřátelili i tebe," ušklíbl se na něj. Leviathan na to nic neřekl a dál sledoval strukturu látky.
"Sorráč, Ate.. máme rejpavou," usmál se LuLu. "A my nic? Co má milovaná slepice?" po čtyřech se s umučeným výrazem posouval k Atsushimu a vztahoval po něm ruku. "Slepice.. ach slepice!" Adrien na postely brečel smíchy.
"Nic nebude, slepice došli," zakroutil hlavou Atsushi.
LuLu ucukl, jako by ho spálil sluneční svit, sklopil hlavu a přitiskl si dlaně k hrudi. "Ó má slepice.. mám milovaná slípko.. co si bez tebe poč….. Tys mi snědl slepici! Podusil sis mou lásku! Udělal jsi z ní vývar!" zuřivě na něj ukazoval prstem. "Za to tě stihne krutý trest! Sním to dřív…. MuHeHeHeHe…" LuLu se začal psychopaticky smát.
Leviathan zhodnotil LuLu pohledem: "Zajímalo by mne, co si zase šlehnul..."
"Já?" ukázal na sebe důležitě LuLu. "Já držím smutek.. Ó má slepiceeee!" zakvílel a svezl se na podlahu.
Vincent se na něj zkoumavě podíval a s váznou tváří pronesl: "Chápu tě, poprvé tě chápu - slepice nad zlato!"
"Říká se sůl nad zlato, štěně," zakroutil Adrien hlavou. "Pleteš si literární díla," výbuch smíchu.
"Dobře, tak... osolený slepičí vývar nad zlato," opravil se Vincent.
Adrien ho pohladil po hlavě a položil se vyčerpaně do pokrývek. Přece jen mu nebylo příliš dobře.
Leviathan si všiml, že se jeho stav zhoršil a uvažoval nad tím, že všechny vyhodí, aby měl klid. Ale nebyl si jistý, zda to má udělat. Vstal od stolu, whisky nechal netknutou a posadil se na okraj postele. "V pořádku?" zeptal se starostlivě a ignoroval všechny okolo. Vincent se automaticky trochu stáhl.
Adrien v odpověď zavrtěl hlavou a stiskl v rukou rukáv Vincentovi košile.
"Nepřetěžuj se," zašeptal Leviathan a v jeho pohledu bylo čitelné zoufalství, ovšem jinak ho neprojevil. Políbil ho na čelo a znovu se zvedl. Vrátil se na své místo u stolu.
Pousmál se. "Povídej mi o něčem, Vincente," snažil se ignorovat dohadujícího se Atsushiho s LuLu a Ryuzakiho, diskutujícího o něčem s Kennethe a obrátil se ke svému synovi.
"A čem chceš slyšet?" usmál se na něj Vincent.
"Cokoliv," vydechl. "Mám rád tvůj hlas… hezky se při něm usíná."
"A nebude na mne žárlit Leviathan?" naklonil hlavu na stranu. "Celou dobu se na mě dívá, jako kdyby se chystal mne v nestřeženém okamžiku vysát... mno, ale není to nic oproti LuLu - ten se mne už v tom nestřeženém okamžiku pokusil znásilnit." Přivřel oči. "Má oblíbená historka - každý ji již slyšel několikrát."
Adrien se usmál. "Vítej v partě, štěňátko…" zašeptal.
"Ale já jsem se nenechal znásilnit," řekl hrdě. "Protože... jsem tady ten nejmocnější a stačí mi pomyslet a dokáži si sem přilevitovat flašku absintu... tak velká je má moc," chlubil se se smíchem.
"Tak se ukaž," vyzval ho Adrien s úsměvem.
"Jediný problém je, že nevím, kde Atsushi schovává alkohol a doma kvůli Ryuzakimu žádný nemám - ještě by se mi z něho stal stejný opilec jako jste vy," postěžoval si.
"Já nejsem opilec," protestoval Adrien. "A… alkohol je dole v jídelně."
"Dobře, jde se na to," uličnicky se ušklíbl. Přivřel oči a chvíli se soustředil, než se ozvalo zaklepání na dveře. Atsushi se postavil, že je půjde otevřít - vcelku se vyděsil, kdo by to mohl být. Avšak než k nim došel, to je již Vincent nechal, aby se otevřely a do pokoje se dostala zelená láhev. Proletěla Atsushimu kolem hlavy a postavila se vedle Adriena.
Adrien uznale hvízdl. "A teď já," ušklíbl se a zapátral ve svém nitru po posledních zbytečcích jeho bílé magie. Za chvíli se před nimi zčistajasna objevili dvě skleničky. "Zkus zapracovat na zhmotňování," pousmál se. "Jakmile to dokážeš, vykouzlíš cokoli z ničeho."
"Mno, myslím, že již jsem zhmotnil jistou... ehm... osobu a málem to odnesl svým životem," hodil pohled po Ryuzakim.
"Mluvil jsem o něčem jiném," zakroutil Adrien hlavou. "Přízrak má svou podstatu, jistý hmotný základ… vědomí… všechno. Ale tyhle skleničky jsou vykouzleny z ničeho. Nejsou přeneseny a ani jsem neproměnil jinou věc.. Jsou pomíjivé," dotkl se jich. "Přesto tolik skutečné… Chápeš, co tím chci říct?"
"Samozřejmě," kývl. "Jen to slovo zhmotňovat .. Když se řekne zhmotňování představím si sebe bez hlavy..." ušklíbl se.
Přesunul své prsty z Vincentova rukávu na upírovu tvář. "Ale to by vůbec nebylo hezké…." Pousmál se.
Vincent se spokojeně usmál a opřel do jeho dotyku. "A teď mě zakousne Leviathan... mám já to život plný strachu," hraně si povzdechl.
"Nedovolím mu to,"zakroutil hlavou Adrien. "Nemohou jít pryč?" kývl ke smějícímu se osazenstvu pokoje. "Je mi špatně," podíval se na skleničky. "Příliš jsem se vyčerpal.
"A já tu mám zůstat?" zeptal se Vincent, chystajíc, že jim řekne, aby odešli.
Přikývl. "Pokud ti to nebude vadit…."
Leviathan, který celou dobu jejich rozhovor poslouchal se zvedl. "Mohli byste, prosím, odejít, Adrienovi není dobře," všeříkajícně se na ně podíval. Osazenstvo se začalo zvedat. Leviathan došel k posteli. "Nemysli si, že tě tady s ním nechám dlouho o samotě," pousmál se a políbil Adriena na tvář, poté opustil místnost i s ostatními. Jediný Vincent tam zůstal se svým stvořitelem.
Adrien je všechny vyprovodil přívětivým pohledem, než se za nimi zavřely dveře a on mohl konečně skrýt svou masku, kryjící jeho stav, vhodný přirovnat k jedinému stavu.. blížící se bolestivé smrti. "Jsem rád, že jsi zůstal. Už dlouho jsem si s tebou tolik nepopovídal jako dnes," bolestivě zasténal a zaklonil hlavu.
Vincent se k němu starostlivě přisunul a chytl jeho ruku. "Asi ti nemohu nijak pomoc, že?" tak rád by ho zbavil bolesti. Udělal by pro to cokoliv.
Adrien zavrtěl hlavou a stisk chabě opětoval. "Už jsi mi pomohl."
Mladší upír nevěděl, co na to říct. Přisunul se ještě blíž a vzal ho do náruče. "Mám nutkání se ti ještě nejméně jednou omluvit," zašeptal.
"Ach… vždyť není za co," zašeptal. "Dal jsi mi toho tolik a já ti toho tolik vzal. To já bych se měl omluvit…."
"Jediné, co jsi mi vzal, byla moje lidskost..." přivřel oči, "... a za to, že jsi chci zpátky si můžu jen já sám. Musel jsem si najít nějakou záminku, abych nebyl spokojený. Jsem depresivní dítě." Usmál se. "Navíc teď - Ryuzaki je člověkem za mě a to mi to dostatečně vynahrazuje."
"Jestli mu ublížíš, tak tě budu chodit po nocích strašit," pousmál se Adrien a ukazováčkem přejel kontury upírovy tváře. "Nebude ti vadit, když se k tobě přitulím?"
"Pokud sem nevlítne Leviathan a neskalpuje mne, jistěže mi to nebude vadit," pohladil ho Vincent po vlasech. "A Ryuzakimu neblížím, o to se neboj."
Uvolnil upírovi místo vedle sebe na posteli a natáhl k němu ruku. "Beru tě za slovo."
Vincent si k němu téměř lehl, ale radě zůstal v polosedu, kdy měl ráda podložené polštáři, avšak byl u Adriena nejblíže, jak to šlo. Jemně ho začal hladit po vlasech.
Spokojeně zapředl. "Tak z tebe bude král…" zašeptal.
"Nejspíš, pokud nenajdu někoho, kdo by se za mne postavil a řekl, že jím být nemohu," řekl odevzdaně. "A Leviathan jím být nemůže?" uvědomil si, jak nevhodná je takhle otázka až poté, co ji vyslovil.
Pokrčil rameny. "Nikdy jsme na toto téma nehovořili. Mám z něj někdy špatný pocit… bojím se toho, co s ním bude až tu nebudu."
"Miluješ ho?" ani nevěděl, proč se na to ptá.
"Nechci ho ztratit," zašeptal. "A ano.. miluji ho… přestože mi neuvěřitelně ublížil…"
"A on tebe?"
"Asi ano."
"Asi?" Potřeboval vědět, že má právo na to, aby byl s Ryuzakim, protože Adrien miluje někoho jiného a ten někdo miluje jeho. Kdyby to tak nebylo, vyčítal by si své štěstí...
Adrien se usmál. "Ano."
"Hlídá si tě," poznamenal Vincent.
"Bojí se."
"Čeho?"
"Že mne ztratí? Nevím," zavrtěl hlavou. "Cítím z něj jen ten strach."
"Myslím, že ho chápu," zašeptal Vincent.
"Ryuzaki?"
"Ano," kývl. "Bojím se o něj - popravdě i když je teď člověkem, mohl by ho někdo usvědčit z toho, že byl syn Nejvyššího..."
"Jsi s ním šťastný, Vinci?"
"Ještě nebyl čas, kdy by se to mohlo mezi námi pokazit, takže ano... jsem," usmál se. "Je úžasné stvoření."
"To jsem rád… měl by jsi se víc smát, Vincente, sluší ti to."
"Před nedávnem mi něco podobného říkal i Ryuzaki," políbil Adriena do vlasů. "Já se směji, ale když mě nikdo nevidí,"
"Nechám ti je tu všechny na starosti," zašeptal. "To jsem hodný, co?"
"Mám pocit, že pak mě všechen smích přejde - hlavně z LuLu," ušklíbl se.
"Pokud nepustíš LuLu příliš blízko k alkoholu a marihuaně… nebudeš mít problém," zasmál se Adrien, vědom si toho, jak je naivní, když si myslí, že by se mohl Lilien polepšit. Smích se změnil v krvavý kašel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama