Slza zmizelá za závojem přízraku; 22b

24. února 2010 v 16:44 |  Slza zmizelá za závojem Přízraku
Probudila ho silná, pulzující bolest v bříšku, pomalu šířící se do všech částí jeho zesláblého těla. Křečovitě zavřel oči a semknul dlaně v pěst, ostříhané nehty se mu zaryli do kůže. Všemi silami se snažil nevykřiknout a tak jediné, čemu dal průchod, byli krvavé slzy, brázdící si cestu jeho bledým obličejem. Třásl se.

Instinktivně se otočil na bok aby se schoulil do klubíčka přičemž narazil na spícího upíra. "Leviathane.." procedil mezi zuby.
Jmenovaný se ihned probudil. Netrvalo ani krátký okamžik, než pochopil, co se děje. Jeho srdce sevřelo zoufalství. Bitva s nemocí je prohraná, už není čas a neexistuje léku. Instinktivně se k němu vrhl a vzal ho do náručí. Chtěl ho uklidnit - říct, že vše bude dobré a bolest přejde; ale to by jedině znamenalo, že bolest přejde až naposledy vydechne. Našel jednu jeho ruku a propletl s ní prsty, cítil jak je chladná - nebyl to živý chlad, ale chlad smrti. Když se jí dotýkal, věděl, že ona je v místnosti a bere si to nejcennější, co v životě měl, k sobě. Smrtelný chlad, který se již nedá zahřát. Sevřel jeho ruku a hladil ho po vlasech. Neubránil se slzám. Políbil ho do vlasů a stále potichu šeptal: "Miluji tě." Již nebylo vhodné, aby mu přikazoval, aby s tím bojoval. Avšak on i přesto zoufale prosil, chtěl další den, v kterém by se mohl uskutečnit zázrak. Chtěl cokoliv, jen ne to, co muselo přijít.
Hlasitě vzlykl. "Ne… já nechci…" následovalo to, co muselo přijít. Z úst, nosu i uší mu začala vytékat temně rudá krev. Upír se jí začal dávit.
Leviathan ho pevněji sevřel. Nemohl mu pomoc. Nijak. Pohled mu stále mlžily slzy, přestože rychle stékaly po jeho tváři a on si je téměř vůbec neuvědomoval. Do mysli se mu vloudila tak odporná myšlenka - možná ho neměl nechat dojít tak daleko; neměl po něm chtít, aby s ním zůstal; měl ho to nechat ukončit, vyhnout se těmto posledním mukám. A k tomu ještě útrpněji si vyčítal všechny chvíle, kdy s ním nebyl, kdy mu nevěnoval své srdce naplno.
Adrien bolestí vykřikl Leviathanovi do košile. "Miluju tě," dostal ze sebe s obtížemi. Cítil, jak mu zevnitř cosi užírá vnitřnosti, které se postupně rozpadají na prach, kterým zasypával nové rány, byla to nesnesitelná bolest. Hlava jako by mu měla puknout a srdce.. to bylo jako splašené v marném pokusu o záchranu.
"Prosím," zašeptal Leviathan a ještě zoufaleji se na něj přitiskl. V co doufal? Že mu dokáže dotykem dát svou sílu? Vyměnit jeho život za svůj? Co si myslel, když mu opakovat, že ho bude milovat na vždy? Vše je nejasné. Snad jediná věc, která není zahalena do mlžného zoufalství a smysluzbavení je jeho strach. Ten jediný strach...
Adrien s námahou otevřel oči a podíval se ven z oka, jako by si chtěl zapamatovat nádheru noci. Ta však pomalu končila. "Slunce…." vykašlal. "Chci vidět slunce…prosím."
Leviathan se pousmál: "Slunce." Zvedl ho z postele a nesl na balkón. Otevřel dveře a posadil se tam s ním. "Zůstanu s tebou," zašeptal mu do ucha a políbil ho do vlasů. "Navěky..."
"Nežádám to po tobě," zasténal Adrien. Ztratil cit v rukou, které tvrdě dopadly na dláždění.
"Miluji tě," odpověděl mu Leviathan na to, "a budu do konce života." I kdyby přežil, tak by se tomu stavu otupělosti a nenávisti ke svému okolí nedalo říkat život.
Adrien se pousmál a natočil hlavu k východu. Doširoka rozevřel oči, aby mu neuniklo nic z krásy rozbřesku i-když pochyboval, že by se něco… cokoli dokázalo vyrovnat upírovy, který ho držel v náručí. Na kamennou podlahu začali dopadat velké kapky krve.
Leviathan se k němu sklonil a šeptal do jeho ouška: "Nikdy jsem nechtěl vidět slunce, jen tebe v jeho záři." Přivřel oči, protože na něj již bylo příliš světla a políbil svého milence na krk. Poté se přece jen podíval na barvy východu slunce. Byl dítětem noci a tahle podívaná pro něj nic neznamenala.
"Je nádherné," vydechl Adrien. Potom se otočil na Leviathana. "Ale raději zemřu s tvou tváří před očima…" bolest pomalu ustupovala, jak nákaza postupovala blíže a blíže upírovu srdci, které pomalu přestávalo bít. Vzdávalo svůj předem prohraný boj a upírovy zbylo jediné… Naposledy vydechnout, než se jeho tělo proměnní v prach…
Leviathan zoufale položil svou tvář na tu jeho a pevně objal mrtvé tělo svého milence. Svíral ho a i kdyby se ho snažili odtrhnout, nepustil by se a zůstal by navždy u něj. Na stejné vždy po které mu sliboval svou lásku. Vždy, dokud nezemře. "Adriene," šeptal a z očí mu stékalo mnohem víc slz než předtím. Cítil, jak se jeho kůže pálí, avšak byla to zanedbatelná bolest oproti té, co cítil v srdci. Oproti jeho zoufalství. Již nevěřil v nic, protože vždy věřil jen v něho... Věděl, že není místo, kde se znovu setkají.
Paprsky slunce přinášející naději ničili temnotu, a snad proto se upírské těla, tak rychle rozpadala na prach. Bolest a zoufalství museli ustoupit silnější mocnosti. Pekelnému žáru, které přineslo slunce. Avšak dokud dílo nebylo dokonáno, do té doby přetrvala věčná láska.
Pak jen popel... a sousoší z něj.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama